Dědečku, prosím
- O životě
- Simoncicak
- 20.02.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Odešel mi ze života pro mne natolik důležitý člověk... Musím se s toho vypsat.
1.9.1992 Stojím v žluté sukýnce, bílé halence, na zádech mám poprvé aktovku a mamka mi přečesává mikádo. U dveří stojí děda s foťákem a čeká, kdy konečně vyrazíme, aby mohl zdokumentovat ten můj nástup do první třídy. Co se ve mne odehrávalo, to si nevzpomínám, snad jen, že jsem se strašně těšila a byl se mnou přece můj děda, můj mušketýr a hrdina. Pamatuji se na jeho vlídný hřejivý úsměv, který mne provázel školní branou do nové etapy mého života.
Vyrůstala jsem jen s mámou bez otce, který by mne miloval, objal, chránil. Na tohle jsem měla dědu, kterého jsem od malinka obdivovala a byl pro mne vzor a muž s velkým M. Se zavřenýma očima v paměti lovím vzpomínky, po tváři mi stéká slza a u srdce mne bolí, je noc, dlouhá černá noc a já se dívám skrz tmu v hlavě mám tisíc otázek a výčitek. Bylo tohle nutné? Proč? Proč už jsi nechtěl žít? Proč jsem tě nepřesvědčila? Udělala jsem vše pro to, abys nemusel odejít?
30.12.2016 Přijel jsi k nám. Tak rád jsi k nám jezdil, ale jsi jiný, vlídný úsměv na tváři vystřídal smutek, nesměješ se a říkáš mi věci, kterým nerozumím nebo nechci rozumět. Upíráš na mne tvůj zrak snad s nadějí, že vyslyším tvé prosby… Co mám udělat, až tady nebudeš… Zlobím se na tebe. Nechci tohle poslouchat, nechci si ani trošku připustit, že bys tady se mnou nebyl, že bys k nám už nikdy nepřijel, že bys mi už nikdy nevynadal.
O půl noci na Silvestra spolu mluvíme a přejeme si do Nového roku zdravíčko. Tak ráda s tebou mluvím, tak ráda slyším tvůj hlas, který je ode mne 30 km vzdálen! Vždy, když s tebou mluvím, představuji si tě, jak sedíš v křesle a rozčiluješ se nad politikou u televize či u denního tisku. 
Pamatuji si, jak jsme spolu jezdívali po dobrých hospůdkách, kde dobře vařili, vždy jsi byl mlsoun.
„Cože? Ty nejíš? A proč nejíš? Bolí tě něco? Odvezu tě k lékaři.“
„Ne, ne, ne,“ tohle je tvá odpověď. Začíná období, kdy se mi ztrácíš před očima. Jsem tak zoufalá, chci ti pomoct, chci vědět, co tě trápí. Zlobím se. Znovu tě prosím. Tvá odpověď je: „Chci umřít!“
„Proč chceš umřít? Tak moc tě miluji, tak moc tě potřebuji. Neumím si představit život bez tebe. Vím, že ten čas by jednou přišel, ale ne teď, vždyť jsi zdravý a za pár týdnů oslavíme tvé 77 narozeniny!“
Dědečku, v roce 2010 ti do života vstoupila tvá úžasná pravnučka Kateřinka. Vím, že se stala světlem tvého podzimu života, vím že ji neuvěřitelně miluješ, i teď když už s námi nejsi. Prosí tě babička, mamka, já, Kačenka. Tom, kterého bereš jak svého vnuka a máš ho moc rád. Prosíme tě všichni a ty? Chřadneš, ztrácíš se, říkáš věci, které nás bolí. A nejíš, vůbec nic nejíš.
28.1.2017 jsme u tebe. Po týdnu, co jsem tě neviděla jsi zase vyhublejší a slabší, vidím, že tě otravuje můj strach o tebe, moje pokusy dostat tě do nemocnice, moje prosby. Kačka se s tebou tulí, objímáš ji a já vidím jak tvé dlaně najednou zestárly, beru foťák a s Katkou tě vyfotím. V tu chvíli mne nenapadlo, že je to poslední fotka, kterou s tebou udělám.
1.2. Jedeme opět za tebou. Kačenka ti veze ukázat vysvědčení, její první vysvědčení se samýma jedničkama. Jsi šťastný! Vidím to! Už nesedíš u televize v obýváku, už ležíš v ložnici. Když se objevíme ve dveřích, posadíš se na posteli, Kačenka sedí vedle tebe objímá tě a hrdě ti ukazuje vysvědčení. Sedám si k vám a opět kolotoč proseb, abych ti mohla zavolat sanitku! Tvé zvednuté obočí a to, jak na mne vyjedeš, že tohle si můžu zkusit, že tak jak přijedou, zase i rychle odjedou, mne odradí.
Říkáš: „Já chci umřít doma!“
„Sakra dědečku, vždyť ty tady s námi můžeš klidně deset, patnáct let být.“
Tvá odpověď: „No tak to bych ti pěkně poděkoval!“
Několikrát denně ti telefonuju a znova a znova tě prosím, úplně bez výsledku. Tomáš ti říká: „Co to chcete udělat, vždyť já vás mám radši jak vlastního dědu, pojďte zavoláme je, dají vám výživu a do týdne jste doma.“
Dáš si prst před rty a šeptem říkáš: „Tomášku ticho, tohle už nebude dlouho trvat, ty mne jednou pochopíš!“
Děsí mne to, stále ta otázka: „Proč dědečku? Proč mi chceš odejít?“
Jezdíme za tebou téměř denně, ale dny ubíhají a ty slábneš, už v sobě neudržíš ani vodu a zvracíš i to. Sedám do auta, jedu do nemocnice, odchytávám prvního doktora, co potkám a se slzami v očích mu líčím tvůj stav! Tvé rozhodnutí. Chci radu, radu, jak tě dostat do nemocnice i přes tvůj odpor, prosím, ať mi pomůže (teď si říkáte jistě, že jsem naivní, že jsem měla zavolat záchranku, ale jen slovo sanitka ho tak vytočilo do nepříčetnosti a i v té slabé schránce se najednou objevilo tolik síly, kterou byl ochoten použít na doktory, které z duše nenáviděl). Samozřejmě že mi v nemocnici nepomohli a ještě mi potvrdili, že pokud sanitku odmítá, nikdo s ním nic nenadělá!
8.2.2017 Je večer, tvůj stav je…vážný! Kačenku dávám k tchyni a jedeme opět za tebou. Po cestě nabírám i mámu, ať je nás na tebe víc! Brečím, držím tě za ruku a prosím tě. Ty nepřítomně koukáš do stropu, chceš, abych zhasla světlo, vadí ti. U postele máš kýbl, kam zvracíš vodu, kterou vypiješ.
Tomáš stojí u tebe, snaží se domluvit ti, ale ty jen ukazuješ, ať jdeme pryč. Nemáš už síly na to se zvednout, sednout si… A říkáš: „40 dní umírám a teď se nepůjdu léčit.“ Křičíš, to nejsi ty!
Snažím se neuchovat si takový obraz v paměti. Vážil jsi 90 kg na konci ledna už to bylo 66 kg a teď, jelikož už nevstaneš z postele, jen tipuji, že nemáš víc jak 55 kg. Netušíš, jak moc si tvůj stav vyčítám! Co mám dělat? Proč nechceš pomoct??
Nevstáváš z postele, nemůžeš, vím to… Někde v podvědomí vím, že tě vidím naposled, ale říkám si: „Ne, to tak nemůže být!“ Odjíždíme, pláču celou cestu domů. Ta zatracená bezmoc, proč odmítáš doktory? Proč mně-nás tak nedůstojně opouštíš?
9.2.2017 Od rána, co jsem odvedla Kačenku do školy, cítím zvláštní pocit, který neumím popsat! Při každém zazvonění telefonu nadskočím a rozbuší se mi srdce! Bolest mi svírá hrudník a v hlavě mi běží tvá slova: „Chci umřít, já chci umřít.“
Zazvonění telefonu se mnou škubne, Tomáš. Oznamuje mi, že se rozhodl pro sanitku. Právě mu volala babička. Já nevím, co to se mnou je. Místo, abych se radovala, hystericky se rozpláču. Tomáš mi zavolal svou maminku, ta sedí u nás a povídáme si, popíjím čaj a zase telefon. Volá mi máti a já tuším, že je zle! Telefon zvedám roztřesenou rukou. Dozvídám se to, co jsem nechtěla! Dědeček mi umřel. Sedím na zemi. Ani nevím, jak jsem se tam vzala! Křičím, prosím, aby mi řekla, že to není pravda!
Ta sanitka k tobě přijela, ty jsi je posílal pryč se slovy, že chceš umřít doma, a najednou… Zemřel jsi. Hned tě začali oživovat, střídali se na tobě desítky minut, ale bezvýsledně! Seděla jsem na zemi a hlavou mi proběhlo, že tohle si nikdy neodpustím. Tomáš rychle přijíždí z práce, Katku vyzvedává Tomův otec ze školy a bere si ji domů a my jedeme k tobě.
Dědečku, nikdy už se nedozvím, jestli jsi byl nemocný a nechtěl jsi se léčit, nedozvím se, proč jsi tak moc chtěl umřít! Nepochopím nikdy, co tě k tomu vedlo!! Nevím, jestli mne to někdy přestane bolet, zatím to bolí neuvěřitelně. Vzal sis s sebou kus mého srdce. Ode dne, kdy jsi zemřel mám v sobě prázdno. Kdybych neměla Katku a Tomáše, jsem asi už na psychiatrii! Neměla jsem otce, ale měla jsem DĚDU! Takového dědu, na kterého se nezapomíná, ba naopak, takový děda žije ve vzpomínkách navždy!!!
Miluji tě! Snad je ti už lépe. Bolí mne to a na takovou bolest není lék. Nebyla jsem připravená rozloučit se s tebou, ale na to se nejspíš nedá připravit! Záchranář ze sanitky řekl babičce: „Vidíte, tak moc si přál zemřít doma a ono se mu to opravdu povedlo.“
Děkuji ti za všechno, snad si jednou, až přijde ten čas, povíme víc.
Miluji tě, dědečku.
Přečtěte si také
Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná
- babiMáňa
- 18.09.26
- 609
Vnouček už je pořádný mladý chlapík a s tím samozřejmě souvisí i to, že má svůj názor. Když se letos rozhodl, že přestane chodit ve škole na obědy a místo toho chodí ke mě, neměla jsem s tím...
Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️
- AulinkaBohunka
- 18.09.26
- 300
Každý z nás se za život potýká s různými problémy a ten můj měl podobu rakoviny, která mi byla zjištěna v těhotenství.
Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat
- Anonymní
- 18.09.26
- 594
Svého muže mám ráda a v mnoha ohledech nám manželství funguje. Jenže stačí, aby se poblíž objevila atraktivní žena, a jako bych přestala existovat. Manžel ztichne, spadne mu čelist a bezostyšně...
Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj
- Anonymní
- 18.09.26
- 1113
Snad jen blázen by chtěl dát dítěti do první třídy mobil. Jenže od té doby, co dcera začala chodit do školy, narazila na nespočet situací, kdy bych jí nejraději zavolala. Když byla ve školce, bylo...
Podruhé jsem věřila, že to vyjde. Je to ale stejné jako v předchozím vztahu
- Anonymní
- 18.09.26
- 380
Po prvním manželství jsem si totiž přesně řekla, co už nikdy nechci. Nechci muže, který mě nebude poslouchat. Nechci vedle sebe někoho, kdo všechno nechává na mně. Nechci vztah, ve kterém se budu...
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 1218
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1432
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 2088
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 694
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 786
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
moc smutne, upřímnou soustrast a hodně sil preju 
