Rada druhá: Priority
- O životě
- sunshinegirl
- 17.04.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Znáte ten pocit, když je toho moc? A přísloví život je otázkou priorit?
U každého se to projevuje jinak, někdo je z toho tak vykolejen, že raději neřeší nic, protože neví, kde začít a někdo se řešit snaží, ale při uvědomění si, kolik toho je, mu to prostě nejde. Jak tedy na to.
Modelová situace: Jste naprosto zavaleni starostmi. Nejedná se o starosti malé, jedná se o problémy, které nemají snadné řešení a čím víc jich je, tím víc jste bezradní. Rozbilo se auto, řešíte, co na sebe na svatbu kamarádky, hledáte práci, pes neposlouchá, jak by měl, dítě je nemocné a do toho všeho řešíte, že je nejvyšší čas zarezervovat si dovolenou.
Uvažujete, co s tím, a neustále skáčete od problému k problému. Je to celkem logické, protože prostě hledáte ten, který by šel vyřešit nejsnáze. Není to ale lehké, a tak se v půlce řešení jednoho zase odrazíte a jdete řešit něco jiného. V hlavě vám vzniká spousta polovičatých řešení a vlastně nic není vyřešeno úplně a vy začínáte zoufat, vše se bortí, jste bezradní.
Tak s tímhle jsem se potýkala docela dlouho. Dopracovala jsem to tak daleko, že jsem občas nemohla spát, protože jsem i v noci stále řešila, co s čím udělat a mozek se prostě nechtěl vypnout. Když už se mi o problémech i zdálo, např. o tom, že jdu na svatbu v plážových pánských květovaných kraťasech a bundě typu bombr a na nohou mám strašlivé žlutorůžové sandály doplněné zelenými ponožkami, řekla jsem si, že takhle už to nepůjde. Dost! Vážně dost! Stačí!
No dobře, ale co s tím. Začala jsem si problémy sepisovat na papír a zjistila, že je mi to celkem k ničemu. To, co jsem znala se jaksi vizualizovalo, ale toť vše. Rozepsala jsem si do kalendáře, do kdy má být každý jeden problém vyřešen.
No to byla paráda, hladina stresu stoupla, když se blížil první termín a já problém stále neměla vyřešený. Stres z toho, že „to má být už do čtvrtka“ mi totiž tak zatemnil mozek, že jsem prostě nedokázala nic vymyslet. Navíc mi stále na mysli vyvstával jiný problém a ten odváděl mou pozornost. Hmmmm, tak fajn, ve stresu asi úplně dobře nefunguji.
Tak nic, zpátky na stromy… v mém případě k papíru. Začala jsem uvažovat, že „život je otázkou priorit“. No jo, tohle znám od jak živa, ale nějak jsem se to asi nenaučila dobře používat. No asi to nebude jen můj problém, když sleduji ostatní, každý by měl dostat svůj osobní stresoměr a po naměření extrémních hodnot by asi 70 % populace mohlo s odborníky řešit, proč jako jsou tak ve stresu. No nic, odborníci jsou fajn, ale třeba vám pomůže následující.
Přestala jsem řešit podstatu problémů. Nějak jsem si je „odosobnila“? Lepší slovo mne nenapadá. Prostě jsem si řekla, že to nejsou mé problémy, že je to třeba jedna z otázek v testu při přijímačkách na vysokou. Seřaďte následující problémy tak, aby bylo zřejmé, které jsou pro vás prioritní z pohledu řešení. Vytvořte stupnici!
Vzala jsem papír a začala psát pod sebe jednotlivé problémy dle toho, co podle mne spěchalo nejvíce a co mohlo počkat. Jupí, paráda, teď budu řešit jeden problém a až ho vyřeším, přejdu na druhý.
Byla středa a já vyřešila první problém. Radovala jsem se a chtěla pokračovat s dalším problémem. V tom se otevřou dveře, manžel přijde domů z práce a oznámí mi, že nám jeho babička nabízí, abychom k ní šli bydlet, že si vyřídí opatrovnictví a já nemusím hledat práci, že se o ni budu starat a budu za to dostávat peníze a ještě nebudeme muset platit nájem. Nenechá si to rozmluvit!
Fajn, další problém. Jenže já budu muset tenhle problém zase nějak umístit dle priorit. Dle mne patří mezi problém tři a čtyři, ale na papíře ho tam nevecpu. Přece to zase nebudu přepisovat? Taková ztráta času!!! Grrrrr, už ten systém vypadal tak dobře.
Zdravé naštvání, papíry z domu vyhání. Obleču se a štráduju si to do nejbližšího papírnictví. Po cestě se na všechny usmívám a oni mi úsměvy vracejí. Když tam dojdu, je mi o dost lépe a v klidu se porozhlížím po něčem, co by mi pomohlo. První mi padnou do oka lepící barevné papírky. Jasně! Napíšu si úkoly k řešení a pak je můžu různě přeřazovat, nebo posunout a mezi ně nalepit nějaký další. Paráda… až na to, že z práce vím, že tyhle papírky se rády odlepují a pak se válejí na zemi. Tak nic, tohle ne.
O kousek dál prodávají tabule, korkové a magnetické a já uvažuji, že oboje by šlo využít. Ale nějak se mi to nelíbí, prostě k tomu nemám moc vztah, vypadá to jako v první třídě ZŠ, kde si na korkovou či magnetickou tabuli připínáme obří obrázky koní a aut s dvěma koly, které jsme vytvořili ve výtvarce. Jenže já jsem přece tůůůůze inteligentní, že jo. To chce něco, co bude tu inteligenci vyzařovat.
Napadne mne PowerPointová prezentace a pak se tomu sama směji. No jo, přepisovat papír se mi nechce, ale předělávat prezentaci pokaždé, když nějaký problém vyřeším, nebo když nějaký přibude se mi určitě chtít bude. Navíc to ani nebudu mít stále na očích. Jsem starší ročník, takže bílá tabule, na kterou se píše fixy a lze mazat mi připomíná až střední školu a nebo vysokou. Wow, jednu tady mají a dobrý rozměr.
Kupuji ji a k ní černý fix. Jdu domů a věším ji nad PC, kde trávím přes den hodně času. Uprostřed udělám fixkou rysku a na jednu stranu vypisuji ty velké problémy k řešení dle priorit. Na druhou půlku si píši plán příštího dne. Vyprat, vyžehlit, utřít prach, umýt zem. Mám to přímo před očima.
Druhý den vstávám, uvařím si kafe, udělám snídani, sednu k PC a nad hlavou mi visí seznam úkolů na dnešní den. Konečně něco, co mi znemožní prosedět celý den u PC. Přece jen jsem člověk, co nemá rád nehotovu práci a co je psáno, to je dáno. S tabulí před očima, na které visí úkoly, co mám splnit, bych si eMimino moc neužila.
Takže vstávám, pouštím pračku a vyžehlím pár kousků, co tu zbyly od minule. Pustím si hudbu a utřu prach. Setřu zem a jdu se zamyslet nad prioritním problémem. Hmmm, auto. Dobře, tak jo, co víme. Doléváme olej každou chvíli, až příliš. Jsme blbci a nerozumíme tomu. Tak fajn. Zvedám telefon a volám místnímu automechanikovi. Jasný, přivezte to, necháte nám to tu do zítřka a uvidíme, co s tím je. Plním příkaz.
Další den si pro auto jedu a prý olej neteče ven, takže teče dovnitř. Těsnící kolečka u pístů, nebo něco takového, ale v tomhle modelu auta oprava 20 tisíc bez jistého výsledku. Auto vezu domů a na tabuli stále visí tenhle prioritní úkol. Nic jsem nevyřešila, takže na další úkoly se nedívám. Řeším, co teď.
Googlím nějaké diskuse a uvažuji o reklamaci auta, protože bylo koupeno před pár měsíci a je půl roku v záruce. No jo, ale ve smlouvě napsaná nějaká hláška, která nám to dost stíží, ne-li znemožní. Tak nic, tak jiné řešení. Volám do autorizovaného servisu.
„Haló, tady xy. Prosím vás, koupila jsem ojeté auto tohohle tipu a mám takový problém.“
Popíši, co mi řekl místní automechanik.
„Řešíte to i u ojetých aut vaší značky, nebo jen u těch, co byla zakoupena u vás a jsou v záruce?“
Dozvídám se, že to často neřeší, ale že to dovézt můžeme. Prý na to mrknou, ale bude to dražší. No nic, co se dá dělat, auto tam vezu s manželem, nechávám tam a problém se vyřeší. Peněženka zapláče, nicméně já ho mažu z tabule a mám dobrý pocit. Zítra juknu na další problém v pořadí a když dojde nový, prostě to přeorganizuji, přepíšu, dopíšu, vymažu a bude. Hlavně že to mám pořád na očích, mám „systém“ a jsem mnohem klidnější.
Rada druhá: Žijte svůj život dle priorit. Neneste na bedrech celou skálu, rozlámejte je na kameny a ty odnoste dle jejich velikosti!!!
PS.: Příklad byl modelový!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1629
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 684
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20592
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Za mnou na ledničce visí bloček s přesně takovýmito seznamy 
Co udělat, co uvařit a pod tím, co nakoupit. Tabuli taky zvažuju.
Jo to měl být vtip??? Ach tak, haha. No tak to radši budu brát jako vtip celý deníček.
)
To snad ne…
