Tatínkova holčička III
- O životě
- werunkaw123
- 06.10.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Křičela do telefonu, brečela, nadávala a jako poslední větu řekla „Pevně doufám, že jednou umřeš stejně a ve stejných bolestech jako ten pes, co takhle musel trpět.“ Do roka se mámy věta splnila téměř do puntíku.
S otcem jsem neměla sílu se několik týdnů ani bavit. Říkala jsem, jak se na něj již vybodnu a nikdy s ním už nepromluvím, ale nepovedlo se.
Zvoní telefon, opět táta. Dnes ani nevím, proč telefon zvedám. Otráveným hlasem
se ptám, co potřebuje. „Chtěl bych tě vidět, byl jsem v nemocnici a nevypadá to se mnou dobře“. Ve mně se objevila zase ta lítost nad jeho životem a nad tím, jak si ho sám zpackal. Myslela jsem si, jak teď budu tvrdá a pokusím se mu naposledy pomoci už ne jen domluvou a přemlouváním.
Přijela jsem k němu, přivezla jsem opět jídlo, ale vůbec jsem netušila, co mě tam čeká. S opilou babičkou jsem se pohádala již na chodbě (to nebylo nic nového), opět mi vyčítala, jak jsme se na ně všichni vybodli a nikdo jim nepomůže, že táta nemůže ani chodit, nemají se jak dostat do obchodu, jelikož ona díky své „zdravotní stránce“ již 20 let nevylezla z domu. Poslala jsem jí do háje, nikdy jsem jí nevěřila její vsugerované zdravotní problémy. Nikdy nebyla za celý můj život u lékaře a když jsem jí tam chtěla dovléct, byla akorát děsná scéna a pak se zamkla u sebe.
V domě byl neskutečný bordel a zima, po chodbách kočičí výkaly, bláto a u lednice pytel se dřevem a uhlím, co jim z milosti donesl soused. U otce v místnosti jsem se neměla ani kam posadit, pára mi šla od úst, šero (elektrika jim díky dluhům nešla už 5 let), otec seděl na špinavém malém gauči nabalený a zabalený do deky. Na stole plný popelník, všude po zemi vajgly, tabák a rozlité kafe a kdo ví co. Vedle gauče všude vyskládané pet lahve od piv a nejlevnějších vín.
Krom pozdravu jsem se první píďila po tom, kdo jim ten alkohol doprčic nosí? Ale na tuhle otázku se mi odpovědi nikdy nedostalo. Dala jsem tátovi jídlo a vydržela tam asi 20 minut, pak jsem musela prostě pryč.
Přijela jsem domů a situaci popsala manželovi, udělali jsme nákup, připravili dřevo, kbelíky a saponáty a opět jsme razili k otci. Uklidili jsme aspoň něco, co se dalo. Vodu jsme museli na provaze tahat ze studny do kotle, pod ním zatopit, aby byla teplá, poté jsme otce vykoupali. Manžel ho musel odnést, umýt se zvládl sám, potom odnést zpět, obléci a já jsem ho mašinkou oholila a ostříhala. S otcem jsem se domluvila, že hned v pondělí dorazím a dovezu ho k doktorovi. Souhlasil…ale do pondělka názor změnil, opět hádka a já to vzdávám…
Za dva dny mi volá soused, že tátu odvezla rychlá. Policisti, které zavolal soused kvůli štěkajícímu psovi, našli tátu ležet u domu. Nikdo neví, jak dlouho tam ležel. Ihned jsem jela do nemocnice. Ležel na jednotce intenzivní péče v umělém spánku, byl tak oteklý, že jsem ho ani nemohla poznat. Hadičky a pípající přístroje byly snad všude. Doktorka mi vysvětluje, že má těžký zápal plic, že budou muset provést tracheotomii a zároveň jim to komplikuje těžké delirium.
Další měsíc jsem do nemocnice jen denně volala, narodila se mi krásná dcera, a tak jsem nemohla s novorozenětem jezdit 30 km do nemocnice. Otcům stav se moc nelepšil, po probrání z umělého spánku jen ležel a tupě hleděl před sebe.
Když jsem za ním přijela, tak se mi snažil něco říct, ale co netuším. Zatím jsem zařizovala se sociální pracovnicí péči o babičku, které z domu hrůzy nechtěla odejít, odvoz posledního psa do útulku a co bude s otcem dál a psala dopisy do vězení otcově přítelkyni.
Hrozilo poškození mozku, ale nikdo nedokázal určit, jakého rozsahu. Převezli ho na metabolickou JIP, jela jsem tam za ním a vypadal lépe, dokonce se zvedal z postele, že jede domů. Dva dny na to jsem tam volala a doktorka mi řekla, že to vypadá trochu lépe, že na ní dokonce vyplázl jazyk na požádání při vizitě.
Napsala jsem dopis s trochou optimismu do věznice a jela směr pošta. Na poště byla fronta, a tak jsem šla zatím vedle do obchodu něco nakoupit. Stojím u sýrů, když zvoní telefon…nemocnice… Po pozdravu a odpovědi, že jsem dcera svého otce povídá doktorka cosi o tom, že srdce to nevydrželo a že mi přeje upřímnou soustrast… Nejsem schopná ničeho, jen tam stojím, mlčím a mám pocit, že mi dal někdo obrovskou ránu do břicha.
Nejsem schopná ani plakat, nechávám vozík stát v uličce a odcházím pryč. Jedu do nemocnice, tam si již přebírám pár osobních věcí a oblečení, v čem ho přivezli. Volám sestře. Přes hysterický pláč už jí ani nerozumím, ale já stále nic?
Zařizuji pohřeb, dědické řízení, kde se bojím, že budeme muset platit všechny jeho dluhy, na to by mi nestačily dva životy. Oznámení babičce, která jediné, co prohlásí, že nic platit nebude. Jsem v šoku a naštvaná, proč mi nikdo nepomůže? Posílám do vězení parte, na víc schopná nejsem.
Slzy, bolest a výčitky na mě dolehli asi až při pohřbu. Jelikož žádný nebyl… Musela jsem vybrat všechny své ušetřené peníze, abych na pochování otce měla, nakonec tam nikdo nebyl. Jen já, hrobník a majitel pohřební služby.
A jak jsem dopadla? S babičku jsem byla navštívit v pečovatelském domě až po dvou letech. Dům po otci dostala ségra, jelikož si s babičkou napsali darovací smlouvu. Na mně zůstalo jen placení, zařizování a utešování otcovy přítelkyně, o kterou jsem se starala i v začátcích, co jí pustili z vězení, jelikož neměla už nic. Bydlela u mě, našla jsem jí práci kousek odsud a teď má již vlastní bydlení a navštěvujeme se.
Takže jak se to říká? Pro dobrotu na žebrotu…Už si nevyčítám, že jsem mohla udělat pro otce víc, vím, že si za to mohl sám a alkohol. Ale stejně vše mohlo a mělo být jinak.
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 2796
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 2951
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 2628
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 3296
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 699
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1872
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 3088
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1422
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1703
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2610
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
ale dite tu stihlo, zatimco jsem cetla denicek, rozpatlat susenku po cele kuchyni, tak mi ujela ruka
jsi moc hodna…me by otce bylo porad lito a zachovala bych se asi stejne, ikdyz by me to na druhou stranu strasne stvalo
smekám před tebou cos vydržela 
