Můj porod
- Porod
- Mombree
- 04.09.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
I já bych se s váma chtěla podělit o můj zážitek z porodu...TP jsem měla 19.7. a 25.7.2013. 11.7. jsem šla jako každý týden na ozvy a paní doktorka konstatovalan že budu ještě přenášet, že se miminko nechystá. Tak jsem smutná odešla domu a říkala si, že snad neporodím ani do vánoc, že se jí za náma moc nechce. Nějak jsem to přestala řešit a řekla si, že až bude chtít na svět, tak to přijde...
Vůbec jsem na to nemyslela, ale ty šílený vedra mě doslova ubíjely. Pátek 12.7. jsem šla večer v klidu spát s tím, že si ráno přispím a potom uklidím a že pojedeme na nákup. Pěkně jsem usnula kolem 22:00 a najednou se vzbudím strašným šokem, že ze mě něco vyletělo. Ten pocit nedovedu popsat a volám na přítele, který seděl u TV. Ten přiletěl s vyvalenýma očima (celý těhotenství říkal, že až to na mě jednou přijde, že to nezvládne). Říkám mu, asi mi praskla voda, stojím na prostředku ložnice, ospalá a nějak tomu nemůžu věřit, že by už fakt?
Zamyslela jsem se a říkám „Počkej, je možný, že jsem se počurala.“ 
V tu chvilku jsem si strašně přála, abych zjistila, že jsem se počůrala, nevím proč. Ale z ničeho nic ze mě vyletěl další proud vody. Přítel nevěděl absolutně co dělat. Slzy v očích a ptal se mě, co má dělat. Říkám mu, ať vezme telefon a zavolá mojí mamce, že budeme muset jet, že jsem se opravdu nepočůrala, ale je to plodovka.
Moji rodiče bydlí nad náma v bytě, takže za minutu byla mamka u nás. Oči vyvalený, byla víc ve stresu než já, protože věděla, co mě v porodnici čeká. Já pořád stála v ložnici a v hlavě se mi hodilo tolik myšlenek, jestli to vůbec zvládnu. Bude to tak bolet, jak mě všichni strašili? Ale byla jsem pořád v klidu. Mamka na mě volala, ať se obleču, že musíme jet. Než jsme odjeli z domu, musela jsem se třikrát převléct. Potom jsem si dala mezi nohy obrovskou osušku, abych byla aspon trošku suchá, než dojedem.
Cestou do porodnice jedna slabší kontrakce, ale pořád jsem se smála a říkala jsem si, že to zvládnu levou zadní. Mamka se mi smála a říká „Když to půjde dobře, odpoledne budeš mít porod za sebou.“ Do porodnice jsme dojeli, vypsala jsem papíry, sestřička mě prohlédla a řekla „Jste na prst a čtvrt, dáme vás na pokoj a pokud se to do rána narozběhne, dáme vám provokačku.“ Bylo 02:00, šla jsem se rozloučit s přítelem a s mamkou, že jdu na pokoj. Sestřička ať se vyspím a že uvidíme ráno. Kdyby to tak šlo, že?
Celý dvě hodiny jsem se převalovala na posteli a nic, žádná bolest. Byly přesně 4 hodiny ráno, kdy mi začaly bolesti. Bolelo to jako sv**, ale já si pořád říkala, že to bude ještě horší, tak že toto mě nemůže vůbec bolet. Paní, co byla se mnou na pokoji, měla porozeno a měla chlapečka u sebe. V 5 hodin už jsem to nezvládala a to ona poznala podle mého funění, tak mi řekla, ať jdu za sestřičkou, ať me prohlédne. Měla jsem bolesti už hodinu pravidelné po 5-6-7 minutách. Šla jsem za sestřičkou, ta mě prohlédla, řekla, že jsem na dva prsty, že si mám dát sprchu a v 6 mám dojít, že půjdeme na porodní sál.
V 6 jdu na sesternu, ani jedna sestřička, jako kdyby se všichni vypařili, tak tam sedím a čekám. Prošla kolem mě uklízečka, popřála mi, ať to mám brzo za sebou a povídala mi, jak když rodila ona, jaký to bylo hrozný. Já se tam svíjela v bolesti a zrovna to jsem potřebovala slyšet. Přišla sestra, že teda jdeme. Zazvonily jsme na porodních sálech a tam mě skoro vynadali, co tam dělám. „Slečno, jste prvorodička, to vás určite pošleme ještě na pokoj.“ Jako kdybych já za to mohla, že mě dala sestra příkaz na ni v 6 čekat.
Prohlídla mě a řekla „Jste na 4 prsty, to už si vás tu necháme.“ Měla jsem si jít odložit věci a šla jsem na klystýr. PA říkala, že až se dvakrát vyprázdním, mám jít na 20 minut do sprchy a pak mě prohlédne. Ve sprše jsem měla snad 4 kontrakce, silné jako prase. Seděla jsem tam na zemi a proklínala přítele, co mi to udělal, že on by to určitě nezvládnul. Po cca čtvrt hodině jsem vylezla ze sprchy, sestřička mě prohlédla, bylo 7:00. Podívala se na mě a říká „Jste na 10.“
Měla jsem si lehnout na bok, aby malá líp sestupovala do pánve. U nějakých kontrakcí jsem opravdu zakřičela, jak to bolelo, a pořád se ptala sestičky, kdy to bude, že už to nezlvádnu. Prý to záleží na mě, jak budu tlačit. Začala telefonovat, že rodíme, nevím komu, nejspíš asi doktorovi. Přítel u porodu být neměl, ale sestřička se mě ptala, jestli tam někoho budu chtít. V ten moment jsem si řekla jo, zavolám mu. Volám, ať si pohne, že ho tam prostě chci, ať sedne do auta a jede. Přítel přijel opravdu v tom nejlepším. Posadili ho podel mě, že si má udělat pohodlí. Potom musel teda odejít, jak byl bledej, seklo by tam to s ním…
Přišel pan doktor a řeklm že můžeme jít tlačit. To bylo snad to nejhroší z celého porodu, vůbec mi to nešlo, neměla jsem sílu, říkala jsem, ať tam zůstane, protože ten tlak byl děsnej. Bylo to fakt nekonečný, pořád mě povzbuzovali, jak mi to jde, ale musím tlačit prostě víc. Jak víc, když už prostě nemůžu. Cítila jsem nástřih a obrovkou úlevu. „Maminko, máte holčičku a je 8:00, váží 3100 g a měří 51 cm.“ Hned běželi pro přítele, že už je malá na světě, že už může dojít, že už je hotovo. Šití jsem vubec necítila, šil mě mladej pan doktor, tak jsme si povídali a ptala jsem se, jestli jsem moc vyváděla. Sestřičky prý, že na prvorodičku super, že kdyby byla taková každá, tak by to bylo dobrý.
Ani nijak nedokážu popsat, co jsem cítila. Četla jsem hodně deníčků o porodu, jak když maminka porodí, hned cítí k miminku obrovskou lásku, ale realita je úplně někde jinde a s tím jsem nepočítala. Celou dobu jsem si vyčítala, proč já nemůžu být jako každá a cítit to obrovský štěstí. Teď už vím, že jsem si neměla nic vyčítat, že je pouze málo žen, které to opravdu cítí.
První dny byly opravdu psychicky velmi náročné. Malá sice byla hodná, vůbec neplakala, ale nějak mi trvalo chvilku, než jsem to všechno přijmula. Teď už vím, že svoji dcerušku miluju nade všechno na světě a nedala bych ji za nic. <3 Po porodu jsem říkala, že už mě tam nikdo nikdy neuvidí, ale do budoucna bude určitě ještě bráška. Hrozný to je, ale to malinký stvoření za to stojí!!!
Omlouvám se za chyby. 
Přečtěte si také
Chtěla bych být sama sebou. Kvůli manželovi předstírám, že jsem někdo jiný
- Anonymní
- 25.10.26
- 96
Jsme spolu už deset let. Máme dvě děti, dům, auto a každý rok dvě rodinné dovolené. Zdálo by se, že si žijeme nějaký vysněný sen a mnoho lidí nám ho asi závidí, jenže nikdo neví, že tohle všechno...
Naprosté fiasko před akcí ve školce. Dva dny práce na kostýmu bylo k ničemu
- Anonymní
- 25.10.26
- 75
Mladší dcera měla mít první halloweenskou párty ve školce. Chtěla jsem být akční matka a ušila jsem jí originální kostým. Práce na šatičkách permoníka mi trvala celé dva dny. Nakonec si je dcera...
Vozím neteř do školy. Jednou jsem nemohla a táta mě kvůli tomu seřval
- Anonymní
- 25.10.26
- 123
Občas mám pocit, že v naší rodině neplatí běžné zákony logiky a zdravého rozumu. Když uděláte pro příbuzné laskavost jednou, je to hezké gesto. Když je děláte každý den, stane se z toho povinnost,...
Arménie - den 2.: Vládní kolona, mléko z lékárny a duduk v chrámu
- Amsetka
- 25.10.26
- 81
Divoká cesta Arménii s kojencem a předškolákem.
Frustraci a zoufalství si vybíjím na manželovi. On mi to zatím tiše trpí
- Anonymní
- 25.10.26
- 144
Jsem si moc dobře vědoma, že jsem s manželem vyhrála v loterii. Je hodný, laskavý a vždycky je mi nablízku, když potřebuji oporu. Zároveň si uvědomuji, že právě na něj házím všechny svoje...
Základka dceru nic nenaučila. Teď platím tisíce za přípravné kurzy na střední
- Anonymní
- 24.10.26
- 4702
Moje patnáctiletá dcera je letos v deváté třídě a brzy ji čekají přijímačky na střední školu. Je chytrá, po celou dobu na základce měla jedničky a dvojky. Přesto jí musím platit přípravné kurzy,...
Nájemník nám vytopil byt. Manželka šla situaci vyřešit po svém
- Anonymní
- 24.10.26
- 2393
Když nám nájemník vytopil byt, čekala jsem hádku, telefonáty a pojišťovnu. Místo toho manželka oznámila, že to vyřeší osobně. Když se vrátila, byla až podezřele spokojená. A mně začalo vrtat...
Syn ve školce nespí a ruší. Zjistila jsem, že ho učitelka trestá delším ležením
- Anonymní
- 24.10.26
- 1402
Vyzvedávala jsem ze školky svého čtyřletého syna a těšila se na obvyklé poklidné odpoledne. Místo toho mě paní učitelka hned ve dveřích zastavila s výrazem člověka, který právě odhalil mezinárodní...
Všichni si myslí, že jsem silná máma. Neví, že bez léků sotva vstanu z postele
- Anonymní
- 24.10.26
- 800
Když mě potkáte na ulici, nejspíš by vás nenapadlo, že se léčím s depresí. Vodím děti do školky, nakupuji, vařím, chodím do práce a na zprávy od kamarádek odpovídám smajlíkem. Když se mě někdo...
Narodila jsem se jako nechtěné dítě. Teď jsem jediná, kdo se o rodiče stará
- Anonymní
- 24.10.26
- 6902
Některé děti vyrůstají s pocitem, že jsou pro své rodiče tím největším štěstím. Já jsem od dětství cítila pravý opak. Máma mi nikdy nemusela přímo říct, že mě nechtěla. Poznávala jsem to z jejích...
at jste zdravý holky 
