O naší fence - jaký má vztah k dceři a jak vstala z mrtvých
- O životě
- Katulink1
- 12.04.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tento deníček budu věnovat pozornost hlavně svojí úžasné, jedinečné a dokonalé fence Sendy, které budou v červnu tři roky. Deníček bude vyprávět o tom jakou má svatou trpělivost se svými pány a jak nádherný má vztah s mojí dcerou. O tom, jak před týdnem vstala z mrtvých a já jsem opět tím nejšťastnějším člověkem na světe, pohodlně se usaďte, neumím psát krátce, dejte si i kafe :).
příjezd s porodnice a první vítání
První spaní,ano v posteli,ale hlídali jsme
Společné papání
- 2
Společné válení
Společné přebalování :-D
- 1
Takhle koukáme občas na krtečka
Společně děláme snad úplně všechno
A už si umíme i krásně hrát
Budou tomu tři roky, co jsme se s mým přítelem rozhodli pořídit si do vztahu obrovskou zodpovědnost. Jelikož jsme spolu už s partnerem nějakou delší dobu žili, řekli jsme si, že už jsme na pejska připravení. Navíc jsme měli tu možnost zachránit štěňátko z rodiny, kde se o pejsky nestarali moc dobře, tak jsme si řekli jdeme do toho. Ano byl to risk, jestli bude pejsek v pořádku a zdravý, ale byl to risk, který dnes mohu zhodnotit dvěma slovy - Vyplatil se 
.
Musím říct, že další věcí, která nás vedla k tomu, abychom si pořídila pejska je tato, říká se, že pokud ve vztahu zvládnete pejska, zvládnete pak i dítě (to, ale nebyl jediný důvod pořízení ).
Když jsme si dovezli naši krásnou fenečku, které jsme dali jméno Sendy domu, okamžitě jsme se do ní oba s přítelem zamilovali. Naše Sendynka není čistokrevná. Je to bígl, který má v sobě trošku šmrncnuto z labradora (bylo nám řečeno ale kdo ví), povahově to i sedí. O této povaze pejska jsem měla načteno hodně, takže jsem tak nějak věděla, co nás s ní čeká. Chudáček byla celá olepená, špinavá z toho, v jakém vyrůstala prostředí, tak jsme ji chtě nechtě museli vykoupat už jako štěňátko, bohužel. Takže jsme jí dali do vany a opravdu nevím, jak se jí to tehdy tak maličké povedlo, ale skočila na mě, byla jsem mokrá od hlavy až k patě, podívala se na mě tím svým krásným kukučem a jakoby říkala, tak tohle mi paničko už nikdy, ale nikdy nedělej .Nechtěla jsem, musela jsem.
No nic, koupání jsme přežili jako jsme přežili následné nevyspané kňourání asi tak 7denní, protože se bála. Samozřejmě s počůráváním a jinými věcmi se počítá automaticky . Tohle všechno jsme zvládali dobře, na bígla se velmi rychle naučila dát pac a sednout asi ve 4 měsících neměla opravdu problém. Časem se přidalo lehni, štěkni, popros no a když dnes chce tak umí i ke mně I když bez vodítka v Praze to neriskuji kvůli jí, sobě a okolí. Co nás však lákalo strašně dlouho, byl samozřejmě jak jinak než nábytek a to doslova všechen. Nejraději měla nohy od židle, asi nemohla překousnout, že jsou hubenější než ty její Jinak si to nedokážu vysvětlit. Následoval stůl, nová rohová sedačka v kuchyni, koberec, zeď, nabíječky od mobilu, spodek sedačky v obyváku a déle nám trvalo odnaučit čůrání doma asi cca do roka. Jelikož máme, ale s přítelem to štěstí, že máme prarodiče na vesnici za Prahou, kteří mají statek a taky pejska avšak ohaře (se kterým si ta naše perfektně rozumí jsou jak ségry), vždy, když nám naše krásná Sendynka něco zničila, mohli jsme jí za odměnu odvést na prodloužený víkend na venkov a doma vše poopravit, jak se dá, aby se do toho mohla po návratu pustit znovu. Toto období jí zůstalo cca do 18 měsíců věku. Potom jako když utlo a přestala to dělat - samozřejmě jsme se snažili jí celou tu dobu různými způsoby vysvětlit, že tohle se nesmí dělat, ona měla ale svou a přestala, až když jsme zakazovat přestali mi.
Čas utíkal, naše Sendynka byla stále milovaná svým způsobem, mnou hodně rozmazlovaná a přítel je ten, který ji vychoval, ale taky je to jeho zlatíčko. Rozhodli jsme se však s partnerem pro další odvážný krok v životě a tím bylo miminko. Netrvalo dlouho a já jsem po 3 měsících snažení otěhotněla, měla jsem nějaké zdravotní komplikace, kvůli kterým jsem zůstala na nemocenské. Po nějaké době jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku, další holka v rodině.
Jelikož jsem byla doma už do 12. tt těhotenství, vše pro holčičku jsem připravovala dříve, abych se nenudila. Pokud to zdravotní stav dovolil, Sendynku jsem brávala na procházky, pokud ne, jen tak jsme ležely na posteli A ona měla svůj čumáček u mého bříška a bedlivě pozorovala, co že se to tam v tom bříšku hýbe. Byla z toho chuděrka zmatená, ale poznala jsem na ní, že cítí tu změnu u mě. Své těhotenství jsem prožívala hrozně emocionálně, tedy uřvaně. Brečela jsem u filmu každého, i komedie, zpráv, knížek, všech deníčků na emiminu, brečela jsem poslední dva měsíce. Když jsem se někde dočetla: Museli jsme dát kvůli malému pryč pejska. Nezvládáme to, máme miminko darujeme psa. Náš pes žárlí na dítě, jde do útulku. A nejhorší: Náš pes napadl naše dítě jdeme ho utratit.
Bylo to pro mě opravdu hrozné období, brečela jsem jednu dobu pokaždé, když jsem se na tu naši fenku podívala a říkala jsem si, tohle ti nikdy nikdy neudělám, bude to v pořádku. Ty budeš skvělá fenka, která bude mít mladší ségru a budete si perfektně rozumět. Podívala se na mě, něco zabručela a šla opět hledat něco k žrádlu, asi nějaké drobky, co jsem nestihla zamést i když před pěti minutama snědla kilo konzervy.
Musím sem ještě poznamenat, že když jsem v těhotenství poprvé opustila svoji Sendynku na dva dny, druhý den jsem brečela jako želva, že je jí smutno a musíme pro ní jet, dříve s ní totiž vždy na statku zůstal buď přítel nebo já. Potom přišel porod, moje starosti před porodem . Brečela jsem, Sendynce bude smutno, asi Vám to přijde úchylné, ale prožila jsem s ní své těhotenství, zvykly jsme si na sebe a já po 9 měsících byla poprvé od ní déle než dva dny. Sestřička mi řekla, že by chtěla mít u porodu taky moje starosti. Přítel, i když má fenku rád, kroutil jen hlavou.
Po porodu se nám narodila naše krásná Nelinka. Musím přiznat, že jsem na Sendy samozřejmě v tu chvíli úplně zapomněla a soustředila jsem se na svůj nový přírustek do rodiny. Nádherný, dokonalý prostě božský. Na svou dceru.
Dny v porodnici pro mě ubíhaly strašně pomalu, asi padesátkrát denně sem si říkala, už chci domů. A pak to přišlo, den D. Jeli jsme. Byli jsme před domem a já se připravovala na to, že jí uvidím, na to že jí seznámím s její malou ségrou. Šla jsem domů první, přítel chvíli čekal s princeznou v autě.
Kolena se mi klepala ani nevím proč, odemykala jsem dveře a už slyším to krásné vítací kňučení, otevřu a nevěřím svým pocitům, neviděli jsme se poprvé za celý život 4 dny, já byla po porodu, takže emocionálně to asi každá maminka chápe, Sendy na mě skočila takovým způsobem, že jsem se musela držet všeho, co bylo kolem, mě to ale nevadilo. Olízala mě úplně celou, to mi taky bylo v tu chvíli jedno a mě se z očí kutálely slzy radostí jako hrachy. Bylo to tady. Seznámení, první setkání. Přítel vešel, já držela pejska, aby se případně něco nestalo. Musím Vám říct, že to byl druhý nejkrásnější pocit po tom, když mi dali dceru do náruče. Koukla se na svojí malou ségru, krásně si jí očuchala, skočila k vajíčku na postel a sedla si. Koukala na ní, kroutila ocáskem, jako by říkala už jí tady konečně mám, svojí malou ségru.
Čas ubíhal, Sendynka stále moudřela a moje dceruška rostla a rostla, musím říct, že jsem vždy dávala a dávám neustále veliký pozor na to, co se děje mezi Nelinkou a Sendy, i když svojí fenku miluju, je to pořád pejsek a dcera je přeci jen na prvním místě, takže hlídám to ano, ale jinak jim nechávám volnost. Dceru učím, že se dělá malá, jak se hází pejskovi hračky a snažím se nezacházet do extrémů. Ale povím Vám, někdy to neuhlídám a vidím svojí dcerku jak jí támhle zatáhne za ucho, támhle pomalu strčí tlapku do pusy, támhle ukradne granuli a běhá s ní po bytě a Sendynka za ní, aby jí granuli vrátila.:-) Stane se. Co musím však říct, že naše Sendy je neskutečně krásná, tolerantní, milá, hodná a starostlivá fenka, která vzala naší dcerku, dá se říci jako své vlastní štěně. Nechá si od ní líbit snad skoro všechno a ještě jí za vše olízne (i když to se snažím taky krotit).
Takže moje obavy při těhotenství se naštěstí nevyplnily. Nebudu Vám však vše barvit tak růžově, byli i chvíle, kdy jsme Sendy okřikly. Museli jsme, kdy jsme jí nevěnovali pozornost, jakou si zasloužila a kdy se z víkendů na venkově stalo, že zůstala i dva týdny, abych si jen s malou odpočinula. Naštěstí je tam zvyklá, to mě utěšovalo. Sendynku ale máme stále, jen jede někdy na prodloužené prázdniny za kámoškou.
Tento druh rasy je také hodně líný, což jsme museli řešit dost v období, kdy malá lezla, takže také perné časy. Občas jsem si nadávala, že na ní jsme moc přísní a zlý, že si tohle nezaslouží. Za celou dobu na naší dceru ani nežárlila, snášela každý zákaz a křik a vždy večer ochotně přišla ke mně, přitulila se a vše mi odpustila .
Před týdnem se však přihodilo něco strašného. Měli jsme naší fenku opět na vesnici, podotýkám, že tam nepobíhá, kde chce, mají svou uzavřenou zahradu, kde mohou běhat na procházky chodí obě na vodítku. I tak se ale stalo, že nám ve středu minulý týden zavolal dědeček mého partnera: Sendy je na veterině, našel jsem jí dopoledne, měla pěnu kolem pusy, třepala se. Odvezl jsem jí na veterinu do Benešova. Udělali jí výplach a je na přístrojích. Sama nemůže dýchat, zaváděli jí sondu a měla nějaké křeče u kterých hrozí, že by do budoucna nemusela být zcela normální, pokud to tedy přežije, v sedm večer tam mám jet. Doktor jí však dává půl procenta na přežití, prý to asi nevydrží. Otrava jedem to však nebyla, neměla vnitřní krvácení.
Myslím si, že každý pejskař si umí představit, co se ve mně v tu chvíli odehrávalo, okamžitě jsem zavolala budoucí tchýni, aby přijela hlídat dceru. S přítelem jsme sedli do auta a jeli za ní hned na veterinu. Celou dobu jsem se jen modlila, pokud by už měla umřít, tak hlavně ať neumře sama, pane bože jen to ne, ať to stihneme. Říkala jsem si to, protože naděje jí nedávali, ty naděje jsem proplakávala celou cestu na veterinu, pak jsem se už jen modlila ať to stihnu, nikdy bych si to neodpustila, kdyby ne.
Přijeli jsme tam a společně s dědou jsme čekali v čekárně. Pohled na každého psa, který tam v tu chvíli spokojeně běhal, byl pro mě hrozný. Když jsem viděla projít sestru kolem mě, srdce se mi pokaždé zastavilo, žije nežije? Celou tu dobu jsem ale v koutku duše věděla, že ona počká a snad to i zvládne. Věřila jsem tomu a hlavně jí, nikdy mě nezklamala, vždy stála při mě a byla se mnou.Ona to zvládne. Přišla ta chvíle, vidím sestru jak nese naší Sendy v náručí. Otevřela dveře do čekárny a pozvala nás do ordinace. Opět jsem propukla v hrozný pláč. Když jsem jí viděla, jak leží na tom stole bezmocně, pomalu nemůže dýchat, udělalo se mi i dost zle.Ale jakmile nás ucítila, ani nevím jak to mohla dokázat, jemně zvedla hlavu a otevřela oči a dívala se na nás.
A to byla po narkóze. Doktor nám řekl, odvezte si jí domů, bude mít co dělat s dýcháním, pít nezvládne, jíst ani nemůže. Vzala jsem si tedy svoji holčičku zabalenou v dece, bezmocnou téměř umírající. Řídila jsem, partner seděl vzadu v autě s ní a přidržoval. Poprvé v životě ležela v autě, opět jsem plakala.
Přijeli jsme domů, na zem jsem jí dala asi pět dek, letěla jsem koupit pleny, protože z ní samovolně vše vycházelo ven. Jazyk měla suchý a úplně venku, každý nádech pro ní byl životní výkon. Ležela jsem u ní a hladila ji. Asi po hodině se stalo nemožné, ta téměř umírající fenka sama vstala, ani nevím jak a šla se napít. Říkám si, to není možné, jak to dělá.
Večer jsem si ustala v obýváku na gauči, jí jsem ustala vedle sebe, partner byl s dcerkou, tento večer pro mě výjimečně od porodu byla na prvním místě zase naše fenka. Ležela jsem vedle ní držela jí za tlapku a pokaždé, když se špatně nadechla, jsem se hrozně lekla. V jednu ráno jako když utne zachrchlala nějak víc a začala dýchat normálně. Do rána byl pak klid. Ráno byla o hodně lepší. Ale pořád na tom byla moc zle. Na kontrole si jí tam nechali celý den na kapačkách. Večer se zase zhoršila, takhle to šlo asi 4 dny a my o deset tisíc byli lehčí. Měla problémy se zvednutím hlavy, stále se klepala, ale co jí zůstalo, byla chuť k jídlu I když byla na umření.
NO a jak to dopadlo, je to týden a něco od toho, kdy mi naše úžasná fena ležela jednou tlapkou v hrobě a teď tady spokojeně leží na gauči, chrápe. Žádné vady nemá, vesele štěká, jí, hraje si, chodí opět z hlavou nahoře a s mojí dcerkou mě celý den zlobí. Dcerka utíká se šunkou v ruce po bytě, Sendynka za ní a tohle dělají třeba i dvě hodiny. A já se směji a pobíhám mezi nima, aby se nezabila ani jedna z nich.
I když tohle pes nemůže číst, strašně moc jí chci poděkovat nebo snad někomu tam nahoře, že jí dal šanci, že dal šanci nám, že dal šanci mojí dceři s ní dál vyrůstat, hrát si a zlobit mě. Strašně děkuju svojí fence, že to zvládla a byla tak statečná. Říkám si teď totiž, že když ona zvládla tohle, já už v životě zvládnu všechno na světě.
Děkuji všem, co to dočetli až sem, musela jsem se z toho vypsat.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1621
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 946
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1658
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 692
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 400
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20701
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2615
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2883
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2601
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1760
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
A co se jí stalo?
jsem hrozný cíta a zvířata hned po mojí dceri 
I když zlobí, nedala bych je za nic na světě.
. Naše fenka se mou prožívala porod a těhotenství tak, že když jsem přišla z porodnice tak začala hárat (ač v tu dobu nikdy nehárá) a pak měla poprvé v životě falešnou březost-asi záviděla a chtěla taky miminka 
. Bíglíci jsou zlatíčka a jsem ráda že to u vás dobře dopadlo.
Okamžitě jsem jela na veterinu, kde nám hlásili jak to pejsek nezvládne, že je moc maličký a měl být ještě u mámy 
Napsali mi nějakou pastu a měla jsem mu jí vtírat do tlamy. Pejsek se nám, ale o moc zhoršil, nemohl ani stát jen ležel a hlava mu bezmocně visela. Další návštěva veterináře probíhala v příštích dnech 2× denně po 4hodinách na kapačkách 
Jezdila jsem s ním po nočních a v práci si nakonec vzala volno, nedávali nám naději. Díky tomu, že pes sám 4dny nic nevypil ani nesnědl sám mi stále opakovali, že si jeho tělo už nemusí zvyknout na stravu, že mu může každou chvíli selhat srdce a ledviny. Nakonec jsem jela na veterinu jinou jelikož jsem byla naštvaná, že na této klinice co doktor to jinej názor a každej mi říkal něco jiného. Tamní doktor mi radil do injekce mu co hodinu vstřikovat 5ml vody a za další hodinu takovou rozředěnou pastu pro kojící feny + ještě kapačky 1× denně. Nebudu to protahovat pejska jsme zachránili, stálo nás to neskutečné peníze a já si je nakonec oba nechala 
Celé dětství jsem chtěla bíglici a pojmenovat ji Sandy. V deseti letech rodiče svolili, ale už se jmenovala jinak, tak jsme jí to nechali. Asi i kvůli dojmu, že by si to pletla se „sedni“. 
když jsem přijela z porodnice řvala jsem a klepala se když jsem jí uviděla bylo to strašně silné umím si představit jak ti bylo v takové chvíli, já bych asi zešílela 
