Má večernice
- Snažení
- Solaris
- 30.07.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb co přináší všední dny neplodnice a o našem druhém IVF.
Po prvním pokusu stát se pomocí moderní medicíny rodinou nastalo zvláštní období, které by se dalo přirovnat k čekání na další Vánoce poté, co vám donesou usvědčující důkazy, že Ježíšek neexistuje.
Po neúspěchu ve mně něco umřelo a už jsem to zpátky nenašla. Je pro mě samotnou těžké přiřadit tomu „něco“ konkrétní název. Vzešlo to ale ze všech předchozích událostí, kdy se člověk nejdříve příjemně chvěl při představě, že třeba hned další měsíc uvidí pozitivní těhotenský test, pak posunul hranici očekávání dál a říkal si, že rok na početí je v dnešní době normální, pak ještě posunul hranici, protože se našel problém, znova a znova posouval a stále věřil, že tohle brzo skončí.
Až nakonec doposouval k rozhodnutí dosud nejzávažnějšímu, vzdát se šance na přirozené početí. Dnes už se mi to zdá jako prkotina, ale ono přiznat sám sobě, že nám dvěma se nepodaří z některé z našich společných chvil vykřesat jiskru života, je vlastně hodně těžké.
Dlouho jsem se kroutila při té představě, že rodinou se staneme cestou pipet a kultivačních médií za dohledu zkušeného oka embryologů. Když už jsem jednou použila příměr vánoční, dovolím si ho ještě jednou vypůjčit a vzpomenout kouzelnou chvíli zrození, se všemi oslíky, kadidly a tichým rozjímáním nad zázrakem života, ve které by ovšem místo dítka v kolébce ležela Petriho miska a mudrci z východu by obřadně přihlíželi tichému nočnímu rýhování…
Nicméně, jak již odhalily mé předešlé deníky, nebylo zbytí a nakonec jsme myšlenku asistovaného početí přijali. V mých očích to bylo poslední posunutí hranice. Dál už nebylo kam posouvat. Měl to být poslední krok, těžce přijatý, na cestě za rodinou. A on nevyšel. A v tom okamžiku umřelo „něco“.
Další pokus byl tedy jako čekání na Vánoce, rozuměj na další šanci na to stát se rodinou, která ale přichází jen jednou za čas. A navíc s vědomím, že na konci toho všeho stejně nic tajemného a krásného čekat nemusí, protože Ježíšek neexistuje.
Někdo se do dalšího pokusu pouští hned po neúspěchu. U nás to bylo jinak. Potřebovala jsem hodně času na to, abych znovu začala cítit, že tohle chci. Uvnitř mě sice něco zhaslo, ale žít se musí dál.
A tak jsme užívali dary života, jezdili do míst, kde jsme zapomínali na všední starosti, poznávali jeden druhého pořád víc a víc, ať už to bylo při brodění řek za škodolibého povzbuzování „spadni“ od místních vodáků, při běhu přes kopřivové lány ve snaze schovat se před lačným okouněním škodolibých vodáků natěšených na miss mokré triko, při objevování opuštěných zámků s vymlácenými okny a tlukotem křídel ve věžích, při spánku na voňavém jehličí, při výstupu na vrcholky hor i při poslouchání večerního příboje. Myšlenka na to, že třeba jeden z těch neskutečně prožitých dnů a večerů byl „ten“ kouzelný, mě sice úplně neopustila, ale jak jsem již naznačila ve svém prvním zdejším zápisku, bořit mýty o zaručeném početí se mi zkrátka dařilo stále a na výbornou.
A pak přišla doba, kdy jsem opatrně začala pociťovat sílu k dalšímu boji. A tak se znovu roztočil ten protivně skřípající kolotoč neplodnosti, v jehož neustálém vrzání je slyšet pravda o tom, jak stát se rodičem není pro každého a rozhodně ne pro nás. Kdy každá návštěva doktorů jen připomínala, že neplodnost je naším denním chlebem. Kdy každý den čekání na to či ono vyšetření mě po ránu vítal pobaveným „čau neplodko!“. Vzhledem k tomu, že se přišlo na další problém, tentokrát už hodně průšvihový, se čekání na další pokus ještě o něco protáhlo, a tak se naše druhé IVF odehrálo téměř přesně rok a měsíc od prvního pokusu, s transferem jen pár dní před mým vstupem do roku třicátého prvého.
Cítila jsem se jako prvňáček, který má jít poprvé do školy. Mísil se ve mně pocit napětí, očekávání i nejistoty, co přijde. Všichni lékaři, s nimiž jsme od zjištění nového problému přišli do styku, nám zvěstovali nejen obtížné, ale i poměrně nejisté splnění našich přání. Běh na dlouhou trať tomu říkali. Pohled, který u toho měli, a účastné naklonění hlavy ale napovídaly, že na to nebudou stačit dobré maratonky, ale přinejmenším osmimílové boty a k tomu hromada štěstí.
V den transferu mi ale přece po dlouhé době svitla naděje. Tým odborníků - od genetiků, přes embryology, po lékaře z oboru uznaně pokyvoval hlavami nad naším výtvorem, až se mi, i přesto, jak mi to vlastně přišlo směšné, hrdostí dmula hruď. Podívala jsem se na ten náš zázrak, který na obrazovce svítil jako betlémská hvězda.
V den svých narozenin si dělám test. Negativní. Mám prý pro děvčata ze skupiny papír vyfotit. Beru papír do ruky.
Jako se k večeru nesměle rozsvěcí první hvězdy, tak i v testovací oblasti papírového proužku nesměle vyvstává má první růžová večernice.
Bojím se, ale hezky se bojím.
Přečtěte si také
S podzimem mi docházejí síly. Manžel říká, že jsem jen líná
- Anonymní
- 10.11.26
- 351
Ještě v září jsem po práci zvládala hřiště, nákup i večerní povídání. Teď odemykám byt a přemýšlím, co můžu odložit na zítřek, abych si mohla co nejdřív lehnout. Nevím přesně, co se se mnou děje....
Na Vánoce bude s manželkou. Já zase čekám, jestli mi vůbec napíše
- Anonymní
- 10.11.26
- 340
Čekají mě druhé Vánoce ve vztahu se ženatým mužem. Loni jsem si namlouvala, že ty další už prožiju jinak. Letos pro něj mám koupený dárek a znovu poslouchám, proč se přes svátky skoro neuvidíme....
Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
- Anonymní
- 10.11.26
- 273
Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....
Odmítli jsme dům, který nám tchyně vybrala. Vyhodila nás na dlažbu
- Anonymní
- 10.11.26
- 495
Odstěhovat se k rodičům nebo prarodičům sice zní jako skvělý finanční plán, jak nastartovat rodinný rozpočet, ale málokdy to končí idylicky. Vlastní střecha nad hlavou a svoboda jsou sice k...
Vyhoření: Mám všechno, co jsem v životě chtěla. A nebo ne?
- Anonymní
- 10.11.26
- 208
Každý den žijeme v iluzi, že život má nějaký předepsaný scénář. Splníte položky na seznamu – fajn manžel, dvě děti, práce z domova – a čekáte, že se dostaví pocit naplnění a štěstí. Místo toho se...
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1715
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 2393
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 1390
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 1272
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 1583
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Držím palce, ať to tam konečně je 
Je to těžké si připustit, že dr. bude u toho a nebudou ty kouzelné chvíle, ale zase díky tomu jich máme hodně, abychom přežili moderní medicínu rodiny. 
Držím pěsti, aby Vám to vyšlo…však si to také zasloužíte po té dlouhé cestě, kterou jste si prošli