Sisyfos na hoře
- Těhotenství
- Solaris
- 01.09.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb jak jsme navzdory všeobecnému očekávání počali.
Podtitul tohoto zápisku je vlastně reminiscencí na můj první deník a počátky naší snahy o založení rodiny. Ta doba se nesla v jakémsi sázkařském duchu, kdy se oblíbenou kratochvílí nás budoucích třicátníků stávaly dohady, kdo další převezme pomyslný kolík rodičovství. Tohoto milého hazardu jsme byli součástí ještě několik dalších měsíců, přestože ostatní páry dříve či později opouštěly startovní boxy, zatímco my se stále ochomýtali v padoku.
Postupem času jsme však podobných debat byli účastni čím dál méně, což sice mohlo být známkou toho, že se téma vyčerpalo, ale daleko vtíravěji se dostavoval pocit, že důvod bude prozaičtější. V tomto ohledu jakoby se s námi přestávalo počítat. Kamarádky už tolik nemluvily o tom, kdo je zase ve stavu požehnaném, některé o své graviditě dokonce přede mnou pomlčely (což samo sebou zabolelo mnohonásobně víc, než vědomí, že my takové štěstí nemáme).
A pak i optimistické tváře lékařů začaly postupně víc a víc vadnout, výsledky našich vyšetření okleštily jejich úsměv od naděje a ponechaly jen soucitně rozevřené rty. Zdálo se, že naše šance na reprodukci, přirozenou i tu asistovanou, jsou podobně vysoké jako šance dobře stavěného Řeka na dovalení šutru přes kopec.
Nakonec se z běhu na dlouho trať, jak nazývali lékaři naše vyhlídky na úspěšné početí, stala pěkná dvoustovka. Naše druhé IVF vyšlo a já držela jednoho večera v ruce pomočený lakmus, který naznačoval, že jsme právě na začátku něčeho velikého.
Píši-li o začátcích, mám na mysli skutečný začátek, jako by někdo udělal za mým dosavadním životem tlustou čáru a přede mnou se objevil rozlehlý prostor, nezměrný a němý, kde neexistuje nic a kam se musím vydat, přestože nevím, jakým směrem a co mě čeká za horizontem.
Bylo to na jednu stranu jako vysvobození, jako konec noční můry, jako polibek žabímu princi. Na druhou stranu jsem za sebou pořád cítila přítomnost oné pomyslné dělicí čáry, která se mi omotávala kolem nohou, olizovala mi záda a nedovolila mi nemyslet na to, co předcházelo.
Dosud nám bylo vytrvale připomínáno, že se potomstva jen tak nedočkáme, a já tomu možná vědomě, možná nevědomky začala věřit a přijala to jako nedělitelnou součást sebe sama. A najednou jsme my, kterým nikdo nedával převeliké šance na to, stát se rodinou, hleděli na pozitivní těhotenský test a já netušila, zda je to - vzhledem k tomu všemu, co bylo lékařskými kruhy řečeno - omyl, nebo jen okamžik štěstí, který pomine, nebo zda je to opravdu příslib splněného přání.
A pak přišel další úder na solar mých mateřských schopností. Stalo se to paradoxně po potvrzení těhotenství z krve. Jestliže jsem do té doby kolísala mezi na jedné straně radostí a vírou v to, že teď už to zvládnu, a na druhé obavami, abych k tomu měla dost štěstí a sil, po rozhovoru se zdravotní sestrou jsem nabyla dojmu, že jsem pro svou nastávající ratolest tikající bombou.
Jakkoli nezapomínám na to, že jsou to lékaři, kterým vděčím za nový život, který obohatil ty naše, byl to právě lékařský personál, který mé „hurá, jsem těhotná“ přetavil na „bububu, jste těhotná!“. Poměrně nekompromisní věštba, že svému dítěti svým záměrem nebrat si navrhovanou neschopenku ukončím bytí, tak nejen předurčila mé další dva měsíce místně, tedy doma, ale zejména pocitově.
Nastalo období, na které nerada vzpomínám. Připadala jsem si jako zmetek, který neumí ani odnosit dítě, aniž by u toho 24 hodin denně nezaujímal pozici invalidního lenochoda. Nejistota kořeněná strachem, který převálcoval i to krásné, co jsem zprvu chtěla (a myslím, že i měla) cítit, se mi staly protivnými společníky. Obava, že selžu a naše křehké štěstí pukne a už se nevrátí, mi každé ráno kynula od stolu se suchým rohlíkem a šálkem teplé vody.
Připomnělo mi to hru, kterou jsme coby malí táborníci kdysi hrávali. Šlo v ní o to dostat pingpongový míček umístěný na polévkové lžíci z jednoho místa na druhé, přičemž rukojeť lžíce držel hráč v puse a nesměl si pomáhat rukama. Stačilo malé zakopnutí, závan větru nebo prostě jen zásah nějaké vyšší moci a míček byl na zemi.
Přišlo mi, že i já balancuji s pingpongovým míčkem někde mezi kořeny, ale navíc mám zavázané oči, a tak nevidím, zda míček ještě leží v důlku lžíce, nebo zda už jen pitomě vrávorám po cestě, zbytečně opatrně našlapuji a skoro nedýchám, abych náhodou o svůj míček nepřišla, zatímco ten už leží někde v bahně a já se jen směšně snažím dojít do cíle, který už dávno cílem být přestal. A tak jsem doškobrtala v nejistotě a s pocitem, že už od prvních chvil jsem svému dítěti neschopným rodičem, ke konci prvního trimestru.
A pak přišel zlom. Jako by všechno, co mě tížilo, ztratilo náhle hmotnost a začalo stoupat k oblakům a praskat jako mýdlové bubliny. Někde v nitru jsem začínala vnímat sílící pocit jistoty. První trimestr byl za mnou. Čas plynul a já byla šťastná, že kráčím kupředu a stále kupředu. Naše dítě mi zanedlouho začalo ťukat na břicho, ale pro mě to bylo jako zaklepání přímo na srdce.
Pudy a instinkty, kterým jsem kdysi nasadila roubík, se probraly z letargie a já najednou čím dál tím více věřila nejen tomu, že už to zkrátka do toho konce doklepu, ale i v sebe samu a v to, že svou novou roli mámy zvládnu. Byl to nepatrný krok pro lidstvo, ale obrovský skok pro mě.
Dál už to bylo asi stejné, jako jakékoli jiné bezproblémové těhotenství, a proto tuto část přenechám jiným, zdatnějším pisatelkám, aby jej přiblížily barvitěji a výstižněji, než bych to svedla já.
Na konci těhotenství nás čekalo krásné zdravé dítě, díky kterému už nikdy nezažiju to, co předcházelo jeho příchodu. Teď jsem šťastná máma. Jak jde čas, vrývá se mi pod srdce čím dál víc, přestože jsem si myslela, když jsme se na sebe prvně podívaly, že to víc ani nejde. I kdyby pokusy o další dítě nevyšly, díky němu jsme, navzdory všeobecnému očekávání, rodina a to už se nikdy nezmění.
Přečtěte si také
Manžel chce dát syna do lesní školky. Já se bojím bláta, klíšťat a nemocí
- Anonymní
- 04.06.26
- 27
S manželem se vůbec nemůžeme shodnout na tom, kam v září nastoupí náš čtyřletý Toníček. Nechávala jsem ho dlouho doma, protože jsem nemusela spěchat do práce. Jenže teď už nastal čas, aby se...
ChatGPT se stal třetím rodičem. Dcera se chodí raději radit za ním než za mnou
- Anonymní
- 04.06.26
- 47
Julie je v náročném pubertálním období a poslední dobou se mi čím dál víc vzdaluje. Přijde ze školy, hodí tašku do kouta a zavře se v pokoji. Snažím se s ní povídat, zajímat se o to, co prožívá,...
Syn odjel se školou do Itálie. Kvůli jedné hlouposti málem přišel o celý výlet
- Anonymní
- 04.06.26
- 81
Lukáš je v deváté třídě. Po náročném školním roce, který se točil hlavně kolem přijímaček na střední, si konečně může užívat zasloužený odpočinek. Se školou nedávno vyrazil na týdenní pobyt do...
Chtěla jsem se vrátit do práce brzy po porodu. Na realitu jsem nebyla připravená
- Anonymní
- 04.06.26
- 81
Do práce jsem se chtěla vrátit sama. S mužem jsme se domluvili, že po šestinedělí nastoupí na rodičovskou on. Nebylo to rozhodnutí z nutnosti ani tlak zvenku, spíš jsem měla pocit, že mi to pomůže...
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 1379
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 730
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 2654
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 656
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 514
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 2343
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Gratuluji a přeji hodně štěstí i při dalším miminku. 
A hlavne, moc me tesi Vase stesti 
Přimlouvám se také - piš, piš, piš! 
