Kam jsme to dopracovali
- O životě
- XA
- 27.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tímto deníčkem bych si chtěla trochu ulevit. Možná bude někdo pobouřen, nebo naopak popchopí, uvidíme. Jsme rodina s malými dětmi. To jen na úvod. Začnu tedy psát o tom, jak to všechno začalo.
Vdala jsem se za muže, který v té době již podnikal, a měl již nasekané veliké dluhy. Samozřejmě dluhy z nezdařilého podnikání, to se tak někdy stává. Přesto jsem v jeho další podnikání věřila a netušila, co takové dluhy obnáší. A to byla chyba číslo jedna. Právnicky jsme samozřejmě všechno ošetřili, jenomže naše zákony jsou nastavené tak speciálně, aby bylo ochráněno pokud možno co nejméně lidí. A stále zpřísňují. Bez mého vědomí pak manžel dělal další menší dluhy i během našeho manželství. Bylo to kvůli tíživé situaci, kdy já jsem ještě studovala a on nás sám živil fyzickou prací, k tomu ty další obrovské dluhy, a tak prostě vznikly i další nedoplatky, a problémy se dále prohlubovaly. A tak jsem do toho byla vtažená i já.
Osudová chyba číslo dvě: Narodily se nám děti. Nechápejte mě špatně – já svoje děti miluji. Jenomže… Po nějaké době samozřejmě přituhlo: exekuce. Nebudu tady rozepisovat detaily o tom, jak nám z dluhu pár stovek vyrobili desítky tisíc dluh, a jak nám z dlužných pár tisícovek vznikl krásný statisícový dluh. Nebudu ani podrobněji rozebírat, jak je nemožné domluvit se s věřiteli, jak nikoho nic nezajímá a jak chce každý pochopitelně všechny peníze hned a okamžitě. Prostě výsledný dluh je pořádná cifra a exekucí máme víc než 10 (zatím). A tady už končí sranda.
V našem státě nemá dlužník právo ani na jídlo, ani na střechu nad hlavou, ani na to, aby mohl na své dluhy vydělávat. Prostě na nic. Jen odevzdat vše včetně spodního prádla, jít bydlet pod most a hlavně nezapomínat splácet desítky tisíc měsíčně, nebo bude ještě hůř. S tímto vším jsem se už smířila, je to tak, můžeme si za to sami, a abych pisatelkám komentářů ušetřila práci, rovnou napíši, že jsme nezodpovědní blbci. A když jsme si nadělali dluhy, máme je splácet – no jistě. Bylo by ale mnohem jednodušší, kdyby bylo z čeho splácet, kdyby nám bylo umožněno normálně žít, nemuset se skrývat, normálně používat účet a normálně na ty dluhy vydělávat. A taky kdyby nám dlužné částky dále nenaskakovaly o nesmyslné poplatky právníkům a exekutorům. To chceme ale asi moc.
Když jsou tedy zákony nastaveny tak, aby dluh nebylo možné splatit ani do nejdelší smrti, co naděláme. Normálně už bychom asi emigrovali, nebo prostě rezignovali, šli bydlet na nádraží nebo něco takového. Jenomže jsou tady ty děti. A to je průser. Děti potřebují domov, potřebují fungující domácnost, musí jíst, chodit do školky a školy. S malými dětmi prostě nemůžeme na slepo a bez peněz odjet někam za hranice, nebo žít jako bezdomovci. Musíme jim zajistit normální domov. Ale jak, když nám chtějí od ledna vzít i ty poslední prostředky, které máme, když musíme žít v neustálém strachu, kdy k nám někdo vtrhne, sebere dětem hračky, sebere pračku, ledničku, počítač který manžel potřebuje k obživě? A k čemu nám je, že většina těch věcí tady vůbec není naše (a to opravdu, my bychom nikdy neměli na to, abychom si koupili pračku atp., ty věci jsme na nikoho účelně nepřepisovali, opravdu je kupoval někdo jiný). To exekutora na místě nezajímá, a často ho to nezajímá ani potom.
Samozřejmě se kvůli tomu s manželem často hádáme. A zvlášť teď, kdy jsme se dostali do spárů exekutorů a čím dál víc si uvědomujeme, jak moc je situace vážná. Manžel mi radí, že mám jít bydlet s dětmi jinam. Jakoby to pomohlo. Dluhy mám díky němu už i já (i když ve skutečnosti jsem v životě nedlužila ani haléř). Ale společné jmění je prostě společné jmění. Takže exekutoři půjdou logicky i po mně. A od nového roku i po mém účtu, po mém příjmu. A nějaké oddlužení? Pro dluhy z podnikání nic takového neexistuje. Ani osobní bankrot. Jedině konkurz, ale to by muselo být co rozprodat. Jenomže my nic nemáme
Ani ten dům, ve kterém bydlíme. Nemáme vůbec nic. Takže nějaké řešení v nedohlednu. Cestička ven z té dluhové pasti prostě neexistuje. Jen platit co jde a stejně vědět, že to nikam nevede, že to nikdy nesplatíme.
Ale zpátky k našim dětem. Oni jsou to nejcennější, co mám. Vždycky jsem pro svoje děti chtěla úplnou fungující rodinu. Dětství plné zážitků, útulný domov. Tohle, co jsme pro ně přichystali my, jsem pro svoje děti nikdy nechtěla. Nezaslouží si to. A tak už mě napadají myšlenky, že naše děti snad ani neměly žít. Jsem kráva, že jsem je přivedla na svět do takového marastu, ve kterém jsme. Jak jsem tohle mohla udělat? Co mám teď dělat? Už se na ně nedokážu dál usmívat a dělat, že je vše v pořádku, když všichni víme, že není a bude jenom hůř. Že až jednou skončíme úplně na ulici, tak nám je možná vezmou, a to by byl úplný konec. To bych nepřežila. Já už takhle nechci dál žít. Ale co jsem si udělala, to mám.
Tak teď mi je zase trochu líp, když jsem to sem všechno tak hezky napsala. Doufám, že to bude dostatečnou výstrahou pro všechny, a třeba se někdo poučí a vyhne se těm chybám, které jsem nasekala já, a to bych byla moc ráda. Děkuji všem za přečtení.
Přečtěte si také
V 45 jsem dala výpověď a chci si splnit sen. Manžel mě nařkl z nezodpovědnosti
- Anonymní
- 15.11.26
- 771
Když jsem manželovi oznámila, že dávám výpověď a chci rozjet vlastní podnikání, čekala jsem překvapení, možná trochu obav, ale také podporu. Místo toho mě označil za nezodpovědnou ženskou, která si...
Dcera se zbláznila. Prý se cítí jako kluk a máme jí říkat Adam. Otec ji zabije
- Anonymní
- 15.11.26
- 848
Moje patnáctiletá dcera mi nedávno oznámila, že se necítí být dívkou. Vybrala si nové mužské jméno a chce, abych jí říkala v mužském rodě. Vím, že bych ji měla především vyslechnout a podpořit, ale...
Rozhodla jsem, že děti budou doma pomáhat. Manžel ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 15.11.26
- 496
Když jsem se doma vyjádřila k tomu, aby děti konečně začaly pomáhat s domácností, manžel mi před nimi předvedl takové divadlo, že jsem se nestačila divit. Prý jsem hysterka, která si neumí poradit...
Seřvala jsem spratka na hřišti, který hodil písek na dceru. Špatná jsem byla já
- Anonymní
- 15.11.26
- 488
V poslední době se nám několikrát stalo, že nějaké dítě házelo na dceru písek. Jednou ho dokonce měla plné oči. Většinou šlo o nepozornost rodičů, kteří někde seděli, povídali si a o své dítě se...
Na přípravné kurzy nemáme. Bojím se, že kvůli tomu dcera přijímačky neudělá
- Anonymní
- 15.11.26
- 237
Slíbila jsem dceři, že přípravu na přijímačky zvládneme spolu doma. Na placené kurzy nám teď nezbývají peníze. Jenže po práci mi často chybí energie a s některými úlohami si sama nevím rady. Když...
„Máš mu jednu vrazit. Tohle by sis ty nikdy nedovolila,“ připomněla mi máma
- Anonymní
- 14.11.26
- 989
Naši byli na mě a bráchu vždycky dost přísní. Táta dokonce nešel pro ránu daleko a máma to schvalovala. Já jsem se ale zařekla, že svoje děti nikdy bít nebudu. Jenže mladší syn je pořádné kvítko....
Zaplatíme 65 tisíc za dovolenou, abychom týden jen leželi. Letos už fakt ne
- Anonymní
- 14.11.26
- 1141
Letos jsem manželovi oznámila, že na další dovolenou u hotelového bazénu nepojedu. Jeho reakce mě utvrdila v tom, že už spolu možná ani neumíme trávit volný čas. Zatímco on si představuje další...
„Podívej se na sestru!“ vyčítá mi máma. Nechápe, že o víkendech musím pracovat
- Anonymní
- 14.11.26
- 753
„Podívej se na sestru, ta si na rodinu čas vždycky najde.“ Tuhle větu od mámy poslouchám skoro každý víkend. A pokaždé mám chuť jí připomenout, že zatímco moje sestra v sobotu dopoledne peče buchtu...
Vydělává 50 tisíc, ale doma nehne prstem. Jen chlastá pivo a čumí na televizi
- Anonymní
- 14.11.26
- 879
Už mě nebaví poslouchat, jak je můj manžel unavený z práce. Já totiž také pracuji, starám se o dvě děti, domácnost a všechno, co je potřeba zařídit. Jenže zatímco já večer padám únavou, Petr si...
Vysnila jsem si hodnou holčičku. Místo toho už 16 let trnu, co zase provede
- Anonymní
- 14.11.26
- 649
Nepíše se mi o tom vůbec snadno. Po dvou synech jsem strašně chtěla dceru. A dlouho se nedařilo. Kluci jsou dvojčata a porodila jsem je jako velmi mladá. Bylo mi 19 a já si to tehdy ani moc...