Sázka

Nevšední zážitek, který se hodí do kategorie tzv. to nevymyslíš.

*

Je léto, červenec 2003. Je mi 18. Jdu po brigádě na autobus. Mám džíny do zvonu a tričko nedbalého vzhledu, pořádně dlouhej přívěsek a barevnou hipísáckou žebračku přes rameno. Sedám si na lavičku na zastávce. Čeká tam ještě pár lidí na stejný spoj. Koukám, kde co lítá, a popíjím neperlivou vodu.

V tom ke mně přijde chlapík, určitě dost přes třicet, a říká: „Dobrý den. Slečno, můžu na vás mít prosbu?“ Ani mě nenechá odpovědět a pokračuje: „Mám takovou prosbu. Vsadil jsem se s kamarádem, že až potkám tu nejsympatičtější holku, políbím jí nohu. Jste to vy." Bez odpovědi koukám doleva, doprava, za něj, nikoho nevidím. Chlapík se kamsi otáčí a říká: „Kamarád je támhle schovanej.“ Kouká směrem ke vstupu do metra. Kamaráda jsem neviděla. Byl asi schovanej dobře.

Jsem z toho překvapená. Nadechuju se, abych ze sebe vydala nějakou odpověď, i když samým překvapením nevím, jak reagovat. Hlava mi neříká rezolutní „ne“ ani „ano“. Potřebuju takové překvapení nějak vstřebat. Co byste chtěli po osmnáctiletý holce.

„Nemůžu tu sázku prohrát. Prosím.“ Zase mě nenechá ani odpovědět.
Začnu se smát a říkám: „Ale já je mám zpocený.“ „To nevadí.“ A taky mu nevadí, že jsme středem pozornosti. Lidi sice dělají, že nic, ale já vím, že nenápadně pokukují. Je to jako americká story, kdy muž ženě vyzná lásku na veřejnosti a po polibku jim všichni zatleskaj. „To nejde. Mám je fakt zpocený,“ z tý představy je mi stydno. „To fakt nevadí. Nemůžu tu sázku prohrát. Prosím.“ Chlapík se mě snaží, skoro až zoufale, přesvědčit. Asi šlo o něco velkýho. „Tak jo, ale jsou fakt zpocený…“ „Děkuju. Děkuju, strašně moc děkuju!“

Místo pusy mám rohlík od ucha k uchu a červenám se. Vyzouvám svoji upocenou, nakysle aromatizovanou nohu z kožený sandále. Bere ji do rukou, velmi něžně, jako největší poklad, a políbí třikrát na nártu. Chci ji vrátit zpátky do sandále. „Ještě zespodu,“ nepouští mě a nohu mi otáčí jemně špičkou vzhůru. Třikrát políbí i chodidlo. Červenám se, zubím se. Chechtám se a přitom chci, aby to bylo za mnou. Stydím se, a přitom se mi chce neskutečně smát. Kolik pocitů člověk zažije v situaci, se kterou jeho mozek nepočítá, a neví, jak reagovat.

„Děkuju, ještě jednou děkuju. Zachránila jste mě." Odchází směrem ke vstupu do metra, kde má být schovaný ten kamarád.

To nevymyslíš. Tak tohle mi fakt nikdo neuvěří, směju se v duchu. Lidi na zastávce celou situaci sledovali. Potlesk se sice nekonal, ale pousmívají se taky. Myslím, že i pro ně to byl nevšední zážitek. Ten člověk mi vlastně zlepšil náladu. Byla jsem přece ta nejsympatičtější holka. Aspoň pro ten jeden červencový den. Úsměv na tváři mi zůstal celou cestu až domů.

Dodnes nevím, jestli tam fakt toho kamaráda měl. A jestli se vůbec jednalo o sázku. Nebo jestli to byl fetišista a prostě to zkusil. Pokud se tu mezi čtenáři najde někdo, kdo byl svědkem této Holešovické story, dejte mi vědět. Docela by mě zajímalo, o jakou sázku šlo.

Váš příspěvek

Odesílám...
478
5.3.20 13:46

Tohle už jsem někde četla

  • Nahlásit
  • Zmínit
6040
5.3.20 13:59

@Leo44 to je možný, mám to blogu a na FB.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5.3.20 15:10

@Leo44 Ja dneska na Odposlechnuto v Praze :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
6040
5.3.20 15:15

@panikockova doufám, že nejsi jedna z těch, co to považují za zneužití…

  • Nahlásit
  • Zmínit
478
5.3.20 15:45

@MeloryNox ani na jednou, ale v jedné knize ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
6040
5.3.20 15:53

@Leo44 tý jo, to by mě zajímalo, v jaké? Můj příběh je na 100 % skutečný. Třeba se dotyčný nechal inspirovat knihou. :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
5.3.20 18:51

@MeloryNox Jezisi vubec. Ted sem se uplne lekla :lol: Jen ze sem rano koukala na fb a tohle tam precetla v prispevkach, a pak tady. Nekdo psal ze to uz cetl, tak sem napsala, kde sem to cetla ja :nevim: :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
24848
7.3.20 18:51

Na Odposlechnuto v Praze to je opravdu úplně identické…

Jestli Ti to tam nezkopírovali? :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit
6040
8.3.20 09:00

@free333 to jsem tam dala já :)

  • Nahlásit
  • Zmínit