Dědečku, prosím
- O životě
- Simoncicak
- 20.02.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Odešel mi ze života pro mne natolik důležitý člověk... Musím se s toho vypsat.
1.9.1992 Stojím v žluté sukýnce, bílé halence, na zádech mám poprvé aktovku a mamka mi přečesává mikádo. U dveří stojí děda s foťákem a čeká, kdy konečně vyrazíme, aby mohl zdokumentovat ten můj nástup do první třídy. Co se ve mne odehrávalo, to si nevzpomínám, snad jen, že jsem se strašně těšila a byl se mnou přece můj děda, můj mušketýr a hrdina. Pamatuji se na jeho vlídný hřejivý úsměv, který mne provázel školní branou do nové etapy mého života.
Vyrůstala jsem jen s mámou bez otce, který by mne miloval, objal, chránil. Na tohle jsem měla dědu, kterého jsem od malinka obdivovala a byl pro mne vzor a muž s velkým M. Se zavřenýma očima v paměti lovím vzpomínky, po tváři mi stéká slza a u srdce mne bolí, je noc, dlouhá černá noc a já se dívám skrz tmu v hlavě mám tisíc otázek a výčitek. Bylo tohle nutné? Proč? Proč už jsi nechtěl žít? Proč jsem tě nepřesvědčila? Udělala jsem vše pro to, abys nemusel odejít?
30.12.2016 Přijel jsi k nám. Tak rád jsi k nám jezdil, ale jsi jiný, vlídný úsměv na tváři vystřídal smutek, nesměješ se a říkáš mi věci, kterým nerozumím nebo nechci rozumět. Upíráš na mne tvůj zrak snad s nadějí, že vyslyším tvé prosby… Co mám udělat, až tady nebudeš… Zlobím se na tebe. Nechci tohle poslouchat, nechci si ani trošku připustit, že bys tady se mnou nebyl, že bys k nám už nikdy nepřijel, že bys mi už nikdy nevynadal.
O půl noci na Silvestra spolu mluvíme a přejeme si do Nového roku zdravíčko. Tak ráda s tebou mluvím, tak ráda slyším tvůj hlas, který je ode mne 30 km vzdálen! Vždy, když s tebou mluvím, představuji si tě, jak sedíš v křesle a rozčiluješ se nad politikou u televize či u denního tisku. 
Pamatuji si, jak jsme spolu jezdívali po dobrých hospůdkách, kde dobře vařili, vždy jsi byl mlsoun.
„Cože? Ty nejíš? A proč nejíš? Bolí tě něco? Odvezu tě k lékaři.“
„Ne, ne, ne,“ tohle je tvá odpověď. Začíná období, kdy se mi ztrácíš před očima. Jsem tak zoufalá, chci ti pomoct, chci vědět, co tě trápí. Zlobím se. Znovu tě prosím. Tvá odpověď je: „Chci umřít!“
„Proč chceš umřít? Tak moc tě miluji, tak moc tě potřebuji. Neumím si představit život bez tebe. Vím, že ten čas by jednou přišel, ale ne teď, vždyť jsi zdravý a za pár týdnů oslavíme tvé 77 narozeniny!“
Dědečku, v roce 2010 ti do života vstoupila tvá úžasná pravnučka Kateřinka. Vím, že se stala světlem tvého podzimu života, vím že ji neuvěřitelně miluješ, i teď když už s námi nejsi. Prosí tě babička, mamka, já, Kačenka. Tom, kterého bereš jak svého vnuka a máš ho moc rád. Prosíme tě všichni a ty? Chřadneš, ztrácíš se, říkáš věci, které nás bolí. A nejíš, vůbec nic nejíš.
28.1.2017 jsme u tebe. Po týdnu, co jsem tě neviděla jsi zase vyhublejší a slabší, vidím, že tě otravuje můj strach o tebe, moje pokusy dostat tě do nemocnice, moje prosby. Kačka se s tebou tulí, objímáš ji a já vidím jak tvé dlaně najednou zestárly, beru foťák a s Katkou tě vyfotím. V tu chvíli mne nenapadlo, že je to poslední fotka, kterou s tebou udělám.
1.2. Jedeme opět za tebou. Kačenka ti veze ukázat vysvědčení, její první vysvědčení se samýma jedničkama. Jsi šťastný! Vidím to! Už nesedíš u televize v obýváku, už ležíš v ložnici. Když se objevíme ve dveřích, posadíš se na posteli, Kačenka sedí vedle tebe objímá tě a hrdě ti ukazuje vysvědčení. Sedám si k vám a opět kolotoč proseb, abych ti mohla zavolat sanitku! Tvé zvednuté obočí a to, jak na mne vyjedeš, že tohle si můžu zkusit, že tak jak přijedou, zase i rychle odjedou, mne odradí.
Říkáš: „Já chci umřít doma!“
„Sakra dědečku, vždyť ty tady s námi můžeš klidně deset, patnáct let být.“
Tvá odpověď: „No tak to bych ti pěkně poděkoval!“
Několikrát denně ti telefonuju a znova a znova tě prosím, úplně bez výsledku. Tomáš ti říká: „Co to chcete udělat, vždyť já vás mám radši jak vlastního dědu, pojďte zavoláme je, dají vám výživu a do týdne jste doma.“
Dáš si prst před rty a šeptem říkáš: „Tomášku ticho, tohle už nebude dlouho trvat, ty mne jednou pochopíš!“
Děsí mne to, stále ta otázka: „Proč dědečku? Proč mi chceš odejít?“
Jezdíme za tebou téměř denně, ale dny ubíhají a ty slábneš, už v sobě neudržíš ani vodu a zvracíš i to. Sedám do auta, jedu do nemocnice, odchytávám prvního doktora, co potkám a se slzami v očích mu líčím tvůj stav! Tvé rozhodnutí. Chci radu, radu, jak tě dostat do nemocnice i přes tvůj odpor, prosím, ať mi pomůže (teď si říkáte jistě, že jsem naivní, že jsem měla zavolat záchranku, ale jen slovo sanitka ho tak vytočilo do nepříčetnosti a i v té slabé schránce se najednou objevilo tolik síly, kterou byl ochoten použít na doktory, které z duše nenáviděl). Samozřejmě že mi v nemocnici nepomohli a ještě mi potvrdili, že pokud sanitku odmítá, nikdo s ním nic nenadělá!
8.2.2017 Je večer, tvůj stav je…vážný! Kačenku dávám k tchyni a jedeme opět za tebou. Po cestě nabírám i mámu, ať je nás na tebe víc! Brečím, držím tě za ruku a prosím tě. Ty nepřítomně koukáš do stropu, chceš, abych zhasla světlo, vadí ti. U postele máš kýbl, kam zvracíš vodu, kterou vypiješ.
Tomáš stojí u tebe, snaží se domluvit ti, ale ty jen ukazuješ, ať jdeme pryč. Nemáš už síly na to se zvednout, sednout si… A říkáš: „40 dní umírám a teď se nepůjdu léčit.“ Křičíš, to nejsi ty!
Snažím se neuchovat si takový obraz v paměti. Vážil jsi 90 kg na konci ledna už to bylo 66 kg a teď, jelikož už nevstaneš z postele, jen tipuji, že nemáš víc jak 55 kg. Netušíš, jak moc si tvůj stav vyčítám! Co mám dělat? Proč nechceš pomoct??
Nevstáváš z postele, nemůžeš, vím to… Někde v podvědomí vím, že tě vidím naposled, ale říkám si: „Ne, to tak nemůže být!“ Odjíždíme, pláču celou cestu domů. Ta zatracená bezmoc, proč odmítáš doktory? Proč mně-nás tak nedůstojně opouštíš?
9.2.2017 Od rána, co jsem odvedla Kačenku do školy, cítím zvláštní pocit, který neumím popsat! Při každém zazvonění telefonu nadskočím a rozbuší se mi srdce! Bolest mi svírá hrudník a v hlavě mi běží tvá slova: „Chci umřít, já chci umřít.“
Zazvonění telefonu se mnou škubne, Tomáš. Oznamuje mi, že se rozhodl pro sanitku. Právě mu volala babička. Já nevím, co to se mnou je. Místo, abych se radovala, hystericky se rozpláču. Tomáš mi zavolal svou maminku, ta sedí u nás a povídáme si, popíjím čaj a zase telefon. Volá mi máti a já tuším, že je zle! Telefon zvedám roztřesenou rukou. Dozvídám se to, co jsem nechtěla! Dědeček mi umřel. Sedím na zemi. Ani nevím, jak jsem se tam vzala! Křičím, prosím, aby mi řekla, že to není pravda!
Ta sanitka k tobě přijela, ty jsi je posílal pryč se slovy, že chceš umřít doma, a najednou… Zemřel jsi. Hned tě začali oživovat, střídali se na tobě desítky minut, ale bezvýsledně! Seděla jsem na zemi a hlavou mi proběhlo, že tohle si nikdy neodpustím. Tomáš rychle přijíždí z práce, Katku vyzvedává Tomův otec ze školy a bere si ji domů a my jedeme k tobě.
Dědečku, nikdy už se nedozvím, jestli jsi byl nemocný a nechtěl jsi se léčit, nedozvím se, proč jsi tak moc chtěl umřít! Nepochopím nikdy, co tě k tomu vedlo!! Nevím, jestli mne to někdy přestane bolet, zatím to bolí neuvěřitelně. Vzal sis s sebou kus mého srdce. Ode dne, kdy jsi zemřel mám v sobě prázdno. Kdybych neměla Katku a Tomáše, jsem asi už na psychiatrii! Neměla jsem otce, ale měla jsem DĚDU! Takového dědu, na kterého se nezapomíná, ba naopak, takový děda žije ve vzpomínkách navždy!!!
Miluji tě! Snad je ti už lépe. Bolí mne to a na takovou bolest není lék. Nebyla jsem připravená rozloučit se s tebou, ale na to se nejspíš nedá připravit! Záchranář ze sanitky řekl babičce: „Vidíte, tak moc si přál zemřít doma a ono se mu to opravdu povedlo.“
Děkuji ti za všechno, snad si jednou, až přijde ten čas, povíme víc.
Miluji tě, dědečku.
Přečtěte si také
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 822
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 402
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 813
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 217
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 237
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1504
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 3751
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1143
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 3014
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1429
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
moc smutne, upřímnou soustrast a hodně sil preju 
