Můj porod a poučení pro příště
- Porod
- kerrankin
- 28.05.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Rozhodla jsem se sepsat deníček o svém porodu, protože bych si tu vzpomínku ráda uchovala a už teď, po třech měsících, je pro mě ta událost hrozně vzdálená. Opravdu jsme někdy neměli miminko? A co jsme proboha celé dny dělali? :)
Těhotenství probíhalo bez komplikací, a přestože podle mého gynekologa a jeho prehistorického kolečka, které počítá termín porodu podle prvních pohybů, jsem měla rodit v půlce ledna, také ultrazvukový termín 12. února přešel bez jakýchkoli známek blížícího se porodu. Do poradny k Apolináři jsem začala docházet obden, stále zavřená, takže nešel provést ani Hamilton, a nakonec jsem se dostala i k populárnímu dr. Kouckému. Moc se mi líbila jeho věta, že „porod si řídí miminko“. V pátek udělali zátěžový test a předběžný plán byl ve středu na vyvolání. Že by miminko nakonec nebylo ten hlavní šéf? Vyvolání jsem si nepřála, ostatně kdo ano, tak jsem zapojila dostupné vyháněcí metody. Ty, které zahrnovaly můj pohyb, bohužel nešly použít, protože poslední měsíc jsem měla zablokovaná záda. Tak jsem si nalakovala nehty a s hrníčkem svařáku se začetla do nové detektivky. Daleko jsem se nedostala.
V sobotu v sedm ráno mě budí kontrakce, kouknu na hodinky a spím dál. V 7:10 mě budí další kontrakce, kouknu na hodinky a spím dál. V 7:20… atd. V osm si říkám, že to asi fakt bude ono. Upozornila jsem manžela a začala časy zapisovat, kontrakce přicházely po 9–11 min, byly slabé a nebolely. Během dopoledne odešla hlenová zátka, kterou jsem už týden vyhlížela. Intervaly se nezkracovaly a v poledne přišla na řadu vana, kontrakce dočasně zrychlily, ale poté, co jsem vanu opustila, se vrátily na 8–9 minut. Odpoledne před námi, co budeme dělat? Naštěstí se, čirou náhodou, na mém počítači vyskytovalo několik dílů britského pořadu Top Gear, tak jsme se pustili do koukání. Za skřípění pneumatik a šustění suchého anglického humoru jsem se válela po míči a hlásila kontrakce manželovi, který je zapisoval. Intervaly se pomalu krátily a bolest mírně zintenzivněla.
Z předporodního kurzu jsem byla poučená, že do porodnice máme jet, až budou kontrakce dvě hodiny po pěti minutách. Něco podobného nastalo po osmé, podle zápisu byly intervaly 4–6 min a my jsme se rozhodli, že pojedeme. Zkontrolovala jsem tašku, odlakovala si nehty, umyla hlavu a oholila se. Ve 21:48 byla poslední kontrakce doma a vyrazili jsme. Teď už kontrakce celkem bolely a cesta autem byla strašná! Doma jsem se mohla vlnit a pohupovat podle potřeby, k čemuž auto ale moc prostoru neskýtalo. Otevřela jsem si tedy okénko a kontrakce prodýchávala. Manžel se ukázal jako pravý matematik (a necita) a říká: „Cesta bude trvat 25 minut, takže ještě čtyři kontrakce.“ Za chvíli hlásí: „Za minutu přijde další.“ A co byste řekli? Byla tam.
Dorazili jsme k Apolináři a vydali se na porodní sál vlevo. Doktorka byla pryč, takže mě vyšetřila PA. Podle onoho předporodního kurzu jsem s dvouhodinovými pětiminutovými kontrakcemi měla být otevřená „na pět“. PA ovšem moje nadšení zchladila, když oznámila, že jsem „skoro na dva“ a že už si mě tam nechají. Představa, že podle jejího tónu dokonce připadalo v úvahu, že by mě ještě poslali domů, mě vyděsila a v hlavě se mi nalistovaly ty deníčky, kde porod v šílených bolestech trval několik týdnů. Převlékla jsem se do rodícího a při točení monitoru dovyplňovala dotazníky, o epiduralu jsem se totiž chtěla rozhodnout podle situace. No, situace byla jasná – jestliže s těmito bolestmi jsem otevřená sotva na dva cm, tak ho chci!
Pustili mě na chodbu za manželem, ale za chvíli zase volali, že přišla paní doktorka a vyšetří mě. Doktorka měla lépe seřízená měřidla a říká, že jsem otevřená na pět cm a že mě mají vzít na přípravu. Juchů! Pak jsem dostala míč a pokyn jít do sprchy, aby se mi ulevilo. Pokyn jsem nesplnila, neulevilo se mi. Navíc už jsem začínala cítit nutkání na tlačení. Poučená internetem jsem „věděla“, že zpočátku se tlačit nesmí, abych se nepotrhala, tak jsem vylezla ze sprchy a snažila se tlačící kontrakce profunět psím dýcháním. Pořád mi nejvíc pomáhalo stát, opírat se rukama o zeď a kroužit pánví. Přišla moudrá PA a řekla, že takhle dýchat nemám, neb se mi bude točit hlava, prý mám dýchat zhluboka.
Když přišla další kontrakce, chtěla jsem jí udělat radost, že se jako zhluboka nadechnu – v tu chvíli se ve mně všechno sevřelo a naprosto nekontrolovaně jsem zatlačila. Takže jsem se na tuto radu vykašlala a začala zpívat. Hrozně jsem se snažila netlačit, ale nešlo to a navíc to byla pokaždé taková úleva, když jsem se poddala! Opět dorazila moudrá PA a řekla, že takhle hlučně by to na porodním sále nešlo. V tu chvíli mi to bylo jedno, protože jsem věděla, že pravdu (mě) neumlčí. Přišla další kontrakce a já jsem vydala takový sten, že se trochu vyděsila a odešla pro jinou PA, která mě vyšetřila a řekla, že jsem „na sedm“ a půjdeme na porodní box.
Tam konečně pustili i manžela, který celou dobu čekal na chodbě. Možná to pro něj bylo lepší – normálně jsem spíš tišší typ a dost se kontroluji, takže moje hlučnost ho mohla pěkně vyděsit. Přišla se na mě podívat doktorka s přesnějšími měřidly a – neuvěřitelné – byla jsem „na devět“ a mohla konečně tlačit! Napolohovali porodní lehátko do lehu, neboť je to pro rodičku nejlepší, zastrčili nohy do držáčků, naštelovali manžela k hlavě a doktorka teprve teď praskla vodu. Tlačení se mi moc nedařilo. Jednak mi prostě nešlo sevřít hlasivky tak, aby ze mě nešel žádný zvuk, takže mě moudrá PA upozornila, že takhle se mi tlačí hůř, což jsem sama nevěděla. Za druhé vleže kontrakce hodně zeslábly – ve srovnání s tím, jak strašně moc tělo chtělo tlačit předtím. Na moje slabé pípnutí, jestli by lehátko nešlo trochu víc posadit, nikdo nereflektoval, zřejmě to není pro rodičku nejlepší.
Co ovšem pro rodičku nejlepší je, je nástřih. S tím jsem však počítala a nebyla jsem proti. Moudrá PA si vzala nůžky a šmik. Nic. Při další kontrakci, podle mě spíš ke konci, protože už jsem to dost cítila, další šmik a další nic. Nůžky si vzala doktorka, další kontrakce, další šmik a Anička je venku! Je neděle 1:30, tři hodiny po příjezdu do porodnice. Ukazují nám ji a někam nesou, manžel jde s nimi. Jak všichni víme, je pro rodičku nejlepší, když své dítě hned po porodu nedostane k potulení, aby se neumazala. Pak se manžel vrací s naší očištěnou a zabalenou dcerou, takže se můžeme bez obav seznamovat, zalévání bezmeznou láskou se nekoná. Vyzvídám, co že se to tam dole dělo, protože v mých představách jsem nastřižená do tří stran, což je mi ale v tu chvíli úplně jedno. Manžel mě uklidňuje, že to akorát moudrá PA napoprvé ani napodruhé nedokázala nastřihnout. Přece jen se mi ulevilo, zas tak jedno mi to nebylo.
Mazlím se s miminkem, které smrdí dezinfekcí, a čekáme, až se odloučí placenta. To se ovšem neděje navzdory popotahování a tlačení na břicho. Moudrá PA navrhuje píchnout do pupečníku oxytocin, že se to tak v Jihlavě dělá, no, u Apolináře naštěstí ne. Někdo bere Aničku do ruky a rve její hlavu na moji bradavku, aby se přisála, což nečiní. Placenta se neodlučuje, tohle Anička moc nedomyslela. Miminko odnášejí, manžela odvádějí, mě uspávají a placentu vyndávají ručně. Když se proberu, přichází manžel a můžeme být konečně jenom spolu – skoro devět měsíců jsme se na to těšili! Miminko se mezitím někde nahřívá, protože je to pro ně nejlepší. Poté, co se s manželem sebe navzájem nabažíme, odchází domů a já s moudrou PA do sprchy zkusit se vyčurat. Naštěstí se daří, ale klesá mi tlak, takže mě nakládají na vozík, odvážejí na pokoj, a tím příběh mého porodu končí. Nahřátou Aničku ráno přivážejí a začíná příběh mého šestinedělí, což je však spíš horor, takže na těchto vzpomínkách nijak nelpím.
Na závěr bych ráda poděkovala Aničce, že svůj porod zařídila tak příjemně a hladce, se skutečnými bolestmi sotva tří hodin. Až na tu věc s placentou, to se trochu nepovedlo. A taky bych ráda slíbila Aniččiným sourozencům, že až budu rodit je, nenechám cizí lidi rozhodovat o tom, co je pro koho nejlepší, a pokud to bude jen trochu možné, nenechám je v prvních chvílích na našem světě samotné v žádné rychlovarné konvici ani mikrovlnné troubě a budu je zahřívat nedostatečným teplem svého těla a láskou, kterou žádný dosud vynalezený spotřebič nedokáže simulovat. Je mi neskutečně líto, že jsem byla ochuzena o tyto chvíle se svojí dcerou, ale pravda je, že jsem se sama nijak nehlásila. Až teď, když svoji holčičku vidím a cítím, jak moc ji miluju, mi dochází, o co jsme obě přišly. Domnívám se, že i šestinedělí by probíhalo jinak. Pozitivem je, že jsem poučená, příště budu vědět, co chci, a protože to já ani manžel asi nebudeme umět prosadit, jsem rozhodnutá využít služeb duly.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1598
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1636
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20615
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Ale chápu, že ne každý je spokojený tam, kde ten druhý..
, já myslela, že se to dělo naposledy před 16 ti lety, když jsem rodila dceru. Já musím říct, že můj poslední porod byl fajn. 
, protže se mi nechce věřit, že na porodním sále 1 v pravo s rodilo úplně skvěle (teda podle mě) 
. Ale jinak veliká gratulace 
no a k prsu mi jí přiložili po 8 hodinách 