Má večernice
- Snažení
- Solaris
- 30.07.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb co přináší všední dny neplodnice a o našem druhém IVF.
Po prvním pokusu stát se pomocí moderní medicíny rodinou nastalo zvláštní období, které by se dalo přirovnat k čekání na další Vánoce poté, co vám donesou usvědčující důkazy, že Ježíšek neexistuje.
Po neúspěchu ve mně něco umřelo a už jsem to zpátky nenašla. Je pro mě samotnou těžké přiřadit tomu „něco“ konkrétní název. Vzešlo to ale ze všech předchozích událostí, kdy se člověk nejdříve příjemně chvěl při představě, že třeba hned další měsíc uvidí pozitivní těhotenský test, pak posunul hranici očekávání dál a říkal si, že rok na početí je v dnešní době normální, pak ještě posunul hranici, protože se našel problém, znova a znova posouval a stále věřil, že tohle brzo skončí.
Až nakonec doposouval k rozhodnutí dosud nejzávažnějšímu, vzdát se šance na přirozené početí. Dnes už se mi to zdá jako prkotina, ale ono přiznat sám sobě, že nám dvěma se nepodaří z některé z našich společných chvil vykřesat jiskru života, je vlastně hodně těžké.
Dlouho jsem se kroutila při té představě, že rodinou se staneme cestou pipet a kultivačních médií za dohledu zkušeného oka embryologů. Když už jsem jednou použila příměr vánoční, dovolím si ho ještě jednou vypůjčit a vzpomenout kouzelnou chvíli zrození, se všemi oslíky, kadidly a tichým rozjímáním nad zázrakem života, ve které by ovšem místo dítka v kolébce ležela Petriho miska a mudrci z východu by obřadně přihlíželi tichému nočnímu rýhování…
Nicméně, jak již odhalily mé předešlé deníky, nebylo zbytí a nakonec jsme myšlenku asistovaného početí přijali. V mých očích to bylo poslední posunutí hranice. Dál už nebylo kam posouvat. Měl to být poslední krok, těžce přijatý, na cestě za rodinou. A on nevyšel. A v tom okamžiku umřelo „něco“.
Další pokus byl tedy jako čekání na Vánoce, rozuměj na další šanci na to stát se rodinou, která ale přichází jen jednou za čas. A navíc s vědomím, že na konci toho všeho stejně nic tajemného a krásného čekat nemusí, protože Ježíšek neexistuje.
Někdo se do dalšího pokusu pouští hned po neúspěchu. U nás to bylo jinak. Potřebovala jsem hodně času na to, abych znovu začala cítit, že tohle chci. Uvnitř mě sice něco zhaslo, ale žít se musí dál.
A tak jsme užívali dary života, jezdili do míst, kde jsme zapomínali na všední starosti, poznávali jeden druhého pořád víc a víc, ať už to bylo při brodění řek za škodolibého povzbuzování „spadni“ od místních vodáků, při běhu přes kopřivové lány ve snaze schovat se před lačným okouněním škodolibých vodáků natěšených na miss mokré triko, při objevování opuštěných zámků s vymlácenými okny a tlukotem křídel ve věžích, při spánku na voňavém jehličí, při výstupu na vrcholky hor i při poslouchání večerního příboje. Myšlenka na to, že třeba jeden z těch neskutečně prožitých dnů a večerů byl „ten“ kouzelný, mě sice úplně neopustila, ale jak jsem již naznačila ve svém prvním zdejším zápisku, bořit mýty o zaručeném početí se mi zkrátka dařilo stále a na výbornou.
A pak přišla doba, kdy jsem opatrně začala pociťovat sílu k dalšímu boji. A tak se znovu roztočil ten protivně skřípající kolotoč neplodnosti, v jehož neustálém vrzání je slyšet pravda o tom, jak stát se rodičem není pro každého a rozhodně ne pro nás. Kdy každá návštěva doktorů jen připomínala, že neplodnost je naším denním chlebem. Kdy každý den čekání na to či ono vyšetření mě po ránu vítal pobaveným „čau neplodko!“. Vzhledem k tomu, že se přišlo na další problém, tentokrát už hodně průšvihový, se čekání na další pokus ještě o něco protáhlo, a tak se naše druhé IVF odehrálo téměř přesně rok a měsíc od prvního pokusu, s transferem jen pár dní před mým vstupem do roku třicátého prvého.
Cítila jsem se jako prvňáček, který má jít poprvé do školy. Mísil se ve mně pocit napětí, očekávání i nejistoty, co přijde. Všichni lékaři, s nimiž jsme od zjištění nového problému přišli do styku, nám zvěstovali nejen obtížné, ale i poměrně nejisté splnění našich přání. Běh na dlouhou trať tomu říkali. Pohled, který u toho měli, a účastné naklonění hlavy ale napovídaly, že na to nebudou stačit dobré maratonky, ale přinejmenším osmimílové boty a k tomu hromada štěstí.
V den transferu mi ale přece po dlouhé době svitla naděje. Tým odborníků - od genetiků, přes embryology, po lékaře z oboru uznaně pokyvoval hlavami nad naším výtvorem, až se mi, i přesto, jak mi to vlastně přišlo směšné, hrdostí dmula hruď. Podívala jsem se na ten náš zázrak, který na obrazovce svítil jako betlémská hvězda.
V den svých narozenin si dělám test. Negativní. Mám prý pro děvčata ze skupiny papír vyfotit. Beru papír do ruky.
Jako se k večeru nesměle rozsvěcí první hvězdy, tak i v testovací oblasti papírového proužku nesměle vyvstává má první růžová večernice.
Bojím se, ale hezky se bojím.
Přečtěte si také
Syn chce nosit šaty. Manžel tvrdí, že z něj dělám terč posměchu
- Anonymní
- 03.09.26
- 956
Synovi je pět a nejraději si doma obléká modré šaty s hvězdami, které původně patřily jeho sestřenici. Pro něj jsou to prostě krásné šaty na hraní. Manžel ale tvrdí, že ho nechávám zajít moc daleko...
Není nám ani 25 let a žijeme bez sexu. Přítel tvrdí, že je všechno v pořádku
- Anonymní
- 03.09.26
- 2066
Seděla jsem na gauči, prohlížela si naše fotky z letního čundru a v krku se mi dělal knedlík. Na fotkách jsme vysmátí, objetí a vypadáme jako ten nejšťastnější pár pod sluncem. A my vlastně šťastní...
Se začátkem školního roku jsem jako kouzelným proutkem upadla do deprese
- Anonymní
- 03.09.26
- 2091
Vlastně vůbec nevím, jak se to stalo, když jsem se na to celé léto těšila jak na smilování. Být o prázdninách velkou část s dětmi doma na homeoffice je opravdu náročné. Teď ale zjišťuju, že mi...
Dcera šla do první třídy s dvěma kamarádkami. Jako jedinou ji dali do jiné třídy
- Anonymní
- 03.09.26
- 7300
Dcera šla letos do první třídy. Dlouho jsme ve škole lobovali, že chce jít se svými kamarádkami ze školky do stejné třídy. Ze školy nám přišla jediná zpráva: budeme dělat, co bude v našich silách....
Máma chtěla vyhodit starý cibulák po babičce. Dodnes jí to nemůžu odpustit
- Anonymní
- 03.09.26
- 1869
Když jsem byla malá, měli jsme doma cibulák. Přesně ten modrobílý porcelán, který mi tehdy připadal jako něco, co mají doma snad jen babičky.
Dcera přijela z tábora s tím, že chce telefon. Ty ale měly být zakázané
- Anonymní
- 02.09.26
- 3379
Připadám si jako v detektivním pátrání. Dcera odjela na tábor, kde v pokynech bylo vysloveně napsáno, že veškerá elektronika je zakázaná. Ona sama ještě telefon nemá a nehodlám jí ho pořizovat dřív...
Dřela jsem od dětství, ale hvězda ze mě není. Dnes jsem jen šedý průměr
- Anonymní
- 02.09.26
- 5864
Ani vlastně nevím, jak mám začít. Možná se z toho jen potřebuju vypsat, protože ten pocit ve mně bobtná už od dětství a v poslední době mě doslova pohlcuje zaživa.
„Vyděláváš málo,“ vmetl mi muž. Přitom sám svůj potenciál v práci nevyužívá
- Anonymní
- 02.09.26
- 6985
Čtyřicetpět tisíc čistého měsíčně. Na to, že nemám žádné extra speciální vzdělání a cizí jazyky zvládám jen tak tak, mi to přijde jako velmi slušné peníze. Pracuji v kanceláři, kde koordinuji...
Začíná SuperStar a mně je zase patnáct. Pamatuju dobu, kdy jsme to milovali
- Anonymní
- 02.09.26
- 607
Když slyším reklamu na nejnovější SuperStar, okamžitě se mi vybaví moje dospívání. Byla jsem tehdy ve věku svých dětí.
Bylo mi 8, když jsem se mámy zeptala, jak vznikají děti. Její odpověď nezapomenu
- Anonymní
- 02.09.26
- 7976
Bylo mi osm let a byla jsem ve věku, kdy děti začínají být zvědavé. Jednou jsem se mámy zeptala, jak vlastně vznikají děti. Čekala jsem nějaké vysvětlení. Možná trapný rozhovor, při kterém se...
Držím palce, ať to tam konečně je 
Je to těžké si připustit, že dr. bude u toho a nebudou ty kouzelné chvíle, ale zase díky tomu jich máme hodně, abychom přežili moderní medicínu rodiny. 
Držím pěsti, aby Vám to vyšlo…však si to také zasloužíte po té dlouhé cestě, kterou jste si prošli