Mámou v 17
- Porod
- luciee9
- 18.01.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Chtěla bych se s Vámi podělit o mé 2. pokračování, jaké to je být maminou v 17 letech. V 1. deníčku jsem psala, jaké to je být těhotná takhle mladá a jak jsem to oznámila příteli, rodině, co jsme prožili a vše kolem těhotenství. Psala jsem, že mám úžasnou rodinu a úžasného přítele. Kdo četl, ví, o čem to bylo :), ale teď bych se s vámi chtěla podělit o mou zkušenost z porodu. Dnes jsou to přesně 2 týdny od porodu.
- 4
- 7
Termín porodu jsem měla 27. 12. 2012, tak jsme jeli do porodnice na monitor, protože můj gynekolog už měl volno. A nikde poblíž nikdo nebyl. Tak jsme museli 50 km do naší porodnice, kde jsem chtěla rodit. Čekání v čekárně bylo nekonečné, a hlavně něco úplně nového, předtím jsem chodila jen ke svému dr., kde mi udělal monitor u sebe v ordinaci a teď naproti vás sedí spousta maminek s tatínky nebo s nějakým doprovodem. A víte, jak si vás každý prohlíží, co máte na sobě, jak máte velké bříško a určitě si říkají, že tak mladá a už těhotná.
Jenže, bohužel, já si z toho nic nedělám a ať se lidi podívají, na co chtějí, že jo 
Ale k věci, čekali jsme v čekárně, asi přes hodinu, i přesto, že jsme byli objednaní na 10 hodin. Sestra mě zavolala, že mám jít sama, že mamka i přítel tam musí počkat. Udělali mi 20minutový monitor, vyšetřili mě, zkontrolovali, zeptali se na všechno potřebné a řekli, že to na porod ještě nevypadá, ať se dostavím 31. 12., kdyby se to nerozjelo samo. Tak jsem byla trošku zklamaná, že budu přenášet. Což už ten poslední měsíc byl strašně dlouhýýý a nekonečnýýý , a ještě přenášet? Ach jo.
Tak jsem si ještě užívala doma, takového toho klidného režimu, uklízela, dělala všechny potřebné věci, které bych potom nestihla, ale neodpočívala jsem. Celé těhotenství jsem něco dělala, a tak mě ležení nebavilo, jedině s přítelem. Jenže ten chodil do práce, tak nebylo s kým 
Dny se strašně táhly, vůbec mi to neutíkalo. Ještě jsme stihli navštívit příbuzné a čekat na 31. 12. – silvestra. Ráno jsme se zbudili, sprcha, upravit a jet zase do porodky.
Zase to nekonečé čekání, a pak 20minutový monitor, bohužel se jim nelíbili naše ozvy. Tak si mě tam nechali na rizikovém, s tím že kdyby se to do 5dní nevyvolalo samo, že mi dají vyvolávačky. Já zklamaná, že nebudu rodit spontánně sama od sebe, že do mě budou cpát nějaký injekce nebo prášky. Byla jsem zklamaná i z toho, že jsem chtěla být doma na Silvestra a prožít ho s lidmi, které mám ráda a mít už naši prdelku u sebe. Ale i tak se to dalo zvládnout.
Dali mě samotnou na pokoj, kde jsem měla plazmovou tv, na wifi jsem se taky dostala první den, plno časopisů, co mi přivezla mamka. A pořád telefon u ucha a volali jsme tatínkovi, jak nám chybí, první noc jsem teda probulela. Jakmile mi někdo zavolal, nemohla jsem ani do toho telefonu mluvit. Před 12. hodinou jsem usnula a přesně na Silvestra mi zavolal Martin a popřál nám krásný Nový rok a že nás miluje nejvíc na světě atd 
Každé 3 hodiny mě sestra budila, tím že poslouchala nějakým dřevěným sluchátkem, jestli mimčo žije. Což bych doma taky potřebovala, protože jsem měla kolikrát takový strach. Druhý den ráno v 6 hodin na monitor, kde už sestra zaznamenala menší kontrakci. Což, jsem nechápala, protože jsem vůbec, ale vůbec nic necítila, žádnou bolest, nic. Skoro od těch 7 do 12, kdy byl pak oběd, jsem jen ležela, koukala na tv a přemýšlela, jaké to je rodit. Jestli to poznám, jestli se mám bát a tak.
Ve 2 hodiny přišla mamka, děda i Martin. Pustili je na pokoj, takže to bylo dobré, že jsme měli klid a mohli si povídat sami, nikdo na nás nekoukal. 3× jsem si s nimi vyšla 3 patra. A ty schody mi vážně dali zabrat, když se člověk celý den válí, a pak najednou ty schody. No, myslela jsem, že už to po prvním patře nedám a pojedu výtahem, jenže mamka ne, ne. To ti rozjede porod. A já no jo, že mi nepomohlo nic, když jsem byla doma. Ať jsem běhala do schodů, chodila na procházky, dávala si horkou vanu i sexovali jsme a nic. A najednou, by se mi to mělo rozjet? No, kolem 5. odešli a já si šla do pokoje, sežrala jsem snad 7 chlebíčků, které mi přivezli. A šla spát, ani nevím, jak jsem tak rychle usnula.
Kolem 7. hodiny jsem se zbudila a jako kdyby ze mě něco „kapalo“. Nenapadlo mě, že to je plodová voda. Čekala jsem, že to ze mě poteče proudem a bude všude kaluž, že jo , jak to všude popisují. Jenže, to byli takové kapičky, jak kdybych nedokázala udržet moč. Vzala jsem si vložku a zašla za sestrou. Ta mi řekla, že to je voda a že si mám sbalit sebou nabíječku, šampony a ručníky. A vzala mě na to oddělení, kde se rodí. Nejdříve mě vyšetřili, řekli, že jsem otevřená na 2 prsty, udělali ultrazvuk a řekli mi, že malá bude mít přes 3 kg, takže šťastná, že i přesto, že jsem měla malé bříško, tak bude mít tolik. Udělali mi snad hodinový monitor, kde jsem tedy musela celou dobu stát, protože mi malá spala. Já už skoro stála, do toho mě strašně bolela hlava. A oni pořád, ať se hýbu ze strany na stranu.
Po monitoru mi řekli, že když jsem prvorodička a zatím se neotvírám tolik, že si mám jít lehnout do čekacího pokoje. Dali mě tam, volala jsem mamce, že jsem už na čekacím pokoji. Že ať vyjede a počká u dědy ve stejném městě, kde je porodnice. Chtěla jsem svou mamku u porodu jako oporu a hlavně proto, že nejsem plnoletá. Tak kdyby byli nějaké komplikace, tak aby to mohla podepsat. V tom čekacím pokoji mi to vůbec neutíkalo. V půl 10. mi začali menší kontrakce, což jsem si říkala, že to horší už snad být nemůže snad. Čím více utíkal čas, tím to začalo i víc a víc bolet. Říkala si, že to nedám. Že pokud je to takové po 10–5 minutách, že ten porod už nezvládnu.
V 1 hodinu přišla sestra a píchla mi nějako injekci do zadku, abych se mohla vyspat, a že nemám vstávat. Bohužel, mi ta injekce vůbec nepomohla spíš naopak. Byla jsem tak zmatená a přišla jsem si, jako kdybych byla sjetá. Při každé kontrakci jsem z té posteli musela vyskočit a rozchodit ji. Poprosila jsem sestru, jestli mohu do sprchy, tak jsem šla do sprchy, kde jsem se 2× pozvracela. A už mi začínal strašný tlak na konečník, takže jsem každých 10 minut musela na záchod.
Od 2. hodiny mi začaly kontrakce po 3 minutách, a to už jsem jednu rozdýchala a další začala. Sestra mi ve 2.45 dala klystýr a mohla jsem zavolat maminku. Než mě sestra odvedla na porodní sál, kde jsem si měla dát teplou sprchu, mamka už mi masírovala záda a uklidňovala. Říkala jsem jí, že to nezvládnu, že se bojím. Prostě, taková bezmoc, nevěděla jsem, co mě ještě čeká, jak to bude bolet, když už jsem tohle nemohla vydržet. Skákání na míči, nešlo. To bylo něco hrozného.
Po půl hodině, mě dali na porodní křeslo, s tím že mi udělají monitor a budou koukat, jak se otvírám. Otevřená na 8 cm, a čekat než se otevřu na všech 10 prstů, bylo taky nekonečné. Už jsem měla strašné nutkání tlačit. Mamce jsme snad drtila tu ruku, že ji musela mít až fialovou. Najednou sestra zakřičela na doktorku: „rodíme“. A teď to tlačení. To už nebylo tak hrozné 3× zatlačit a malá byla venku ve 4.23 h. (2. 1. 2013), moje malá, krásná, úžasná a hlavně zdravá dcera Izabelka
Bylo to něco úžasného vidět ji konečně po 9 měsících, když jste na ni každou noc myslela, jak asi bude vypadat. A najednou vám ji dají do náruče a vy se nemůžete vynadívat. Byla jsem tak spokojená, šťastná, ale tak zničená a unavená. Moje pocity byly tak smíšené. Pak mi malou odnesli, zvážili, zkontrolovali, a když mi řekli, že malá váží 3360g a měří 51cm a že je zdravá, na to jsem čekala celou dobu, že mi tohle řeknou.
Mamka hned, když se malá narodila, volala Martinovi, takže ji taky slyšet hned jak pláče. Ten pláč, pořád ho slyším a vždy se u toho musím usmát. Šití tedy hrůza, což mi nikdo neříkal, že to bude takhle bolet, doktorku jsem už prosila, ať přestane, že to opravdu bolí a nedá se to vydržet. Jak to tahalo, no na šití fakt nerada vzpomínám.
Odvezli nás na šestinedělí, kde mi malou dali do 3 hodin. Takže jsem se na ty 3 hodiny vyspala. Byla úžasná, nemohla jsem se vynadívat. Vůbec první dva dny neplakala. Tatínek přijel hned, jak mohl, aby se na naši princeznu přijel podívat. Je to celý on, i teď když se na ni a na tátu podívám, úplně stejný. Teď vedle mě leží a spinkají. Je to úžasné, když vedle vás leží něco, co je jen vaše a vy víte, že to musíte ochraňovat i milovat. Je to můj život, a já bych jak svou dceru, tak svého přítele nevyměnila.
Je to nádherný pocit být mámou, nechápu mámy, které dokážou těm malým stvořením něco udělat nebo je nechtít. Já jsem šťastná, a neměnila bych!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1599
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1638
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20619
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
pěkný, moc ti fandím maminko 
Jen tak dál, ať se Vám třem daří 
