Má večernice
- Snažení
- Solaris
- 30.07.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb co přináší všední dny neplodnice a o našem druhém IVF.
Po prvním pokusu stát se pomocí moderní medicíny rodinou nastalo zvláštní období, které by se dalo přirovnat k čekání na další Vánoce poté, co vám donesou usvědčující důkazy, že Ježíšek neexistuje.
Po neúspěchu ve mně něco umřelo a už jsem to zpátky nenašla. Je pro mě samotnou těžké přiřadit tomu „něco“ konkrétní název. Vzešlo to ale ze všech předchozích událostí, kdy se člověk nejdříve příjemně chvěl při představě, že třeba hned další měsíc uvidí pozitivní těhotenský test, pak posunul hranici očekávání dál a říkal si, že rok na početí je v dnešní době normální, pak ještě posunul hranici, protože se našel problém, znova a znova posouval a stále věřil, že tohle brzo skončí.
Až nakonec doposouval k rozhodnutí dosud nejzávažnějšímu, vzdát se šance na přirozené početí. Dnes už se mi to zdá jako prkotina, ale ono přiznat sám sobě, že nám dvěma se nepodaří z některé z našich společných chvil vykřesat jiskru života, je vlastně hodně těžké.
Dlouho jsem se kroutila při té představě, že rodinou se staneme cestou pipet a kultivačních médií za dohledu zkušeného oka embryologů. Když už jsem jednou použila příměr vánoční, dovolím si ho ještě jednou vypůjčit a vzpomenout kouzelnou chvíli zrození, se všemi oslíky, kadidly a tichým rozjímáním nad zázrakem života, ve které by ovšem místo dítka v kolébce ležela Petriho miska a mudrci z východu by obřadně přihlíželi tichému nočnímu rýhování…
Nicméně, jak již odhalily mé předešlé deníky, nebylo zbytí a nakonec jsme myšlenku asistovaného početí přijali. V mých očích to bylo poslední posunutí hranice. Dál už nebylo kam posouvat. Měl to být poslední krok, těžce přijatý, na cestě za rodinou. A on nevyšel. A v tom okamžiku umřelo „něco“.
Další pokus byl tedy jako čekání na Vánoce, rozuměj na další šanci na to stát se rodinou, která ale přichází jen jednou za čas. A navíc s vědomím, že na konci toho všeho stejně nic tajemného a krásného čekat nemusí, protože Ježíšek neexistuje.
Někdo se do dalšího pokusu pouští hned po neúspěchu. U nás to bylo jinak. Potřebovala jsem hodně času na to, abych znovu začala cítit, že tohle chci. Uvnitř mě sice něco zhaslo, ale žít se musí dál.
A tak jsme užívali dary života, jezdili do míst, kde jsme zapomínali na všední starosti, poznávali jeden druhého pořád víc a víc, ať už to bylo při brodění řek za škodolibého povzbuzování „spadni“ od místních vodáků, při běhu přes kopřivové lány ve snaze schovat se před lačným okouněním škodolibých vodáků natěšených na miss mokré triko, při objevování opuštěných zámků s vymlácenými okny a tlukotem křídel ve věžích, při spánku na voňavém jehličí, při výstupu na vrcholky hor i při poslouchání večerního příboje. Myšlenka na to, že třeba jeden z těch neskutečně prožitých dnů a večerů byl „ten“ kouzelný, mě sice úplně neopustila, ale jak jsem již naznačila ve svém prvním zdejším zápisku, bořit mýty o zaručeném početí se mi zkrátka dařilo stále a na výbornou.
A pak přišla doba, kdy jsem opatrně začala pociťovat sílu k dalšímu boji. A tak se znovu roztočil ten protivně skřípající kolotoč neplodnosti, v jehož neustálém vrzání je slyšet pravda o tom, jak stát se rodičem není pro každého a rozhodně ne pro nás. Kdy každá návštěva doktorů jen připomínala, že neplodnost je naším denním chlebem. Kdy každý den čekání na to či ono vyšetření mě po ránu vítal pobaveným „čau neplodko!“. Vzhledem k tomu, že se přišlo na další problém, tentokrát už hodně průšvihový, se čekání na další pokus ještě o něco protáhlo, a tak se naše druhé IVF odehrálo téměř přesně rok a měsíc od prvního pokusu, s transferem jen pár dní před mým vstupem do roku třicátého prvého.
Cítila jsem se jako prvňáček, který má jít poprvé do školy. Mísil se ve mně pocit napětí, očekávání i nejistoty, co přijde. Všichni lékaři, s nimiž jsme od zjištění nového problému přišli do styku, nám zvěstovali nejen obtížné, ale i poměrně nejisté splnění našich přání. Běh na dlouhou trať tomu říkali. Pohled, který u toho měli, a účastné naklonění hlavy ale napovídaly, že na to nebudou stačit dobré maratonky, ale přinejmenším osmimílové boty a k tomu hromada štěstí.
V den transferu mi ale přece po dlouhé době svitla naděje. Tým odborníků - od genetiků, přes embryology, po lékaře z oboru uznaně pokyvoval hlavami nad naším výtvorem, až se mi, i přesto, jak mi to vlastně přišlo směšné, hrdostí dmula hruď. Podívala jsem se na ten náš zázrak, který na obrazovce svítil jako betlémská hvězda.
V den svých narozenin si dělám test. Negativní. Mám prý pro děvčata ze skupiny papír vyfotit. Beru papír do ruky.
Jako se k večeru nesměle rozsvěcí první hvězdy, tak i v testovací oblasti papírového proužku nesměle vyvstává má první růžová večernice.
Bojím se, ale hezky se bojím.
Přečtěte si také
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 4939
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3093
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 9183
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 9381
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 1962
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 6671
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
Manžel chce dát syna do lesní školky. Já se bojím bláta, klíšťat a nemocí
- Anonymní
- 04.06.26
- 2448
S manželem se vůbec nemůžeme shodnout na tom, kam v září nastoupí náš čtyřletý Toníček. Nechávala jsem ho dlouho doma, protože jsem nemusela spěchat do práce. Jenže teď už nastal čas, aby se...
ChatGPT se stal třetím rodičem. Dcera se chodí raději radit za ním než za mnou
- Anonymní
- 04.06.26
- 780
Julie je v náročném pubertálním období a poslední dobou se mi čím dál víc vzdaluje. Přijde ze školy, hodí tašku do kouta a zavře se v pokoji. Snažím se s ní povídat, zajímat se o to, co prožívá,...
Syn odjel se školou do Itálie. Kvůli jedné hlouposti málem přišel o celý výlet
- Anonymní
- 04.06.26
- 2091
Lukáš je v deváté třídě. Po náročném školním roce, který se točil hlavně kolem přijímaček na střední, si konečně může užívat zasloužený odpočinek. Se školou nedávno vyrazil na týdenní pobyt do...
Chtěla jsem se vrátit do práce brzy po porodu. Na realitu jsem nebyla připravená
- Anonymní
- 04.06.26
- 1737
Do práce jsem se chtěla vrátit sama. S mužem jsme se domluvili, že po šestinedělí nastoupí na rodičovskou on. Nebylo to rozhodnutí z nutnosti ani tlak zvenku, spíš jsem měla pocit, že mi to pomůže...
Držím palce, ať to tam konečně je 
Je to těžké si připustit, že dr. bude u toho a nebudou ty kouzelné chvíle, ale zase díky tomu jich máme hodně, abychom přežili moderní medicínu rodiny. 
Držím pěsti, aby Vám to vyšlo…však si to také zasloužíte po té dlouhé cestě, kterou jste si prošli