Proč?
- O životě
- Mi24
- 12.03.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Říká se, že nejlepší, ale také nejhorší příběhy píše sám život. A něco na tom bude mně život napsal jeden z těch horších příběhů. A tak už si několik let pokladám otázku Proč? Ale odpověď se asi už nikdy nedozvím. Jen vím, že to, co bylo nádherné, je už asi navždy nenavratně ztraceno a zničeno. A to je pro mě vztah s mamkou...
Proč mě mamka nemá ráda a proč tím tak trpím? Začalo to už asi v době mého počátku.
Nepamatuji si, že by si se mnou mamka v dětství hrála, poslouchala mě a trávila se mnou čas. Spíš naopak - znám jen nadávky, bití a psychické ponižování.
Chápu, že mamka nechtěla dětí tak brzy po sobě, ale bohužel stalo se. Kdyby se alespoň snažila, ale ne, spíš mi to dává jen sežrat. Jsem narozená několik týdnu před termínem na přaní mamky, která chtěla trávit čas s mými sourozenci. Asi v té době jsem se už pomalu začaly od sebe vzdalovat.
Ale přesto jsem prožila nádherné dětství. Dětství, na které budu vzpomínat celý život. 
Byla jsem od rána do večera u babičky, která mě milovala a já milovala ji. A nikdy nepřestanu. I když dětství trvalo krátce, jen 7 let, přesto ho budu mít celý život ve vzpomínkách.
Pamatuji si, že v začátku školní docházky mě mamka začala uražet a pomalu vše jí vadilo. Nevím, vždy jsem si říkala, že asi má pravdu a já jsem ta špatná.
Probrečela jsem několik nocí a i dní, kdy jsem se zavřela do pokoje a jen tupě se dívala z okna a říkala si proč. Proč mě nesnáší osoba, která má být v životě nejblížší? Několikkrát jsem jí psala omluvné dopisy a čekala, že přijde za mnou a o všem si spolu promluvíme a dané problémy si vyjasníme.
Věřila jsem, že to půjde, že když budeme obě opravdu chtít, tak se náš vztah zlepší, ale chtěla jsem jen já. Mamka nikdy, nikdy neuznala, že je možné, že chyba je na obou stranách. Nikdy nepříšla. A já už vlastně postupem času ani nevím, zda náš vztah chci zlepšít. Asi už se ani zlepšit nedá.
Ale příchodem na svět mé sestřenice jsem viděla a pomalu začala chapát, že mamka by mě měla asi i ráda, jen kdybych přišla na svět o pár let později. Kdyby se jí podařil větší věkový rozestup tak, jak si vždycky přala. Ale bohužel ne vždy se sny splní a tenhle se splnit neměl. Jen jsem v té době nevěděla, že za její nesplněné sny budu trpět já.
Mamka mě začala uražet za vše možné. Vždy říká „co nemyslíš vážně, nevypouštěj z pusy.“ A tak si uvědomuji, že ona všechny ty věcí važně myslí. Nadávky jako kr***, h*****, k*****e. Věty že jsem se neměla nikdy narodit, že mě měla utopit. Mrzí mě a hlavně bolí, bolí ty rány na duši, ta hluboká propast, která už nikdy nebude v pohodě.
Boužel to došlo až tam, kam to dojít asi nemělo (nebo mělo? Sama nevím) - pokusem o sebevraždu. Kámoška, které jsem se svěřila, mi řekla, že mi můj pokus nevyšel asi proto, že tu mám nějaký důležitý úkol. Nějaký, který mám vykonat. Ale co?! Jaký úkol, když už víc jak 20 let žiju doma, kde mě člověk, který mě má nejvíc milovat, nenavidí a já nevím proč. Proč a zač tak trpím. I když jsou lidé, kteří mají horší potíže.
Do toho jsem si prožila 8 let psychické šikany na školách a v kombinaci s velmi špatným vztahem mamky se ze mě začal stávat pomalu, ale jistě uzlíček nervů.
Nevím, jak jsem to dokázala, ale několikrát jsem si řekla, že další pokus o sebevraždu vyjít musí, ale přesto jsem už to nikdy nezkusila. Říkám si, že nemám právo odejít z toho světa. Odešlo z něj už spoustu lidí, pro mě blízkých, které jsem milovala, ale oni si nemohli vybrat, zda půjdou nebo nepůjdou. Museli jít, a tak musím bojovat a ne jít za nimi, i když bych jsem chtěla.
Prožívám a žiju několik let v „aprilovém počasí“. Vždy se nějaký čas spolu bavíme a vycházíme spolu v rámci možností. Pak udělám něco (sama nevím co) - špatně se na ni kouknu, zvýším hlas, neudělám hned to, co chce, odporuji jí… a mamka mi začne nadávat. A tak nějak současně se spolu přestanem bavit.
(Říká, že mě měla víc mlatit, že bych jsem poslouchala. Ale bohužel si neuvědomuje, že taťka na mě nemusel nikdy ruku vztáhnout a já s ním mám fajn vztah. A vždy, když něco chce, ať udělám, tak ho poslechnu.)
Její urážky mě velmi bolí. Nevím, jak někdo může urážet vlastní dítě. A proč se se mnou nebaví ona, ani nevím. Pak postupem času spolu zase začneme komunikovat. Prvně jen pozdrav, pak nutné věcí a pak už tak nějak vše..
Nemám možnost se odstěhovat, i když si to velmi přeji a mamka taky, ale bohužel nemám práci a nevím, jak bych vydržela někde v bytě sama. Snad jednou, až přijde fajnový přítel, se kterým se rozhodnu bydlet někde hodně daleko. Tak pak se to snad aspoň trochu zlepší, když se nebudeme vidět každý den a třeba jen jednou do měsíce.
Ale budu i tak trpět. Budu tu muset nechat „své“ psí mazlíčky. A bude mi chybět taťka, který tuší. Párkrát už mamku slyšel, jak na mě řve a nadává mi, a tak jakoby se mi snažil vynahradit druhého rodiče. Máme společného koníčka, poslouchá mě, vnímá mě a když něco potřebují, snaží se mi vyhovět.
A v okamžiku, kdy si najdu práci, budu muset odejít z brigády. Z brigády, kde jsou ke mně lidé hodní, slušní, baví se se mnou. Díky nim se začínám znova učit smát a komunikovat s lidmí a taky si dávám do pořadku svoji psychiku. Člověk, který tohle nezažil, nikdy nepochopí, jak nádherně zní, když vám někdo řekne „Hezky se směješ, ty jsi samý úsměv a samý smích.“
A snad budu mít v budoucnu už jen štěstí a najdu si fajn mužského, který mě bude milovat a kterému se budu moci svěřit s tím, co prožívám. A snad se mi taky někdy narodí holčička, kterou si velmi přeji i proto, abych jsem jí mohla dát vše, co se nedostalo mně - lásku, kterou jsem měla dostat od mamky. A tak alespoň ukážu, že já snad své dítě budu milovat a neudělám osudové chyby, které udělala mamka a díky čemu vznikla mezi námi ta propast. A mohla jí dát nejen mamku, ale i kamarádku.
Kartářka mi dceru vyvěštila, ale ne jednu, ale hned tři dcery. Já se bojím, že jestli se to splní, že udělám chyby jako moje mamka. Že taky budu jednu upředňostnovat před druhou, že jedné dám něco, co druhé ne, popřípadně některé řeknu něco špatného a bude trpět. Že se celý život bude ptát proč. Proč má tak zkažený vztah…
Já doufám, že se to ale nestane. Nikdy bych si to nepřestala vyčítat. A do té doby budu jen doufat, že se z toho všeho nezhroutím, jak už se několikrát málem stalo.
Děkuji všem, co dočetli do konce. Na mě samotnou už je toho příliš, a tak jsem se z toho potřebovala vypsat. To jediné mi totiž pomáhá.
A tak vás i tímto prosím, milujte své dětí a dávejte jim to co nejvíc najevo. Z lásky rodičů budou těžit celý život.
Přečtěte si také
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 2439
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 1841
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 1099
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 1387
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 1212
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
Cizí ženská sahala na mou dceru v kočárku. Moje reakce ji pořádně zaskočila
- Anonymní
- 07.11.26
- 3279
Někteří lidé mají opravdu zvláštní pocit, že když se jim líbí cizí dítě, mohou si k němu dovolit úplně všechno. Moje roční Anežka je roztomilá holčička, a navíc hodně kontaktní. Od chvíle, kdy jsem...
Cizí muž mě v obchodě seřval, že nehlídám dítě. Vůbec nic mu do toho nebylo
- Anonymní
- 07.11.26
- 2539
„Paní, vy si snad děláte legraci? Místo abyste hlídala dítě, čumíte do telefonu!“ ozvalo se za mnou tak hlasitě, že se otočila snad polovina obchodu. Stála jsem u regálu s drogerií, v jedné ruce...
Synovi bude třicet a nikdy neměl ženu. Pak jsem pochopila, proč se jí vyhýbá
- Anonymní
- 07.11.26
- 4332
Mému synovi bude za pár měsíců třicet a ještě nikdy neměl přítelkyni. Žádnou vážnou známost, žádný vztah, dokonce ani obyčejné rande, o kterém by mi vyprávěl. Dlouho jsem si říkala, že je jen...
Odsoudila jsem rodiče dětí bez snídaně. Pak mi syn vrátil moje vlastní slova
- Anonymní
- 07.11.26
- 15072
Do rodičovské skupiny jsem napsala, že připravit dítěti snídani snad ještě není nad lidské síly. Za deset minut mi přišlo jedenáct souhlasných reakcí. Připadala jsem si jako jediná, kdo se nebojí...
Přijímačky se mají zjednodušit? Takže se pak na gympl dostane každý hlupák!
- Anonymní
- 07.11.26
- 1125
Dneska jsem na internetu narazila na článek, který mě opravdu nadzvedl ze židle. Viděli jste ten nápad, že se přijímačky od Cermatu budou zjednodušovat? Já to prostě nechápu. Absolutně ne.
Moc ti přeju, abys našla lepší životní cestu…a pokud chceš někomu odpustit, odpusť sobě, že jsi to tak dlouho snášela a ubližovala tím sama sobě. Vím, co prožíváš, ale nebudu tady rozvádět proč to vím…ráda bych ti řekla jen jednu věc: osvoboď sebe sama od výčitek…prostě své mámě řekni, že tě mrzí, že tě nikdy nemilovala, ale že TY se z toho nezhroutíš, protože jsi silná a budeš silná i dál. Řekni jí, že nic co ti řekne ti nemůže ublížit, protože ona tě jako dceru ztratila už dávno.
