Přepište dějiny!

Po nevydařeném třetím IVF (zápisek Konečná, vystupovat! ) jsem dospěla k rozhodnutí, že moje kroky, které zhruba po pět let škobrtaly po cestě asistované reprodukce, již musí zamířit někam jinam. Bylo to nesmírně úlevné, současně jsem se ale musela naučit žít s pocitem, že se s největší pravděpodobností nedočkáme druhého dítěte, které jsme si oba stále moc přáli. Vědomí neplodnosti se v našich myslích po všech těch lékařských verdiktech a několikaletém pachtění se za zdravým embryem, které až na jednu výjimku - a díky bohu za ni - bylo marné, pohodlně zakořenilo a přihnojováno dalšími a dalšími neúspěchy se mu u nás dařilo náramně.

A tak se započala další etapa mého života, tentokráte možná trochu schizofrenní. Na jedné straně jsem žila v pevném přesvědčení, že teď, bez všech těch jehel a pipet a dalšího laboratorního náčiní už tedy rozhodně nepočneme. A na té druhé jsem ono pravidelné, měsíc co měsíc přicházející memento naší neplodnosti nesla, eufemisticky řečeno, nestatečně. Naštěstí tyto mé každoměsíční smutky trvaly vždy jen prvních pár dní cyklu a zbývající dny se nesly ve zcela běžném rytmu žití.

Pro upřesnění možná na tomto místě dodám, že jsem nikdy neřešila, kdy mé tělo zrovna ovuluje, abych svůdně mrkla na muže a ukazováčkem jej přivábila na společné lože, nepěstovala jsem metody zaručující zdárný průběh rendez-vous našich pohlavních buněk, zkrátka - „snažilka“ jsem asi nikdy nebyla. A jak zní známé pořekadlo o starém psovi a nových kouskách, ve svých pozdních třicátnických letech jsem zůstala věrna dosavadním zvyklostem a život šel dál, bez cílené snahy o početí. 

Čas běžel a za tu dobu jsem se naučila s otázkou okolí: „Kdy už bude druhé?“ nejen žít v míru, ale dokonce na ni bez obtíží odpovídat: „My bychom moc rádi.“, případně pro ty méně chápavé doplněné o: „…ale bohužel se nedaří.“ Sama pro sebe jsem si stanovila věkovou hranici, kdy všechny věci nastřádané po prvním dítěti již pošlu dál (protože i kdyby se třeba zadařilo až poté, s jakou radostí budu ty věci pořizovat znovu, že jo). Užívala jsem si nádherné chvíle strávené s naším dítětem, kterých s příchodem covidu bylo najednou nespočet, a lesů, skal a rybníků nám z mapy mávalo tolik, že jsme je všechny musely navštívit. 

A pak jsem jednoho prosincového odpoledne podlehla myšlence, že všechny ty signály, které mi tělo už pár dní vysílá, by snad opravdu mohly znamenat, že jsem těhotná. Nazula jsem boty a zamířila do 2 km vzdálené lékárny, místo obvyklých dvou balení, která jsem brávala, když jsem se chystala podstoupit transfer, jsem vzala jen jedno a další den ráno jsem, k mému vlastnímu podivu s myslí klidnou a dechem zatajeným jen tak napůl, zanořila papírek do připravené nádobky. 

Téměř současně, jako by se ti dva držely za pomyslné ruce, se na testu objevily dva proužky. Žádné naklánění testu u okna s čelem přilepeným na sklo, žádné hledání toho nejlepšího úhlu, z jakého by snad, když přimhouřím i to druhé oko, mohlo to prázdno na testu připomínat čárku, žádné hledání stínů a přízraků brázdících bílý povrch testovací oblasti. Po osmi letech jsem v ruce držela nezpochybnitelný důkaz o tom, že my dva, lékařům, odborníkům a konec konců i našemu vlastnímu přesvědčení navzdory, jsme dokázali z jedné z našich společných chvil vykřesat jiskru života. 

A stejně jako bylo pozoruhodné to, s jakým vyrovnáním jsem tehdy po svém posledním neúspěšném transferu hleděla na test negativní, bylo zvláštní, jak moc klidně hledím nyní na test pozitivní. Bylo to neskutečné, neuvěřitelné a sahající naprosto za hranici všeho očekávatelného a zároveň se dostavil takový pocit, co jsem neznala. Jako že je to správně, že není proč se bát. Že čekám zdravé dítě, které se mi za devět měsíců narodí, a že je vše, jak má být. 

Když jsem otěhotněla poprvé, stáhlo se mi hrdlo úzkostí, aby, když už se mi podařilo přelézt zdánlivě nepřekonatelnou zeď neplodnosti, naše vzácné štěstí neprasklo jako prchavá bublinka a neviditelná ruka nedobrovolné bezdětnosti mě nestáhla zpátky. Pocit štěstí jsem si skoro nedovolila prožívat, jak moc jsem se bála, abych něco nezakřikla. Těhotenství se mi smrsklo na běh od jedné mety ke druhé (aby byl test pozitivní, aby bylo srdíčko na ultrazvuku, abych zdárně překlenula první trimestr atd. atd.) a mezi tím byl jen strach a nejistota. Až s prvními pohyby jsem k sobě konečně pustila i víru v dobrý konec a naopak obavy a úzkosti jsem opatrně vyprovázela ven.

Svým druhým těhotenstvím (o něm v zápisku Perspektiva ) jsem si přála projít s radostí v srdci, ale bohužel nám to nebylo dopřáno a museli jsme se rozloučit na samém začátku naší společné cesty. Když jsem nyní v ruce držela svůj třetí pozitivní test, pořád jsem čekala, kdy se vynoří mé staré známé pochyby a děsy. Jenže nic takového se nestalo. Ten pocit, že je a bude vše dobré, že necítím nic než radost, byl k nezaplacení.

Jak to dopadlo se Solarisovými

Nadešel den mé první kontroly u doktorky. A najednou, jako by se jasné letní nebe náhle zatáhlo černými mraky, se vzpomínky na druhé, zamlklé těhotenství vyškrabaly z minulosti a polkly všechen můj vnitřní klid jedním obřím hltem.

Jsem přesně v témže týdnu těhotenství jako posledně. Je mi úplně stejně blbě (jako ve všech mých prvních trimestrech). Doktorka něco povídá s úsměvem na rtech, jako posledně. Uléhám na lůžko a s obavami hledím na monitor ultrazvuku. Monitor se rozsvítí, doktorka bere sondu. Teď to přijde. Čas se dá krájet na milisekundy, jako posledně. Na obrazovce se - jako posledně - objevuje černá, prázdná dutinka. Srdce se mi zastavuje. Doktorka lehce pohne sondou a mně vyhrknou slzy. Brečím nekontrolovaně a strašně, strašně moc. Je to tam!

Slzy štěstí mi stékají po tváři a doktorka klidným hlasem ukazuje na malinký šedivý flíček uvnitř černého váčku, na blikající srdíčko, na všechno to kolem a o všem říká, jak to vypadá „luxusně“. Je jí jasné, co prožívám a úplně přesně ví, co přesně potřebuju slyšet. Je skvělá.

Odcházím z ordinace. Venku čeká muž a prvorozené dítě. Pořád ještě brečím. Vidím, jak se mužovi při pohledu na moje oči utopené v slzách stáhne tvář obavou. Nechci ho v tom nechat a tak jen pořád dokola opakuju: „Je to tam, je to tam.“ Obejmeme se, pevně jako dlouho předtím ne, a drtíme zbytky stresu a strachů mezi sebou, dokud všechny nezmizí. Všichni se objímáme a smějeme se (a já do toho ještě napůl brečím). Teď už to bude dobré.

A ono to vážně bylo dobré. Až do konce. Celé těhotenství (dobrá, až na první trimestr, který jsem kvůli nevolnostem spíš přetrpěla) bylo krásné, plné vděku, že to celé smím prožít ještě jednou a taky že to smím prožít jinak, s láskou, pokorou a hlavně nepřekonatelně šťastna. Máme dvě milované děti a já vím, že odteď už bude každý měsíc obyčejným měsícem, bez splínů a zhašených nadějí. A to je moc pěkná vyhlídka.

A vlastně taky konec za celým naším příběhem, který jsem se rozhodla tady na eMiminu sdílet. Všem ženám a mužům, kteří touží po tom stát se rodiči (poprvé, podruhé, potřetí to je fuk), přeji, aby i oni mohli svůj příběh ukončit s radostí v srdci.
Loučí se Vaše Solaris.