Mám jizvu na rtu
- O životě
- Ajejda
- 12.04.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tento deníček je vzpomínka na období, kdy jsem si myslela, že mít rodinu a dítě nepatří do mého života. Období, kdy se ve mě mísila snaha a beznaděj, smutek a smíření. A období, kdy se změnily Nohavicovy písně v mém životě. Možná je to nezajímavé, možná to někdo prožil podobně. Chtěla jsem to jen napsat, že někdy to, co vidíme a co si myslíme, je ve skutečnosti jinak...
Před několika lety jsem se ráno probudila a napsala svému tehdejšímu příteli, že to opravdu nemá cenu a že už se s ním nechci vidět. Bylo mi přes 30… Už v 25 jsem se doslechla u gynekoložky, že bych neměla s otěhotněním otálet, i když ví, že to je pro mě obtížné. Bylo, nedovedla jsem si představit si najít muže.
Trápení jménem vaginismus mě doprovázelo, kam jsem se hnula. Léta s psychoterapií a osobní snahou nesla sice svá ovoce, ale velmi pomaličku – a kus bylo i na partnerovi. Vyšla jsem si to ráno něco zařídit a potkala Zajímavého.
Zajímavý byl mnou zaujat, prohodil pár slov, na které jsem nereagovala, pak ale nějakou vtipnou vsuvku – a to jsem se neudržela a zasmála. A šli jsme na kafe. A hodně si rozuměli. A pak jsme se setkali znova a znova a znova… a našli jsme společnou melodii.
Nic jsem neřešila. Spokojenost. Se Zajímavým - zajímavý život – naučil mě, že si jde s mužem rozumět, mít společnou řeč, společné vidění světa. I přes věkový rozdíl desítek let, i přes jiná povolání, zkušenosti… Období neřešení běžných starostí, vídání se kdy chci, jak chci.
Až jednou – „…máte cystu na vaječníku a nejasný nález na děloze.“
Operace. Na gynekologii těhotné ženy, ženy s kočárkem.
„Víš, chtěla bych rodinu. Chtěla bych miminko. A vše, co k tomu patří.“
„Já ne.“
Po operaci – endometrióza stupeň 4, nutná hormonální léčba. Děti ještě nemáte… Otázka v očích. Mno, víte, máme dnes k dispozici hodně možností. Bylo by dobré se nad tím ale co nejdřív zamyslet a neotálet.
„Víš, já bych měla i čas na dítě.“
„Já už další děti nechci.“
„Trápí mě to.“
„Vždyť si to ani nedovedeš představit, podívej, jak žiješ – pořád pracuješ, někam lítáš, a já nejsem typ, co by se doma staral.“
Tak se rozejděme. Nejde to.
Návrat – „Chci s tebou být.“
„Já taky.“
Na kontrole: „Jaké máte plány?“
„Prozatím ještě dítě nechci.“
(Nechci? Nemám vlastně ani s kým).
„Jak myslíte, ale víte, že s věkem se výsledky nezlepšují. Navíc, po zákroku na děloze mohou nastat problémy.“
Po odchodu z ordinace procházka a tak nějak smutně v duši. Proč? Proč, když už mám chuť a cítím se na rodinu, proč ne? V čem jsem nemožná? A myšlenka, které se nechce věřit - se Zajímavým rodina nebude, on ji nechce. Proč? Přece mě má rád! Má, ale děti nechce…
Rozchody, návraty, rozchody, návraty. Další rok, dva, další čas. V hlavě někde něco klepe – není to dobré!
„Chci dítě!“
„Já ne!“ a zase rozchod, návrat.
To nikdy neskončí? Možnost odjet pracovat do zahraničí. Třebas se osamostatním a opustíme se, nebo změní názor. Odjela jsem.
„Je mi smutno – přijedu za tebou.“
Nedočkavě se setkáváme na letišti.
„Je mi líto, že už odjíždíš.“
„Mně taky, mám tě rád.“
Opět beznaděj – být s tím, koho miluju a kdo nechce děti? Je to láska? Pracuji, pracuji a pracuji. Další roky utíkají. Z práce chodím pěšky. Při jedné procházce – ani nevím jak, mi dochází, že se vývoj u nás zastavil. Už to nejde dál, hlouběji, uzavíráme se, každý hovor narazí na to, kam já chci a on ne. Bolí to.
Pracuji a odjíždím do Čech. Rozchod. Promiň, já se už nechci vrátit. Opravdu se už nechci vrátit. Hořkost nad svou nemožností a ztrátou let… Pokusy o to se na sebe nezlobit… a taky mu nezavolat a nebrat telefon.
Chodím běhat, na jógu, myslím na vše možné, pracuji a pracuji a vymýšlím nové zajímavé věci. Na bolavá záda si najdu cvičení dle Mojžíšové – „Hm,“ říkám si, „třebas mi to pomůže a upraví i mé gynekologické starosti…“
A hledám partnera pro život. Neuvěřitelné, nejsem atraktivní typ pouze pro jeden typ nepoužitelných chlapů – ale hned několik variant a alternativ! To je snad nad statistickou pravděpodobnost! Z temnot se vynořuje i Zajímavý – po chvilince jsme zpět u bodu, který nás rozdělil. Ne, opravdu nejde spolu být.
Léta běží, kamarádka gynekoložka: „A nechceš mít dítě sama a ještě to zkusit? U nás by to šlo.“
Nemám odvahu, chtěla jsem spíš jako komplet – rodinu, děti… Jsem slaboch? Běžím… Když potkám někoho s kočárkem, utíkám. Když potkám pár s kočárkem, utíkám rychleji. Když potkám těhotnou, zahnu, běžím a brečím. Vzdávám se. Proč má tahle dítě? Je tahle hezčí než já? Schopnější? Laskavější? Jsem opravdu jenom k té práci? Plátce daní…? Výkonná síla…?
A tak jedu v životě dál, úspěchy v kariéře – zajímavé projekty, možná to může být naplnění života… A v duši mi v tichu potichoučku zní: „Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí- zda mi to ještě tluče jestli (zdali) mám ještě štěstí… Není co, není proč, není ja, k není kam - není s kým, není o čem, každý je v sobě sám.“
Po x kilometrech usmíření. Smutek, ale usmíření. Nejde to lámat přes koleno. Mám rozdány takové karty pro život, tak je beru. Ale začínám se mít ráda, no – prostě se to tak semlelo, že jsem sama a bezdětná…
Při prvním setkání s mým budoucím manželem mě překvapil vyrovnaný, chytrý muž, se kterým jsem mohla být svá. Společný projekt probíhal bez soutěžení, vysoce efektivně, byla jsem tak klidná. Ale – copak to? Tenhle silný, velký chlap (nejen tělem) se mě nesměle ptá, jestli se mě může kousek doprovodit?
Postupně mi dochází, že se nebude jednat jen o kousek v mém životě… Rady jeho známých – taková ženská, na tu si dej pozor, ta už rodinu nebude chtít. Ta žije jen pro práci. Rady mých známých – takový chlap, to je divné, že je v tomto věku sám, to není normální. Ten už rodinu nebude chtít.
„A chtěla bys ještě rodinu?“
„Ano.“
„Já taky, s tebou.“
„Nemusí to být jednoduché.“
„To zvládnem.“
A kupodivu tomu věřím. A v duši mi potichoučku zní: „Někteří lidi mají fakt divné chutě, ale já, lásko má, stále stejně miluju tě…“
Několik neúspěšných pokusů mě utvrdilo v tom, že holt lékařské možnosti budeme muset využít. Domlouvám termín do CAR, společně najdeme až časný podzim - nevadí. Užijeme si svatbu a léto a pak začneme. Jedno slunečné ráno, spíše ze setrvačnosti, než s očekáváním, nevěřím svým očím – a jdu si pro ujištění.
„Prosím tě, co vidíš – jednu nebo dvě čárky?“
Rozespalé sledování: „Dvě.“
„Opravdu?“
Zamžourá: „Ano, jsou tam dvě, jedna silnější a jedna slabší. A co to je?“
Ani nevím, co jsem řekla… Manžel mi potom pověděl, že mu podle mé reakce přišlo, že se jedná o něco závažného, ale že je to ono, to mu v tu chvíli REM spánku nějak nedošlo.
Kamarádka na skypu: „Super… občas se to stane.“ 
Za několik měsíců jsem v 38 letech porodila naši milovanou holčičku, spontánně, se šťastným tatínkem u porodu. A doufám, že i pro moje dítě a manžela zní: „On při mně stál…“
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 1184
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 1213
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1719
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 1475
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 919
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 2127
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1311
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2414
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 994
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 601
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Deníček je nádherný!
Držím palce, aby se ještě stihla v následujících měsících tato „náhoda“ zopakovat. A když ne, i tak moooc gratuluji a přeji zdravíčko 
Pekny denicek 
opravdu nemá chybu 
Přeji hodně štěstí a jsem ráda, že jsi našla toho pravého 