Naše druhé uplakané sluníčko
- Porod
- irinek
- 13.09.10
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Myslela jsem si jak to nebude léhké rodit podruhé. Jenže nakonec bylo vše úplně jinak než jsem čekala. Mé těhotenství probíhalo tak nějak normálně, jen jsem měla pořád takový divný pocit, který mě popoháněl kupředu. Zvláštní strach, nervozita a neustále jsem byla taková vzteklá. Bylo to jiné než poprvé. To jsem zase naopak byla velmi klidná, na všechno dostatek času, co bych řešila. Podotknu, že jsem přenášela o 14 dní a malý se narodil 3,85kg.
Blížil se 30 týden a něco mi říkalo, připrav si tašku a výbavičku. Měla jsem skoro všechno už vyprané a vyžehlené, taška skoro dobalená a byl 33 týden těhotenství.
Do toho všeho jsme začaly s rekonstrukcí našeho domečku a to mi na klidu už vůbec nepřidalo. Měli jsme vše propočítané jak nám to výjde, že až se budem vracet s malou domů, tak vše bude hotovo, všude čisto, naklizeno a samozřejmě aspoň na chvilku mít u sebe babičku, která v nouzi vždy pomůže.
Uběhl týden a já se překulila do 34 týdne, bylo pondělí a já šla k doktorovi na prohlídku a poslechnout si poprvé srdíčko našeho sluníčka. Poprvé mě to dost dojalo, že ji můžu slyšet a tak krásně ťukalo. Na kontrole mi sdělil, že je vše v pořádku, jen mě trošku zabolelo, když mě pan doktor prohlédl vevnitř, ale co říkala jsem si, vždyť na porod je ještě času. Utíkala jsem za Kubíčkem a za babičkou a stále se těšila z toho, že je vše v pořádku a líčila jak jsem poslouchala srdíčko naší berušky.
Za dvě hodiny potom mi ale začalo být zle, jen jsem ležela a bylo mi fakt špatně asi půl dne- zjistila jsem, že mi odešla hlenová zátka. Jenže na netu jsem našla, že může odejít i měsíc předem, tak jsem se uklidnila a pak už mi bylo opět dobře.
Byl čtvrtek a nechtělo se mi vůbec nic dělat, tak jsme s Kubíkem jen leželi a dívali se na pohádky,uvařeno bylo, všude binec a bylo chvíli po poledni a já se zvedla s postele a cítím jako bych si trochu pomočila kalhotky, utíkám na záchod a zjišťuji plodová voda. Tak co teď??? Vyděšená jsem byla, volám manželovi ať okamžitě přijede.
Do tašky jsem naházela vše potřebné, zavolala babičce, že kní dáme Kubíčka a jeli jsme. Prvně odvézt Jakuba pak k doktorovi, který mě poslal do nemocnice a bylo to.
V porodnici si mě nechaly a manžel odjel. Zůstala jsem tam sama a měla strach, aby bylo všechno v pořádku.
Následoval nejhorší týden našeho života. Manžel měl na krku rekonstrukci, protože v tomto týdnu bylo vše naplánované, aby se zvedal barák a já do toho rodila.
Každý den až do neděle jsem byla na porodních sálech, slyšela každou maminku a každé miminko, bylo to pro mě úmorné. Strašně jsem si přála mít to za sebou a né jen to poslouchat. Záviděla jsem jim. Každý den mi dali dvě tabletky na vyvolání, antibiotika, aby se nekazila plodovka a k tomu kapačky s oxytocinem. Byla jsem už na pokraji sil a fakt jsem si myslela, že už to nezvládnu. Tolik jsem si přála, aby malá byla v pořádku, chtěla jsem ji vidět a ujistit se, že vše bude dobré. A k tomu ještě ta rekonstrukce, na kterou jsem neměla ani sil pomyslet. My bez střechy a pořád pršelo, jak to tam asi může vypadat.
Nechali mě od čtvrtka do neděle v porodních bolestech a občas mi ještě udělali vzrůšo, že má malá špatné ozvy, takže jsem byla neustále připojená na monitor. A v neděli mi oznámili, že jsem otevřená na dva centimetry. Můj pocit byl naprosté zoufalství a pocit, že nedokážu porodit, byl pro mě zklamáním. Chtěla jsem přeci normální rychlí porod jako poprvé- ten zas tak rychlí taky nebyl, ale oproti tomu, co jsem prožívala bylo těch 11,5hodiny procházkou růžovou zahradou.
Stále byla neděle a ve 14h mi řekli, že udělají císaře. Byla jsem zklamaná, ale i šťastná, že to konečně přijde - vysvobození.
Ve 14:35h se narodila naše Sabinka s váhou 2280g, 44cm, 34tt+3. Při operaci jsem si nechala dát lokální umrtvení, abych ji viděla, jenže jediné co jsem si zní pamatovala, že měla strašně moc vlásků a museli jí odnést hned na jip. Kde byla připojená na ventilátor a byla celkově nezralá. Operace byla během třičtvrtě hodiny dokončena a já byla přeložena na pooperační pokoj. V hlavě jsem měla ještě větší zmatek než předtím. Bála jsem se, aby to Sabinka zvládla, tolik jsem chtěla jít za ní, ale nešlo to, na nohy mě sestřičky stavěly až druhý den ráno. Tak hrozný strach jsem nikdy předtím nezažila. Odpoledne za mnou přišla babička s Kubíčkem a konečně jsem jela na vozíku za Sabinkou a mohla jí držet za její pacinku. Tolik jsem tam brečela, protože se to už nedalo skrývat a dělat, že jsem silná.
Večer za mnou přiběhl manžel a šli jsme za ní znovu. Povídal mi, že rekonstrukce se zvládá, že je vše v pořádku a nedělala si stím hlavu - samozřejmě, že nás ty lijáky trošku vyšplouchly. U Sabinky na nás čekala paní primářka a vyprávěla nám jak to s malou je a co nás čeká. Vyhlídky se zlepšovaly a já začala být zase silná. Malé se začalo dařit. Manžel sice málem omdlel, když jí poprvé uviděl, ale zvládl to.
Po třech dnech jí vypnuly ventilátor, po 10 dnech inkubátor a pak už jen vyhřívané lůžko. A pak jsme zase čekali až bude mít 2200g a propustily nás domů.
Dnes jí jsou 3 měsíce a má 5300g a 56 centimetrů.
Jsme moc šťastní, že vše je v pořádku a radujeme se s každého pokroku. Je to prostě naše malé uplakané sluníčko. Děti jsou od sebe 2 roky a 4 měsíce. Bratříček Kubíček se vzorně stará a když pláče, tak příjde a říká: „maminko udělej našemu miminkovi míčko a nebo mu dej prsa!“
Tímto bych chtěla poděkovat za podporu, kterou jsme mezi sebou měli vlastně všichni ČTYŘI a také babičce, která nám příjde občas pomoci.
DĚKUJU
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1631
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 686
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20598
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2604
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1752
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
a moc gratuluji 
