Proč?
- O životě
- Mi24
- 12.03.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Říká se, že nejlepší, ale také nejhorší příběhy píše sám život. A něco na tom bude mně život napsal jeden z těch horších příběhů. A tak už si několik let pokladám otázku Proč? Ale odpověď se asi už nikdy nedozvím. Jen vím, že to, co bylo nádherné, je už asi navždy nenavratně ztraceno a zničeno. A to je pro mě vztah s mamkou...
Proč mě mamka nemá ráda a proč tím tak trpím? Začalo to už asi v době mého počátku.
Nepamatuji si, že by si se mnou mamka v dětství hrála, poslouchala mě a trávila se mnou čas. Spíš naopak - znám jen nadávky, bití a psychické ponižování.
Chápu, že mamka nechtěla dětí tak brzy po sobě, ale bohužel stalo se. Kdyby se alespoň snažila, ale ne, spíš mi to dává jen sežrat. Jsem narozená několik týdnu před termínem na přaní mamky, která chtěla trávit čas s mými sourozenci. Asi v té době jsem se už pomalu začaly od sebe vzdalovat.
Ale přesto jsem prožila nádherné dětství. Dětství, na které budu vzpomínat celý život. 
Byla jsem od rána do večera u babičky, která mě milovala a já milovala ji. A nikdy nepřestanu. I když dětství trvalo krátce, jen 7 let, přesto ho budu mít celý život ve vzpomínkách.
Pamatuji si, že v začátku školní docházky mě mamka začala uražet a pomalu vše jí vadilo. Nevím, vždy jsem si říkala, že asi má pravdu a já jsem ta špatná.
Probrečela jsem několik nocí a i dní, kdy jsem se zavřela do pokoje a jen tupě se dívala z okna a říkala si proč. Proč mě nesnáší osoba, která má být v životě nejblížší? Několikkrát jsem jí psala omluvné dopisy a čekala, že přijde za mnou a o všem si spolu promluvíme a dané problémy si vyjasníme.
Věřila jsem, že to půjde, že když budeme obě opravdu chtít, tak se náš vztah zlepší, ale chtěla jsem jen já. Mamka nikdy, nikdy neuznala, že je možné, že chyba je na obou stranách. Nikdy nepříšla. A já už vlastně postupem času ani nevím, zda náš vztah chci zlepšít. Asi už se ani zlepšit nedá.
Ale příchodem na svět mé sestřenice jsem viděla a pomalu začala chapát, že mamka by mě měla asi i ráda, jen kdybych přišla na svět o pár let později. Kdyby se jí podařil větší věkový rozestup tak, jak si vždycky přala. Ale bohužel ne vždy se sny splní a tenhle se splnit neměl. Jen jsem v té době nevěděla, že za její nesplněné sny budu trpět já.
Mamka mě začala uražet za vše možné. Vždy říká „co nemyslíš vážně, nevypouštěj z pusy.“ A tak si uvědomuji, že ona všechny ty věcí važně myslí. Nadávky jako kr***, h*****, k*****e. Věty že jsem se neměla nikdy narodit, že mě měla utopit. Mrzí mě a hlavně bolí, bolí ty rány na duši, ta hluboká propast, která už nikdy nebude v pohodě.
Boužel to došlo až tam, kam to dojít asi nemělo (nebo mělo? Sama nevím) - pokusem o sebevraždu. Kámoška, které jsem se svěřila, mi řekla, že mi můj pokus nevyšel asi proto, že tu mám nějaký důležitý úkol. Nějaký, který mám vykonat. Ale co?! Jaký úkol, když už víc jak 20 let žiju doma, kde mě člověk, který mě má nejvíc milovat, nenavidí a já nevím proč. Proč a zač tak trpím. I když jsou lidé, kteří mají horší potíže.
Do toho jsem si prožila 8 let psychické šikany na školách a v kombinaci s velmi špatným vztahem mamky se ze mě začal stávat pomalu, ale jistě uzlíček nervů.
Nevím, jak jsem to dokázala, ale několikrát jsem si řekla, že další pokus o sebevraždu vyjít musí, ale přesto jsem už to nikdy nezkusila. Říkám si, že nemám právo odejít z toho světa. Odešlo z něj už spoustu lidí, pro mě blízkých, které jsem milovala, ale oni si nemohli vybrat, zda půjdou nebo nepůjdou. Museli jít, a tak musím bojovat a ne jít za nimi, i když bych jsem chtěla.
Prožívám a žiju několik let v „aprilovém počasí“. Vždy se nějaký čas spolu bavíme a vycházíme spolu v rámci možností. Pak udělám něco (sama nevím co) - špatně se na ni kouknu, zvýším hlas, neudělám hned to, co chce, odporuji jí… a mamka mi začne nadávat. A tak nějak současně se spolu přestanem bavit.
(Říká, že mě měla víc mlatit, že bych jsem poslouchala. Ale bohužel si neuvědomuje, že taťka na mě nemusel nikdy ruku vztáhnout a já s ním mám fajn vztah. A vždy, když něco chce, ať udělám, tak ho poslechnu.)
Její urážky mě velmi bolí. Nevím, jak někdo může urážet vlastní dítě. A proč se se mnou nebaví ona, ani nevím. Pak postupem času spolu zase začneme komunikovat. Prvně jen pozdrav, pak nutné věcí a pak už tak nějak vše..
Nemám možnost se odstěhovat, i když si to velmi přeji a mamka taky, ale bohužel nemám práci a nevím, jak bych vydržela někde v bytě sama. Snad jednou, až přijde fajnový přítel, se kterým se rozhodnu bydlet někde hodně daleko. Tak pak se to snad aspoň trochu zlepší, když se nebudeme vidět každý den a třeba jen jednou do měsíce.
Ale budu i tak trpět. Budu tu muset nechat „své“ psí mazlíčky. A bude mi chybět taťka, který tuší. Párkrát už mamku slyšel, jak na mě řve a nadává mi, a tak jakoby se mi snažil vynahradit druhého rodiče. Máme společného koníčka, poslouchá mě, vnímá mě a když něco potřebují, snaží se mi vyhovět.
A v okamžiku, kdy si najdu práci, budu muset odejít z brigády. Z brigády, kde jsou ke mně lidé hodní, slušní, baví se se mnou. Díky nim se začínám znova učit smát a komunikovat s lidmí a taky si dávám do pořadku svoji psychiku. Člověk, který tohle nezažil, nikdy nepochopí, jak nádherně zní, když vám někdo řekne „Hezky se směješ, ty jsi samý úsměv a samý smích.“
A snad budu mít v budoucnu už jen štěstí a najdu si fajn mužského, který mě bude milovat a kterému se budu moci svěřit s tím, co prožívám. A snad se mi taky někdy narodí holčička, kterou si velmi přeji i proto, abych jsem jí mohla dát vše, co se nedostalo mně - lásku, kterou jsem měla dostat od mamky. A tak alespoň ukážu, že já snad své dítě budu milovat a neudělám osudové chyby, které udělala mamka a díky čemu vznikla mezi námi ta propast. A mohla jí dát nejen mamku, ale i kamarádku.
Kartářka mi dceru vyvěštila, ale ne jednu, ale hned tři dcery. Já se bojím, že jestli se to splní, že udělám chyby jako moje mamka. Že taky budu jednu upředňostnovat před druhou, že jedné dám něco, co druhé ne, popřípadně některé řeknu něco špatného a bude trpět. Že se celý život bude ptát proč. Proč má tak zkažený vztah…
Já doufám, že se to ale nestane. Nikdy bych si to nepřestala vyčítat. A do té doby budu jen doufat, že se z toho všeho nezhroutím, jak už se několikrát málem stalo.
Děkuji všem, co dočetli do konce. Na mě samotnou už je toho příliš, a tak jsem se z toho potřebovala vypsat. To jediné mi totiž pomáhá.
A tak vás i tímto prosím, milujte své dětí a dávejte jim to co nejvíc najevo. Z lásky rodičů budou těžit celý život.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1776
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1041
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1864
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 768
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 441
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21629
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2662
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2941
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2648
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1788
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Moc ti přeju, abys našla lepší životní cestu…a pokud chceš někomu odpustit, odpusť sobě, že jsi to tak dlouho snášela a ubližovala tím sama sobě. Vím, co prožíváš, ale nebudu tady rozvádět proč to vím…ráda bych ti řekla jen jednu věc: osvoboď sebe sama od výčitek…prostě své mámě řekni, že tě mrzí, že tě nikdy nemilovala, ale že TY se z toho nezhroutíš, protože jsi silná a budeš silná i dál. Řekni jí, že nic co ti řekne ti nemůže ublížit, protože ona tě jako dceru ztratila už dávno.
