Perspektiva

Aneb o našem několikátém pokusu otěhotnět, který mě zase něčemu naučil.

*

Bylo to naše poslední zamrazené embryo. Na naši první schůzku začátkem prosince jsem dorazila v erárních gumových papučích a síťkou na hlavě. Mrklo na mě z monitoru. Po prodloužené kultivaci se naše embryo podobalo shluku olympijských kruhů. Vůně vítězství prostupuje celý operační sál.

Pár dní po transferu vycházím ráno z koupelny. „Je to tam?“ Ptá se choť, který na mém dosud obavami staženém obličeji objevil stopy úsměvu. „Je“, odpovídám polohlasem, jak mi hruď místo kyslíku zaplnila obrovská vlna štěstí. Po dvou týdnech držím v ruce další test, z něhož mi kynou dva jasně růžové proužky. Objednávám se na osmý týden těhotenství. Chci počkat, až bude zřetelně vidět srdeční akce, a nestresovat se případným nejasným dřívějším ultrazvukem.

Během čekání mám čas na přemýšlení. Vzpomínám na začátky svého prvního těhotenství (o něm zápisek Sisyfos na hoře). Ve zkratce – strach a nejistota, zda stále ještě mířím k cíli, nebo se od něj nevědomky vzdaluji, ve mně tehdy zadusily veškerou radost, ale i sílu věřit, že to dobře dopadne.

Rozhoduji se prožít své druhé těhotenství jinak. Chci se radovat z toho daru, kterého se nám dostalo. Chci celé těhotenství prožít naplno a nebát se vnímat jej, abych náhodou něco nezakřikla. Odvažuji se věřit.

Je to samo sebou mnohem snazší než poprvé. Jeden zázrak už se stal, a tak je o poznání jednodušší přijmout skutečnost, že první trimestr bývá často pouze návštěvou, se kterou je nutné se rozloučit. Cítím se ale opravdu silná a odvaha věřit mě dělá každým dnem ještě silnější.

V šestém týdnu nastupují nevolnosti. Nejsou ranní, jsou celodenní, jsou vysilující a popravdě je nenávidím. Je mi špatně z hladu, je mi špatně z čehokoli, co sním. Znám je z prvního těhotenství. „Tak takhle to bude zhruba do půlky února“, říkám si v duchu, „pak už bude jen dobře“.

V osmém týdnu jedu na kontrolu. „To už bude fotka?“ Ptá se choť. „Bude“, odpovídám a přesouvám se v čase o hodinu kupředu. Vidím sama sebe na našem druhém rande. Já budu tentokrát vypadat jako máma a ne jak miss galoše s medúzou na hlavě. A ono na mě zase mrkne ze své dutinky a na pozdrav zabliká zdravě tlukoucím srdíčkem.

Cestou k lékařce doufám, že nikoho v přeplněné a vydýchané tramvaji neohodím. „Má milá rozmilá neplakej, život už není jinakej…“, snažím se sama sebe uchlácholit. A pak si znovu, jako vždy, když se takhle začnu nořit do sebelítosti, připomenu, proč že se cítím tak mizerně. Pošlu úsměv někam do břicha, jako bych říkala: „vždyť já se na tebe přece nezlobím“, a snažím se přebít pocit, že mi trávicím traktem pobíhá vystresovaný skunk, myšlenkou na právě se odehrávající druhý zázrak mého života.

Přicházím do ordinace. Lékařka se na mě směje, zhasíná světla, prý abychom to všechno hezky viděly. Odteď jakoby se čas dal rozdělit na jednu každou milisekundu. Otáčím hlavu k obrazovce a promítám na ni svou představu toho, co se tam objeví. Vidím dutinku, v ní malinkaté tělíčko s bijícím srdcem. Cvak, ubíhá další milisekunda. Něco je jinak. Obrazy se neshodují. Další milisekunda, než mi to dojde. Rozšiřují se mi zorničky, jako bych v tom přítmí chtěla přece jen v temném váčku zachytit obrysy našeho štěstí. Cvak, další milisekunda. „Je tady prázdná dutinka“, slyším lékařčin hlas. Cvak. Zírám na prázdnou černou bublinu ve své děloze. Černá díra, v níž náhle mizí veškerá naděje, radost i víra v dobrý konec.

To je mi tak líto“, slyším lékařku. „I mně je to líto“, říkám si v duchu, ale někde v hloubi duše řvu bolestí a smutkem. Lékařka mě připravuje na to, jak bude vypadat potrat. Vím, že to myslí dobře, vím, že tyhle informace budu potřebovat, až to přijde. Jenže teď chci jen vypadnout z ordinace a nechat všechen ten smutek, aby vyšel ven.

Zpětně si přehrávám okamžiky, kdy jsem sama sebe přesvědčovala, že se tentokrát nenechám dusit obavou, že to všechno nemusí dobře dopadnout. Jak jsem holkám tady na eMiminu po dlouhém váhání, abych něco nezakřikla, poslala fotku pozitivního testu. Jak jsem se rozhodla ponechat v dětském pokoji už nepoužívanou dětskou postýlku. Jak jsem se učila říkat bez pocitu provinění „až budu mít břicho…“.

Pořád poslouchám o všech těch tkáních, co ze mě při potratu vyjdou, a dochází mi, jak jsem se mýlila, když jsem se odvážila pro jednou věřit. Nedokážu už držet emoce na uzdě a obličej se mi křiví tichým pláčem. Konečně dostávám výstupní zprávu a utíkám pryč. Zabíhám za roh budovy a plně se odevzdávám vlně zármutku, kterou mi srdce rozpumpovalo do celého těla. „Zejtra, co zejtra, kdopak ví? Zejtra si lehnem do rakví.

Následujících pár dní stojí všechno za starou belu. Moje tělo pořád produkuje hCG, a mně je tudíž stále neskonale blbě. A to všechno úplně pro nic. Tohle mě snad ubíjí víc, než samotné zamlklé těhotenství. Čím se teď utěšit? Komu zašeptat, že pro něj to všechno zvládnu?

Koukám na naše dítě. Je krásné, je zdravé, je dokonalé. Moje srdce se plní láskou a taky obrovským vděkem. Smiřuji se s tím, co nás potkalo, i sama se sebou.

Už nepláču. Uvědomuji si, jaké štěstí mě potkalo. Že je tu s námi jedno báječné dítě, za které nikdy nepřestanu děkovat. Že naše druhé dítě, které nemělo šanci jít s námi dál, se rozhodlo odejít v okamžiku, kdy nás to oba (mě i jej) bolelo nejméně. A v neposlední řadě, že jsem sama zase o trochu víc vyzrála a naučila se, že ať už mě v budoucnu čeká cokoli, je dobré občas sama sobě uhnout v cestě za štěstím.

Sjíždím pohledem dolů. Konejšivě se usměju, položím dlaň tam, kde mělo tlouct druhé srdce. Loučím se.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
6906
8.3.18 01:21

Moc smutné. :( Přeji ať si k vám miminko brzy najde cestu :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2222
8.3.18 01:24

Je mi to moc líto :hug: :( loučili jsme se s naší holčičkou podstatně později, ale na tom nezáleží, ta bolest je hrozná, ať je to kdykoliv. Nesmíme to vzdávat :hug: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
8.3.18 01:25

To me mrzi :hug:, to musel byt hroznej sok… mne taky jedno těhotenství pred skoro 2 lety skončilo driv, nez poradne zacalo - i srdíčko bylo…ale uz kdyz jsem sla v 6.tt na potvrzení jsem spinila a pak zacala krvácet, o cemz me jeste doktor ujistoval, ze to nemusi vubec nic znamenat a mám se jen setrit, a o tyden plny silného krvácení pozdeji kde nic, tu nic - vse odeslo a čistila jsem se jeste 3 tydny, uz jsem mela jit na revizi, nastesti nez jsem sehnala hlídání pro starsi dite (muz byl pryc), to nebylo nutne a dr. prohlásila, ze uz neni co cistit, jen mám jeste za 14 dni prijit na kontrolu…tezko se mi s tim smirovalo, ale porad to bylo lepši nez co se stalo jedne zname - 2× za sebou ZT behem pul roku, jednou dokonce az v 11.tydnu taky pote, co ji (tentyz!) doktor ujišťoval, ze je to OK, i kdyz nebylo vse uplne jak melo…urcite se s tim smiřuje lip, kdyz uz jedno dite doma je ale jen me napada, nech si zkontrolovat stit.zl., pokud uz ji nemáš nejak poresenou, snížená funkce to taky muze způsobit…bralas pred a / nebo po otehot. nejake teh. vitaminy (s jodem)?

  • Nahlásit
Anonymní
8.3.18 01:28

P. S.k anonymu vyse - taky slo o 2.těhotenství… a ted uz tu mam 5mesicni prdelku :srdce: :D

  • Nahlásit
7629
8.3.18 08:25
:hug: :hug: :hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
5162
8.3.18 08:25

:hug: tohle vzdy zanecha stopu a je to smutne…drz se! :srdce: verim, ze miminko si k vam cestu najde :kytka: (stejne jako k nam :andel: )

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.3.18 10:51

Moc hezky napsané a smutné. Znám ten pocit, ale to jsme ještě žádné dítě neměli. Prožívala jsem to úplně stejně. Teď se koukám na mé dítě a jsem vděčná, že to nakonec vyšlo a máme zdravé a spokojené dítě. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1226
8.3.18 12:12

Čím víc čtu takové deníčky, tím více jsem přesvědčená o tom, že // ještě nic neznamenají. Před necelými 3lety se mi narodil první syn, mít dítě jsem vždy brala jako takovou samozřejmost, nechráněný sex = dítě. Až problémy v mém okolí mě donutily se zamyslet nad tím mým postojem. Ohromně obdivuju všechny ženy, které podstupují IVF, inseminaci, IUI, které se rozhodnou na konec třeba i dítě adoptovat, čili dát šanci nechtěnému. Držím pěsti, ať máte šťastnější budoucnost!

  • Nahlásit
  • Zmínit
sk8girl
8.3.18 15:49

Velice mně mrzí co se vám stalo je to smutné :/ přeji mnoho sil a už jen lepší zítřky

  • Upravit
Anonymní
8.3.18 17:54

Tohle znám. Znám diagnózu zt, slyšel a jsem ji několikrát. Stále jsem to nevstrebala. Nicméně jeden rozdíl mezi námi je. Já žádné jiné dítě nemám, žádné nečekám a nevím zda to zvládnu.

  • Nahlásit
3207
8.3.18 18:25

Věřím, že se ty dušinky vracejí… až budou silnější, až nastane lepší chvíle…až i my maminky budeme silnější. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1468
8.3.18 18:43

ZT, resp. anembryomolu tiež poznám a sama by som nedokázala popísať svoje pocity tak, ako si to dokázala ty. Držím ti palce, nech sa tiež dočkáš ťukajúceho srdiečka na ultrazvuku. Zázraky sa predsa dejú každý deň :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
15013
8.3.18 19:18
:hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
1233
8.3.18 22:15

Tak to úplně brečím také :,( Až ke konci jsem úplně stoprocentně pochopila, že už jedno dítko máte, což je v tom všem úplně to nejlepší, máte pro koho být silná a každý den děkovat, přesně jak píšete. Snad se vám podaří brzy zázrak a dotáhne to s vámi až do konce, určitě si každá dušička cestičku nějak najde. Nejlepší by bylo, kdyby se na ten UTZ nemuselo třeba až do doby, kdy bude vidět bříško, že? Já vím, nejde to, musí se hlídat, zda nejde třeba o mimoděložní, atd… ale i tak je pro mne představa, že se tam dozvím něco takového, úplně strašná, mám z toho spíš strach…

  • Nahlásit
  • Zmínit
3532
8.3.18 23:03

Je mi to moc líto :hug: Už je to víc než dva roky, co mě tady chytil za srdce tvůj deníček o Večernici, to bylo taky hodně emotivní čtení… jsem ráda, že aspoň jedenkrát k vám nakonec slétla a moc držím palce, ať se srdíčko brzo vrátí :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit