Můj porod
- Porod
- Mombree
- 04.09.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
I já bych se s váma chtěla podělit o můj zážitek z porodu...TP jsem měla 19.7. a 25.7.2013. 11.7. jsem šla jako každý týden na ozvy a paní doktorka konstatovalan že budu ještě přenášet, že se miminko nechystá. Tak jsem smutná odešla domu a říkala si, že snad neporodím ani do vánoc, že se jí za náma moc nechce. Nějak jsem to přestala řešit a řekla si, že až bude chtít na svět, tak to přijde...
Vůbec jsem na to nemyslela, ale ty šílený vedra mě doslova ubíjely. Pátek 12.7. jsem šla večer v klidu spát s tím, že si ráno přispím a potom uklidím a že pojedeme na nákup. Pěkně jsem usnula kolem 22:00 a najednou se vzbudím strašným šokem, že ze mě něco vyletělo. Ten pocit nedovedu popsat a volám na přítele, který seděl u TV. Ten přiletěl s vyvalenýma očima (celý těhotenství říkal, že až to na mě jednou přijde, že to nezvládne). Říkám mu, asi mi praskla voda, stojím na prostředku ložnice, ospalá a nějak tomu nemůžu věřit, že by už fakt?
Zamyslela jsem se a říkám „Počkej, je možný, že jsem se počurala.“ 
V tu chvilku jsem si strašně přála, abych zjistila, že jsem se počůrala, nevím proč. Ale z ničeho nic ze mě vyletěl další proud vody. Přítel nevěděl absolutně co dělat. Slzy v očích a ptal se mě, co má dělat. Říkám mu, ať vezme telefon a zavolá mojí mamce, že budeme muset jet, že jsem se opravdu nepočůrala, ale je to plodovka.
Moji rodiče bydlí nad náma v bytě, takže za minutu byla mamka u nás. Oči vyvalený, byla víc ve stresu než já, protože věděla, co mě v porodnici čeká. Já pořád stála v ložnici a v hlavě se mi hodilo tolik myšlenek, jestli to vůbec zvládnu. Bude to tak bolet, jak mě všichni strašili? Ale byla jsem pořád v klidu. Mamka na mě volala, ať se obleču, že musíme jet. Než jsme odjeli z domu, musela jsem se třikrát převléct. Potom jsem si dala mezi nohy obrovskou osušku, abych byla aspon trošku suchá, než dojedem.
Cestou do porodnice jedna slabší kontrakce, ale pořád jsem se smála a říkala jsem si, že to zvládnu levou zadní. Mamka se mi smála a říká „Když to půjde dobře, odpoledne budeš mít porod za sebou.“ Do porodnice jsme dojeli, vypsala jsem papíry, sestřička mě prohlédla a řekla „Jste na prst a čtvrt, dáme vás na pokoj a pokud se to do rána narozběhne, dáme vám provokačku.“ Bylo 02:00, šla jsem se rozloučit s přítelem a s mamkou, že jdu na pokoj. Sestřička ať se vyspím a že uvidíme ráno. Kdyby to tak šlo, že?
Celý dvě hodiny jsem se převalovala na posteli a nic, žádná bolest. Byly přesně 4 hodiny ráno, kdy mi začaly bolesti. Bolelo to jako sv**, ale já si pořád říkala, že to bude ještě horší, tak že toto mě nemůže vůbec bolet. Paní, co byla se mnou na pokoji, měla porozeno a měla chlapečka u sebe. V 5 hodin už jsem to nezvládala a to ona poznala podle mého funění, tak mi řekla, ať jdu za sestřičkou, ať me prohlédne. Měla jsem bolesti už hodinu pravidelné po 5-6-7 minutách. Šla jsem za sestřičkou, ta mě prohlédla, řekla, že jsem na dva prsty, že si mám dát sprchu a v 6 mám dojít, že půjdeme na porodní sál.
V 6 jdu na sesternu, ani jedna sestřička, jako kdyby se všichni vypařili, tak tam sedím a čekám. Prošla kolem mě uklízečka, popřála mi, ať to mám brzo za sebou a povídala mi, jak když rodila ona, jaký to bylo hrozný. Já se tam svíjela v bolesti a zrovna to jsem potřebovala slyšet. Přišla sestra, že teda jdeme. Zazvonily jsme na porodních sálech a tam mě skoro vynadali, co tam dělám. „Slečno, jste prvorodička, to vás určite pošleme ještě na pokoj.“ Jako kdybych já za to mohla, že mě dala sestra příkaz na ni v 6 čekat.
Prohlídla mě a řekla „Jste na 4 prsty, to už si vás tu necháme.“ Měla jsem si jít odložit věci a šla jsem na klystýr. PA říkala, že až se dvakrát vyprázdním, mám jít na 20 minut do sprchy a pak mě prohlédne. Ve sprše jsem měla snad 4 kontrakce, silné jako prase. Seděla jsem tam na zemi a proklínala přítele, co mi to udělal, že on by to určitě nezvládnul. Po cca čtvrt hodině jsem vylezla ze sprchy, sestřička mě prohlédla, bylo 7:00. Podívala se na mě a říká „Jste na 10.“
Měla jsem si lehnout na bok, aby malá líp sestupovala do pánve. U nějakých kontrakcí jsem opravdu zakřičela, jak to bolelo, a pořád se ptala sestičky, kdy to bude, že už to nezlvádnu. Prý to záleží na mě, jak budu tlačit. Začala telefonovat, že rodíme, nevím komu, nejspíš asi doktorovi. Přítel u porodu být neměl, ale sestřička se mě ptala, jestli tam někoho budu chtít. V ten moment jsem si řekla jo, zavolám mu. Volám, ať si pohne, že ho tam prostě chci, ať sedne do auta a jede. Přítel přijel opravdu v tom nejlepším. Posadili ho podel mě, že si má udělat pohodlí. Potom musel teda odejít, jak byl bledej, seklo by tam to s ním…
Přišel pan doktor a řeklm že můžeme jít tlačit. To bylo snad to nejhroší z celého porodu, vůbec mi to nešlo, neměla jsem sílu, říkala jsem, ať tam zůstane, protože ten tlak byl děsnej. Bylo to fakt nekonečný, pořád mě povzbuzovali, jak mi to jde, ale musím tlačit prostě víc. Jak víc, když už prostě nemůžu. Cítila jsem nástřih a obrovkou úlevu. „Maminko, máte holčičku a je 8:00, váží 3100 g a měří 51 cm.“ Hned běželi pro přítele, že už je malá na světě, že už může dojít, že už je hotovo. Šití jsem vubec necítila, šil mě mladej pan doktor, tak jsme si povídali a ptala jsem se, jestli jsem moc vyváděla. Sestřičky prý, že na prvorodičku super, že kdyby byla taková každá, tak by to bylo dobrý.
Ani nijak nedokážu popsat, co jsem cítila. Četla jsem hodně deníčků o porodu, jak když maminka porodí, hned cítí k miminku obrovskou lásku, ale realita je úplně někde jinde a s tím jsem nepočítala. Celou dobu jsem si vyčítala, proč já nemůžu být jako každá a cítit to obrovský štěstí. Teď už vím, že jsem si neměla nic vyčítat, že je pouze málo žen, které to opravdu cítí.
První dny byly opravdu psychicky velmi náročné. Malá sice byla hodná, vůbec neplakala, ale nějak mi trvalo chvilku, než jsem to všechno přijmula. Teď už vím, že svoji dcerušku miluju nade všechno na světě a nedala bych ji za nic. <3 Po porodu jsem říkala, že už mě tam nikdo nikdy neuvidí, ale do budoucna bude určitě ještě bráška. Hrozný to je, ale to malinký stvoření za to stojí!!!
Omlouvám se za chyby. 
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1402
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 817
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1427
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 595
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 359
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19752
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2562
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2811
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2536
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1701
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
at jste zdravý holky 
