Aneb jak jsme navzdory všeobecnému očekávání počali.

Podtitul tohoto zápisku je vlastně reminiscencí na můj první deník a počátky naší snahy o založení rodiny. Ta doba se nesla v jakémsi sázkařském duchu, kdy se oblíbenou kratochvílí nás budoucích třicátníků stávaly dohady, kdo další převezme pomyslný kolík rodičovství. Tohoto milého hazardu jsme byli součástí ještě několik dalších měsíců, přestože ostatní páry dříve či později opouštěly startovní boxy, zatímco my se stále ochomýtali v padoku.

Postupem času jsme však podobných debat byli účastni čím dál méně, což sice mohlo být známkou toho, že se téma vyčerpalo, ale daleko vtíravěji se dostavoval pocit, že důvod bude prozaičtější. V tomto ohledu jakoby se s námi přestávalo počítat. Kamarádky už tolik nemluvily o tom, kdo je zase ve stavu požehnaném, některé o své graviditě dokonce přede mnou pomlčely (což samo sebou zabolelo mnohonásobně víc, než vědomí, že my takové štěstí nemáme).

A pak i optimistické tváře lékařů začaly postupně víc a víc vadnout, výsledky našich vyšetření okleštily jejich úsměv od naděje a ponechaly jen soucitně rozevřené rty. Zdálo se, že naše šance na reprodukci, přirozenou i tu asistovanou, jsou podobně vysoké jako šance dobře stavěného Řeka na dovalení šutru přes kopec.

Nakonec se z běhu na dlouho trať, jak nazývali lékaři naše vyhlídky na úspěšné početí, stala pěkná dvoustovka. Naše druhé IVF vyšlo a já držela jednoho večera v ruce pomočený lakmus, který naznačoval, že jsme právě na začátku něčeho velikého.

Píši-li o začátcích, mám na mysli skutečný začátek, jako by někdo udělal za mým dosavadním životem tlustou čáru a přede mnou se objevil rozlehlý prostor, nezměrný a němý, kde neexistuje nic a kam se musím vydat, přestože nevím, jakým směrem a co mě čeká za horizontem.

Bylo to na jednu stranu jako vysvobození, jako konec noční můry, jako polibek žabímu princi. Na druhou stranu jsem za sebou pořád cítila přítomnost oné pomyslné dělicí čáry, která se mi omotávala kolem nohou, olizovala mi záda a nedovolila mi nemyslet na to, co předcházelo.

Dosud nám bylo vytrvale připomínáno, že se potomstva jen tak nedočkáme, a já tomu možná vědomě, možná nevědomky začala věřit a přijala to jako nedělitelnou součást sebe sama. A najednou jsme my, kterým nikdo nedával převeliké šance na to, stát se rodinou, hleděli na pozitivní těhotenský test a já netušila, zda je to - vzhledem k tomu všemu, co bylo lékařskými kruhy řečeno - omyl, nebo jen okamžik štěstí, který pomine, nebo zda je to opravdu příslib splněného přání.

A pak přišel další úder na solar mých mateřských schopností. Stalo se to paradoxně po potvrzení těhotenství z krve. Jestliže jsem do té doby kolísala mezi na jedné straně radostí a vírou v to, že teď už to zvládnu, a na druhé obavami, abych k tomu měla dost štěstí a sil, po rozhovoru se zdravotní sestrou jsem nabyla dojmu, že jsem pro svou nastávající ratolest tikající bombou.

Jakkoli nezapomínám na to, že jsou to lékaři, kterým vděčím za nový život, který obohatil ty naše, byl to právě lékařský personál, který mé „hurá, jsem těhotná“ přetavil na „bububu, jste těhotná!“. Poměrně nekompromisní věštba, že svému dítěti svým záměrem nebrat si navrhovanou neschopenku ukončím bytí, tak nejen předurčila mé další dva měsíce místně, tedy doma, ale zejména pocitově.

Nastalo období, na které nerada vzpomínám. Připadala jsem si jako zmetek, který neumí ani odnosit dítě, aniž by u toho 24 hodin denně nezaujímal pozici invalidního lenochoda. Nejistota kořeněná strachem, který převálcoval i to krásné, co jsem zprvu chtěla (a myslím, že i měla) cítit, se mi staly protivnými společníky. Obava, že selžu a naše křehké štěstí pukne a už se nevrátí, mi každé ráno kynula od stolu se suchým rohlíkem a šálkem teplé vody.

Připomnělo mi to hru, kterou jsme coby malí táborníci kdysi hrávali. Šlo v ní o to dostat pingpongový míček umístěný na polévkové lžíci z jednoho místa na druhé, přičemž rukojeť lžíce držel hráč v puse a nesměl si pomáhat rukama. Stačilo malé zakopnutí, závan větru nebo prostě jen zásah nějaké vyšší moci a míček byl na zemi.

Přišlo mi, že i já balancuji s pingpongovým míčkem někde mezi kořeny, ale navíc mám zavázané oči, a tak nevidím, zda míček ještě leží v důlku lžíce, nebo zda už jen pitomě vrávorám po cestě, zbytečně opatrně našlapuji a skoro nedýchám, abych náhodou o svůj míček nepřišla, zatímco ten už leží někde v bahně a já se jen směšně snažím dojít do cíle, který už dávno cílem být přestal. A tak jsem doškobrtala v nejistotě a s pocitem, že už od prvních chvil jsem svému dítěti neschopným rodičem, ke konci prvního trimestru.

A pak přišel zlom. Jako by všechno, co mě tížilo, ztratilo náhle hmotnost a začalo stoupat k oblakům a praskat jako mýdlové bubliny. Někde v nitru jsem začínala vnímat sílící pocit jistoty. První trimestr byl za mnou. Čas plynul a já byla šťastná, že kráčím kupředu a stále kupředu. Naše dítě mi zanedlouho začalo ťukat na břicho, ale pro mě to bylo jako zaklepání přímo na srdce.

Pudy a instinkty, kterým jsem kdysi nasadila roubík, se probraly z letargie a já najednou čím dál tím více věřila nejen tomu, že už to zkrátka do toho konce doklepu, ale i v sebe samu a v to, že svou novou roli mámy zvládnu. Byl to nepatrný krok pro lidstvo, ale obrovský skok pro mě.

Dál už to bylo asi stejné, jako jakékoli jiné bezproblémové těhotenství, a proto tuto část přenechám jiným, zdatnějším pisatelkám, aby jej přiblížily barvitěji a výstižněji, než bych to svedla já.

Na konci těhotenství nás čekalo krásné zdravé dítě, díky kterému už nikdy nezažiju to, co předcházelo jeho příchodu. Teď jsem šťastná máma. Jak jde čas, vrývá se mi pod srdce čím dál víc, přestože jsem si myslela, když jsme se na sebe prvně podívaly, že to víc ani nejde. I kdyby pokusy o další dítě nevyšly, díky němu jsme, navzdory všeobecnému očekávání, rodina a to už se nikdy nezmění.