Kam jsme to dopracovali
- O životě
- XA
- 27.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tímto deníčkem bych si chtěla trochu ulevit. Možná bude někdo pobouřen, nebo naopak popchopí, uvidíme. Jsme rodina s malými dětmi. To jen na úvod. Začnu tedy psát o tom, jak to všechno začalo.
Vdala jsem se za muže, který v té době již podnikal, a měl již nasekané veliké dluhy. Samozřejmě dluhy z nezdařilého podnikání, to se tak někdy stává. Přesto jsem v jeho další podnikání věřila a netušila, co takové dluhy obnáší. A to byla chyba číslo jedna. Právnicky jsme samozřejmě všechno ošetřili, jenomže naše zákony jsou nastavené tak speciálně, aby bylo ochráněno pokud možno co nejméně lidí. A stále zpřísňují. Bez mého vědomí pak manžel dělal další menší dluhy i během našeho manželství. Bylo to kvůli tíživé situaci, kdy já jsem ještě studovala a on nás sám živil fyzickou prací, k tomu ty další obrovské dluhy, a tak prostě vznikly i další nedoplatky, a problémy se dále prohlubovaly. A tak jsem do toho byla vtažená i já.
Osudová chyba číslo dvě: Narodily se nám děti. Nechápejte mě špatně – já svoje děti miluji. Jenomže… Po nějaké době samozřejmě přituhlo: exekuce. Nebudu tady rozepisovat detaily o tom, jak nám z dluhu pár stovek vyrobili desítky tisíc dluh, a jak nám z dlužných pár tisícovek vznikl krásný statisícový dluh. Nebudu ani podrobněji rozebírat, jak je nemožné domluvit se s věřiteli, jak nikoho nic nezajímá a jak chce každý pochopitelně všechny peníze hned a okamžitě. Prostě výsledný dluh je pořádná cifra a exekucí máme víc než 10 (zatím). A tady už končí sranda.
V našem státě nemá dlužník právo ani na jídlo, ani na střechu nad hlavou, ani na to, aby mohl na své dluhy vydělávat. Prostě na nic. Jen odevzdat vše včetně spodního prádla, jít bydlet pod most a hlavně nezapomínat splácet desítky tisíc měsíčně, nebo bude ještě hůř. S tímto vším jsem se už smířila, je to tak, můžeme si za to sami, a abych pisatelkám komentářů ušetřila práci, rovnou napíši, že jsme nezodpovědní blbci. A když jsme si nadělali dluhy, máme je splácet – no jistě. Bylo by ale mnohem jednodušší, kdyby bylo z čeho splácet, kdyby nám bylo umožněno normálně žít, nemuset se skrývat, normálně používat účet a normálně na ty dluhy vydělávat. A taky kdyby nám dlužné částky dále nenaskakovaly o nesmyslné poplatky právníkům a exekutorům. To chceme ale asi moc.
Když jsou tedy zákony nastaveny tak, aby dluh nebylo možné splatit ani do nejdelší smrti, co naděláme. Normálně už bychom asi emigrovali, nebo prostě rezignovali, šli bydlet na nádraží nebo něco takového. Jenomže jsou tady ty děti. A to je průser. Děti potřebují domov, potřebují fungující domácnost, musí jíst, chodit do školky a školy. S malými dětmi prostě nemůžeme na slepo a bez peněz odjet někam za hranice, nebo žít jako bezdomovci. Musíme jim zajistit normální domov. Ale jak, když nám chtějí od ledna vzít i ty poslední prostředky, které máme, když musíme žít v neustálém strachu, kdy k nám někdo vtrhne, sebere dětem hračky, sebere pračku, ledničku, počítač který manžel potřebuje k obživě? A k čemu nám je, že většina těch věcí tady vůbec není naše (a to opravdu, my bychom nikdy neměli na to, abychom si koupili pračku atp., ty věci jsme na nikoho účelně nepřepisovali, opravdu je kupoval někdo jiný). To exekutora na místě nezajímá, a často ho to nezajímá ani potom.
Samozřejmě se kvůli tomu s manželem často hádáme. A zvlášť teď, kdy jsme se dostali do spárů exekutorů a čím dál víc si uvědomujeme, jak moc je situace vážná. Manžel mi radí, že mám jít bydlet s dětmi jinam. Jakoby to pomohlo. Dluhy mám díky němu už i já (i když ve skutečnosti jsem v životě nedlužila ani haléř). Ale společné jmění je prostě společné jmění. Takže exekutoři půjdou logicky i po mně. A od nového roku i po mém účtu, po mém příjmu. A nějaké oddlužení? Pro dluhy z podnikání nic takového neexistuje. Ani osobní bankrot. Jedině konkurz, ale to by muselo být co rozprodat. Jenomže my nic nemáme
Ani ten dům, ve kterém bydlíme. Nemáme vůbec nic. Takže nějaké řešení v nedohlednu. Cestička ven z té dluhové pasti prostě neexistuje. Jen platit co jde a stejně vědět, že to nikam nevede, že to nikdy nesplatíme.
Ale zpátky k našim dětem. Oni jsou to nejcennější, co mám. Vždycky jsem pro svoje děti chtěla úplnou fungující rodinu. Dětství plné zážitků, útulný domov. Tohle, co jsme pro ně přichystali my, jsem pro svoje děti nikdy nechtěla. Nezaslouží si to. A tak už mě napadají myšlenky, že naše děti snad ani neměly žít. Jsem kráva, že jsem je přivedla na svět do takového marastu, ve kterém jsme. Jak jsem tohle mohla udělat? Co mám teď dělat? Už se na ně nedokážu dál usmívat a dělat, že je vše v pořádku, když všichni víme, že není a bude jenom hůř. Že až jednou skončíme úplně na ulici, tak nám je možná vezmou, a to by byl úplný konec. To bych nepřežila. Já už takhle nechci dál žít. Ale co jsem si udělala, to mám.
Tak teď mi je zase trochu líp, když jsem to sem všechno tak hezky napsala. Doufám, že to bude dostatečnou výstrahou pro všechny, a třeba se někdo poučí a vyhne se těm chybám, které jsem nasekala já, a to bych byla moc ráda. Děkuji všem za přečtení.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1814
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1067
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1916
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 784
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 458
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21812
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2675
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2957
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2668
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1798
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....