Konečná, vystupovat!

Byla jsem krátce po potratu našeho posledního embrya (zápisky Perspektiva a Odcházení ) a ocitla jsem se před rozhodnutím, zda se znovu odevzdat do rukou lékařů a zkusit naše v pořadí už třetí IVF. Touha po druhém dítěti mě nejen neopustila, ale po ztrátě našeho křehkého zázraku se naopak ještě znásobila. Na druhou stranu, nešlo pominout, že se znovu budu muset oddat každodenním seancím s injekční jehlou, že budu muset znovu projít několikakolovým psychickým peklem, kdy budu trnout, zda se podaří nastimulovat dostatečně (ale zas ne moc) vaječníky, kolik zralých vajíček nakonec ve folikulech bude, kolik se jich podaří oplodnit, kolik z těch úspěšně oplodněných bude zdravých, kolik z těch úspěšně oplodněných a zdravých přežije 5denní kultivaci a konečně, zda alespoň jedno takové embryo se u mě uchytí a zůstane dalších devět měsíců. A samozřejmě jsem si musela položit i otázku nejpalčivější: unesu další neúspěch?

Nechala jsem si několik měsíců na rozmyšlenou. Během té doby mi ale čím dál tím víc docházelo, že takhle můj příběh skončit nemůže. Že potřebuju ještě jednou všechen ten nervy drásající, ale zároveň jediný možný - pokud chci druhé dítě - proces absolvovat, abych si v budoucnu něco nevyčítala. A tak jsem s výrazem ostříleného mazáka opět převzala igelitový vak s medikamenty, břinkla o pult platební kartou a za dalších několik dní, s vaječníky napěchovanými k prasknutí a hrdlem ovinutým neviditelnou smyčkou, ulehla již potřetí na operační lůžko a odevzdala se punkční jehle napospas.

Po probuzení z narkózy se na mě zubila stará známá nervozita, kamarádsky zavěšená do rámě strachu. Nebudu dlouze popisovat, co následovalo. Ve zkratce by se pro nadcházejících pár dní dal vypůjčit název někdejší televizní soutěže „Nejslabší, máte padáka!“. Řady úspěšně oplodněných vajíček postupně řídly, nervy vibrovaly čím dál tím zběsileji, obavy postupně zaplavily mysl tak, že v ní skoro nezbyl prostor pro naději. Ale na konci toho všeho přece jen zbyla dvě embrya. Dvě zdravá embrya, jejichž existence pro nás v ten okamžik znamenala víc než světový mír.

První transfer nevyšel. Zbývalo opět poslední embryo. Vzpomínky na naše druhé IVF a poslední embryo z něj se draly na povrch. Jaké to bude tentokrát? Budu v ruce zase držet pozitivní test? A pokud ano, přijme naše dítě pozvánku na celou společnou cestu, nebo se zase budeme muset rozloučit dřív, než dorazíme do cíle? A pokud se budeme muset rozloučit, bude to stejně milosrdné sbohem jako minule? Přemýšlela jsem, zda procházím nějakou předem promyšlenou zkouškou, která mě má dovést někam, kam moje zkušenost nesahá. Zda se věci dějí prostě jen tak, nebo je za tím vším nějaký záměr, kterému nerozumím. Myšlenky o osudu, bohu nebo jak nazvat vyšší moc, kterou nemůžu ovlivnit, se ovíjely kolem mého realistického já a ulehčovaly neklidné mysli. Otazníky nenasytně kroužily nad hlavou a nedávaly mi spát.

Odpověď (alespoň na část z otázek) přišla za 14 dní po transferu. V ruce držím test. Stojím u okna, čelo opřené o studené sklo. Nakláním tenký papírový proužek, aby na něj dopadalo co nejvíce slunečních paprsků. Mhouřím oči a snažím se ostřit. Připadám si groteskně. Ještě pár okamžiků. Vzhlédnu od testu a zadívám se ven na holé vršky stromů a pak někam za ně. Obraz postupně ztrácí na pevných obrysech, rozpíjí se, jako by po něm někdo přejel vlhkým štětcem. Ještě naposledy sklouznu pohledem k malému papírku, na němž se tísní odpověď na jednu velkou otázku. Pozoruhodné, jak jediný růžový proužek toho může tolik znamenat.

Co je ještě pozoruhodnější, nepadám jako vždy na kolena. Nevzlykám tak, že to ani nejde zastavit. Nelapám po dechu, jak mi srdcem projíždí ostrá bolest. Pokládám test na parapet a tentokrát ho ani nechodím během následujících minut a hodin několikrát kontrolovat, jestli se nezměnil v pozitivní. Naopak jej po chvíli beru a hážu do koše. Oči se mi lesknou, ale pořád se nedostavuje ta obří vlna smutku a beznaděje, která se nade mnou pokaždé jako obří tsunami vztyčila a pak celou svou vahou zalehla tak, že mi představa toho, že se jednou zase budu moct zvednout a dýchat, připadala neskutečně vzdálená, ne-li nemožná.

Ne že bych snad měla chuť pustit se do recitace oslavných veršovánek. Ani mě nepostihlo žádné náhlé osvícení, kdy bych moudře pokývala hlavou a sama sebe přesvědčila, že jsem smířená a pokorná a přijímám vše s otevřenou myslí. Vlastně to bylo celé mnohem prozaičtější. Přišlo to samo, nemusela jsem se do ničeho nutit ani nijak dlouze přemýšlet a analyzovat. V hlavě mi prostě zaznělo: „Dost.“ Nebyl v tom vztek ani zlost, nebyla tam lítost, smutek ani rezignace. Bylo to prosté „dost“ bez jakékoli hořkosti nebo sebezapření. Došlo mi, že pro mě už tahle cesta dál nevede. Že už nebude žádný čtvrtý a další pokus. Že už se nikdy nechci trápit kvůli tomu, že se mým vajíčkům a mužovým spermiím v Petriho misce nedaří tak, jak by mělo. Že - a to je vůbec ten nejvíc nejšťastnější fakt - máme jedno úžasné dokonalé dítě, za které nikdy nepřestanu děkovat a které nám umožnilo pohřbít noční můru neplodnosti dostatečně hluboko.

Tohle už byl konec mého příběhu, který jsem dokázala přijmout. A tak jsem skončila s asistovanou reprodukcí, s ETy a KETy, nativy, dlouhými protokoly, krátkými protokoly, PGD, OPU, ICSI a hCG, s GnRH analogy a antagonisty a vůbec s celým tím světem, který znamená nesmírně moc a v němž se dějí velké věci, za které stojí za to vydržet zdánlivě nesnesitelné, ale v němž je místo jen pro ty, kteří v sobě zas a znova dokáží vykřesat sílu žít v něm dál i přes neskutečnou bolest a hoře, když dojde na neúspěch.

Věnováno všem, které v tomhle světě musely nebo stále ještě musí žít.