Udělala jsem špatně?
- Rodičovství
- Simoncicak
- 04.04.12 načítám...
Deníček, který se mě netýká, ale vlastně i týká. Deníček o mé bývalé spolubydlící a holce, se kterou bych už nikdy nechtěla přijít do styku. Deníček o beznaději a o pomoci dvěma, vlastně třem, nevinným dětem. Jak začít? Nevím jak se s toho vypsat. Trápí mě to už pár let, a tak jsem se rozhodla hodit hlavu na pranýř a napsat sem ve zkratce příběh, který jsem prožila v roce 2009.
V mých deníčcích jste se dočetli o tom, že jsem sama s malou cácorkou Kačenkou, jaký je její tatínek nezodpovědný hlupák, jak jsem rodila a jak Kačka roste! Deníčky plné vroucí lásky, kterou ke své dceři cítím a kterou cítí každá máma hned, když uvidí na testu dvě čárky, a i proto píši tenhle deníček o slečně, která rodí děti, ale ten dar být mámou si nezaslouží!
V březnu se stěhuji se ze Zlína do Malenovic. Utíkám? Možná ano! Mou spolubydlící je Markéta, obyčejná holka se smyslem pro humor, kterou znám pár měsíců, jelikož bydlela u tety, kousek od nás, a tak jsme se seznámily. Je rok 2009, děti nemám a neplánuji je, ale Markéta má dvě, dvouletého Radečka a roční Elišku, dvě nádherné děti, které jsou zdravé, i přesto, jak se chovala v těhotenství, s kolika chlapy spala, kouřila, pila. Neřešila jsem, že vedle mě sedí holka, která čeká mimčo a má v ruce cigáro, tenkrát mi to bylo jedno, říkala jsme si, že je to její život! Tak spolu máme začít bydlet, jsem ráda, mám ráda děti, Radeček je miláček a jsme spolu ve dne v noci, tiskne se ke mně a mazlí se se mnou, drží mně za ruku a občas se splete a řekne mi mami, beru si ho občas na víkend domů k mámě, zamiluje si ho celá moje rodina, dokonce dědovi říká dědo, a ten ho nosí na rukou. Když zavzpomínám, tak byl vlastně opravdu šťastný, jen když byl se mnou.
Mám práci v hospodě, začínám v devět ráno a končím v noci, nemám ponětí o tom, co Markéta s dětmi provádí, vracím se z práce a děti spí. Nevím, kdy jsem si všimla, že je něco špatně, ale asi to bylo když jsme s Radečkem seděli u TV, koukali se na pohádky, on se nahnul nad stůl a omylem drcnul do skleničky s vodou a ta se rozlila. Jelikož byl na stole mobil a ovladač k TV, tak jsem vylítla, abych věci rychle sebrala ze stolu, a jak jsem vyskočila, Radek se chytil za hlavu a začal se třepat! Povídám mu, ale to nic, to se stane, já to utřu a ty se dívej na pohádku. Zamýšlím se nad tím, proč je Radek tak lekavý? Druhý den se vracím z práce a Eliška má monokla, v bytě jsou lidi a Markéta sedí na balkoně, kouří a pije pivo. Eliška je uplakaná, tak se ptám, co se jí stalo. Spadla. Když je to kráva, tak její problém! Zarazila jsme se, ale dala jsme Elinku do postele a uspala ji, byla noc. Radeček už spinkal.
Za pár dní jsme se chystali na výlet na sv. Kopeček do Zoo. Ráno mě vzbudil křik a nářek, takový křik, který se zabodne do srdce, vstala jsme s postele a vidím Markétu, jak stojí nad postelí, na ní leží plačící Eliška a ona ji mlátí hlava nehlava. Řvu na ni: zbláznila ses? Co proboha tomu dítěti děláš? Markéta rudá vzteky jen říká: čumí na mě blbě, tak ať se nediví. Stojím tam v noční košili a nechápu její reakci, jdu k Elišce a beru ji z postele, je červená od facek, které jí Markéta dala, a já na ně všechny koukám, rozespalá a nechápu, proč by někdo měl mlátit dítě kvůli tomu, že se nějak dívá! Radek je zalezlý pod stolkem, tak ho volám, aby se šel nasnídat, uklidňuji je, že pojedeme pá a Markétu si beru na balkon, aby to děti neslyšely. Pouštím se do rozhovoru, který mi není příjemný, vysvětluji jí, že tohle se nedělá, že pokud jí tečou nervy, tak si to nemůže vylívat na dítěti. Už tenkrát jsem měla zvednout telefon a zavolat na sociálku.
Čas plynul, já jsem se od Markéty odstěhovala a bydlela jsme s Michalem (otec mé dcery). Bydlíme kousek od ní, takže jsem u ní pečená vařená, vše se zdá být ok. Simi, může dnes Michal pohlídat děti, chci s tebou něco probrat, pojďme na pivo. Není problém, tak tedy Michal nakluše večer k dětem, Radeček mě drží okolo krku a nechce mě pustit, Michal ho bere na pohádku a já jdu s Markétou do hospody. Vysype ze sebe šílenou větu, jsem těhotná, asi sedmý měsíc, u doktora jsem nebyla. Markéta je hodně silné postavy, těhotenství na ní vidět nebylo, břicho má velké i tak. Koukám na ni s otevřenou pusou dokořán a v hlavě se mi honí myšlenky, co ta holka chce proboha dělat? Neuvedla jsem, že Markéta si už nechtěla nechat ani Elišku, papíry k adopci byly skoro podepsané, ale nakonec si to rozmyslela, až když porodila! Sociálka k ní chodívala na kontroly, i dvě ženské z Klokánku. Ona mi říká: nesmí se to nikdo dozvědět, chci porodit tak, aby o tom nikdo nevěděl. Jdu domů s hlavou plnou zmatků a nevím, co znamená, že chce rodit tak, aby o tom nikdo nevěděl.
Týden jen přemýšlím nad Markétou a nemůžu pochopit, jak to chce udělat? Michal do mě hučí, že to říci musím. Tak tedy jo, asi musím, jedu za její tetou, Markéta rodiče nemá, ale teta bydlí kousek od mojí mamky a zná mě od dětství. Řeknu jí, co se děje, a ta jen sedí a mlčky na mě hledí. Byla jsem jediná, komu to Markéta řekla, jediná, komu se svěřila, ale já nemůžu dovolit, aby se stalo něco hrozného. Markétu donutíme jít k doktorovi a vše nějak pokračuje dál, Markéta se na mě hrozně zlobí, ale já jsme nemohla mlčet!
Je půlnoc, zvoní mi mobil: Simono, hned pojď k dětem, mám bolesti, volá Markéta. Rychle se oblékám a jdu, utíkám. Děti klidně spinkají, Markéta pije kafe a kouří jednu za druhou, kontrakce co pět minut, opírá se o balkon a já jen nehnutě stojím a čekám, kdy se rozhodne odjet do porodnice. Když mi říká: rychle volej sanitku, tak neváhám a točím číslo. Sanitka přijíždí během sedmi/deseti minut. Ráno Markétě volám, je po porodu, porodila chlapečka a bude propuštěna druhý den, ale bez něj, nechce ho!!! Podlomí se mi kolena, je mi zle a zvracím. Michal přichází z práce a stará se o děti, bere je ven na procházku a já jen sedím (už jsem věděla, že jsem těhotná, byl to asi tak 6. týden), nedokážu si představit, že bych nechala svoje miminko v porodnici, i když chápu, že je na dvě děti sama, finančně jí pomáhá teta a sama by to neutáhla, ale i tak. Proč to nechala zajít takhle daleko? Proč, když věděla, že je těhotná, tak nešla na potrat, dokud byl čas?
Druhý den se opravdu vrací, objímá děti a vidím na ní, že jí je bídně, ale v tu chvíli k ní mám hrozný odpor, a ten odpor se zvětší, když zažádá o porodné a za nějaké dva týdny ho dostane, nechá mi děti s tím, že za hodinu přijde a vrátí se za týden. Neštítila se zažádat o porodné a stát jí ho dal, i když dítě porodila, ale nechala ho v porodnici. Nepochopím!
Týden jsem válčila s dětmi, v práci si musela vzít neplacené volno, a ona se vrací po týdnu rozesmátá a v pohodě, s modřinou na čele, táhne z ní jako ze sudu, v té chvíli mi to skřípe s Michalem, mám hrozně starosti a ona na mě hází ty své, za které si může sama. Jsem těhotná a vidím věci jinak, než dokud jsem dítě nečekala, vidím její tvář a vidím, že ji už nebolí, že nosila devět měsíců dítě a nemá ho u sebe! Je mi z ní zle, je mi z ní tak hrozně zle. Za pár týdnů se stěhuji z Malenovic pryč, Michala opouštím, i on mě a s velkou radostí. Za pár dní, co jsem se vrátila k mamce, zvoní zvonek, vstávám po problitém dopoledni a jdu otevřít, za dveřmi stojí dvě ženy, ty které k Markétě chodili z Klokánku, koukám na ně a ony mi s úsměvem říkají, že se přišly podívat na Elišku. Koukám jako z jara, Elišku jsem si domů nikdy nebrala, u nás nikdy nebyla. Vytahují spisy, že Markéta udala sociální pracovnici i jim, že jsem si Elišku na pár dní vzala k sobě, zvu je dál a nevěřícně koukám, ony také, a teď přichází otázka, kde je Eliška?
Podepsala jsem jim prohlášení, že u sebe Eli nemám a že o tom, kde je teď nic nevím. Za pár dní mě kontaktuje Markétina sociální pracovnice, že Eli byla u nějaké kamarádky a Markéta se to, když k ní přišly na návštěvu, bála říci! Jsem vzteky rudá a říkám sociální pracovnici, že jsem do hodiny u ní a musím s ní mluvit. Tak abych to zkrátila, řekla jsem vše, to jak děti bije, jak se chová, jak nechává děti večer, když spí, samotné a jde vedle do hospody na pivo, řekla jsem, že když se jí nechce a leží u TV, tak jim nevaří a že jsem jim vařívala jen já, prostě jsem ze sebe všechno vysypala. Tou dobou Markétu čekal soud ohledně třetího dítěte, protože si vzpomněla, že by ho chtěla, po čtyřech měsících! Soud ji definitivně zbavil rodičovských práv a malý šel v pěti měsících do náhradní rodiny. Hodně k tomu přispěla má výpověď.
Je to už pár let zpátky a já si často vzpomenu na Radečka a Elišku (chtěli jí je vzít, ale uhrála to). Jak se asi mají? Milovala jsme je jako vlastní, ale dnes už mám vlastní dítě a porovnávám to, jak se chovala Markéta k dětem a jak já se chovám ke Kačce. Nejsem 100% matka, dělám chyby jako každá jiná, ale nikdy bych ji neuhodila. Ano, dostane na zadek jen takové nepatrné plácnutí, ale pořád mám před očima Markétu, jak stojí nad dětmi a řeže je hlava nehlava, i to její přehnané impulsivní jednání, když děti rozházely skříně nebo se o něco přetahovaly, pořád na ně myslím! Prý je teď nad Markétou neustálý sociální dohled!!
Kdybyste je viděli, byli tak zlatí a vděční za každou hloupost, za to, že je člověk vzal na zmrzku nebo jim koupil knížku nebo Kinder vajíčko. Pro mou Katku je to, že dostává dárečky a nakupuji jí knížky a hračky samozřejmostí, oni měli úplně jinou zář v očích, když jsem se zjevila mezi dveřmi a podávala jsem jim nějakou byť jen malou maličkost!
Ke mně sociálka nechodí, byla u mě jednou, a to, když jsem žádala o svěření Kačky do vlastní péče, jen sepsala skutečnosti a návrh na alimenty a šla.
Víte, já ani nevím, proč jsme tento deníček napsala, jen mám ty děti a to, co jsme tam viděla, pořád před očima! Vyčítám si, že jsem jim nepomohla dřív, že jsem Markétu jednoduše nechytla pod krkem a neudala ji, ale taky se ptám sama sebe, jestli to nebylo moc tvrdé, ale mockrát jsme jí domlouvala, mockrát jí opakovala, že ty děti jsou dar a že v těch hospodách a diskotékách nic lepšího nenajde, že ty děti ji potřebují. Marná slova, je to jednoduché nemít na cigára, být nervní a namlátiti nevinným dětem!
Nezlobte se za takový deníček, možná mi to pomůže zapomenout! Markétu nevídám, její děti také ne, jen v červnu minulého roku jsem je potkala na dětském dnu a Radeček se ke mně rozběhnul a křičel na celé kolo, pamatoval si mě a nechtěl mě pustit, držel se jako klíště.
Je mi jich líto, vím, že nemají takové dětství jako jiné děti, ale je to v rukou sociálních úřednic, snad se ta holka dala trochu dohromady, nedělá takové hlouposti a svých dětí si váží!
Děkuji za přečtení!
Přečtěte si také
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 354
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 906
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 516
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 1792
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 702
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 4207
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 3175
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1590
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1649
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 1158
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Hrozně moc doufám, že se vztahy mezi jejich matkou a jimi alespoň nějak urovnaly a děti budou mít možnost zažít alespoň trošičku z toho krásného dětství, které si zaslouží… 
Je to většinou dědictví z vlastní rodiny 
Nepřijde mi to v pořádku… Já bych nechtěla, aby někdo zveřejňoval fotky mých dětí, sama je nikam nestrkám, jak je teď dobrým zvykem. Navíc píše konkrétní město či vesnici, no nevím, někdy si lidi jen neuvědomují, že nás tu není 20 „holek“, ale několik desítek tisíc registrovaných uživatelů a samozřejmě spousta lidí, kteří jen čtou a nenapíšou…
A odhalit anonymitu člověka, který se nemůže bránit a sama zůstat anonymní, tak pro to zkrátka není omluva…
Co bych za ten krásný dar miminka dala 
Příroda je nespravidlivá…
