Třikrát a dost
- Porod
- MisaHanuska
- 26.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O tom, proč jsem zatím přesvědčená, že to bylo naposledy. Musím se z toho prostě vypsat. Sdílené trápení je poloviční trápení. Dnes je to 14 dní, co se nám narodilo naše třetí štěstíčko. Ale od začátku. Třetí dítko bylo chtěné. Začátek těhotenství byl jako u těch předchozích prozvracený a intuitivně jsem cítila, že je to kluk, i když já tentokrát chtěla holčičku.
Moje intuice se v 20. tt potvrdila, a tak jsme se začali připravovat na příchod pátého člena rodiny. Tedy připravovat, doma bylo pro miminko všechno vlastně nachystané, jen jsem musela komplet holčičí výbavičku po dcerce vyměnit za klučičí a tentokrát mě to opravdu už nebavilo, ale taky jsem to zvládla. Měsíc před porodem jsem vyprala oblečení, týden před termínem porodu jsme předělali našeho Speediho ze sporťáku zase na hlubokáč a vytáhli ze sklepa autosedačku.
Co se týká samotného těhotenství, tak až na ten začátek bylo fakt pohodové. Žádné obtíže typu cukrovky, vysokého tlaku, otoků, prostě bez problému. Jen se mi ve 32. tt podařilo uklouznout a plácla jsem sebou jak dlouhá tak široká. Svědomí mi nedalo a absolvovali jsme eskapádu Bulovka.
Naštěstí se nic nestalo, jen mě to utvrdilo v přesvědčení, že prostě i tentokrát musíme stíhat dojet do Nera. V 36. tt jsem absolvovala vstupní vyšetření a první monitor, byl ukázkový. Za týden to ale bylo jinak a já tam musela jednu noc zůstat. Naštěstí se to uklidnilo a pustili mě domů. To už jsem se také dozvěděla, že miminko asi bude větší, protože odhad byl tou dobou 3800 g. A blížil se termín porodu.
Ve 40. tt paní doktorka konstatovala, že mimčo už má 4 kg. Já jsem se toho tak nějak zalekla a začali jsme se domlouvat na vyvolání, to bylo úterý 5. 2. Jenže když jsem přijela domů, celé se mi to tak nějak rozleželo. Honilo se mi hlavou, co když to bude horší, bolestivější, vždyť se mrně musí samo rozhodnout, kdy chce ven. Takže jsem do porodnice zavolala, že druhý den na vyvolání nepřijedu a do konce týdne tomu dáme čas.
Ve středu 6. 2. jsem se probudila jako znovuzrozená. Nějak jsem se naprosto dostala do pohody a říkala si, že až to přijde, tak to přijde. Při prvním porodu jsem zvládla kluka s 3650 g, tak při třetím dám 4 kg taky. Ve čtvrtek 7. 2. jsem doprovodila dědečka s dcerou na plavání a byla jim tam k ruce. Odpoledne jsme si s malou užili. Syn byl na návštěvě a tatínek ho vyzvedával cestou z práce. Bylo něco kolem sedmé hodiny a mně začaly křeče v břiše. Říkala jsem si, že jsem asi něco špatného snědla, ale ono ne. Byly to první kontrakce. Tak volám manželovi, a prý už jsou skoro doma.
Sotva jsem položila telefon, praskla mi voda a docela mě to vyděsilo. Tak zaprvé mi u předchozích porodů nikdy voda nepraskla a za druhé měla tahle zelenou barvu a plavaly v ní hnědé kousky „čehosi“. Vlezla jsem do vany, abych nenadělala svinčík po bytě, malá tam samozřejmě běhala za mnou a já u toho volala dědovi, aby rychle přišel hlídat děti, že jedeme do porodnice. Byla to fakt rychlovka, protože do porodnice jsme dorazili krátce po 20. hodině.
Natočili mi monitor, kontrakce jsem měla po cca 5 minutách a byl jsem otevřená na 5 cm, takže se šlo rovnou na sál. Miminko jsem zase měla uložené na pravé straně (stejně jako prvního syna – prostě kluci to dávají mamince sežrat 
) ), ze které se dětem hůře natáčí do porodních cest a díky tomu mi šíleně tlačilo na bedra. Naštěstí mě i manžela moc milá PA Katka ujišťovala, že to nebude trvat dlouho. A fakt, že netrvalo. Najednou bylo na sále spousta lidí (i manžel potom konstatoval, že při žádném z předchozích porodů jich tam tolik nebylo) a šlo se na to.
Tlačila jsem na několikrát, protože klouček měl nakonec 4220 g a 52 cm a byla jsem fakt ráda, že je venku (ve 21:37 hodin). Neslyšela jsem pláč, tak jsem ze sebe jen vysoukala, jestli je v pořádku. Někdo něco houknul a za chvilku vyzvali manžu, ať s nimi jde na dětské. Poprvé mi miminko hned k prsu nepřiložili, ale v danou chvíli jsem měla co dělat sama se sebou.
Také jsem poprvé zažila šití. Asi se teď usmějete, protože to byly jen 2 stehy, ale pro mě, která jsem předchozí dva porody měla bez jakéhokoli poranění, i to stačilo. Navíc jsem pořád dost krvácela. Napíchli mi nějakou kapačku a už se vrátil i manžel s konstatováním, že nám malého do hodinky přinesou. Uběhlo asi 30 minut a já jsem poprvé držela v náruči náš třetí poklad, Marečka. Manžel s námi zůstal asi do půlnoci a potom jel za staršími dětmi. Já jsem byla na sále až do 2:30 hodin. Krvácení se podařilo zklidnit a mohla jsem konečně do postele. Mimčo si vzali na sesternu a nechali mě konečně si vydechnout.
Co se dělo s miminkem, jsem se dozvěděla až v neděli po propuštění domů, když manžel konstatoval, že další porod už fakt zažít nechce. Ono se totiž to naše miminko v důsledku prasknutí vody narodilo s vakem blan přes hlavičku a do toho se ještě nadýchalo té zelené vody, takže vstup do života nemělo vskutku jednoduchý. Museli to z něj vypumpovat, potom ho prohřívali, dávali mu kyslík a i nějaké ATB do zadečku. A tohle všechno si s ním manža zažil. Jsem mu neskonale vděčná, že mi to řekl až doma, protože v té porodnici nevím, nevím, jak bych to ustála.
Malý se ale ukázal jako velký bojovník. I první kontrola u dětské paní doktorky mě v tom utvrdila. Konstatování, že se z toho všeho dostal velmi rychle ještě na porodním sále, bylo všeříkající. Ale já mám pořád ty děsné plíživé pocity, co když tam nějaký následek toho všeho je, jen prostě není vidět?
Právě jsme doma jen s naším nejmenším a ten se začíná dost hlasitě domáhat mlíčka. Takže ty myšlenky zapudím a jdu si pomuchlat ten náš třetí poklad.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1815
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1067
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1916
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 784
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 459
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21815
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2675
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2957
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2668
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1798
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
nic se neděje náhodou!
ale i tak, třetí porod jsem si taky pěkně vyžrala a i teď, 16 měsíců po něm, jsem přesvědčená, že už nikdy 
Malý byl otočený stejně jako tvůj chlapeček, a byl to prostě očistec. Naštěstí byl malý po narození v pohodě (narozdíl ode mě 
