Tatínkova holčička III
- O životě
- werunkaw123
- 06.10.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Křičela do telefonu, brečela, nadávala a jako poslední větu řekla „Pevně doufám, že jednou umřeš stejně a ve stejných bolestech jako ten pes, co takhle musel trpět.“ Do roka se mámy věta splnila téměř do puntíku.
S otcem jsem neměla sílu se několik týdnů ani bavit. Říkala jsem, jak se na něj již vybodnu a nikdy s ním už nepromluvím, ale nepovedlo se.
Zvoní telefon, opět táta. Dnes ani nevím, proč telefon zvedám. Otráveným hlasem
se ptám, co potřebuje. „Chtěl bych tě vidět, byl jsem v nemocnici a nevypadá to se mnou dobře“. Ve mně se objevila zase ta lítost nad jeho životem a nad tím, jak si ho sám zpackal. Myslela jsem si, jak teď budu tvrdá a pokusím se mu naposledy pomoci už ne jen domluvou a přemlouváním.
Přijela jsem k němu, přivezla jsem opět jídlo, ale vůbec jsem netušila, co mě tam čeká. S opilou babičkou jsem se pohádala již na chodbě (to nebylo nic nového), opět mi vyčítala, jak jsme se na ně všichni vybodli a nikdo jim nepomůže, že táta nemůže ani chodit, nemají se jak dostat do obchodu, jelikož ona díky své „zdravotní stránce“ již 20 let nevylezla z domu. Poslala jsem jí do háje, nikdy jsem jí nevěřila její vsugerované zdravotní problémy. Nikdy nebyla za celý můj život u lékaře a když jsem jí tam chtěla dovléct, byla akorát děsná scéna a pak se zamkla u sebe.
V domě byl neskutečný bordel a zima, po chodbách kočičí výkaly, bláto a u lednice pytel se dřevem a uhlím, co jim z milosti donesl soused. U otce v místnosti jsem se neměla ani kam posadit, pára mi šla od úst, šero (elektrika jim díky dluhům nešla už 5 let), otec seděl na špinavém malém gauči nabalený a zabalený do deky. Na stole plný popelník, všude po zemi vajgly, tabák a rozlité kafe a kdo ví co. Vedle gauče všude vyskládané pet lahve od piv a nejlevnějších vín.
Krom pozdravu jsem se první píďila po tom, kdo jim ten alkohol doprčic nosí? Ale na tuhle otázku se mi odpovědi nikdy nedostalo. Dala jsem tátovi jídlo a vydržela tam asi 20 minut, pak jsem musela prostě pryč.
Přijela jsem domů a situaci popsala manželovi, udělali jsme nákup, připravili dřevo, kbelíky a saponáty a opět jsme razili k otci. Uklidili jsme aspoň něco, co se dalo. Vodu jsme museli na provaze tahat ze studny do kotle, pod ním zatopit, aby byla teplá, poté jsme otce vykoupali. Manžel ho musel odnést, umýt se zvládl sám, potom odnést zpět, obléci a já jsem ho mašinkou oholila a ostříhala. S otcem jsem se domluvila, že hned v pondělí dorazím a dovezu ho k doktorovi. Souhlasil…ale do pondělka názor změnil, opět hádka a já to vzdávám…
Za dva dny mi volá soused, že tátu odvezla rychlá. Policisti, které zavolal soused kvůli štěkajícímu psovi, našli tátu ležet u domu. Nikdo neví, jak dlouho tam ležel. Ihned jsem jela do nemocnice. Ležel na jednotce intenzivní péče v umělém spánku, byl tak oteklý, že jsem ho ani nemohla poznat. Hadičky a pípající přístroje byly snad všude. Doktorka mi vysvětluje, že má těžký zápal plic, že budou muset provést tracheotomii a zároveň jim to komplikuje těžké delirium.
Další měsíc jsem do nemocnice jen denně volala, narodila se mi krásná dcera, a tak jsem nemohla s novorozenětem jezdit 30 km do nemocnice. Otcům stav se moc nelepšil, po probrání z umělého spánku jen ležel a tupě hleděl před sebe.
Když jsem za ním přijela, tak se mi snažil něco říct, ale co netuším. Zatím jsem zařizovala se sociální pracovnicí péči o babičku, které z domu hrůzy nechtěla odejít, odvoz posledního psa do útulku a co bude s otcem dál a psala dopisy do vězení otcově přítelkyni.
Hrozilo poškození mozku, ale nikdo nedokázal určit, jakého rozsahu. Převezli ho na metabolickou JIP, jela jsem tam za ním a vypadal lépe, dokonce se zvedal z postele, že jede domů. Dva dny na to jsem tam volala a doktorka mi řekla, že to vypadá trochu lépe, že na ní dokonce vyplázl jazyk na požádání při vizitě.
Napsala jsem dopis s trochou optimismu do věznice a jela směr pošta. Na poště byla fronta, a tak jsem šla zatím vedle do obchodu něco nakoupit. Stojím u sýrů, když zvoní telefon…nemocnice… Po pozdravu a odpovědi, že jsem dcera svého otce povídá doktorka cosi o tom, že srdce to nevydrželo a že mi přeje upřímnou soustrast… Nejsem schopná ničeho, jen tam stojím, mlčím a mám pocit, že mi dal někdo obrovskou ránu do břicha.
Nejsem schopná ani plakat, nechávám vozík stát v uličce a odcházím pryč. Jedu do nemocnice, tam si již přebírám pár osobních věcí a oblečení, v čem ho přivezli. Volám sestře. Přes hysterický pláč už jí ani nerozumím, ale já stále nic?
Zařizuji pohřeb, dědické řízení, kde se bojím, že budeme muset platit všechny jeho dluhy, na to by mi nestačily dva životy. Oznámení babičce, která jediné, co prohlásí, že nic platit nebude. Jsem v šoku a naštvaná, proč mi nikdo nepomůže? Posílám do vězení parte, na víc schopná nejsem.
Slzy, bolest a výčitky na mě dolehli asi až při pohřbu. Jelikož žádný nebyl… Musela jsem vybrat všechny své ušetřené peníze, abych na pochování otce měla, nakonec tam nikdo nebyl. Jen já, hrobník a majitel pohřební služby.
A jak jsem dopadla? S babičku jsem byla navštívit v pečovatelském domě až po dvou letech. Dům po otci dostala ségra, jelikož si s babičkou napsali darovací smlouvu. Na mně zůstalo jen placení, zařizování a utešování otcovy přítelkyně, o kterou jsem se starala i v začátcích, co jí pustili z vězení, jelikož neměla už nic. Bydlela u mě, našla jsem jí práci kousek odsud a teď má již vlastní bydlení a navštěvujeme se.
Takže jak se to říká? Pro dobrotu na žebrotu…Už si nevyčítám, že jsem mohla udělat pro otce víc, vím, že si za to mohl sám a alkohol. Ale stejně vše mohlo a mělo být jinak.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1534
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 899
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1561
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 644
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 379
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20235
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2581
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2855
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2566
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1730
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
ale dite tu stihlo, zatimco jsem cetla denicek, rozpatlat susenku po cele kuchyni, tak mi ujela ruka
jsi moc hodna…me by otce bylo porad lito a zachovala bych se asi stejne, ikdyz by me to na druhou stranu strasne stvalo
smekám před tebou cos vydržela 
