Story naší Kačenky
Tak jsem se konečně rozhoupala...zkusím sepsat příběh naší rodinky,který nás všechny hodně změnil.Většina z vás ho již ve stručnosti slyšela,tak jen pro upřesnění a pro maminky,které nechodí na chat.
Na miminko jsme se strašně moc těšili,jen k nám pořád nechtěl ani čáp,ani vysněná vrána zabloudit.A tak jsme se těšili,snažili,já brečela a brečela.Po roce jsme si řekli dost a nanosili domů hromady a hromady katalogů z různých cestovek, s tím,že si ještě vyrazíme a přivezeme si mimi z dovolený.
Ale ejhle…4.12.jsem v šupleti našla těhu test a tak jsem šla na věc.Uklízím si,dělám ranní kafíčko a jen tak mimoděk jsem mrkla na test,chvíli trvalo,než si ti panáčkové v mojí hlavě předali info,ale ona tam byla!Ta druhá,vysněná čárečka tam byla!!!
Zmateně jsem si sedla a najednou mi došlo,že je to skvělý!Hned jsem sáhla po telefonu,vytočila číslo na manžu a nakonec to típla.Napadlo mě,že nechám ten krásný vánoční dáreček opravdu až pod stromeček.A tak se stalo…
(No,ne úplně-jsem drbna,tak jsem to alespoň zavolala kamarádce)
23.12 jsem večer vlezla do vany, povídala si s mimískem,který ještě ani nebyl mimísek a najednou koukám a krev…začala jsem hystericky ječet,manža přilítl a já musela s pravdou ven.Žádná radost se nekonala(proč jsem vlastně koupila to sněžítko,do něj vložila těhu test a tím to chtěla manžovi oznámit??),letěli jsme na soukromou kliniku,kde mě vyšetřili a řekli,že je to jen špinění,že se nic neděje a mám zajít druhý den na další kontrolu.
Můj muž měl radost,že se to konečně povedlo,já že on má radost a tak jsme měli všichni radost..vlastně celé těhotenství.
Na ranní objímání záchodové mísy raději zapomenu,ale holt to k tomu patří a já jinak byla štěstí samo.Vesele jsme se scházely s holkama,ukazovaly pupíky,ládovaly se zmrzlinou a bylo nám dobře.
Přišel květen a naše mami si vzpomněla zrovna v dobu,kdy tatík ležel po operaci v nemocnici,že je potřeba něco důležitého na chaloupce.Jelikož tam jezdím moc a moc ráda,celkem s nadšením jsem přislíbila,že vyzvednu ji i brášku a vyrazíme za sluníčkem..
Teď si tak matně vzpomínám,že jsem byla večer unavená,nechtěla jsem nic jíst,čímž jsem matku naprosto šokovala a když jsem si lehla na pravý bok,tak mě to bolelo.Ale když jsem to řekla mamině,coby zdravotní sestře,tak odvětila,že je to normoš,že už mám pořádný pupík a tak moje pohodlí bude stále menší a menší.
Ráno nás probudilo sluníčko a já vyrazila bosky do zahrady, spokojeně se u:,–(ila,vyvalila bříško a čekala,až Jiřík (bratříček) doveze čerstvé pečivo a já tomu kopajícímu mrňouskovi pošlu dobrotku.Tehdy už jsme věděli,že pravděpodobně čekám holčičku,ale se jménem jsme se neobtěžovali-byl to prostě Matouš.
V klidu jsme posnídali,popovídali si, mamina přednesla plán akce a já zjistila,že je to super-moje role byla jen ukuchtit oběd a odpočívat s nohama na stole-samozřejmě venku.Zkontrolovala jsem,jestli mamina i Jiřík dodržují plán a vrhla se připravit oběd-obalovaný květák a brambůrky.
Naporcovala jsem květák, Jíra přišel pro změnu kontrolovat mě a najednou mi bříškem projela ohromná bolest,až jsem se zakymácela a na poslední chvíli se chytla stolu.Jiřík přiskočil,dotáhl mě do obýváku na gauč a letěl pro maminu.Ta na nic nečekala,popadla telefon a volala záchranku-marně.Prý nemají volný vrtulník a do našeho kraje na konci světa sanitu nemohou poslat.Svorně jsme si zanádavali,Jíra vypnul plyn,vyhodil elektriku,mamina sebrala moje veci a už jsem startovala auto,modlíc se,aby to byl planý poplach a vše bylo v pořádku.
Až mnohem později jsme zjistili,že jsme zapomněli zamknout..někde na cestě z Vysočiny do Pardubic.Cesta to byla strašná, bolesti byly stále silnější a častější.Mamina statečně volala do nemocnic po cestě,kde nám oznamovali,že bude nejlepší,když dojedeme do té další…a tak jsme minuli Hlinsko, Chrudim,volali do Pardubic,kde nám řekli,že v tomto případě pomůže jen HK!
Já se kroutila za volantem vinou střídajících se křížových bolestí a křečí v bříšku.
Dojeli jsme domů,já se sotva vyhrabala z auta,za volant usedl manžílek, Jíra prohlášil,že nemusí být všude a rozhodl se jet domů busem,zatímco my vyrazili směr HK.
Manžel jezdí přesně podle předpisů,takže vesele zařadil 3 a jel předepsanou 40km/hod (opravovali silnice Pce-HK).Jak jsem ho celou tu dobu titulovala a jak mu vysvětlovala,že má opravdu přidat, psát raději nebudu-byla jsem opravdu hnusná.
No a aby toho nebylo málo,tak zrovna v tu dobu předělávali i fakultku.Honili nás z budovy do budovy,já už skoro nemohla a když přišla jedna z nejsilnějších kontrakcí,tak jsem si dřepla před budovou chirurgie a oznámila,že dál už fakt nejdu.Jak mě dotáhli až do budovy nevím,jen si pamatuju skleněný dveře,kam mě Miloš strčil a křičel (už chytil hysterák stejně jako já),že potřebujeme doktora.
Najednou to byl fofr,já ležela svlečená na lehátku,nade mnou se skláněla příjemná sestřička,připojovala mi monitor a snažila se mě uklidnit.Přiběhla doktorka,okamžitě mě prohlížela a kroutila hlavou…a tehdy mi to došlo.
„Ježíši vždyť já rodím?Jak rodím?Vždyť je brzy!“.Asi vám budu připadat divná,ale mě opravdu do té doby nenapadlo,jak to je.Jen jsem věděla,že mě všechno strašně bolí,že se něco děje a že mi musí někdo pomoct a najednou jsem zjistila,co mamina věděla už cestou z chalupy.
Doktorka mi řekla,že mi nebude lhát,že je příliš brzy,děťátko je příliš malé a porod je už příliš daleko.Jak mě tím vyděsila,si asi umíte představit..
Konečně byl připojen monitor a ozvalo se strašné ticho..jen šum.Srdce mi poskočilo a vyhrkly mi slzy.
A najednou jsem to slyšela,jen jsem si zašeptala „ťuká“..a opravdu!Srdíčko naší holčičky Matouše ťukalo..
Okamžitě se rozjel naprostý chaos, kolem pobíhaly sestřičky, doktoři, dostala jsem 3 injekce-ani nevím na co,ale to mi bylo fuk.Doktorka mi povolila 5minut s maminou a manželem.Mamka mě jen obejmula a raději pustila Miloše..byl bílý jak stěna, vyděšeně se usmál, dal mi pusu, zašeptal,že mě miluje a že to bude dobrý.
Porod?Strašný…každý radil něco jiného, všude spousta lidí,naprostý blázinec.Mám tlačit?A jak asi?Doktor na mě křičel,že jsem snad prošla kurzem…nějak mu nedošlo,že ve 24tt kurzy opravdu nejsou aktuální.Přesto jsem tlačila-samozřejmě naprosto špatně,takže mi popraskaly žilky v obličeji,na hrudi,oči jsem měla jak angorák.
Každopádně mi nakonec sestřička pomohla, jemně mi zmáčkla břicho,já zatlačila a už jsem cítila,jak je mimi venku…a zase ticho…děsivé a tíživé ticho.Všichni se po sobě jen podívali a v tom se ozval nejkrásnější pláč na světě..sice slaboučký,ale pláč..pláč naší holčičky..pláč mojí Kateřiny,Kačenky,Káči,Káti…
Sotva jsem stihla letmo pohlédnout na to maličké nic a už mi ji odnášeli do připraveného inkubátoru a úprkem s ním letěli na JIP.Tak takhle jsem si první setkání s mimískem opravdu nepředstavovala.
Když ke mně konečně pustili zoufalého,vyděšeného a už soptícího Miloše,hned bylo líp..dostala jsem pusu a hned ho nutila,ať běží na JIP,ať zjistí,co se dá a hlavně ať spočítá,jestli má ruce,nohy,hlavu,prstíčky.
Vrátil se během chvilky, smutný a podával mi digi foťák.Naše maličká byla opravdu hodně maličká,ale ve své ošklivosti strašně krásná.
Ubytovali mě na urologii-zmatek s přestavbou špitálu a já usnula už v sanitce,kterou mě přepravovali z budovy do budovy.
Kačenku jsem viděla až druhý den, dřív mě k ní nepustili.Došla jsem k inkubátoru, řekla „ahoj Sluníčko moje“.Přišel doktor a oznamoval mi její stav.Prý je to moc vážné,je strašně maličká,nezralá,ale všechna vyšetření jsou v pořádku.Prý nemám zoufat,pravdu ukáže až čas.Taky přiznal,že moc šancí nemá a víc mi řeknou po prvních 4dnech,které jsou nejvíc kritické.
Tak to byla první část našeho příběhu..zbytek se budu snažit napsat co nejrychleji.
zatím ahoj MM
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1165
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 696
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1209
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 504
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 305
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19097
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2520
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2749
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2472
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1655
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
. Stefinka
)) a já tady bulím jak praštěná. Jedny hormony ještě nepřešly, další nastupují....................., ještě, že jsem sama doma 