Má večernice
- Snažení
- Solaris
- 30.07.15 načítám...
Aneb co přináší všední dny neplodnice a o našem druhém IVF.
Po prvním pokusu stát se pomocí moderní medicíny rodinou nastalo zvláštní období, které by se dalo přirovnat k čekání na další Vánoce poté, co vám donesou usvědčující důkazy, že Ježíšek neexistuje.
Po neúspěchu ve mně něco umřelo a už jsem to zpátky nenašla. Je pro mě samotnou těžké přiřadit tomu „něco“ konkrétní název. Vzešlo to ale ze všech předchozích událostí, kdy se člověk nejdříve příjemně chvěl při představě, že třeba hned další měsíc uvidí pozitivní těhotenský test, pak posunul hranici očekávání dál a říkal si, že rok na početí je v dnešní době normální, pak ještě posunul hranici, protože se našel problém, znova a znova posouval a stále věřil, že tohle brzo skončí.
Až nakonec doposouval k rozhodnutí dosud nejzávažnějšímu, vzdát se šance na přirozené početí. Dnes už se mi to zdá jako prkotina, ale ono přiznat sám sobě, že nám dvěma se nepodaří z některé z našich společných chvil vykřesat jiskru života, je vlastně hodně těžké.
Dlouho jsem se kroutila při té představě, že rodinou se staneme cestou pipet a kultivačních médií za dohledu zkušeného oka embryologů. Když už jsem jednou použila příměr vánoční, dovolím si ho ještě jednou vypůjčit a vzpomenout kouzelnou chvíli zrození, se všemi oslíky, kadidly a tichým rozjímáním nad zázrakem života, ve které by ovšem místo dítka v kolébce ležela Petriho miska a mudrci z východu by obřadně přihlíželi tichému nočnímu rýhování…
Nicméně, jak již odhalily mé předešlé deníky, nebylo zbytí a nakonec jsme myšlenku asistovaného početí přijali. V mých očích to bylo poslední posunutí hranice. Dál už nebylo kam posouvat. Měl to být poslední krok, těžce přijatý, na cestě za rodinou. A on nevyšel. A v tom okamžiku umřelo „něco“.
Další pokus byl tedy jako čekání na Vánoce, rozuměj na další šanci na to stát se rodinou, která ale přichází jen jednou za čas. A navíc s vědomím, že na konci toho všeho stejně nic tajemného a krásného čekat nemusí, protože Ježíšek neexistuje.
Někdo se do dalšího pokusu pouští hned po neúspěchu. U nás to bylo jinak. Potřebovala jsem hodně času na to, abych znovu začala cítit, že tohle chci. Uvnitř mě sice něco zhaslo, ale žít se musí dál.
A tak jsme užívali dary života, jezdili do míst, kde jsme zapomínali na všední starosti, poznávali jeden druhého pořád víc a víc, ať už to bylo při brodění řek za škodolibého povzbuzování „spadni“ od místních vodáků, při běhu přes kopřivové lány ve snaze schovat se před lačným okouněním škodolibých vodáků natěšených na miss mokré triko, při objevování opuštěných zámků s vymlácenými okny a tlukotem křídel ve věžích, při spánku na voňavém jehličí, při výstupu na vrcholky hor i při poslouchání večerního příboje. Myšlenka na to, že třeba jeden z těch neskutečně prožitých dnů a večerů byl „ten“ kouzelný, mě sice úplně neopustila, ale jak jsem již naznačila ve svém prvním zdejším zápisku, bořit mýty o zaručeném početí se mi zkrátka dařilo stále a na výbornou.
A pak přišla doba, kdy jsem opatrně začala pociťovat sílu k dalšímu boji. A tak se znovu roztočil ten protivně skřípající kolotoč neplodnosti, v jehož neustálém vrzání je slyšet pravda o tom, jak stát se rodičem není pro každého a rozhodně ne pro nás. Kdy každá návštěva doktorů jen připomínala, že neplodnost je naším denním chlebem. Kdy každý den čekání na to či ono vyšetření mě po ránu vítal pobaveným „čau neplodko!“. Vzhledem k tomu, že se přišlo na další problém, tentokrát už hodně průšvihový, se čekání na další pokus ještě o něco protáhlo, a tak se naše druhé IVF odehrálo téměř přesně rok a měsíc od prvního pokusu, s transferem jen pár dní před mým vstupem do roku třicátého prvého.
Cítila jsem se jako prvňáček, který má jít poprvé do školy. Mísil se ve mně pocit napětí, očekávání i nejistoty, co přijde. Všichni lékaři, s nimiž jsme od zjištění nového problému přišli do styku, nám zvěstovali nejen obtížné, ale i poměrně nejisté splnění našich přání. Běh na dlouhou trať tomu říkali. Pohled, který u toho měli, a účastné naklonění hlavy ale napovídaly, že na to nebudou stačit dobré maratonky, ale přinejmenším osmimílové boty a k tomu hromada štěstí.
V den transferu mi ale přece po dlouhé době svitla naděje. Tým odborníků - od genetiků, přes embryology, po lékaře z oboru uznaně pokyvoval hlavami nad naším výtvorem, až se mi, i přesto, jak mi to vlastně přišlo směšné, hrdostí dmula hruď. Podívala jsem se na ten náš zázrak, který na obrazovce svítil jako betlémská hvězda.
V den svých narozenin si dělám test. Negativní. Mám prý pro děvčata ze skupiny papír vyfotit. Beru papír do ruky.
Jako se k večeru nesměle rozsvěcí první hvězdy, tak i v testovací oblasti papírového proužku nesměle vyvstává má první růžová večernice.
Bojím se, ale hezky se bojím.
Přečtěte si také
Hazard se životem! Exmanžel nechal malého syna s neštovicemi samotného doma!
- Anonymní
- 18.04.26
- 3198
Ještě teď se mi klepou ruce vzteky. Už delší dobu bojuju s tím, jak u nás funguje střídavá péče. Máme nastavený režim 14 dnů a 14 dnů, což je samo o sobě náročné, ale snažila jsem se to kvůli dětem...
Věřící tchyně tahá moje děti do kostela. Já s tím nesouhlasím
- Anonymní
- 18.04.26
- 3317
V naší rodině se právě rozhořela „svatá válka“. Doslova. Moje tchyně je totiž hluboce věřící žena. Manžel v tom sice vyrostl, ale naštěstí má zdravý rozum a na ničem netrvá. Do kostela nechodíme,...
Učitelka mě šokovala: Syn má samé jedničky, přesto ho posílá na učňák!
- Anonymní
- 18.04.26
- 4627
Možná to znáte – máte pocit, že je všechno zalité sluncem, dítě nosí domů samé jedničky, v Edookitu svítí u matematiky průměr 1,0 a u pořadí ve třídě je stabilně ta jednička. Byli jsme na něj s...
Brácha mi volal, že mu není dobře. Neměla jsem čas a druhý den už bylo pozdě
- Anonymní
- 18.04.26
- 16946
Nikdy si to neodpustím. S mým bráchou jsme neměli zrovna blízký vztah. Spíš takový ten opatrný odstup. Věděli jsme o sobě, ale nežili jsme si navzájem v životech. Každý jsme šli svou cestou. Jenže...
Synovi se nepovedly přijímačky. Otec mu nemístně vynadal a Maty se sesypal
- Anonymní
- 18.04.26
- 1919
Matyáš má za sebou přijímačky na střední školu. Připravoval se na ně, i když je pravda, že to nebylo úplně podle našich představ. Výsledek tomu odpovídá. Na gymnázium to stačit nebude, ale na...
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 7790
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 2922
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 3843
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 2008
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 709
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Držím palce, ať to tam konečně je 
Je to těžké si připustit, že dr. bude u toho a nebudou ty kouzelné chvíle, ale zase díky tomu jich máme hodně, abychom přežili moderní medicínu rodiny. 
Držím pěsti, aby Vám to vyšlo…však si to také zasloužíte po té dlouhé cestě, kterou jste si prošli