Šlo by to i jinak?

Moje těhotenství probíhalo víceméně v pohodě. Jen prvních pár týdnů jsem zvracela. Objevila se u mě přehnaná citlivost na některé pachy a vůně. Ale to bylo všechno. Přibývala jsem jen přes břicho, neotékala jsem a cítila se fajn. Pomalu se blížilo datum porodu a my začínali prcka v bříšku přesvědčovat, že by mohl jít ven. Vymýšleli jsme mu různé důvody. Od narozenin jiných členů rodiny po krásné datum. Opravdu jsem nechtěla přenášet. Ale jak se říká, odříkaného chleba největší talíř. Termín porodu se přehoupl. Já se rozloučila s mojí doktorkou a zamířila do porodnice. Tam jsem dojížděla skoro dva týdny, protože prcek se rozhodl, že se mu ven do té zimy prostě nechce. Zkoušeli Hamiltona (to jsem se dozvěděla až později), radili mi procházky a sex. Všechno marné. Nakonec mi řekli, že v úterý v 7:00 nastoupím na vyvolání. Celé pondělí jsem byla nervózní jak pes. Štěkala jsem na manžela a plácala se od ničeho k ničemu. V noci jsem nespala, chodila na záchod a zaříkala dítě, aby se konečně rozhodlo jít ven samo.

Ve 4:00 ve mně něco luplo a vyteklo trochu vody. Vzbudila jsem manžela, který stejně nespal, protože měl podobné nervy jako já, jen mi to přiznal až později. Zeptal se mě, co chci dělat. Tak jsem ho poslala, aby se jel omluvit do práce, protože jsem původně chtěla jet autobusem. Bylo mi fajn, tak jsem nikam nespěchala. Nakonec jsem ještě před sedmou zvonila na porodní sály, přesně tak, jak bylo v plánu. Přišla žákyňka, která nějak nevěděla, co má se mnou dělat. Zavedla mě na vyšetřovnu, tam jsem od starší PA dostala jejich košili, vyšetřili mě, byla jsem otevřená na 2 prsty. Udělali mi klystýr a řekli mi, že za chvíli pro mě někdo přijde a odvede mě na pokoj. Po hodině, kdy jsem se svíjela na židli, přišla žákyňka a divila se, že tam ještě pořád sedím. Hned se otočila a šla mi zařídit pokoj. Za chvíli se pro mě vrátila a odvedla mě. Tam jsem si konečně vymohla, že může přijít manžel, i když mi to rozmlouvali, že to ještě může trvat dlouho. Manžel si zazvonil, poslali ho převléct a zapomněli na něj. Další půlhodinu jsme si posílali sms, než ho vzali za mnou. S ním přišla PA, která mě připojila na monitor.

Měla jsem pravidelné bolesti, ale nic co by se nedalo přežít. S manželem jsme si povídali, vtipkovali a smáli se. Doktorka a PA, co mě chodily kontrolovat, jen kroutily hlavou. To jsem nevěděla, co mě čeká. Mezi desátou a jedenáctou přišla doktorka a praskla mi zbytek vody. Vyšetřila mě a nález byl pořád stejný. Za půl hodiny mi přišla PA zavést infuzi. Snažila se mi ji píchnout do hřbetu ruky, což se jí nepovedlo ani u jedné. Jen mi vytvořila slušivé modřiny, které mi zmizely až po několika týdnech. Nakonec se jí zadařilo u loketní jamky, ale také to nebylo na první pokus. Neřekla mi, co mi to dali. Když jsem se zeptala, tak vyhýbavě odpověděla, že to je něco na zrychlení porodu. Manžel na sáčku vyčetl, že to je oxytocin. Nechápala jsem, proč mi ho dávají. Do té doby jsem si myslela, že se dává jen při vyvolání, nebo když nejsou kontrakce. Po pár minutách začaly kontrakce sílit a přicházely tak často, že jsem si nestihla oddechnout. Rozklepala jsem se a začala zvracet.

V poledne mě přesunuli na sál. Těšila jsem se, že to bude brzy za mnou. Měla jsem pocit na tlačení, ale to mi rychle zakázali, že ne. Že je ještě brzy. Chodila jsem po porodním boxu, opírala se o manžela, protože jsem myslela, že se neudržím na nohou. Tu a tam mě přišla vyšetřit doktorka. Netrvalo dlouho a zavelela, že půjdeme tlačit. Snažila se mi vnutit, že mám pocit na tlačení, ale ten od jejich zákazu už nebyl. Tak zvýšili množství oxytocinu. A znovu se šlo tlačit. Čekalo se na kontrakci, která ale nepřicházela. Zůstala jen dlouhá tupá bolest a kontrakce nikde. Začali řešit, co se mnou budou dělat. Několikrát zopakovali, že špatně tlačím, z toho mám doteď blok.

Najednou malému začaly rychle klesat ozvy. Od té chvíle to šlo rychle. Přišlo několik doktorů a rozhodli, že na malého použijí vex. Od mé původní PA to vyznělo tak, že to je pro mé špatné tlačení. Ptala jsem se po císaři, ale prý když šel tudy dovnitř, musí jít i stejně ven. Udělali mi nástřih. Nějaká jiná PA mi hupsla na břicho a ve 14:07 byl malý na světě. Cestou mě stihl slušně potrhat hned vedle nástřihu. Jak jsem se později dozvěděla, měl velkou porodní váhu, velkou hlavičku, špatnou rotaci, nesestupoval a pupečník kolem krčku. Tolik k tomu, proč nastaly problémy. Hned ho odnesli na ošetření, jen jsem zahlédla modřinu po vexu a slyšela, jak křičí. Mě začali šít. Nebolelo to, ale celou dobu jsem se hrozně klepala, až z toho byl doktor nervózní. Když jsem byla skoro došitá, tak přišel manžel se synem v náručí. Hrozně se mi ulevilo, že je malý v pořádku. Ale žádný nával citů, co bývá popisován, jsem nezažila. Byla jsem ráda, že už to je za mnou. To jsem se ale spletla. Pořád jsem krvácela. Doktor rozhodl, že bude šití v celkové narkóze, protože to bude muset celé předělat. Odnesli syna na novorozenecké oddělení, manžela vyhnali do čekárny a mě uspali.

Probudila jsem se až o půl páté. Převezli mě na JIP. Měla jsem několik infuzí a transfuzi, protože jsem ztratila skoro litr krve. Manželovi dovolili, aby mi přinesl věci. Pak odjel domů. Později mi řekl, že se ještě stavil podívat na malého, kterého si nesměl ani pohladit. Celou dobu ho prý držela v ruce sestra a opakovala, aby jí ho hlavně neprobudil. Já jsem ležela na JIP a nic jsem nevěděla, protože mi nikdo nic neřekl. Ptala jsem se na malého, tak mi slíbili, že mi ho v šest přinesou na přiložení. Bohužel to bylo jiné oddělení, tak s tím sestra moc udělat nemohla. Do toho jsem se utápěla v depresi, že za průběh porodu můžu já, protože mi nešlo tlačit a co jsem to za matku, která neporodí vlastní dítě. Hrozně jsem se styděla a psala manželovi sms, že se omlouvám. Navíc jsem pořád marně čekala na ten příval mateřské lásky.

Syna mi místo v šest přinesli až o půl deváté. V té době jsem už myslela, že si vytrhám hadičky a půjdu si ho najít sama. Položili ho vedle mě a on se poprvé přisál. Sice až více jak šest hodin po porodu, ale o to víc jsem byla ráda, že ho konečně mám aspoň chvíli u sebe. Měl na sobě čepičku, tak jsem neviděla tu obrovskou modřinu, co mu zůstala po vexu. Po deseti minutách si ho zase sestra odnesla, měla s sebou víc miminek a žádné jiné se nepřisálo, tak se jí nechtělo na mého prcka čekat. Znovu jsem ho viděla až druhý den v poledne. Celou dobu jsem se po něm dost intenzivně ptala a nikdo mi nedokázal říct, proč mi ho nepřinesli dřív. V jednu mě přeložili na normální pokoj. Slíbili mi, že mi tam syna hned přinesou, prý se nemusím starat. Nakonec jsem se po něm byla ptát dvakrát na novorozeneckém, než mi ho dali. Kolem třetí přijel manžel a byl tam s námi až do večera, protože jsem měla nadstandard, tak nikomu nevadil.

První noc mi malého u sebe ještě nechaly sestry. Druhou noc probrečel hlady, protože se mi ještě nezačalo tvořit mlíčko. Asi brčel i další dny, ale to jsem nevěděla, protože měl žloutenku, a tak musel být na světle a mně ho nosili jen na jídlo. Mlíčko se mi začalo tvořit až pátý den po porodu, ale on si stejně nic nenasál, tak mu dali UM a nikdo nezkoumal, co se děje, že mám nalitá prsa a malý nepije. Když jsem se ptala, tak mi odpověděli, že je málo mléka (mému tvrzení, že už to tak není, nikoho nezajímalo, kdyby bylo mléko, tak pije, přisátý byl ale dobře). Naštěstí nějakou sestru napadlo mi prsa osahat a dala mi odsávačku. Odsála jsem více jak 60 ml a od té doby malý začal normálně pít a přibývat.

V porodnici si nás nechali týden. Doma se všechno uklidnilo a malý je zlaté dítě. Brzy se začal smát a každý jeho úsměv mě utvrzuje v tom, že to rozhodně stálo za to. Jen někdy mě ještě napadá, jestli by to bylo stejné, kdyby se mi nesnažili pomoci léky a nechali tomu volný průběh.