Perspektiva
- Snažení
- Solaris
- 08.03.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb o našem několikátém pokusu otěhotnět, který mě zase něčemu naučil.
Bylo to naše poslední zamrazené embryo. Na naši první schůzku začátkem prosince jsem dorazila v erárních gumových papučích a síťkou na hlavě. Mrklo na mě z monitoru. Po prodloužené kultivaci se naše embryo podobalo shluku olympijských kruhů. Vůně vítězství prostupuje celý operační sál.
Pár dní po transferu vycházím ráno z koupelny. „Je to tam?“ Ptá se choť, který na mém dosud obavami staženém obličeji objevil stopy úsměvu. „Je“, odpovídám polohlasem, jak mi hruď místo kyslíku zaplnila obrovská vlna štěstí. Po dvou týdnech držím v ruce další test, z něhož mi kynou dva jasně růžové proužky. Objednávám se na osmý týden těhotenství. Chci počkat, až bude zřetelně vidět srdeční akce, a nestresovat se případným nejasným dřívějším ultrazvukem.
Během čekání mám čas na přemýšlení. Vzpomínám na začátky svého prvního těhotenství (o něm zápisek Sisyfos na hoře). Ve zkratce – strach a nejistota, zda stále ještě mířím k cíli, nebo se od něj nevědomky vzdaluji, ve mně tehdy zadusily veškerou radost, ale i sílu věřit, že to dobře dopadne.
Rozhoduji se prožít své druhé těhotenství jinak. Chci se radovat z toho daru, kterého se nám dostalo. Chci celé těhotenství prožít naplno a nebát se vnímat jej, abych náhodou něco nezakřikla. Odvažuji se věřit.
Je to samo sebou mnohem snazší než poprvé. Jeden zázrak už se stal, a tak je o poznání jednodušší přijmout skutečnost, že první trimestr bývá často pouze návštěvou, se kterou je nutné se rozloučit. Cítím se ale opravdu silná a odvaha věřit mě dělá každým dnem ještě silnější.
V šestém týdnu nastupují nevolnosti. Nejsou ranní, jsou celodenní, jsou vysilující a popravdě je nenávidím. Je mi špatně z hladu, je mi špatně z čehokoli, co sním. Znám je z prvního těhotenství. „Tak takhle to bude zhruba do půlky února“, říkám si v duchu, „pak už bude jen dobře“.
V osmém týdnu jedu na kontrolu. „To už bude fotka?“ Ptá se choť. „Bude“, odpovídám a přesouvám se v čase o hodinu kupředu. Vidím sama sebe na našem druhém rande. Já budu tentokrát vypadat jako máma a ne jak miss galoše s medúzou na hlavě. A ono na mě zase mrkne ze své dutinky a na pozdrav zabliká zdravě tlukoucím srdíčkem.
Cestou k lékařce doufám, že nikoho v přeplněné a vydýchané tramvaji neohodím. „Má milá rozmilá neplakej, život už není jinakej…“, snažím se sama sebe uchlácholit. A pak si znovu, jako vždy, když se takhle začnu nořit do sebelítosti, připomenu, proč že se cítím tak mizerně. Pošlu úsměv někam do břicha, jako bych říkala: „vždyť já se na tebe přece nezlobím“, a snažím se přebít pocit, že mi trávicím traktem pobíhá vystresovaný skunk, myšlenkou na právě se odehrávající druhý zázrak mého života.
Přicházím do ordinace. Lékařka se na mě směje, zhasíná světla, prý abychom to všechno hezky viděly. Odteď jakoby se čas dal rozdělit na jednu každou milisekundu. Otáčím hlavu k obrazovce a promítám na ni svou představu toho, co se tam objeví. Vidím dutinku, v ní malinkaté tělíčko s bijícím srdcem. Cvak, ubíhá další milisekunda. Něco je jinak. Obrazy se neshodují. Další milisekunda, než mi to dojde. Rozšiřují se mi zorničky, jako bych v tom přítmí chtěla přece jen v temném váčku zachytit obrysy našeho štěstí. Cvak, další milisekunda. „Je tady prázdná dutinka“, slyším lékařčin hlas. Cvak. Zírám na prázdnou černou bublinu ve své děloze. Černá díra, v níž náhle mizí veškerá naděje, radost i víra v dobrý konec.
„To je mi tak líto“, slyším lékařku. „I mně je to líto“, říkám si v duchu, ale někde v hloubi duše řvu bolestí a smutkem. Lékařka mě připravuje na to, jak bude vypadat potrat. Vím, že to myslí dobře, vím, že tyhle informace budu potřebovat, až to přijde. Jenže teď chci jen vypadnout z ordinace a nechat všechen ten smutek, aby vyšel ven.
Zpětně si přehrávám okamžiky, kdy jsem sama sebe přesvědčovala, že se tentokrát nenechám dusit obavou, že to všechno nemusí dobře dopadnout. Jak jsem holkám tady na eMiminu po dlouhém váhání, abych něco nezakřikla, poslala fotku pozitivního testu. Jak jsem se rozhodla ponechat v dětském pokoji už nepoužívanou dětskou postýlku. Jak jsem se učila říkat bez pocitu provinění „až budu mít břicho…“.
Pořád poslouchám o všech těch tkáních, co ze mě při potratu vyjdou, a dochází mi, jak jsem se mýlila, když jsem se odvážila pro jednou věřit. Nedokážu už držet emoce na uzdě a obličej se mi křiví tichým pláčem. Konečně dostávám výstupní zprávu a utíkám pryč. Zabíhám za roh budovy a plně se odevzdávám vlně zármutku, kterou mi srdce rozpumpovalo do celého těla. „Zejtra, co zejtra, kdopak ví? Zejtra si lehnem do rakví.“
Následujících pár dní stojí všechno za starou belu. Moje tělo pořád produkuje hCG, a mně je tudíž stále neskonale blbě. A to všechno úplně pro nic. Tohle mě snad ubíjí víc, než samotné zamlklé těhotenství. Čím se teď utěšit? Komu zašeptat, že pro něj to všechno zvládnu?
Koukám na naše dítě. Je krásné, je zdravé, je dokonalé. Moje srdce se plní láskou a taky obrovským vděkem. Smiřuji se s tím, co nás potkalo, i sama se sebou.
Už nepláču. Uvědomuji si, jaké štěstí mě potkalo. Že je tu s námi jedno báječné dítě, za které nikdy nepřestanu děkovat. Že naše druhé dítě, které nemělo šanci jít s námi dál, se rozhodlo odejít v okamžiku, kdy nás to oba (mě i jej) bolelo nejméně. A v neposlední řadě, že jsem sama zase o trochu víc vyzrála a naučila se, že ať už mě v budoucnu čeká cokoli, je dobré občas sama sobě uhnout v cestě za štěstím.
Sjíždím pohledem dolů. Konejšivě se usměju, položím dlaň tam, kde mělo tlouct druhé srdce. Loučím se.
Přečtěte si také
„Já jsem dítě!“ sdělila mi 17letá slečna a dál měla boty na sedadle v autobuse
- Dajdulína1993
- 21.11.26
- 350
Nikdy jsem se nepovažovala za konfliktního člověka. Nejsem ten typ, co by vyvolával hádky v řadě u pokladny nebo korigoval cizí lidi na ulici. Ale zkrátka mám ráda, když věci fungují tak, jak mají,...
Manžel mě pořád vláčí po příbuzných. Když chci jednou zůstat doma, jsem sobecká
- mořesnů
- 21.11.26
- 304
V sobotu ráno jsem se těšila, že si konečně přispím, jenže manžel už měl sbalenou tašku a čekal u dveří. Tentokrát jsme totiž měli jet na oběd k jeho rodičům. Minulý víkend jsme byli u mojí mámy,...
Manžel se vzteká, že synovi všechno chystám. Tak ať si to teď vyřeší sám
- mořesnů
- 21.11.26
- 267
Manžel mi vyčetl, že z našeho devítiletého syna vychovávám nesamostatného chlapa. Prý už je dost velký na to, aby si sám připravil oblečení, sbalil aktovku a pamatoval na tělocvik. Když jsem mu...
Přišla jsem si pro prášky na nervy. Doktorka mi řekla něco, co jsem nečekala
- AnetaMar
- 21.11.26
- 337
Už nějakou dobu mám pocit, že se každou chvíli sesypu. Jsem protivná, všechno mě rozčiluje, špatně spím a občas mi tak buší srdce, že se leknu, jestli se mnou něco není. Někdy mě rozbolí hlava tak,...
Manžel vyžaduje dokonalé Vánoce plné tradic. Já se chci zbavit Vánoc i manžela
- mořesnů
- 21.11.26
- 279
Letos jsem pochopila, proč můj manžel nikdy nechtěl děti. On totiž sám nikdy nepřestal být dítětem. Je nám oběma něco přes třicet, potomky neplánujeme a dlouho mi vyhovovalo, že si můžeme žít po...
Mám horečku, sotva stojím na nohou. Jenže děti ani manžela to nezajímá
- AnetaMar
- 20.11.26
- 867
V noci jsem měla skoro čtyřicítku, bolelo mě celé tělo a několikrát jsem se probudila úplně zpocená. Ráno jsem doufala, že se mi aspoň trochu uleví. Jenže pak se otevřely dveře ložnice a ozvalo se...
S manželkou vyděláváme stejně, ale rodinu živím já. Připadám si jako bankomat
- Anonymní
- 20.11.26
- 866
Když mi manželka oznámila, že si chce nově nechávat celou výplatu na vlastním účtu, myslel jsem si, že si dělá legraci. Vždyť jsme manželé, máme společnou domácnost a dosud jsme všechny peníze...
Děti ve školce krmí polotovary a bonbony za odměnu. Co bude po zrušení vyhlášky?
- Dajdulína1993
- 20.11.26
- 423
Upřímně – zprávy o tom, že by se měla zrušit vyhláška o zdravém stravování ve školách a školkách, mě velmi znervózňují a hodně mě to děsí. Už jen při představě, kam se to může posunout, mi...
Na ultrazvuku nenašli srdeční akci mého miminka. Pak šlo o minuty
- Anonymní
- 20.11.26
- 510
Vždycky jsem si přála velkou rodinu, jsem totiž jedináček. Jenže jsem studovala a pak odešla do Prahy za prací a než se nadála bylo mi 28.
Kvůli přijímačkám sedíme každý víkend doma. Manžel zakázal i obyčejné výlety
- AnetaMar
- 20.11.26
- 436
Od chvíle, kdy se syn začal připravovat na přijímačky, se u nás všechno točí kolem školy. Manžel tvrdí, že teď není čas na zábavu a že každý promarněný víkend může rozhodnout o jeho budoucnosti. Já...