TROCHA PSYCHOLOGIE

HRANICE
Hranicí ve vztahu mezi dvěma lidmi zde míníme dělítko, které určuje, co je záležitostí mou a co je záležitostí druhého. Každý z účastníků vztahu může rozdělení kompetencí pojímat odlišně. V déledobém vztahu se po čase obvykle ustálí určitý víceméně sdílený model.

Zřetelnou hranicí vůči okolí musí mít každý fungující celek. Nejmenší jednotka života, buňka, by bez hranice nebyla buňkou, nýbrž jen chemickými sloučeninami rozptýlenými v daném prostředí. Hranici musí mít i všechny vícebuněčné organismy.Vše, co se nachází uvnitř hranice organismu, je účelně seřízeno pro jeho optimální fungování a vývoj. Zároveň hranice představuje ochrannou bariéru vůči tomu, co je vně. Stejný smysl má i hranice psychická, HRANICE JÁ, která se uplatňuje v mezilidských vztazích. Kdyby bral člověk životní zájmy všech ostatních lidí (případně i zvířat, rostlin a přírody jako celku) stejně vážně jako své osobní životní zájmy, pak by nepřežil. Každý tedy má v prvé řadě na starosti sám sebe. Jedno moudré rčení nás upozorňuje, že hledáme-li pomocnou ruku, najdeme tu nejúčinnější na konci vlastní paže. To je nutný důsledek toho, že jsme ohraničenou, autonomní jednotkou.

VYTVÁŘENÍ ZÁKLADŮ HRANIC
S vědomím hranic já se člověk nerodí. Dokonce ani vnímání hranic vlastního těla není vrozenou samozřejmostí. Předpokládá se, že novorozenec žije v chaosu, kdy nedovede rozlišit podněty z vnějšku od podnětů přicházejících z vlastního těla. Na počátku prvního roku života vnímá dítě sebe a matku jako jeden celek, prožívá období symbiózy. Matka je jeho krmícím, chovacím a přebalovacím orgánem. V dítěti se naplno rozezvučí každá matčina nálada. Když má matka dobrou náladu, má ji dítě také. Když je matka skleslá, sdílí dítě tento smutek jako svůj vlastní ? i když vznikl v mámě. Není tady ještě hranice, která upozorní: Toto je matčina radost a matčin smutek, vznikají v jejím životě, a ty s nimi můžeš udělat jen velmi málo. Jiné radosti a jiné smutky vznikají z tvého vlastního života, za ty odpovídáš a můžeš s nimi v rámci svých možností něco dělat.

V průběhu prvního roku můžeme pozorovat, že dítě pomocí důmyslných pokusů zjišťuje, že ono a matka jsou dvě různá těla ? dotýká se sebe a hned poté matky, porovnává oba vjemy a zjišťuje, že to je jiný pocit. Svou rukou odtlačuje a přibližuje matčinu tvář a zjišťuje, že jinak vnímá hýbající ruku a jinak matčinu hlavu.
Psychicky se však dítě s matkou prolíná v jeden celek ještě dlouho po těchto objevech. Jeho štěstí je neoddělitelně spojeno se štěstím matčiným, samo bez matky být nemůže a žije v bezděčném předpokladu, že ani matka nemůže být bez něho ? tak, jako dva orgány jednoho organismu nemohou žít samostatně.

V průběhu druhého a třetího roku života podniká dítě základní vývojové kroky na cestě k autonomii. Chůze mu umožňuje se od matky vzdalovat a zase se vracet. Řeč mu umožňuje pojmenovat sebe (?já?) a vyjádřit nesouhlas (?ne?). Úžasně mu zní zejména jejich spojení: ?Já ne!? Najednou si uvědomuje, že máma a já někdy chceme každý něco jiného. Střet zájmů mezi nejbližšími lidmi se stává rozpoznanou skutečností. Je to lákavé být sám sebou, svobodný, nezávislý a tak dítě často vzdoruje rodičovské vůli jen z pouhého potěšení z autonomie. Ale vzdorovat má i své velké riziko: Co když mne máma přestane mít ráda? Ne, nezávislost za cenu samoty dítě nechce. V silovém poli tohoto rozporu mezi svobodou s rizikem samoty a blízkosti s rizikem závislosti se utváří autonomie i v celém dalším životě.

DALŠÍ CESTA K SAMOSTATNOSTI
Významný krok k vymezení suverénního psychického prostoru se odehrává v pubertě a v následném období dospívání. Rodičovskou autoritu je třeba se:,–(it z trůnu. Vzdorovitost druhého roku se vrací v jiné, dospělejší podobě. Rigidní, neprůchodná hranice dospívajícího vůči všemu, co přichází od rodičů, ukazuje, že touha po blízkosti a závislosti na rodičích je stále živá, a tím nebezpečná. Je třeba si ji přísně zakazovat.
Otvírá se však nová možnost rozpuštění hranic ? láska k druhému pohlaví. V zamilování se člověk vrací v určitém ohledu hodně daleko nazpět ? zboří všechny ploty, je sjednocen s druhým v jeden celek. Nemůže to vydržet dlouho, dva lidé nejsou jeden organismus, dříve či později se ukáže, že i v důležitých věcech chce každý z nich něco jiného. Teprve poté, co zamilovanost odezní, začíná možnost pro lásku ? trvalejší pečující zájem o druhého člověka, přesto že je jiný, že se zájmy obou střetají, že si v mnohém nerozumějí. Láska je mostem mezi dvěma břehy, mezi dvěma autonomními územími.

Dalším životním vztahem, kdy s vrací možnost zrušit hranice a být s druhým jedna duše a jedno tělo je rodičovství, především však mateřství. Na samém počátku matka a dítě skutečnou jsou jedním tělem. Podobně jako při zamilování i zde symbolický vztah pozvolna přechází do lásky mezi dvěma oddělenými lidmi, jen se to děje mnohem volnějším tempem. Tak jako ve vztahu milostném není ani ve vztahu matka ? dítě tato proměna bezbolestná a to pro obě strany. Žít pro někoho osvobozuje od pocitu prázdné, bezesmyslné individuální existence. A tak je pro rodiče, a zvláště pro matky, těžké vzdát se svých rodičovských závazků. Desetkrát těžší je to pro ty matky (nebo otce), které (kteří) necítí svou vlastní hodnotu a pro které je tudíž jejich vlastní samostatný život bez možnosti prospět jinému člověku úplně smysluprostý a bezcenný.

Vývoj člověka od dětství do stáří směřuje k větší oddělenosti, samostatnosti, samotě. Ne k trpnému snášení samoty jako nutného zla, nýbrž ke stavu, kdy se člověk může radovat ze života i sám, i bez druhého. Pak přestává být strach ze samoty nouzovým pojítkem základních životních vztahů.

Lidský vztah jako součást profese : psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese (2. rozšířené a přeprac. vyd.) / Karel Kopřiva. - 2. rozšířené a přeprac. vyd.. - Praha : Portál, 1997. - 152 s. : il. ISBN 80-7178-150-9R