Tílko a kraťasy

O životě
Štofik
07.08.19

...pokračování Mrchy

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

Dlouho jsem ho neviděla, třeba odjel na prázdniny nebo na brigádu, a třeba se prostě na mých podvečerních procházkách míjíme. Asi jsem čekala, že se to po minulé misi s názvem Jak na sebe náhodou narazit trochu víc vyvine. Je to dýl než měsíc. V mých představách jsem si malovala, jak ho mám touhle dobou už omotanýho kolem prstíku (kolem prstíku, na kterým pořad nosím prstýnek od ex, ano). Noo, asi jsem se přecenila. Svoji „krásu“, ženský zbraně, charisma anebo ten vytahanej svetr, o kterým jsem si myslela, že ze mě děla zranitelnou holku, která potřebuje ochránit.

Navíc mi není zrovna nejlíp, já vím. To je teda fakt novinka, co? Ale já se vážně snažím, dokonce mi posledních pár dní bylo líp. Zmizely sny o ex a přestala jsem být roztěkaná a nervózní. Našla jsem konečně po víc jak půl roce trochu stability a klidu. A ON mi to musel sakra pokazit debilní zprávou z mama centra, kterou mi zapomněl dovézt, když mě s velkou pompou vyhazoval, a kterou jsem tento týden našla ve schránce. Jak dojemné. Dokonce ji dal do obálky spolu s pár fotkami synovců. To by ještě nebylo to nejhorší, nejhorší bylo, co na tu obálku nadepsal: Ivuš. Parchant podělanej, já mu dám Ivuš! Tak mi vždycky říkal a bože… jeho hlas zněl při vyslovení těch čtyř písmem tak sexy! Prej Ivuš, jak kdyby se nic nestalo a všechno bylo ok, však v pohodě, jedem dál, no né? To, co udělal, to nic nebylo, pohodička Ivuš, kámoši ne? Co jsme si, to jsme si. Jak já ho nenávidím, kdyby mi v tu chvíli přišel pod ruce, asi bych mu vyškubala ten zbytek vlasů, co mu zbyl na hlavě!

No tak jo, já vím. Jsem ve skutečnosti hrozně zraněná a ublížená a dala bych cokoliv, upsala bych duši ďáblu, moct ještě jednou sevřít při sexu ten jeho nádhernej zadek! Takhle nesmím myslet, nesmím svýmu mozku dovolit, aby si tohle začal barvitě vykreslovat. Mám totiž úžasnou fantazii, a když ji nechám na volno, dokáže neskutečný věci.

Musím vypadnout ven, třeba budu mít štěstí a potkám HO. Né Ho ne, jako ex ne, ale JEHO, toho puberťáka, kterýho tak chorobně toužím svést. Ano, jsem vinna, přiznávám se. Ukamenujte mě. A když ho nepotkám, aspoň přijdu na jiný myšlenky a nebudu mít v hlavě jen sex s ex. Jak krásně se to rýmuje.

Sedám si k zrcadlu a maluju se, nemusím byt pokaždý uřvaná a s obličejem flekatým od slz. Make up, přepudrovat, vykonturovat a zahřát bronzrem, trošku tvářenky, nesmí chybět rozjasňovač. Hnědá linka, řasenka, učesat obočí. Vlasy do ohonu, přemáznout rty balzámem a můžu vyrazit. Oblíkám si džínový kraťoucký šortky a černý tílko. Hm, to by šlo.

Kdybych aspoň věděla, kde přesně bydlí, mohla bych se, nenápadně samozřejmě, procházet blízko jeho domova. Ále to je fuk, byla bych trapná. Nebe náhle potemnělo, všímám si, jak to? Není ještě tak pozdě, žene se bouřka? Je dusno, na rukou mám vrstvu potu, je velká vlhkost. Přicházím k rybníku, nikde nikdo. Rozhlížím se kolem, pár dětí je kousek dál na hřišti, na parkovišti stojí jedno auto a u přítoku sedí osaměle rybář. Napadá mě, že jsem nebyla dlouho u svýho potoku kousek dál za rybníkem, z jara jsem se tam chodila uklidňovat a čerpat duševní sílu. Začíná se zvedat vítr. Obcházím rybník a mířím do lesíku, cestou procházím kolem dvou týpku, co sedí s pivem na trávě. Dívají se po mě. V duchu jim ukazuju prostředníček.

Zacházím do lesa a napadá mě, že to není úplně dobrej nápad. Jít tam teď, když tu nikdo není… nejblíž mě jsou ti dva týpci, kteří se mi vůbec nelíbí. Nikdy jsem se nebála, byla jsem tu milionkrát. Bylo mi to fuk, jestli mi někdo něco udělá, nezáleželo mi na tom, ale teď mám divnej pocit na hrudníku. Že by nějaká úzkost? Nečekaně.

K potoku nejdu, mám najednou strach, stáčím to nahoru po mýtince, zpátky k tenisovým kurtům, když mi někdo vkročí do cesty. Zastavuju se v dostatečné vzdálenosti a nechápu. Co po mě chce? Je to jeden z těch týpků s lahváčem. Zírá na mě a potahuje přitom z cigarety, má úplně žlutý prsty. Fuj, po těle mi přeběhne mráz. To snad není možný, proč teď? Proč ne kdykoliv předtím, když jsem byla hnusná a ubrečená a ve vytahaným svetru? Proc asi, nebuď pitomá.

„Ahoj kočičko, co tak sama?“ přistupuje ke mně, začínám se třást a dělá se mi mdlo, úzkost mi začíná zatemňovat mozek, je mi na zvracení a mám pocit že umřu. Hučení v uších, zrychlenej tlukot srdce. Umřu tady a ten žluťoprsťák mě pak znasilní! Začínám lapat po dechu, potřebovala bych si tu dřepnout se sáčkem a vydýchat se. Ta situace mi přijde úplně absurdní, hele, kámo, počkáš chvilku? Já se tu jen pěkně vydýchám z paniky a pak můžeš pokračovat. Do očí se mi derou slzy, potí se mi dlaně. „Co je to s tebou?“ ptá se žluťoprsťak a přisouvá se ke mně.

Odhazuje nedopalek… celkem odvážný čin, na to, jaký je sucho. Bože, jde mi o krk a já si dělám starosti o nějakej pitomej požár, kterej by mohl založit, místo abych se dala na útěk.

Tak jo, seber se. Budeš ho muset odpálkovat, nadechuju se a na tvář mi dopadá první kapka deště a chvilku po ní následuje druhá. Zvedám oči k nebi. Přihnala se bouřka, jak dlouho tu už stojíme? Přijde mi to jako chvilka, ale bude to už pár minut. Najednou periferně registruju pohyb, z druhé strany parku, od sadu, se někdo přibližuje. Děkuju ti, Bože. Neumřu a nebudu znásilněná, teda asi umřu, ale nebudu znásilněná. Postavy si všímá i pobuda s lahváčem, vypadá zklamaně. Vrhá na mě další pohled a zkouší mě popadnout za loket.

„Heeey,“ volá ta postava. „Nesahej na ni!“ Zaráží mě, jak sebevědomě to zní. Odhodlaně a nabroušeně zároveň. Ten tón nepřipouští kompromis. Něco jako: Hned ji pustíš nebo tě zabiju!. Z nebe padá už né kapky, ale déšt, někde v dáli na horizontu zahřmí a oblohu protíná blesk.

Týpek pouští můj loket a s naštvaným výrazem se otáčí na sešlapané patě svých konversek a odchází. Já přepadám v ten moment dopředu, opírám se dlaněmi o kolena a dýchám. Zadržovaný slzy se mi derou z očí a já se nekontrolovaně třesu.

Zas*anej život, proč já? Proč musím mít deprese a úzkosti? Houby jsem v pořádku, zase jsem úplně v háji a může za to jeden debilní alkáč. Někdo mě chytà za rameno, kouknu nahoru a na okamžik zapomenu na všechno. Zapomínám na myšlenky v hlavě, na déšť, na to, že jsem promočená, že se zvedá čím dál větší vítr a že mě otravoval na pohled nebezpečnej chlap. Přede mnou stojí On, ne ex ne. Ale On, důvod, proč tu dnes jsem a výjimečně upravená a hezky oblečená. I když o tom by se dalo polemizovat… kvůli dešti, kterej mi rozpouští šminky. Velký modrý oči, orámovaný tmavýma řasama. Špinavě blond vlasy padající do čela. Byl tak hezkej vždycky? Kouká na mě a asi si myslí, že mi přeskočilo. Tváří se nejistě, ustaraně. Něco mi říká, přes vítr, déšť, hromy a blesky ho neslyším. Nebo ho nemůžu slyšet kvůli zatemnění mozku a pravě proběhlé panické atace.

Ukazuje k tribuně kousek dál od nás, jižním směrem. Podává mi ruku, chytám ho za ni. Dělám krok a zjišťuju, že se mi nohy stále třesou, ale ustojím to. Dáváme se do běhu, nebe nad námi protínají blesky, kolem to duní, země pod našima nohama se chvěje. Vybíháme po schůdcích na tribunu a oddechujeme z námahy. Dívám se na něj, chci něco říct. Nevím co, chvěje se mi brada, už zase je mi do pláče a pak… ani nevím jak, se to stane. Rozhodně ke mně přistoupí, popadne mě v pase a začne mě líbat.

A tak tam stojíme v objetí, jako jeden člověk, nad námi zuří bouře a já se cítím, jako bych z jeho úst čerpala sílu. Jako bych byla najednou celá.

Jen on a víc nic.

On je v tu chvíli všechno.

načítám...

Přečtěte si také

Synovi se nepovedly přijímačky. Otec mu nemístně vynadal a Maty se sesypal

Anonymní
18.04.26
5

Matyáš má za sebou přijímačky na střední školu. Připravoval se na ně, i když je pravda, že to nebylo úplně podle našich představ. Výsledek tomu odpovídá. Na gymnázium to stačit nebude, ale na...

Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací

Anonymní
17.04.26
3477

Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...

Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka

Anonymní
17.04.26
1360

Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...

Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá

Anonymní
17.04.26
1483

Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...

Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci

Anonymní
17.04.26
998

Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Alishia29
17.04.26
407

Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....

Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda

Anonymní
16.04.26
2937

Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...

Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje

Anonymní
16.04.26
4869

S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...

Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?

Anonymní
16.04.26
3120

S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...

Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty

Anonymní
16.04.26
1622

Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.

Přidat deníček