Dědečku, prosím

Odešel mi ze života pro mne natolik důležitý člověk... Musím se s toho vypsat.

*

1.9.1992 Stojím v žluté sukýnce, bílé halence, na zádech mám poprvé aktovku a mamka mi přečesává mikádo. U dveří stojí děda s foťákem a čeká, kdy konečně vyrazíme, aby mohl zdokumentovat ten můj nástup do první třídy. Co se ve mne odehrávalo, to si nevzpomínám, snad jen, že jsem se strašně těšila a byl se mnou přece můj děda, můj mušketýr a hrdina. Pamatuji se na jeho vlídný hřejivý úsměv, který mne provázel školní branou do nové etapy mého života.

Vyrůstala jsem jen s mámou bez otce, který by mne miloval, objal, chránil. Na tohle jsem měla dědu, kterého jsem od malinka obdivovala a byl pro mne vzor a muž s velkým M. Se zavřenýma očima v paměti lovím vzpomínky, po tváři mi stéká slza a u srdce mne bolí, je noc, dlouhá černá noc a já se dívám skrz tmu v hlavě mám tisíc otázek a výčitek. Bylo tohle nutné? Proč? Proč už jsi nechtěl žít? Proč jsem tě nepřesvědčila? Udělala jsem vše pro to, abys nemusel odejít?

30.12.2016 Přijel jsi k nám. Tak rád jsi k nám jezdil, ale jsi jiný, vlídný úsměv na tváři vystřídal smutek, nesměješ se a říkáš mi věci, kterým nerozumím nebo nechci rozumět. Upíráš na mne tvůj zrak snad s nadějí, že vyslyším tvé prosby… Co mám udělat, až tady nebudeš… Zlobím se na tebe. Nechci tohle poslouchat, nechci si ani trošku připustit, že bys tady se mnou nebyl, že bys k nám už nikdy nepřijel, že bys mi už nikdy nevynadal.

O půl noci na Silvestra spolu mluvíme a přejeme si do Nového roku zdravíčko. Tak ráda s tebou mluvím, tak ráda slyším tvůj hlas, který je ode mne 30 km vzdálen! Vždy, když s tebou mluvím, představuji si tě, jak sedíš v křesle a rozčiluješ se nad politikou u televize či u denního tisku. :-D

Pamatuji si, jak jsme spolu jezdívali po dobrých hospůdkách, kde dobře vařili, vždy jsi byl mlsoun.

„Cože? Ty nejíš? A proč nejíš? Bolí tě něco? Odvezu tě k lékaři.“

„Ne, ne, ne,“ tohle je tvá odpověď. Začíná období, kdy se mi ztrácíš před očima. Jsem tak zoufalá, chci ti pomoct, chci vědět, co tě trápí. Zlobím se. Znovu tě prosím. Tvá odpověď je: „Chci umřít!“

„Proč chceš umřít? Tak moc tě miluji, tak moc tě potřebuji. Neumím si představit život bez tebe. Vím, že ten čas by jednou přišel, ale ne teď, vždyť jsi zdravý a za pár týdnů oslavíme tvé 77 narozeniny!“

Dědečku, v roce 2010 ti do života vstoupila tvá úžasná pravnučka Kateřinka. Vím, že se stala světlem tvého podzimu života, vím že ji neuvěřitelně miluješ, i teď když už s námi nejsi. Prosí tě babička, mamka, já, Kačenka. Tom, kterého bereš jak svého vnuka a máš ho moc rád. Prosíme tě všichni a ty? Chřadneš, ztrácíš se, říkáš věci, které nás bolí. A nejíš, vůbec nic nejíš.

28.1.2017 jsme u tebe. Po týdnu, co jsem tě neviděla jsi zase vyhublejší a slabší, vidím, že tě otravuje můj strach o tebe, moje pokusy dostat tě do nemocnice, moje prosby. Kačka se s tebou tulí, objímáš ji a já vidím jak tvé dlaně najednou zestárly, beru foťák a s Katkou tě vyfotím. V tu chvíli mne nenapadlo, že je to poslední fotka, kterou s tebou udělám.

1.2. Jedeme opět za tebou. Kačenka ti veze ukázat vysvědčení, její první vysvědčení se samýma jedničkama. Jsi šťastný! Vidím to! Už nesedíš u televize v obýváku, už ležíš v ložnici. Když se objevíme ve dveřích, posadíš se na posteli, Kačenka sedí vedle tebe objímá tě a hrdě ti ukazuje vysvědčení. Sedám si k vám a opět kolotoč proseb, abych ti mohla zavolat sanitku! Tvé zvednuté obočí a to, jak na mne vyjedeš, že tohle si můžu zkusit, že tak jak přijedou, zase i rychle odjedou, mne odradí.

Říkáš: „Já chci umřít doma!“

„Sakra dědečku, vždyť ty tady s námi můžeš klidně deset, patnáct let být.“

Tvá odpověď: „No tak to bych ti pěkně poděkoval!“

Několikrát denně ti telefonuju a znova a znova tě prosím, úplně bez výsledku. Tomáš ti říká: „Co to chcete udělat, vždyť já vás mám radši jak vlastního dědu, pojďte zavoláme je, dají vám výživu a do týdne jste doma.“

Dáš si prst před rty a šeptem říkáš: „Tomášku ticho, tohle už nebude dlouho trvat, ty mne jednou pochopíš!“

Děsí mne to, stále ta otázka: „Proč dědečku? Proč mi chceš odejít?“

Jezdíme za tebou téměř denně, ale dny ubíhají a ty slábneš, už v sobě neudržíš ani vodu a zvracíš i to. Sedám do auta, jedu do nemocnice, odchytávám prvního doktora, co potkám a se slzami v očích mu líčím tvůj stav! Tvé rozhodnutí. Chci radu, radu, jak tě dostat do nemocnice i přes tvůj odpor, prosím, ať mi pomůže (teď si říkáte jistě, že jsem naivní, že jsem měla zavolat záchranku, ale jen slovo sanitka ho tak vytočilo do nepříčetnosti a i v té slabé schránce se najednou objevilo tolik síly, kterou byl ochoten použít na doktory, které z duše nenáviděl). Samozřejmě že mi v nemocnici nepomohli a ještě mi potvrdili, že pokud sanitku odmítá, nikdo s ním nic nenadělá!

8.2.2017 Je večer, tvůj stav je…vážný! Kačenku dávám k tchyni a jedeme opět za tebou. Po cestě nabírám i mámu, ať je nás na tebe víc! Brečím, držím tě za ruku a prosím tě. Ty nepřítomně koukáš do stropu, chceš, abych zhasla světlo, vadí ti. U postele máš kýbl, kam zvracíš vodu, kterou vypiješ.

Tomáš stojí u tebe, snaží se domluvit ti, ale ty jen ukazuješ, ať jdeme pryč. Nemáš už síly na to se zvednout, sednout si… A říkáš: „40 dní umírám a teď se nepůjdu léčit.“ Křičíš, to nejsi ty!

Snažím se neuchovat si takový obraz v paměti. Vážil jsi 90 kg na konci ledna už to bylo 66 kg a teď, jelikož už nevstaneš z postele, jen tipuji, že nemáš víc jak 55 kg. Netušíš, jak moc si tvůj stav vyčítám! Co mám dělat? Proč nechceš pomoct??

Nevstáváš z postele, nemůžeš, vím to… Někde v podvědomí vím, že tě vidím naposled, ale říkám si: „Ne, to tak nemůže být!“ Odjíždíme, pláču celou cestu domů. Ta zatracená bezmoc, proč odmítáš doktory? Proč mně-nás tak nedůstojně opouštíš?

9.2.2017 Od rána, co jsem odvedla Kačenku do školy, cítím zvláštní pocit, který neumím popsat! Při každém zazvonění telefonu nadskočím a rozbuší se mi srdce! Bolest mi svírá hrudník a v hlavě mi běží tvá slova: „Chci umřít, já chci umřít.“

Zazvonění telefonu se mnou škubne, Tomáš. Oznamuje mi, že se rozhodl pro sanitku. Právě mu volala babička. Já nevím, co to se mnou je. Místo, abych se radovala, hystericky se rozpláču. Tomáš mi zavolal svou maminku, ta sedí u nás a povídáme si, popíjím čaj a zase telefon. Volá mi máti a já tuším, že je zle! Telefon zvedám roztřesenou rukou. Dozvídám se to, co jsem nechtěla! Dědeček mi umřel. Sedím na zemi. Ani nevím, jak jsem se tam vzala! Křičím, prosím, aby mi řekla, že to není pravda!

Ta sanitka k tobě přijela, ty jsi je posílal pryč se slovy, že chceš umřít doma, a najednou… Zemřel jsi. Hned tě začali oživovat, střídali se na tobě desítky minut, ale bezvýsledně! Seděla jsem na zemi a hlavou mi proběhlo, že tohle si nikdy neodpustím. Tomáš rychle přijíždí z práce, Katku vyzvedává Tomův otec ze školy a bere si ji domů a my jedeme k tobě.

Dědečku, nikdy už se nedozvím, jestli jsi byl nemocný a nechtěl jsi se léčit, nedozvím se, proč jsi tak moc chtěl umřít! Nepochopím nikdy, co tě k tomu vedlo!! Nevím, jestli mne to někdy přestane bolet, zatím to bolí neuvěřitelně. Vzal sis s sebou kus mého srdce. Ode dne, kdy jsi zemřel mám v sobě prázdno. Kdybych neměla Katku a Tomáše, jsem asi už na psychiatrii! Neměla jsem otce, ale měla jsem DĚDU! Takového dědu, na kterého se nezapomíná, ba naopak, takový děda žije ve vzpomínkách navždy!!!

Miluji tě! Snad je ti už lépe. Bolí mne to a na takovou bolest není lék. Nebyla jsem připravená rozloučit se s tebou, ale na to se nejspíš nedá připravit! Záchranář ze sanitky řekl babičce: „Vidíte, tak moc si přál zemřít doma a ono se mu to opravdu povedlo.“

Děkuji ti za všechno, snad si jednou, až přijde ten čas, povíme víc.
Miluji tě, dědečku.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
2874
20.2.17 00:43

9.2. 2017 jsme pohrbili nasi babicku. Dedecka pred par lety. Casem to nebude tak hrozny a zustanou jenom hezke vzpominky. Uprimnou soustrast.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1035
20.2.17 06:58

:,( moc smutne, upřímnou soustrast a hodně sil preju :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.2.17 09:00

Rada bych ti vyjadrila uprimnou soustrast, tvy pocity si, jsa v podobny situaci, dokazu docela zive predstavit. Muj deda nastesti tedy jeste zije, ale jeho smrti se desim od malicka, je mi tim, cim byl ten tvuj tobe..
Kdyz to mas tezky, pokud se clovek, evidentne velice a uprimnne milujici svou rodinu, rozhodne takovym zpusobem, ktery jeho blizni jasne velmi nici(otazka nakolik a zda vubec toto dotycny vnima), se vzdat a zcela rezignovat na zivot - je jasny, ze na tom nemohl byt moc dobre at uz psychicky nebo fyzicky, spise asi oboji. (Proto si toto zapamatujme a ve svem stari se svymi bliznimi mluvme nejen o radostech, ale i strastech. stari maji nekdy pocit, ze snad sve blizke svymi problemy obtezuji - me osobne teda naopak obtezovala prave ta nevedomost a nutnost domyslet si - ale me teda ty spolecensky divadylka obtezujou obecne).
My mladi si to imho vubec nedokazeme predstavit - kdyz si vezmu, jak jsem ja byla v haji „jen“ z nefunkcnich zad a z mlika na mozku (tedy z mirneho fyzickeho i psychickeho rozkladu), coz je myslim proti stareckym neduhum docela nic.. Tezko rict, co se mu odehravalo v hlave.. jeste kdyz se prida nejaka chronicka obtiz, nastupujici starecka demence etc etc.
A kdyz se milovany clovek nechce lecit, jediny, co ti zbyva je zacit lecit svoji dusi a ucit ji, jak se s tim vyrovnat. Pred tydnem mi umrela babicka, ktere taky dusledna lecba jejiho chronickyho onemocneni pripadala zbytecna(pritom se jednalo jen o par rezimovejch opatreni, demence se u ni take neprojevovala), v dusledku cehoz si myslim i zemrela.
Pitvu jste nenechali provest? Ja jsem typ cloveka, ve kterym se hodne bije racio s emocemi, ale prave jakasi racionalizace toho, co jejimu umrti predchazelo apod mi docela dost pomaha. A prave treba i to ze zemrela doma a nahle.
Zijeme, co se tyka stari a smrti, holt v blby dobe a kulture, beztak se spolecnost jeste nevyrovnala se ztratou katolickejch hodnot a zvyku (teda bezohledu na jejich opravdovy prinos apod). Stari a problemy s nim spojene jsou dnes tabuizovany, stejne jako smrt. Pritom se jedna o naprostou (avsak nehodici se) prirozenost.
S dedou prave o jeho budouci smrti a strastech stari a co bude az nebude a tak docela mluvime a i kdyz je z pocatku neprijemne na toto tema vubec myslet, je myslim zdravejsi ba dokonce velmi prinosne, brat smrt a vse kolem, jako sice smutne, ale bezne tema hovoru. Nekdy zavidim „primitivnim“ kmenum afriky ci jizni ameriky, nektere z nich maji naprosto uzasny (nejen) pohrebni a posmrtny ritualy a vubec pristup k zivotu a smrti.
Preju ti hodne sil a at ti brzy vzpominky na dedu privolaji uz jen usmev bez slz (aniz bys je musela zadrzovat, coz stejne neni zdravy)
(A klidne napis SZ:))

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.2.17 09:07

Děda se rozhodl, na vás je, to respektovat. Dědu chápu. Chápu i tebe, že je ti smutno a zlobíš se, ale nic si nevyčítej, umřel doma jak chtěl. Láska je i podpořit milovaného v jeho rozhodnutí, i když se nám moc nelíbí. Ať si brzy odtruchlíš tvou ztrátu a je zas dobře :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3541
20.2.17 09:11

Nech dědečka odejít.
Asi věděl více, než Ty. Upřímnou soustrast

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.2.17 09:49

Moc smutné :,( upřímnou soustrast, a dost sil ti přeji :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
20776
20.2.17 10:51

Upřímnou soustrast. Je to moc smutné, přeji hodně sil :hug:
Kdo umře, zůstává navždy v srdíčku těch, kteří ho měli rádi :srdce:
Bohužel se také vypořádávám s podobnou situací a je to stále moc těžké :(
Drž se :hug:

Příspěvek upraven 20.02.17 v 10:52

  • Nahlásit
  • Zmínit
225
20.2.17 12:27

Také pripojuji upřímnou soustrast. Vím jak smutno ti teď musí být a jak těžce to neseš. Měla jsem podobný vztah, jako ty, se svojí babičkou, vychovávala mě jako malou, když nám zemřela mamka. Jen díky ní a dědovi můj taťka zvládnul to těžké období. O to víc jsem si jich vážila a babicka byla pro mě spíš jako máma. Je to již skoro 8 let co zemřela, měsíc předtím než se mi narodil syn. Tehdy jsem si říkala, že to nezvládnu a dost mi to způsobilo psychických problémů. I když je to klišé, opravdu vše zahojí čas. Připadá ti to teď vše nespravedlivé, ale nezbývá než se smířit s tím, co si tvuj děda přál. Babička nám tehdy řekla, že už chce jít za dědou, věděla jsem, že už nebude bojovat a vzdá to. Nyní na babičku myslím také skoro každý den, ale s úsměvem dětem vypravim historky a vim, že na nás stejně odněkud ze shora dohlíží. Pořád se mi stýská a když slyším její a dědovu oblíbenou písničku, vždy se mi hrnou slzy, ale ten hrozný žal už prebolel. Tvůj děda svůj boj také vzdal a s jeho rozhodnutím se nedalo nic dělat. Věř, že věděl, jak ho máte rádi a věděl, že máš krásnou šťastnou rodinu, která bude stát při tobě. Má jediná rada je, abys tomu opravdu dala čas, bude lépe. A pokud máš potřebu brec, nemá cenu v sobě tyto emoce dusit. Uvidíš, že postupem času budeš na dědu už vzpomínat jen s úsměvem. Přeji hodně sil!

  • Nahlásit
  • Zmínit
9268
20.2.17 17:55

Upřímnou soustrast. Prošli jsme něčím podobným. Tatínek mi umřel před 5 lety v náručí o vánocích. Bude to bolet dlouho, ale čas zahojí rány. Držte se. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
750
20.2.17 19:27

Uprimnou soustrast. pred par lety deda prisel na to, ze by babicka mohla umrit drive nez on. toho dne rekl vetu: chci umrit.
odesel do loznice a do tydne prisla mozkova mrtvice a po tydnu v nemocnici umrel.
ja si dodnes vycitam, ze umrel v nemocnici, kde nechtel a lekari mi davali tupe nadeje, ze se z toho dostane i kdyz my byli presvedceni, ze to tak nevypada. mel umrit jak si pral…
nevim az my zestarneme, zda toto budeme citit a znat svuj konec, ale to rozhodnuti je nezvratne.
nezmeni na nem nic deti, vnoucata, ani milujici manzelka a je treba je respektovat i kdyz to boli…
opatrujte se…

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.2.17 19:44

:,( :,( :,(
7.1.2014 se rozhodl odejít z tohoto světa i muj dědeček…
Bohuzel, to, co si usmyslel i splnil… Presne jak popisuješ, prožívala i moje maminka. Výčitky, přebírání každého jeho slova, kdy řekl: pojďme si otevřít jeste POSLEDNI lahvinku červeného…
Snažila jsem se ho pochopit… CHLAP, kterej byl chlapem kazdym coulem začal slábnout :,( a to bylo to, s čím se nemohl smířit. Chradnul, ztrácel na váze a sily ubyvaly… A tak to rozhodl sam… Nikdy se nedozvíme, zda byl nemocný, o nemocnici nechtel ani slyšet
Nikdy me nepřestane bolet, ze nepoznal Dadu, sveho pravnoucka a ze se nedožil me svatby :,(
Strasne me boli, ze Davulka nezažije toho nejbáječnějšího dedu, diky kterému jsem mela to překrásné dětství…
Drzim ti palce… Ten smutek nikdy nezmizí, jen se mu obrousi hrany a ty se naucis zit bez dědečka… Ale to prázdno tam bude porad. Slzicky musi ven
Upřímnou soustrast

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.2.17 21:03

Přeji Vám upřímnou soustrast.
Myslím, že dědeček správně cítil, že nastal čas jeho odchodu. Je dobře, že mohl umřít doma, být do posledního dne mezi svými blízkými.
Nechejte ho v klidu odejít, nevyčítejte nic sobě ani jemu. Uchovejte si na něj hezké vzpomínky a v duchu mu poděkujte…
Až Vás to přebolí, možná si uvědomíte, že ten jeho fyzický konec byl vlastně krátký, bez nějakého dlouhého trápení…
Přeji hodně sil! :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit