Podzimní očekávání č. 48 - Jak Verunka na svět přišla...
- Rodičovství
- paloma1
- 21.01.05
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahojky, srdečně zdravím všechny maminky s jejich miminky a zároveň se omlouvám, že jsem si dovolila vytvořit nový deníček, ale chtěla bych opět navázat kontakt se všemi, se kterými se ?znám? právě z Podzimního očekávání. Bohužel, internet jsem dřív používala pouze v práci (stačilo to) a když jsem odešla na mateřskou, nemohla jsem svými komentáři přispívat. Jen, když jsem byla v práci u svého manžílka, tak jsem si všechny Vaše komentáře pečlivě četla a pokud jsem měla možnost, vytiskla si vše, co mě zaujalo a zajímalo. Pevně doufám, že mě opět mezi sebe přijmete a moc se těším na pravidelný kontakt (pokud mi to moje Verunka bude i nadále umožňovat?). Konečně jsme si totiž pořídili internet i domů
Asi bych se měla krátce představit: jmenuji se Ála, pocházím z Ústí nad Labem, je mi 23 let, pracovala jsem pro jednu telekomunikační společnost, jsem vdaná (mám nejbáječnějšího manžílka pod sluncem), svatba se konala 2.8.2003 (myslím, že jsem svatebními fotkami přispívala i do FotoAlba Podzimní očekávání). Naše cesta k vytouženému miminku trvala 7 měsíců. Léčila jsem se v Pronatalu v Praze, jelikož nedocházelo k ovulaci. Při mé poslední návštěvě tohoto zařízení (říjen 2003) mi bylo sděleno, že hormony, které jsem brala, na můj organismus nepůsobí a muselo by se tedy přistoupit k inseminaci. S manžílkem se nám tato metoda zdála taková nepřirozená, a tak jsme se dohodli, že se ještě rok budeme snažit a až pak bychom přistoupili k tak krajnímu řešení… No a v prosinci se nám (bez chemie) podařilo počít našeho prvního potomka
! Bylo to asi i tím, že jsem na to nemyslela a nebyla zaujatá, přestala jsem měřit i bazální teplotu. V lednu můj lékař stále tvrdil, že těhotenství je určitě mimiděložní, protože k ovulaci by muselo dojít úplně mimo termín než je běžně normální a on to nemohl pochopit. Tak jsem na doporučení své švagrové zašla za jiným gynekologem, který potvrdil zcela normální těhotenství, ačkoliv jsem měla jisté potíže v podobě slabého krvácení vždycky po pohlavním styku, který jsme tedy museli omezit. Krátce po mém otěhotnění mi zemřel táta a těsně před porodem babička, takže ten minulý rok byl takový pochmurný a smutný. Samozřejmě mě očekávání vytouženého miminka drželo nad vodou a moc jsem se těšila, až jej poprvé spatřím a budu si ho moci pochovat v náručí.
Nyní bych ráda popsala své období před porodem a porod samotný:
Vše probíhalo v pořádku, na prohlídkách mi gynekolog říkal, jak Verunka krásně roste atd. Až jednou ? 14 dní před prvním termínem porodu (měla jsem termín 16.9.2004) - se mu nějak nezdálo ťukání srdíčka (bilo moc rychle ? asi 180/min.), tak mě poslal na porodní ambulanci v Masarykově nemocnici Ústí nad Labem, kam chodily na vyšetření všechny nastávající maminky, které měly nějaké potíže nebo přenášely. Natočili mi tam CTG, jehož graf byl poměrně ?divoký?, tak mě poslali domů a řekli mi, abych přišla tak za hodinku. Šla jsem tedy s manžílkem na oběd, vyzvedl mě v nemocnici a za hodinku jsem se tam opět přihlásila. Po opětovném natočení CTG mi bylo řečeno, že si mě tam musejí nechat, jelikož se jim to nějak nezdá. Tak se mnou vyplnili nějaký přijímací protokol, změřili tlak, tep a už jsem jela výtahem o 2 patra níže, kde bylo oddělení rizikového těhotenství. Zavolala jsem Miláčkovi, ať mi odpoledne přiveze vše potřebné. Sestřička mi ukázala pokoj, kde jsem ležela s jednou dívčinou, která byla asi v 16. týdnu těhotenství a měla hematom. Vzhledem k tomu, že jsem s hospitalizací nepočítala, měla jsem s sebou jen to, co jsem si ráno dala do kabelky. Navštívila jsem WC a zjistila, že tam není toaletní papír ani mýdlo. Zašla jsem tedy za sestřičkou s prosbičkou, zda nemá kousek toaleťáku, načež mi odvětila, jak je možné, že ho s sebou nemám?! Odpověděla jsem, že jsem sem jela hned od svého gynekologa z běžné prohlídky a netušila, že si mě tu rovnou nechají. Dost ošklivě a s nadřazením se na mě podívala a kousek papíru mi utrhla. Odpoledne jsem se už těšila na manžela, který mě maximálně podporoval po celou dobu. Večer už výsledky CTG byly v pohodičce a při vizitě mi doktor řekl, že mě příští den ráno pustí domů.
Nemohla jsem ani usnout, jak jsem se těšila domů! Ráno mi opět natočili CTG, změřili tlak ? vše bylo v pořádku. Při vizitě mi doktor sdělil, že se ještě podívá na ultrazvuk. A tam zjistil, že je prý Verunka menší, neodpovídá danému týdnu těhotenství a prý se jí zastavil růst. Vše chtěl prokonzultovat s mým gynekologem, který určoval termín porodu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem otěhotněla ?náhodou? v úplně jiném termínu, než bych měla a že jsem se léčila, jelikož neprobíhala ovulace. Ani mě nenechal dopovědět a sdělil mi, že si mě tam pravděpodobně nechají až do porodu a budou hlídat, jak se miminko vyvíjí. Byla sobota a muselo se čekat do pondělka, než bude mít můj gynekolog v nemocnici službu. Ty dny byly strašně dlouhé ? zvlášť, když se se mnou nikdo z lékařů ani sester nebavil. Doktora jsem se ptala, jak je možné, že při jiných vyšetřeních včetně toho přijímacího do nemocnice bylo vše v pořádku a nikdo si žádných rozdílů nevšiml? Odpověděl, že tohle byl 3D ultrazvuk (není to pravda ? ústecká nemocnice má pouze 2D ultrazvuk, ale nechtěla jsem ho provokovat) a ten je v měření přesnější. Podle mého názoru to byla hloupost ? to by všichni doktoři mohli svoje ?klasické? ultrazvuky hodit do šrotu a muselo by se vyšetřovat pouze v nemocnici.
Doktoři se mezi sebou v to pondělí tak trochu pohádali, ale nakonec to pro mě mělo kladný výsledek ? z nemocnice mě pustili, protože uznali, že se o žádnou vadu nejedná. Hned v úterý jsem volala manžílkovi, že si pro mě může přijet. Měla jsem tak rychle sbaleno jako ještě nikdy!
Chodila jsem na pravidelné kontroly a pak ob den do nemocnice na CTG a amnioskopii, protože jsem přenášela. Když už jsem přenášela 8. den, bylo mi řečeno, ať si 10. den vezmu věci a přijdu na vyvolání porodu ? opět na oddělení rizikového těhotenství!
Přirozený porod nepřišel a tak jsem 4.10.2004 nastoupila. Bylo mi sděleno, že mi porod vyvolají až tak za 2 dny, protože mají v porodních boxem absolutně plno. Jenže večer jsem začala trochu špinit a ráno 5.10.2004 mi odešla zátka ? tedy dle mého názoru, protože krvácení bylo silnější. Při ranním vyšetření doktor konstatoval, že jsem otevřená na 2 cm a tabletku na vyvolání porodu mi tedy dá. Musela jsem si na 20 minut jít lehnout, aby se vstřebala, chození nebylo povoleno. Asi za 2 hodiny následovalo další vyšetření, byla jsem otevřená na 4 cm a tak mi vložili ještě jednu tabletku, načež jsem asi po 10 minutách měla ohromnou potřebu jít na WC. Bolest v bříšku samozřejmě sílila. Ptala jsem se setřičky, zda-li si mohu odskočit, i když ještě neuplynulo 20 minut (vážně jsem měla pocit, že se ?pokakám?). Odpověděla, ať ležím, protože tabletka stojí 1000,– Kč a kdyby mi vypadla, nemělo by to žádný účinek a zbytečně by nemocnice přišla o peníze. Trochu mě to udivilo. Když odešla, stejně jsem na ten záchod běžela, protože to nešlo vydržet. Pak to začalo ? silné tlaky do podbřišku, bříško ztvrdlo a já začala dýchat rychlejším tempem ? jak nás to učili na cvičení? Sestřička doslova ?vlítla? do pokoje a začala nadávat, co dělám??? Já odpověděla, že už to asi začalo a že dýchám. Řekla, ať okamžitě přestanu a ukážu jí břicho. Tvrdila, že ho nemám tvrdé, že takhle tvrdé je miminko a mně se to jenom zdá. Poslechla jsem ji ? přece jenom jsem si říkala, že jsem prvorodička a možná porodní bolesti vypadají úplně jinak, nedokázala jsem si je představit. Strašně to bolelo.
Před nemocnicí od rána čekal manžel ? ten na rizikové těhotenství nemohl. Psala jsem mu sms-ku, aby jel ještě domů, že to klidně může trvat i 24 hodin a přece nebude sedět v autě celou tu dlouhou dobu. Odepsal mi, že mi chce být nablízku a neodjede.
Pak jsem si řekla, že už to musí být ono ? zavolala jsem sestřičku a popsala své bolesti. Ptala jsem se, jestli by nebylo možné si z porodních boxů půjčit třeba balón. Odpověděla, že zaprvé na to rizikové oddělení nemá peníze a zadruhé bychom o ně stejně zakopávaly. Nakonec mi na bříško připevnila sondu na kontrakce ? ty samozřejmě byly pravidelné, měřila jsem si je podle hodin na mobilním telefonu.
Když odcházela z pokoje, začala jsem z ničeho nic tlačit, aniž bych chtěla? Věděla jsem, že je to tu!!! Pověděla mi, abych tedy šla s ní?
Ani nestačila zavolat doktora. Prohlédla mě jen staniční sestra, otevřená jsem byla na 8 cm. Nařídila okamžitý převoz o 2 patra výše na porodní box. Poprosila jsem, aby mi donesla mobilní telefon, že chci zavolat manželovi. Mezitím už mě vyzvedli na převážecí lůžko, ze kterého jsem telefonovala, aby manžílek přijel co nejrychleji. Ten ve zmatku dvakrát zabloudil, než se ke mně dostal. Navíc ho zdrželo převlíkání.
Mezitím, co on bloudil, já už ležela v porodním boxu, vše bylo strašně rychlé, takže mi ani nedělali klystýr (ovšem na to, zda jsem zaplatila předporodní kurz i pro manžela, se zeptat nezapomněli ? dokonce se ptali na ústřižek složenky, který jsem měla na pokoji)?
Doktorka najednou řekla: ?Tak můžete tlačit!?, zatlačila jsem a přitom jsem si uvědomila, že vedle mě není můj Miláček? Asi to nestihl? Ach jo.
Zachvilku se zase ozvalo: ?Netlačte?. Musela jsem si lehnout na bok, protože Verunka měla nějak špatně otočenou hlavičku. Ležela jsem na boku a dýchala jako pejsek. Myslela jsem na Verunku a vtom mě někdo ze strany chytl za ruku? Byl to manžel?Dal mi takovou vřelou pusu? Cítila jsem z něj ohromnou podporu?
Pak jsem opět mohla tlačit. Hlavička už byla tak, jak být měla. Na druhé zatlačení byla Verunka na světě a okamžitě byl slyšet velmi hlasitý pláč? Ani mi ji nedali na břicho?
Datum: 5.10.2004, 10:45 hodin. Váha 3,15 kg a výška 53 cm!
První ji držel manžel, mně ji donesli, až když byla čisťoučká a oblečená. Možná to bylo i proto, že byla hrozně ledová, dokonce jí museli i ?přitopit? v inkubátoru?
Šití jsem vůbec necítila, byla jsem maximálně šťastná. Pořád jsem se musela otáčet, abych viděla, co s naším malým drobečkem provádějí?
To štěstí mít svoji rodinu se vůbec nedá popsat?
Měli jsme možnost ležet spolu v nadstandardním pokoji. Bylo to fajn. I personál se nedal srovnat s tím, co jsem zažila na rizikovém oddělení. Když jsme 4.den odcházeli domů, dali mi k vyplnění takový dotazník spokojenosti? Škoda, že takové nedávají i při propouštění z oddělení rizikového těhotenství? Každá maminka, se kterou jsem mluvila, totiž nebyla spokojená a kdyby napsalo svůj názor více žen, možná by se vedení Masarykovy nemocnice začalo o blaho svých klientů trochu zajímat a mělo by snahu sjednat nápravu?
Naštěstí je Verunka v pořádku, dokonce jsme odcházeli z nemocnice s váhou 3,25 kg! To je nejdůležitější.
Tak to byl stručně můj zážitek ?
Verunka už začíná pobrekávat, takže musím končit.
Mějte se všichni moc, moc, moc fajn a těším se zase brzy na písanou?
Pa, Ála s Verunkou ? 15 t
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1270
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 747
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1315
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 546
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 332
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19287
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2537
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2775
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2496
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1673
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....