Story naší Kačenky IV - život doma

Za šíleného dupání se k nám řítila rozjásaná Nessinka, mě samozřejmě povalila radostí, že se jí panička přece jen po těch měsících vrátila a jakmile nabrala směr Káčina přenosná taška, tak jsme všichni ztropili povyk. Což evidentně nepochopila - zcela jistě vycítila nového tvorečka, ale její psí hlavička si nedokázala srovnat, proč jej nesmí přivítat.
Sousedi přestávali pracovat na svých zahrádkách, přibíhali k plotům, udiveně gratulovali a byli velmi zklamáni, že jsem hystericky začala řvát, že NIKDO nesmí k malé venku, natož aby přišel na návštěvu.

A nám začala další etapa života - nádherná, radostná, něžná, zmatená, uspěchaná, plná mého pláče, naprostého vyčerpání a když myslím naprostého, tak tím myslím, že jsem opravdu neměla ani sílu se najíst. Tisíckrát jsem zůstávala stát, sedět a jen jsem zvedala oči k manželovi, který naštěstí chápal beze slov a snažil se pomoci co to šlo. Většinou mě ze strnutí probouzelo jen pohnutí Kačky v postýlce, její zakňourání či jemňoučký pláč. Dojít si dolů na záchod byl nadlidský výkon a pokud jsem se tam náhodou doplazila, tak jsem tam většinou usnula. Nikdy, v době žití v nemocnici, mě ani náznakem nenapadlo, že moje vyčerpání, můj stres, můj boj teprve přijde a přišel..

Ono se to nezdá, každá z nás se domů strašně těšila a říkala si, jakou budeme mít pohodu, až budeme doma, mezi svými, ale to ale nás nenapadalo. Nevím, jak to vysvětlit, ale v nemocnici je člověk tak nějak chráněn - ve dne v noci stačilo vystrčit hlavu z pokoje a vždy přiběhne sestřička, okoukne situaci, poradí, pomůže, uklidní. Miminko je kontrolováno několikrát denně - ať už tím myslím ranní vizitu, celodenní přepadovky, či večerní sepsání papírů, kontrola námi psaných údajů ohledně kojení, váhy, stoličky.
Na chodbě máte neustále ve skříňkách čisté oblečení pro miminka, čisté látkové pleny..špinavé prádlo jen strčíte do košů na ně určené a nestaráte se, co s tím bude dál. Přesně víte, že ráno na vás čeká teplá melta, pečivo - nemusíte nic připravovat, ohřívat, vařit. V lednici máte kdykoliv po ruce krabičku se svým jménem a v ní sýry, jogurty, ovoce, zeleninu - bez nakupování a běhání.
Je váš problém, jestli spíte, koukáte na televizi nebo si povídáte s ostatními maminkami - prostě leháro.
Najednou je to vše pryč..jste doma, ale už vám nikdo nevypere, nevyžehlí, neuvaří, nikdo vám nepřinese snídani do kuchyně, ani nenaplní ledničku. Nikde není žádná sestřička, která by byla po ruce. Najednou jsem stála s Kačenkou na ruce a byla naprosto zmatená, prohlížela jsem si svoji princeznu a v hlavě mi letělo „pane Bože, já mám dítě a co s ním?“
No co..šli jsme spát - obě. Poprvé jsem si vlezla do naší postele, Katušku na břiše a usnuly jsme spánkem spravedlivých, zatímco manžel letěl na nákup.

Sotva jsme se trošičku prospali, tak už dole zvonila paní doktorka, která přišla oficiálně přebrat péči o Kačku. Při prvním pohledu na ni spráskla ruce a tak pět minut lamentovala, prý takovou prďolku ještě neviděla. To byla slova, která jsem slýchávala hodně často. Vlastně všude, kam jsme přišli.
Dohodli jsme se na pravidlech co se týkalo vyplňování papírů, vážení, postupech při jakémkoliv problému, dostala jsem další školení ohledně monitoru, receptíky na léky, nové stříkačky, samozřejmě nezbytnou dezinfekci - ta u nás mizela na litry, vyfasovala jsem (na dobu, než si seženu svoje) digitální váhu, maličký sterilizátor a čokoládu. Tu jsem teda vracet nemusela! Po dvou hodinách příjemného popovídání milá paní doktorka odjela a já opět zírala na miminko v postýlce.
V tu dobu mi začínal nekončící kolotoč. Přestal existovat čas jako takový, vše mi neskutečně splývalo a jediným upomenutím byl řvoucí alarm na budíku, že opět uplynuly tři hodiny a je načase začít odstříkávat mlíčko. Prsa byla tak navyklá na neustálé odstříkávání, že jsem v tom musela chtě nechtě pokračovat. Po pár prvních týdnech jsem to přestávala řešit, jelikož Kačenka měla stále málo síly a nikdy se kojení nezdařilo tak, aby neměla nejdýl do půl hodiny znovu hlad. Dost dlouho jsem ji trápila stříkačkou, aby si nezvykala na lahev, ale i přes pomoc laktační ligy se nezadařilo.
Problémem tehdy - dle mého názoru, bylo neustálé cvičení Vojtovky, při kterém se Kačka dostávala do stavu naprostého šílenství, dokázala vyloudit nepochopitelné zvuky v nemožně odporných výškách, přičemž jí v dalších měsících tryskaly slzy (nerada bych si vymýšlela, ale hodně dlouho plakala beze slz). Po odcvičení všech cviků a po následné masáži byla tak vysílená, že už na kojo kojo opravdu sil neměla. Neustále jsem měla na paměti, jak je mateřské mlíčko důležité - obzvlášť po tom, kdy jsem brala některé léky, které ona neuměla přijmout a tím jsem jí je předávala v mlíčku, takže jsem se odmítla kojení vzdát.
Po několika opravdu probdělých dnech i nocích, kdy jsem buď kojila, doodstříkávala, krmila, sterilizovala, ukládala mlíčko do zásoby nebo alespoň přebalovala a cvičila, jsem změkla a připustila myšlenku používání lahve. Tím jsem si vyšetřila nejen čas, ale i síly, jelikož dobu, kdy jsem se předtím trápila kojením a následným dokrmováním jsem věnovala pouze odstříkávání a manžel-pokud tedy nebyl v práci mohl v klidu malou přebalit a nakrmit. Nebyl to žádný med, prošla jsem několika záněty a měla jsem od samého začátku velice přísnou dietu kvůli Káčinýmu bříšku, takže jsem vlastně celý ten rok byla více-méně na vitamínech, bramborách, sýru a mléku, ale i tak se podařilo vydržet a odstříkávala jsem mlíčko víc než rok. Poté jsem dostala další ošklivý zánět a v mlíčku se mi objevila krev. Léčba trvala přes měsíc, ale neúspěšně a tak jsem na radu lékařů přistoupila na ukončení laktace. Dostala jsem zprvu injekci, mlíčko se přestalo tvořit, ale ejhle - po týdnu jsme byli tam kde dřív a laktace opět naběhla. Smutně jsem kroutila hlavou, jak některý maminky o mlíčko přijdou a to moje si holt postavilo hlavu. Bohužel krev byla přítomna stále a tak jsem dostala dvě pilulky, po kterých mi vážně zbyly jen ukázkový kokršpanělí ušiska.
Na druhou stranu byl konec odstříkávání velice příjemný. V době odstříkávání - mytí, odstříkávání, zchlazení mlíčka, uložení do lednice či mrazáku, opět umýt, sterilizování veškerého náčiní jsem hodně nestíhala. Byla jsem schopna usnout kdekoliv a kdykoliv, čímž zároveň nastával problém s buzením. Sice mi co tři hodiny řval budík, ale ten jsem ve spánku vypnula, otočila se na druhý bok a chrněla znova. Později mě musel chodit budit Miloš - i ten byl neúspěšný, sice jsem odpověděla, že ano, že vnímám a vstávám, ale to bylo vše. Během vteřiny jsem byla opět v limbu. Naštěstí se můj muž nedá odbýt, takže mě násilím po:,–(il, počkal, až opravdu začnu odstříkávat a potom teprve spokojen odcházel - do hajan.
Jakmile jsem přestávala mít mlíčko, konečně nastávala doba, kdy jsem se opravdu mohla vyspat. Vlastně když si uvědomuju, tak povětšinou jsem krmila naposledy kolem jedenácté hodiny, mžikem usínala spánkem spravedlivě unavených a péči o Kačenku přebíral Miloš. Opět jsem nastupovala do služby až ráno. Samozřejmě ne vždy, dost se stávalo, že jeho žaludek nezvládal obsah plínky nebo se mě jen pokoušel vystrnadit z teplé postýlky, ale povětšinou stačilo dost neštastně nahlásit „ne, já dnes ne“ a hodný tatínek vstal.

A co jsme dělali krom kojení? Vlastně hned druhý den jsme začínali poznávat lékaře, kteří se stali naprostou součástí našeho života.
Naše obvodní lékařka - teda Káčina, k nám zprvu docházela až domů, což bylo úžasné, jelikož mi odpadla cesta do města. Podotýkám, že cesta do města obnášela zběsilý úprk pěšky a to jak tam, tak zpět. Kačenka byla tak maličká, že se v autosedačce ztrácela a já neměla důvěru v bezpečnost. Navíc několik prvních týdnů, ba měsíců si stále špatně držela teplotu, takže byla neustále zabalena do zavinovačky a tím bylo bezpečné upoutání do vajíčka tak nějak nemožné.
Autobus či trolejbus nepřipadal v úvahu, jelikož dalším naším trablíkem byla a do jisté míry stále je, špatná imunita. Většinou očkování jsme prošli dávno po termínu, kdy jím procházejí donošené děti. Před každým probíhal boj při odebírání krve - u takto malých dětí se odebírá z hlavičky a Kačenka byla velice bojovné miminko, takže krev byla všude, na zemi, na našem oblečení, jen ne ve zkumavce, kde jí bylo třeba.
Vzhledem k opomíjení času jsem chodila všude zá:,–(ně pozdě. Ne že by to bylo úmyslně, ale prostě jsem nestíhala. I když jsem si pečlivě propočítala čas, který potřebuju, abych doběhla nejlépe s předstihem a stihla se vydýchat a zchladnout, stejně se nedařilo. Kačenka mi vždy časový rozvrh pokazila - jednou se pokajdila, jednou poblinkala, podruhý jsem něco opomněla, potřetí nutně potřebovala kojit - no vždy něco.
Zpočátku jsem se velmi styděla a celou prohlídku se se zarděním omlouvala, později jsem volávala do ordinací, že sice běžíme, ale opět nestíháme. Časem jsem už jen dobíhala a hlásila „zase ne, že jo?“. Sestřičky ze mne měly legraci, většina doktorek byla stejně tak vytížena, že pauzu s radostí využily na kafíčko a mne vítali se slovy „jééé, vy už jste tu?“.
Kvůli hrůze z jakékoliv nemoci či infekce jsem byla ušetřena i nákupů. Hodně dlouho obstarával nákupy jen manžel, jelikož s Katuškou jsem si do obchodu netroufla a že se mi po tom později moooc stýskalo.

Lékaři byla a je kapitola sama o sobě. Jak jsem již řekla, obvodní chodila k nám domů, zprvu každý den, později jsme to regulovali na obden a tak cca po měsíci-dvou jsme začali chodit 3× týdně k ní do ordinace. Samozřejmě s tím, že jsme měli vždy přednost a chodili zá:,–(ně přes izolaci. Později jsem právě z čekárny u této lékařky zažila mnoho úsměvných situací, jako když téměř v roce jsme čekali na prohlídku, vedle si položila miminko jiná maminka a roztomile se rozplývala nad tím mrňouskem, co jsem měla před sebou já.
Ale jaký to šok nastal, když se moje roztomilé miminečko samo zvedlo, sedlo si, donutilo mě se slovy „mami eee“ (mami vem mě-v překladu) podat ruku a vrávoravě vcházelo do samotné ordinace.
Jindy jsem byla za neschopnou matku, když jsem místo kojení nabídla miminku banán. Rozuměj, že jsem jej vytáhla z tašky, oloupala, a po kouskách jí jej dávala k rozemletí v dásničkách - zoubky jsme dávno neměli. To jsem si občas i vyslechla něco o nezodpovědnosti a týrání dítěte.

Každé úterý jsme docházeli do rizikové poradny pro postižené děti a nedonošence. Navždy budu děkovat naší neskutečné lékařce, která mi dokázala vždy dodat sil, povzbudit, poradit a to i tehdy, když jsem jí volala v noci na její soukromý mobil. NIkdy jsem se nesetkala s tím, že by byla mrzutá, unavená, že by mi odsekla či dle mého se nám nevěnovala dostatečně. Návštěvy u ní trvaly převážně hodinu - v našem případě kolikrát i dvě. K tomu je nutno připočíst dobu strávenou v čekárně. Sice jsme měli vystavenou kartičku, dle které nás musel každý lékař přijmout okamžitě (pokud samozřejmě nebojoval o něčí život, či neměl něco důležitějšího na práci), ale tady jsem se při pohledu na unavená a většinou postižená miminka, na jejich vynervované maminky styděla a nikdy jsem kartičky nevyužila.
Samotná prohlídka spočívala v kontrole stavu miminka, předložením stále vyplňovaných papírů, z kterých si paní doktorka dělala svoje grafy, ukázáním, co umíme nového, ukázkou krmení, samozřejmě vážení a měření, později ukázkou,jak cvičíme a pokud Kačenka měla v úmyslu spolupracovat, tak ukázat jak mluví, jak si sedne, otočí..jak leze, chodí. Poté většinou miminko bývalo unaveno, usínalo a paní doktorka se dávala do sepisování papíru s neustálým vysvětlováním všeho do naprostých podrobností.
Kontroly u neurologa pro mě byly noční můrou a doufám, že nikdy již nic podobného nezažiji. Náš pan doktor je sice kapacita ve svém oboru, ale jeho přístup k nám, jako k rodičům byl dost neprofesionální.

První návštěva byla šokem a ještě večer jsem špatně rozdýchávala pohled na to, jakým stylem si přehazoval Kačenku z ruky do ruky, jak ji držel za jednu nožičku zatímco ona překvapivě vesele výskala hlavičkou dolů. Následoval ultrazvuk mozečku, kdy mi nadále potvrdil nález. To jsem sice čekala, ale při jeho slovech „maminko smiřte se s tím, že bude ležáček“ jsem viděla hodně černě a stejně jako tehdy ve fakultce jsem sotva lapala po dechu.
Ačkoliv díky cvičení a Káčině bojovnosti byly pokroky velmi patrné, tak jsem neustále poslouchala „smiřte se, že nebude pást koníčky“, „smiřte se, že nebude sedět“ „smiřte se,že nebude lézt, nebude chodit a tak dále..“ Nikterak nepřeháním, když přiznám, že kontroly u něj mě stály mnoho a mnoho sil a na roční prohlídku jsem šla s horečkou. To jsem zdaleka netušila, že bude zároveň naší poslední.
Jako obvykle byla čekárna plná dětiček, naše - tehdy již vrávorající, Kačenka pečlivě všechny obešla, prohlídla, v momentě, kdy zjistila, že je středem zájmu, předvedla naprosto vše, co uměla. S pýchou jsem sledovala, jak dokázala pobavit všechny spolučekající, ať už rodiče nebo dítka. V nejlepším ji přerušila sestřička, která přišla křiknout naše jméno. Zatímco já jsem sbírala věci, tak Kačenka vlítla jak uragán do ordinace - panu doktoru jen mávla na pozdrav, oběhla hračky, ubezpečila se, že kytička je zalitá, hrací hračky hrají, vylezla si na židli a dost srozumitelně se dožadovala pustit k pc.
Nebudu zapírat, že při pohledu na vyděšeného doktora jsem se hodně bavila a chvílema mi hodně cukaly koutky. Káčina estráda trvala přibližně 15 minut, po kterých jsme vycházeli z ordinace s první - jedinou a poslední příjemnou dokumentací. Viditelně poblednuvši lékař se s námi loučil se slovy, že MY u něj už dávno nemáme co dělat, že jsme případ pro krotitele divé zvěře. Ještě v autě jsem se přihlouple usmívala nad tím, jak jsme mu to nandali.
Ta radost mi na chvilku dala zapomenout na stále přítomnou hrůzu v podobě sraženiny v Káčině hlavičce, kterou musíme nadále hlídat. S naprostou pravidleností Káče vyhrožuju, že dostane takovou tu helmu, co se používá pro ragby. Bohužel při pohledu na její vylomeniny by mi ani ta nepřipravila pár klidných dní bez strachu z úrazu.

Další pravidelná kontrola bývala opět na druhém konci města u lékařky, která nám předepisovala další a další vojtovky. Zprvu jsme spolu trošku bojovali, jelikož paní doktorka odmítala přihlídnout k tomu, že běhat každý den na středisko k ní, je pro mne náročné..obzvlášť, když 5minut od baráku mám stejně kvalitní rehabilitační sestry. Později jsme společnou řeč našli a její neustále vyhrožování s plochýma nohama přijímám i dnes téměř s úsměvem.

Mezi další nezbytné lékaře patří klasicky kyčle, oční, ušní, chirurgie (operace střev+kýla)..no vlastně mi přijde, že znám snad každého lékaře široko daleko.

Vojtění..už v nemocnici mě učili první cviky - povětšinou pod dozorem sestřiček. Tady doma, jsem hned naklusla k již zmíněné doktorce, která mi musela předepsat poukaz pro sestřičku. Chodili jsme poctivě každý den, později třikrát a nakonec jednou týdně. Vždy se začínalo jemnou masáží, ale i ta Kačenku uváděla v šílený řev, následovalo ukázání, zda cvičíme správně. V tuto chvíli jsem dostávala úžasné tipy, jak znehybnit to zmítající se tělíčko. Naše sestřička měla vždy v zásobě spoustu fíglů, kterými jsem na pár dní dokázala Kačenku natolik překvapit, že jsem v boji obrátila score v můj prospěch. Na závěr jsme se naučili nové cviky, kterými jsem malou poctivě týrala cca 10× denně.
Můj muž - po všech trápeních již téměř otrlý, absolvoval vojtění jen jednou. Po prvních vteřinách prchnul před pláčem na chodbu, aby se pak další půlhodinu pravidelným bušením na dveře dobýval zpět. Zkušenost to pro něj byla tak otřesná, že nejenže už nikdy s námi nešel, ale dokonce poctivě utíkal s ostatními obyvateli našeho malého domečku ven na zahradu kdykoliv vycítil jakýkoliv náznak cvičení.

A život jinak? Já ani nevím..byly chvíle nádherné - když se Katuška prvně usmála, když se začala řechtat, když jsem prvně viděla, že se natahuje po hračkách nebo zaujatě sleduje kolotoč. Vždy jsem každičký pokrok obrečela štěstím, ale v tom šíleném běhání po doktorech a cvičeních mám dojem, že jsem si to ani neužila. Trošku jsem si pobrečela, pomuchlala Kačenku, utřela slzy a začala cvičit něco jiného a tak to šlo pořád. Stále dokola bylo před námi něco, co ještě neumíme, co musíme dohnat a tak jsme se honili..
Fakt je, že mi strašně utkvěla vzpomínka na první slovíčko. Tehdy jsme byli u našich na návštěvě, Kačenka pásla koníčky, vlastně se teprve pokoušela o první klečení. My s maminou klevetily a najednou se ozvalo „táta“..obě jsme byly tak překvapené, že jsme jen chvilku nechápavě koukaly, jestli jsme se nepřeslechly. Ale ne..za pár minutek se ozvalo zase „táta“ naprosto srozumitelně, krásně a tak úžasně. Hned jsem zvedla telefon a koktavně to tlumočila Milošovi, jako správně pyšný tatínek začal křičet radostí a v telefonu bylo jen slyšet, jak se jeho kolegové nechápavě sbíhají a požadují vysvětlení jásotu.
Ten večer přišel domů dost pozdě, v poměrně veselém stavu a už ve dveřích hlásil, že to museli zapít .To jsme zdaleka netušili, jak rychle naše princezna začne mluvit a jak nás v budoucnosti bude komandovat. Vědět to, tak jsme zapíjeli taky..ale na horší časy.

Stejně tak mám stále před očima první krůčky a Káčiny jiskry v očích, když se vrávoravě vydala od stolu k posteli. Pro její buřtíkaté nožičky a podlamující kolínka to byla pořádná štreka. Těsně před postelí spadla, ale začala výskat, doslova juchala a bylo vidět, že si je moc dobře vědoma, co právě objevila. A já jsem to, jako každý pokrok obrečela. Stála jsem ani ne dva kroky od ní a bez dechu jsem sledovala, jak nakročí, ručičkama vybere balanc, došlápne, kolínko se podlomí a znova. Když se začala řehonit, tak jsem se dala do jásotu taky, tleskala jsem jak šílenec a muselo nás být slyšet minimálně ve vedlejší ulici.
Tehdy se z lezounka, co se pohyboval rychlostí blesku stal maličký opilec klátící se mi po celém baráku.

Mezi těmi ošklivými myšlenkami je asi nejhorší na jeden krásně slunečný den, kdy jsem uložila Kačenku do postýlky, pustila už jen baby sence a dala se do vaření oběda. Tehdy jsem dělala zapečenou kotletu a jak jsem měla puštěný větrák, tak jsem vůbec nevnímala lomoz ozývající se zeshora. Najednou dveře rozrazil můj švagr, bydlící také nahoře a vyděšeně na mě křičel, že u nás něco hrozně houká.
Srdce se mi zastavilo, nůž prý letěl až na druhou stranu kuchyně a já jen s šutrákem v krku letěla nahoru. Během těch pár vteřin mi proběhlo takové množství hrůzostrašných myšlenek, že to se ani nedá vysvětlit.
Pořádně nevím, jak jsem se dostala nahoru. Hned na prvním schodě jsem brkla, ošklivě si poranila nohu, ale to jsem vůbec nezaregistrovala. Strach, hrůza, děs a myšlenka na prodlení, než se opravdu nahlas rozezvučí alarm, mě donutil vyhrabat se po schodech po kolenou.
Rozrazila jsem dveře a jednou rukou hrábla do postýlky. Kačenku jsem vytáhla jen za oblečení, křičela jsem a zuřivě s ní začala třást v hrůze, že přestala dýchat…těch pár vteřin bylo věčností a v momentě, kdy jsem hystericky ječela dolů na Pavla, ať volá sanitu, Kačenka otevřela očička a vyděšeně zírala na mě, na tyrana, který s ní až surově klepal..
Nikdo si neumí představit, tu úlevu, tu radost a vděčnost zároveň. Tolikrát jsem slyšela ten ohavný zvuk upozorňující na jakékoliv selhání organismu a najednou jsem si hrozně moc uvědomovala, že nikde není zručná sestřička, přibíhající doktor..byla jsem tu jen já, řev a naše princezna.
Alarm jsem tehdy rozbila, byla jsem tak vystresovaná a vyklepaná, že jsem nedokázala zmáčknout ten správný čudlík, takže jsem do krabičky zuřivě mlátila, aby ten krám konečně ztichl. Ticho donutilo přiběhnout i Pavla s telefonem v ruce, ale to už mě našel na zemi, po tváři se mi koulely slzy jak hrachy a sťastně jsem mačkala Kačenku, která v tom šoku jen koukala, co se kolem ní děje. Sanita přijela po pěti minutách, Kačenku prohlídli, zkontrolovali veškeré funkce a s úsměvem - bez jediného slova výčitek odjížděli pryč.

Co dodat závěrem? Změnil se nám život, doslova se nám otočil vzhůru nohama - a nejen nám, celému baráku. Tehdy jsem si myslela, že jsme na rodičovství připraveni a máme představu, co to pro nás obnáší, ale nyní, s odstupem času vidím, jak moc jsme se mýlili. Nebyli jsme připraveni ani na tisícinu toho, čím jsme museli projít, co jsme museli zvládnout, čím se smířit a čím naopak nesmířit.
Změnilo to i nás jako takové - asi především mě. Až mnohem později jsem si uvědomila, že Katuščiným příchodem na svět, jsem definitivně dospěla. Ne osmnáctými narozeninami, ne maturitou, ne svatbou..ale porodem. Až ten mi utnul život v blažené naivitě, bezstarostnosti, ten mi sundal růžové brýle a tvrdě mě hodil do reality života.
Dlouho jsem zoufale plakala a ptala se, proč my, proč já, proč? Proč musíme tolik trpět, proč musí tak moc trpět ten človíček..tisíckrát si vyčetla, že jsme ji přivedli na svět a ne jednou jsem někde v koutku padala na kolena, tiše vzlykala a cítila takovou zoufalost, že nejsem schopna ji vylíčit. Nabrečela jsem moře slz, těch pálivě bolavých i neskutečně šťastných.
Dneska vím, že každá z těch slz mi nejen mnoho vzala, ale asi mnohem víc dala. Změnil se mi pohled na svět a někdy se k nepochopení ostatních směji tomu, co oni řeší jako šílenou krizi, obrovský a neřešitelný problém. Vždy si přehraji ty hodiny strávené u inkubátoru, v uších mi zazní alarm a dusot lékařských bot a s nenápadným pousmáním raději odcházím pryč.
Změnil se i můj a manželův vztah..bohužel či bohudík už nejsem ta kytička, která k němu s každou maličkostí přiběhne a potřebuje pomoct, která kvůli každé prkotině telefonuje a brečí mu na rameni. Tehdy jsme se stali rovnocennými partnery a děkuju jak jemu, tak tomu nahoře, že většinou alespoň jeden z nás mohl být tomu druhému oporou.

O tom, jak úžasná holčička mi z toho maličkatého miminečka vyrostla a jak je nám nyní - po dvouletém soužití, bude příští, závěrečný díl..opět bude o strastech, ale už především o radostech mateřství a začátcích dirigentské kariéry naší malé, nedonošené Kačenky.

miselline+Kačenka