Mám jizvu na rtu
- O životě
- Ajejda
- 12.04.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tento deníček je vzpomínka na období, kdy jsem si myslela, že mít rodinu a dítě nepatří do mého života. Období, kdy se ve mě mísila snaha a beznaděj, smutek a smíření. A období, kdy se změnily Nohavicovy písně v mém životě. Možná je to nezajímavé, možná to někdo prožil podobně. Chtěla jsem to jen napsat, že někdy to, co vidíme a co si myslíme, je ve skutečnosti jinak...
Před několika lety jsem se ráno probudila a napsala svému tehdejšímu příteli, že to opravdu nemá cenu a že už se s ním nechci vidět. Bylo mi přes 30… Už v 25 jsem se doslechla u gynekoložky, že bych neměla s otěhotněním otálet, i když ví, že to je pro mě obtížné. Bylo, nedovedla jsem si představit si najít muže.
Trápení jménem vaginismus mě doprovázelo, kam jsem se hnula. Léta s psychoterapií a osobní snahou nesla sice svá ovoce, ale velmi pomaličku – a kus bylo i na partnerovi. Vyšla jsem si to ráno něco zařídit a potkala Zajímavého.
Zajímavý byl mnou zaujat, prohodil pár slov, na které jsem nereagovala, pak ale nějakou vtipnou vsuvku – a to jsem se neudržela a zasmála. A šli jsme na kafe. A hodně si rozuměli. A pak jsme se setkali znova a znova a znova… a našli jsme společnou melodii.
Nic jsem neřešila. Spokojenost. Se Zajímavým - zajímavý život – naučil mě, že si jde s mužem rozumět, mít společnou řeč, společné vidění světa. I přes věkový rozdíl desítek let, i přes jiná povolání, zkušenosti… Období neřešení běžných starostí, vídání se kdy chci, jak chci.
Až jednou – „…máte cystu na vaječníku a nejasný nález na děloze.“
Operace. Na gynekologii těhotné ženy, ženy s kočárkem.
„Víš, chtěla bych rodinu. Chtěla bych miminko. A vše, co k tomu patří.“
„Já ne.“
Po operaci – endometrióza stupeň 4, nutná hormonální léčba. Děti ještě nemáte… Otázka v očích. Mno, víte, máme dnes k dispozici hodně možností. Bylo by dobré se nad tím ale co nejdřív zamyslet a neotálet.
„Víš, já bych měla i čas na dítě.“
„Já už další děti nechci.“
„Trápí mě to.“
„Vždyť si to ani nedovedeš představit, podívej, jak žiješ – pořád pracuješ, někam lítáš, a já nejsem typ, co by se doma staral.“
Tak se rozejděme. Nejde to.
Návrat – „Chci s tebou být.“
„Já taky.“
Na kontrole: „Jaké máte plány?“
„Prozatím ještě dítě nechci.“
(Nechci? Nemám vlastně ani s kým).
„Jak myslíte, ale víte, že s věkem se výsledky nezlepšují. Navíc, po zákroku na děloze mohou nastat problémy.“
Po odchodu z ordinace procházka a tak nějak smutně v duši. Proč? Proč, když už mám chuť a cítím se na rodinu, proč ne? V čem jsem nemožná? A myšlenka, které se nechce věřit - se Zajímavým rodina nebude, on ji nechce. Proč? Přece mě má rád! Má, ale děti nechce…
Rozchody, návraty, rozchody, návraty. Další rok, dva, další čas. V hlavě někde něco klepe – není to dobré!
„Chci dítě!“
„Já ne!“ a zase rozchod, návrat.
To nikdy neskončí? Možnost odjet pracovat do zahraničí. Třebas se osamostatním a opustíme se, nebo změní názor. Odjela jsem.
„Je mi smutno – přijedu za tebou.“
Nedočkavě se setkáváme na letišti.
„Je mi líto, že už odjíždíš.“
„Mně taky, mám tě rád.“
Opět beznaděj – být s tím, koho miluju a kdo nechce děti? Je to láska? Pracuji, pracuji a pracuji. Další roky utíkají. Z práce chodím pěšky. Při jedné procházce – ani nevím jak, mi dochází, že se vývoj u nás zastavil. Už to nejde dál, hlouběji, uzavíráme se, každý hovor narazí na to, kam já chci a on ne. Bolí to.
Pracuji a odjíždím do Čech. Rozchod. Promiň, já se už nechci vrátit. Opravdu se už nechci vrátit. Hořkost nad svou nemožností a ztrátou let… Pokusy o to se na sebe nezlobit… a taky mu nezavolat a nebrat telefon.
Chodím běhat, na jógu, myslím na vše možné, pracuji a pracuji a vymýšlím nové zajímavé věci. Na bolavá záda si najdu cvičení dle Mojžíšové – „Hm,“ říkám si, „třebas mi to pomůže a upraví i mé gynekologické starosti…“
A hledám partnera pro život. Neuvěřitelné, nejsem atraktivní typ pouze pro jeden typ nepoužitelných chlapů – ale hned několik variant a alternativ! To je snad nad statistickou pravděpodobnost! Z temnot se vynořuje i Zajímavý – po chvilince jsme zpět u bodu, který nás rozdělil. Ne, opravdu nejde spolu být.
Léta běží, kamarádka gynekoložka: „A nechceš mít dítě sama a ještě to zkusit? U nás by to šlo.“
Nemám odvahu, chtěla jsem spíš jako komplet – rodinu, děti… Jsem slaboch? Běžím… Když potkám někoho s kočárkem, utíkám. Když potkám pár s kočárkem, utíkám rychleji. Když potkám těhotnou, zahnu, běžím a brečím. Vzdávám se. Proč má tahle dítě? Je tahle hezčí než já? Schopnější? Laskavější? Jsem opravdu jenom k té práci? Plátce daní…? Výkonná síla…?
A tak jedu v životě dál, úspěchy v kariéře – zajímavé projekty, možná to může být naplnění života… A v duši mi v tichu potichoučku zní: „Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí- zda mi to ještě tluče jestli (zdali) mám ještě štěstí… Není co, není proč, není ja, k není kam - není s kým, není o čem, každý je v sobě sám.“
Po x kilometrech usmíření. Smutek, ale usmíření. Nejde to lámat přes koleno. Mám rozdány takové karty pro život, tak je beru. Ale začínám se mít ráda, no – prostě se to tak semlelo, že jsem sama a bezdětná…
Při prvním setkání s mým budoucím manželem mě překvapil vyrovnaný, chytrý muž, se kterým jsem mohla být svá. Společný projekt probíhal bez soutěžení, vysoce efektivně, byla jsem tak klidná. Ale – copak to? Tenhle silný, velký chlap (nejen tělem) se mě nesměle ptá, jestli se mě může kousek doprovodit?
Postupně mi dochází, že se nebude jednat jen o kousek v mém životě… Rady jeho známých – taková ženská, na tu si dej pozor, ta už rodinu nebude chtít. Ta žije jen pro práci. Rady mých známých – takový chlap, to je divné, že je v tomto věku sám, to není normální. Ten už rodinu nebude chtít.
„A chtěla bys ještě rodinu?“
„Ano.“
„Já taky, s tebou.“
„Nemusí to být jednoduché.“
„To zvládnem.“
A kupodivu tomu věřím. A v duši mi potichoučku zní: „Někteří lidi mají fakt divné chutě, ale já, lásko má, stále stejně miluju tě…“
Několik neúspěšných pokusů mě utvrdilo v tom, že holt lékařské možnosti budeme muset využít. Domlouvám termín do CAR, společně najdeme až časný podzim - nevadí. Užijeme si svatbu a léto a pak začneme. Jedno slunečné ráno, spíše ze setrvačnosti, než s očekáváním, nevěřím svým očím – a jdu si pro ujištění.
„Prosím tě, co vidíš – jednu nebo dvě čárky?“
Rozespalé sledování: „Dvě.“
„Opravdu?“
Zamžourá: „Ano, jsou tam dvě, jedna silnější a jedna slabší. A co to je?“
Ani nevím, co jsem řekla… Manžel mi potom pověděl, že mu podle mé reakce přišlo, že se jedná o něco závažného, ale že je to ono, to mu v tu chvíli REM spánku nějak nedošlo.
Kamarádka na skypu: „Super… občas se to stane.“ 
Za několik měsíců jsem v 38 letech porodila naši milovanou holčičku, spontánně, se šťastným tatínkem u porodu. A doufám, že i pro moje dítě a manžela zní: „On při mně stál…“
Přečtěte si také
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 2325
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 1476
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1051
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 2096
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 1323
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 2487
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 4518
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 4616
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
Pozvali jsme tchyni s tchánem na oběd. A oni si v kastrůlku přinesli svoje jídlo
- Anonymní
- 29.05.26
- 4064
Poslední „rodinný“ oběd mi bude ležet v žaludku ještě dlouho. Tchyni moje jídlo nikdy nebylo dost dobré, ale tohle byl vrchol. Celé dopoledne jsem strávila u plotny, abych se zavděčila. A výsledek?...
Sexuální obtěžování v MHD: Styděla jsem se tak, jako bych ten hnus páchala já
- Anonymní
- 29.05.26
- 1778
Venku už se vzduch tetelil horkem, letos máme ten květen fakt hodně teplý. V narvaném autobuse linky 204 bylo k zadušení. Seděla jsem u okénka a snažila se nevnímat ten upocený chaos kolem sebe....
Deníček je nádherný!
Držím palce, aby se ještě stihla v následujících měsících tato „náhoda“ zopakovat. A když ne, i tak moooc gratuluji a přeji zdravíčko 
Pekny denicek 
opravdu nemá chybu 
Přeji hodně štěstí a jsem ráda, že jsi našla toho pravého 