Náš anděl strážný
- Porod
- daja87
- 28.11.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ani nevím, jak začít. Už po xté sedím u otevřeného noťasu a přemýšlím, jak mám vlastně vůbec začít. Na srdci toho mám tolik, že by to snad i vydalo na knížku. Ale začnu tím, co mi změnilo od základu život (ale to určitě všem z nás.)
Já s Davídkem:-))
No já ho miluju:-) Tu naši celebritu:-))
- 4
Můj malej vdoleček:-))
Do porodnice jsem jela 6. 12. 2011 (termín porodu, jsem měla 8. 12. 2011. ale podle Dr. to nemělo být dřív než za týden a něco, mno… i mistr tesař se utne 
Ve 22:30 hodin mi praskla voda (dodneška si myslím, že jsme Davídka tak trochu vyšťourali ven Nejdřív jsem si myslela, že jsem se snad počurala, ale po chvilce mi to došlo. Prcek se chystal ven. A tak jsme asi po půl hodině s ex nabrali směr porodnice. Já jsem úplně v klidu, vysmátá a veselá. On bílý jako stěna, nervózní a žádná zatáčka se neobešla bez pískání gum. V Nymburku jsme ještě ke všemu bloudili. Protože jaksi uzavřeli ulici a zapomněli tam dát značku. Konečně jsme asi po 15 minutách zaparkovali a namířili si to na porodní oddělení.
Přivítala nás sestřička. Vzala mě na pásy. Přítel čekal v čekárně. Vše bylo v pořádku, srdíčko bilo jako zvon (ukázkový tep jako z knížky). Po vyplnění papírů, mě konečně odvedli na pokoj. Přítele poslali domů, s tím že dnes to rozhodně nebude a že mu dají určitě vědět. Vrátila jsem se na pokoj. Byla tam se mnou jedna paní, která tam byla už měsíc, měla rizikové těhotenství. Vyškrábala jsem se na postel (ty jejich vysoké postele, mě fakt dostaly , lehla si, ale než jsem stihla usnout, začaly mi bolesti v podbřišku. Sestřičky mi nahřívali rýži a přikládali na podbřišek.
Myslela jsem, že snad vyskočím z okna. V tu chvíli jsem litovala toho, že jsem si nepřiplatila za nadstandartní pokoj. Protože bych pak nemusela celou noc cestovat mezi pokojem a wc až do 8 hodin do rána. Nechtěla jsem rušit paní vedle, a tak jsem si ty bolesti odbývala na záchodě. Alespoň jsem mohla pozorovat ten svůj pomačkaný, chvilkama fialový a červený obličej, v zrcadle:-) Alespoň mě to rozesmálo
V 8 ráno přišla sestřička a odvedla mě znovu na pásy (zapomněla jsem napsat, že na pásy mě brali průběžně během noci). Vše bylo v pořádku. Přišla dr., sáhla do mě. A hlásila, že jsem otevřená na 3 prsty. Sestřička mi přinesla mé věci a dala mi je na hekárnu, oddychla jsem si, že budu konečně sama. Uvelebila jsem se, jak jen nejlépe to šlo. Ale bolesti se stupňovaly a já jsem už nevydržela sedět ani ležet, tak jsem vstala a chtěla se jít projít. Sestřička mě ale zarazila s tím, že se jukneme na toho malého mrňouska, jak se mu daří (do konce svého života jí budu vděčná). Posadila jsem se do křesla. Sestřička mi nasadila pásy. A nic. Jen tichounké nepravidelné ťukání srdíčka.
Nařídila mi, abych si lehla na postel na bok. Poslechla jsem. Jezdila mi po břiše takovým kolečkem. Znovu mi nařídila, abych si lehla na záda, že se to malému nelíbí. Hrozně jsem se lekla. Byla jsem tak mimo, že mi ani nedošlo, že nic neslyším. Jen jsem viděla sestřičky křídově bílý obličej, a pak jen její úprk bez jediného slova ven z pokoje. Nevím, co se stalo, ale přestala jsem v ten moment všechno kolem sebe vnímat. Pamatuji si jen útržky a to, co mi řekli doktoři a bývalý přítel. Vím, že během pár vteřin přilítl doktor i se sestrou v závěsu. Řekl, že s miminkem to vypadá hodně špatně a že musíme udělat akutní císařský řez. Pak si pamatuji, jak jsem ležela na chodbě na lehátku, sestřičky mi dávali síťku na hlavu a hladili mě po tváři s tím, že bude určitě všechno dobré a že se nemám ničeho bát.
Někdo ve výtahu se ptal, jestli to bude chlapeček či holčička. Odpověděla jsem, že chlapeček. Hlas se mě ptal znovu, jestli máme i jméno pro holčičku, kdyby náhodou. Říkám, že Ivanka po mojí babičce (ta už bohužel mezi námi není). Hlas na to: To je nádherné jméno. To už jsme tu dlouho neslyšeli. Dál si pamatuju prosklený tunel, a jak pršelo. Jak sedím na sále a dávají mi epidural. Ležím na zádech a cítím příšernou bolest (porodní bolesti jsou proti tomu čajíček!) Křičím, že to hrozně bolí. Cítila jsem řez v podbřišku. Slyším sestru, jak říká, že dáme ještě epidural. Další hlas, že na to není čas. Že malého musí dostat co nejdříve ven. Hlavně ať není už pozdě. A pak tma. Probrala jsem se na pokoji ale jen na chvilku a zase jsem usnula.
Když jsem se po 2 hodinách probrala, seděl vedle mě ex a držel v ruce malý uzlíček. Položil ho vedle mě. A já jsem se na toho mrňouska dívala. A on se díval na mě. Abych řekla pravdu, necítila jsem to, co píše spousta maminek. Ten nával štěstí, když držíte poprvé svoje miminko v náručí. Byla jsem ráda, že je v pořádku. Byla jsem ráda, že to mám za sebou. Možná to bylo tím, že jsem měla příšerné bolesti hlavy, které trvaly neskutečný měsíc ještě po odchodu z porodnice. Kvůli bolestem hlavy jsem si malého neužila. Skoro celou dobu ho měly sestřičky u sebe. Jen mi ho nosily na kojení. Nebyla jsem schopná se hýbat. Bolest jizvy po císaři? Skoro jsem o ní nevěděla ale ta hlava. Měla jsem chuť mlátit s ní o zeď.
Sestřičky mi nosily studené obklady na hlavu a prášky proti bolestem, ale vůbec nic nezabralo, nakonec museli zavolat dr. z ARA., ta mi řekla, že mi musí udělat krevní zátku, že mi tam po epiduralu někde zůstala malá dírka a vytéká mi z ní nějaký mok (vůbec jsem nevěděla, o čem to mluví). Čekala mě šíleně dlouhá půl hodina, kdy se dr. snažila tu dírku zalepit. Jenže se nemohla trefit a já jsem dostala víc jak 15 vpichů do páteře. To už bylo moc. A dál už jsem prostě nechtěla. Bylo to bolestivé, a ten zvuk jehly, jak jezdí po kostech páteře… fůj. Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech. Nešlo jí to a já jsem ji litovala, protože se mi snažila pomoci. Řekla, že budeme muset počkat na toho, kdo mi epidural dával. Zavrtěla jsem hlavou a zeptala se, jak mě ta hlava může dlouho bolet.
Dr. pokrčila rameny a řekla, že bolest může zítra zmizet, nebo to může trvat i týden, dva. Kývla jsem s tím, že to nějak vydržím. Kdybych věděla, že to bude trvat měsíc, tak do toho snad ještě jednou jdu. Musím ale říci, že sestřičky byli prostě skvělé. Snažily se mi pomoci a vyjít mi vstříc, když jsme odcházeli po těch dlouhých dnech konečně domů. Od dr. jsem se dozvěděla, že to bylo za sekundu 12. Malý byl omotaný pupeční šňůrou jako vánoční stromeček. Nikdy neviděli tak omotané dítě. Srdíčko se naštěstí podařilo „nahodit“ bez potíží. Než odešel z pokoje, ještě nám dr. s úsměvem řekl, že se přece jen o Vánocích dějí zázraky a že nám přeje hodně štěstí
Davídek je zdravý. Až na zvětšené ledvinové pánvičky a rozdvojený močovod. Podle doktorů v Praze, to ale není nic vážného a po poslední kontrole asi před 2 měsíci nás čekala skvělá zpráva. Malému se to nepatrně zlepšilo. Ale i to maličké zlepšení je u tak malého prcka vynikající zprávav Takže na kontrolu jedeme, místo každých 2–3 měsíců až za rok:-D
Když se teď podívám zpátky a uvědomím si, že jsem mohla z porodnice odcházet sama s prázdnou náručí, mrazí mě z té představy v zádech. Davídek je celý můj svět. Miluju ho, a kdybych mohla, dala bych za něj život. Jen mě mrzí, že jsme si ty první okamžiky spolu neužili.
Někomu z vás to asi přijde hloupé. Ale myslím si, že nad námi držela ochrannou ruku moje zesnulá babička a ne jen nade mnou ale i nad strejdou. Ten den, kdy se narodil Dáda, měl jen chvilku předtím strejda vážnou autonehodu. Dostal v zatáčce smyk a zřítil se ze srázu. Kde se autem zachytil o jeden jediný strom který, tam byl. Kdyby tam ten strom nebyl, 100% by se zabil. Všichni si dodneška myslíme, že babička to u Davídka dříve nestihla, protože zachraňovala strejdu. Proto jsem název deníčku pojmenovala Náš anděl strážný.
Už budu radši končit. Protože jsem se tu rozepsala víc, než jsem chtěla Jen ještě jedna věc. Tímto bych chtěla moooc poděkovat sestřičkám a doktorům z nymburské porodnice za to, že mi zachránili syna. Poděkování vlastně patří všem sestrám a doktorům, kteří svou práci dělají pořádně a zodpovědně. A taky děkuju vám, že jste to dočetli až sem. Snad jsem Vás moc nenudila.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1831
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1078
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1934
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 790
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 469
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21875
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2676
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2962
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2673
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1799
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
,hlaně hodně zdravíčka a štěstíčka do života 
Já se rozhodovala dlouho mezi Jičínem a Nymburkem.Jsem ráda že jsem si vybrala Nymburk 
Celkovou narkozu mi dali vlastně až potom, co jsem cítila bolest když mě řezal.
deníčky se jmenujou jestli má cenu pokračovat.
.
.
, jen dvojka chybí, ale už jsem v obraze, Vybavuji si, že jsem tu jedničku četla.