Perspektiva
- Snažení
- Solaris
- 08.03.18 načítám...
Aneb o našem několikátém pokusu otěhotnět, který mě zase něčemu naučil.
Bylo to naše poslední zamrazené embryo. Na naši první schůzku začátkem prosince jsem dorazila v erárních gumových papučích a síťkou na hlavě. Mrklo na mě z monitoru. Po prodloužené kultivaci se naše embryo podobalo shluku olympijských kruhů. Vůně vítězství prostupuje celý operační sál.
Pár dní po transferu vycházím ráno z koupelny. „Je to tam?“ Ptá se choť, který na mém dosud obavami staženém obličeji objevil stopy úsměvu. „Je“, odpovídám polohlasem, jak mi hruď místo kyslíku zaplnila obrovská vlna štěstí. Po dvou týdnech držím v ruce další test, z něhož mi kynou dva jasně růžové proužky. Objednávám se na osmý týden těhotenství. Chci počkat, až bude zřetelně vidět srdeční akce, a nestresovat se případným nejasným dřívějším ultrazvukem.
Během čekání mám čas na přemýšlení. Vzpomínám na začátky svého prvního těhotenství (o něm zápisek Sisyfos na hoře). Ve zkratce – strach a nejistota, zda stále ještě mířím k cíli, nebo se od něj nevědomky vzdaluji, ve mně tehdy zadusily veškerou radost, ale i sílu věřit, že to dobře dopadne.
Rozhoduji se prožít své druhé těhotenství jinak. Chci se radovat z toho daru, kterého se nám dostalo. Chci celé těhotenství prožít naplno a nebát se vnímat jej, abych náhodou něco nezakřikla. Odvažuji se věřit.
Je to samo sebou mnohem snazší než poprvé. Jeden zázrak už se stal, a tak je o poznání jednodušší přijmout skutečnost, že první trimestr bývá často pouze návštěvou, se kterou je nutné se rozloučit. Cítím se ale opravdu silná a odvaha věřit mě dělá každým dnem ještě silnější.
V šestém týdnu nastupují nevolnosti. Nejsou ranní, jsou celodenní, jsou vysilující a popravdě je nenávidím. Je mi špatně z hladu, je mi špatně z čehokoli, co sním. Znám je z prvního těhotenství. „Tak takhle to bude zhruba do půlky února“, říkám si v duchu, „pak už bude jen dobře“.
V osmém týdnu jedu na kontrolu. „To už bude fotka?“ Ptá se choť. „Bude“, odpovídám a přesouvám se v čase o hodinu kupředu. Vidím sama sebe na našem druhém rande. Já budu tentokrát vypadat jako máma a ne jak miss galoše s medúzou na hlavě. A ono na mě zase mrkne ze své dutinky a na pozdrav zabliká zdravě tlukoucím srdíčkem.
Cestou k lékařce doufám, že nikoho v přeplněné a vydýchané tramvaji neohodím. „Má milá rozmilá neplakej, život už není jinakej…“, snažím se sama sebe uchlácholit. A pak si znovu, jako vždy, když se takhle začnu nořit do sebelítosti, připomenu, proč že se cítím tak mizerně. Pošlu úsměv někam do břicha, jako bych říkala: „vždyť já se na tebe přece nezlobím“, a snažím se přebít pocit, že mi trávicím traktem pobíhá vystresovaný skunk, myšlenkou na právě se odehrávající druhý zázrak mého života.
Přicházím do ordinace. Lékařka se na mě směje, zhasíná světla, prý abychom to všechno hezky viděly. Odteď jakoby se čas dal rozdělit na jednu každou milisekundu. Otáčím hlavu k obrazovce a promítám na ni svou představu toho, co se tam objeví. Vidím dutinku, v ní malinkaté tělíčko s bijícím srdcem. Cvak, ubíhá další milisekunda. Něco je jinak. Obrazy se neshodují. Další milisekunda, než mi to dojde. Rozšiřují se mi zorničky, jako bych v tom přítmí chtěla přece jen v temném váčku zachytit obrysy našeho štěstí. Cvak, další milisekunda. „Je tady prázdná dutinka“, slyším lékařčin hlas. Cvak. Zírám na prázdnou černou bublinu ve své děloze. Černá díra, v níž náhle mizí veškerá naděje, radost i víra v dobrý konec.
„To je mi tak líto“, slyším lékařku. „I mně je to líto“, říkám si v duchu, ale někde v hloubi duše řvu bolestí a smutkem. Lékařka mě připravuje na to, jak bude vypadat potrat. Vím, že to myslí dobře, vím, že tyhle informace budu potřebovat, až to přijde. Jenže teď chci jen vypadnout z ordinace a nechat všechen ten smutek, aby vyšel ven.
Zpětně si přehrávám okamžiky, kdy jsem sama sebe přesvědčovala, že se tentokrát nenechám dusit obavou, že to všechno nemusí dobře dopadnout. Jak jsem holkám tady na eMiminu po dlouhém váhání, abych něco nezakřikla, poslala fotku pozitivního testu. Jak jsem se rozhodla ponechat v dětském pokoji už nepoužívanou dětskou postýlku. Jak jsem se učila říkat bez pocitu provinění „až budu mít břicho…“.
Pořád poslouchám o všech těch tkáních, co ze mě při potratu vyjdou, a dochází mi, jak jsem se mýlila, když jsem se odvážila pro jednou věřit. Nedokážu už držet emoce na uzdě a obličej se mi křiví tichým pláčem. Konečně dostávám výstupní zprávu a utíkám pryč. Zabíhám za roh budovy a plně se odevzdávám vlně zármutku, kterou mi srdce rozpumpovalo do celého těla. „Zejtra, co zejtra, kdopak ví? Zejtra si lehnem do rakví.“
Následujících pár dní stojí všechno za starou belu. Moje tělo pořád produkuje hCG, a mně je tudíž stále neskonale blbě. A to všechno úplně pro nic. Tohle mě snad ubíjí víc, než samotné zamlklé těhotenství. Čím se teď utěšit? Komu zašeptat, že pro něj to všechno zvládnu?
Koukám na naše dítě. Je krásné, je zdravé, je dokonalé. Moje srdce se plní láskou a taky obrovským vděkem. Smiřuji se s tím, co nás potkalo, i sama se sebou.
Už nepláču. Uvědomuji si, jaké štěstí mě potkalo. Že je tu s námi jedno báječné dítě, za které nikdy nepřestanu děkovat. Že naše druhé dítě, které nemělo šanci jít s námi dál, se rozhodlo odejít v okamžiku, kdy nás to oba (mě i jej) bolelo nejméně. A v neposlední řadě, že jsem sama zase o trochu víc vyzrála a naučila se, že ať už mě v budoucnu čeká cokoli, je dobré občas sama sobě uhnout v cestě za štěstím.
Sjíždím pohledem dolů. Konejšivě se usměju, položím dlaň tam, kde mělo tlouct druhé srdce. Loučím se.
Přečtěte si také
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 139
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 119
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 189
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 164
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 145
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 3932
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 3101
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 932
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 2471
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
Věřila jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Pak jsem ale poznala jeho matku
- Anonymní
- 28.04.26
- 2480
Na muže jsem měla vždycky smůlu. Nevím, jestli je to smůla, nebo tím, že jsem trochu náročnější. Je mi 35, mám za sebou tři vážné vztahy a toužím po dítěti. U toho posledního už jsem si myslela, že...
Přeji ať si k vám miminko brzy najde cestu 
(stejne jako k nam 
)
Až ke konci jsem úplně stoprocentně pochopila, že už jedno dítko máte, což je v tom všem úplně to nejlepší, máte pro koho být silná a každý den děkovat, přesně jak píšete. Snad se vám podaří brzy zázrak a dotáhne to s vámi až do konce, určitě si každá dušička cestičku nějak najde. Nejlepší by bylo, kdyby se na ten UTZ nemuselo třeba až do doby, kdy bude vidět bříško, že? Já vím, nejde to, musí se hlídat, zda nejde třeba o mimoděložní, atd… ale i tak je pro mne představa, že se tam dozvím něco takového, úplně strašná, mám z toho spíš strach…