Po 10 letech

Byl začátek července, v nákupní tašce si nesu růžovou krabičku s těhotenským testem, sluníčko mi pálí do zad, dcera Kačka zrovna prázdninuje u babičky (mojí mamky). Partner je v práci, jsem doma sama v ruce držím krabičku a směju se, nahlas říkám, že to nee určitě zbytečná panika, ale včera, když jsem obsluhovala hosty hotelu na terase, měla jsem pocit, že obsluhuji na lodi na rozbouřeném moři, smrděl mi cigaretový kouř, všechno se se mnou houpalo. 16hodinová směna na mě najednou byla moc, tahala jsem za sebou únavou nohy a bylo mi neuvěřitelně špatně. S nádechem a trochu i s nadějí jdu na wc a vyzkoušet test… Po pár minutách lítám po bytě úsměv střídá pláč, na testu je duch, slabá, ale viditelná druhá čárka.

Tomáši, ty budeš táta, říkám do telefonu se smíchem a slzou v oku zároveň. Dodnes mám v paměti ty první chvíle, kdy jsem si uvědomila, že nedýchám jen sama za sebe. Tento pocit, krásný pocit jsem zažívala před 10 lety, ale to mi bylo 23 let a byla jsem na to všechno sama. viz předchozí deníčky 

Kvůli vysokému krevnímu tlaku mě gynekolog nechává na neschopence od 10.tt. Popravdě se mu nelíbila ani moje práce, barmanka, 16hodinové směny. Hotelový bar v Luhačovicích od rána do rána na nohách, vždy 4 dny pracovní a 4 dny volna.

Tak jsem proplula těhotenstvím a mám dojem že to hrozně rychle uteklo, Katka se těšila na ségru a byla mi velkou pomocnicí až oporou, vždy přišla ze školy a už kolem mě cupitala, pusinkovala bříško, hladila a mluvila na sestru. Pro partnera bylo vše nové, zatímco já jsem si to opakovala, mám pořád před očima, jak byl dojatý na ultrazvuku v 13.tt. A když nám ve 20.tt řekli, že nosím holčičku měla, jsem neuvěřitelnou radost, i když mi bylo trochu líto partnera, přece jenom tři ženské na jednoho chlapa… 

V 38. tt., 3.3.2020, jsem navštívila jako každý týden rizikovou poradnu a můj tlak 160/110 byl v tu ránu vstupenkou na nemocniční lůžko. Stejně jako před 10 lety to mě přijímali ještě s vyšším tlakem, nejspíš u mě konec těhotenství znamená hypertenzi… 4.3. Ráno při vizitě mi byl dán verdikt 5.3. V 8:00 nástup na císařský řez, první dcera se narodila akutním SC po neúspěšném vyvolávání porodu, tak teď se ani vyvolávačka nekonala a rovnou císařský řez. Čekala jsem nějaký příval strachu a obav, ale ten se nedostavil.

Ráno jsme s Tomášem kráčeli ruku v ruce k porodnímu operačnímu sálu, kde mě naposled hladil břicho a šeptal mi, jak moc mě miluje, poslední pohled a pusa a pak už mám tmu, když mně vzbudili, viděla jsem, jak si Tom nesl naši dceru Sandru se slzami v očích rovnou ke mně, byla jsem totálně mimo, koukala jsem na malou Sandrušku a nemohla jsem uvěřit vlastním očím, čert vem bolest, pro ni bych tohle všechno postoupila klidně stokrát.

Mám nyní dva dny v mém životě, které prostě stály za to, 25.8.2010 a 5.3.2020, dny, kdy se narodily moje holky, moje lásky ❤ Tom se ke mně skláněl na pokoji a do ucha mi šeptal děkuju, přitom mu na můj obličej kapaly slzy, moc děkuju, malá je krásná a je zdravá, nezapomenutelné chvíle a nyní se ráda v myšlenkách a vzpomínkách vracím do porodnice, obě holky se mi narodily ve zlínské porodnici a můžu říci, že se tam za těch 10 let hodně změnilo. Od 9.3. jsme doma a je nám prostě fajn, Kačka je skvělá sestra a Sandruška ji každé ráno vítá úsměvem. Já dnes už jen s nostalgií vzpomínám na loňský červenec a na to, jak jsem běhala po bytě s těhotenským testem a volala jsem Tomovi a chtěla to v tu chvíli křičet do celého světa. Dívám se na ni, jak krásně spinká, a děkuji za to, že je zdravá a spokojená…

A abych nezapoměla, tak Sandra se narodila v 38.tt., vážila 3 660 g a měla 49 cm…