Z neúplné rodiny aneb Vzpomínky plné hádek, smutku a slz

Narodila jsem se mým rodičům v jejich 24 letech. Na úplnou rodinu nemám moc vzpomínek a když už, tak to jsou vzpomínky plné hádek, smutku a slz.
Můj otec s námi čas moc netrávil, zmizel na několik dní a vrátil se jen na pár hodin, nebo jen na jeden den. Moje úplně první vzpomínka je z mých tak tří let. Byla noc a probudil mě křik a rozbíjení talířů. Potichu jsem se vykradla z postele a zamířila ke dveřím do obýváku, odkud hluk vycházel. Rodiče na sebe křičeli, otec byl očividně dost opilý a mamka brečela. Najednou otec vzal talíř a hodil vedle mamky. Střepy se rozletěly a mamka začala křičet, co mu hráblo. Začala jsem brečet a díky tomu si mamka všimla, že tam jsem, vzala mě do náručí a lehla si se mnou v pokoji do postele. Otec mezitím odešel a neviděla jsem ho následujících několik dní. Takhle to pokračovalo do mých šesti let, kdy se mamka odhodlala, vyměnila zámky a zažádala o rozvod. Otec se několik dní do bytu snažil násilně vniknout. Sousedi ho na chodbě uklidňovali, marně, nakonec přijeli policajti a tátu odvezli. Pak jsem ho neviděla. Z bytu jsme se musely odstěhovat, protože nám přišla exekuce, zjistily jsme, že jsme 2 milióny v mínusu. Nevěděli jsme, jak se to mohlo stát. Tady jsem velmi začala pociťovat, jaký má rozvod rodičů na mě dopad. Rok jsem otce neviděla, nevolal, nepsal, vypařil se. Zničehonic se objevil v můj první školní den na základní škole i se svou přítelkyní. Proběhla velká hádka a díky ní jsem nosila nálepku „ta z neúplné rodiny“. Nebylo to moc příjemné. Ve škole se mi děti smály a později se z toho stala i šikana. Do školy chodila sociální pracovnice, která se ptala, jestli nemám pocit, že jsem zanedbávaná. Ten pocit jsem neměla, mamka se mi věnovala a i když mi nemohla dopřát spoustu materiálních věcí, tak nešetřila svou láskou. I přesto, že měla dvě práce, aby splatila dluh, uživila nás, a starala se o dvě děti. Vždy si na nás našla čas. Najednou přišel dopis od soudu ohledně střídavé péče. Rozhodlo se, že jednou za čtrnáct dní budeme na víkend jezdit k otci. Několikrát přijel pozdě a několikrát nepřijel vůbec. Pak se narodila má nevlastní mladší sestra a najednou se z otce stal táta. Bral nás na výlety, hrál si s námi a věnoval se nám. Pak se to opět vytratilo, když sestře byly dva roky. Už jsme nejezdili na výlety, nehráli si a ani spolu nejedli u jednoho stolu. Jezdili jsme tam jako chůvy. Ráno se otec vytratil a dopoledne se vytratila i jeho přítelkyně. Zůstali jsme sami s dvouletou holčičkou, bez dozoru až do pěti večera. Pak jeho přítelkyně otěhotněla znovu, a začali jsme ji být na obtíž. A tady začaly problémy, se kterými bojuji doteď.
Nařkla mě, že jsem ukradla tisícovku z kasičky. Když jsem se bránila, že jsem to nebyla já, a že ani nevím, kde ta kasička je, otec mi nevěřil a zmlátil mě. Chtěl po mojí mamce odcizenou tisícovku. Následující dva měsíce jsem k němu odmítala jezdit. I můj bráška tam nechtěl. Po dvou měsících otec přijel s omluvou, že teď už ví, že tu tisícovku vzala jeho přítelkyně.
Opět jsme k němu začali jezdit až po narození nevlastního brášky. A tady nastal bod zlomu. Můj bráška chodil na fotbal a každou sobotu měl zápas. Otec ho tam odvezl a zase odjel, nesledoval, jak jeho syn hraje zápas a jak dává góly. Skoro to vypadalo, že mu je jedno, že se mu daří. Po jednom zápase, kdy celý den pršelo, zapomněl mého bratra po zápase vyzvednout. Vyzvedl ho až dvě hodiny po zápasu, celou dobu můj brácha stál na dešti v dresu a čekal, až ho někdo vyzvedne. Nevím, co se stalo, ale po hodině otec přijel bez mého bratra, ptala jsem se, kde je, ale jen mě poslal do pokoje. Zaslechla jsem, jak jeho přítelkyně říká, že jsme rozmazlení spratci, a že tam nemáme co dělat. Ještě v ten den mě přijela mamka vyzvednout, otce seřvala na jednu dobu a té jeho nádheře řekla, ať si kouká hledět svých dětí a ať nás nevyužívá jako chůvy, aby si ona šla na celodenní nákupy. O několik dní později jsme šli k soudu. Soudkyně byla moc milá a přátelská, chtěla vědět, co cítíme a u koho chceme zůstat. Vše jsme ji vypověděli, řekli jsme, že máme rádi oba rodiče, ale táta se nám nikdy nevěnoval a jeho přítelkyně nás nesnáší. Soud rozhodl, zůstaneme u mamky, ale střídavá péče bude nadále probíhat. Hned ten víkend po soudu jsme jeli k otci. Hned, co jsme vstoupili do domu, jeho přítelkyně na mě začala ječet, že jsem udělala chybu, a že jsem neměla lhát. Řekla jsem, že jsem nelhala, pouze řekla pravdu. A v tom mi řekla něco, kvůli čemu jsem docházela na psychiatrii. Řekla, že kvůli tomu, že mamka čekala mě, šla na potrat. Že jen kvůli mně musela nechat zabít svého syna. Můj otec tam jen stál a jen jí přikyvoval. To byla pro mě poslední kapka. Odjela jsem a s otcem jsem přerušila kontakt. Bylo mi pouhých jedenáct.
Od otce jsem měla klid následujících 7 let. Nevolali jsme si, nepsali si a mně to nevadilo, pořád mě bolelo to, jak se mě nezastal. Najednou mi napsal na Facebooku, dva měsíce po mých 18. narozeninách. Řekla, že se chce sejít a promluvit si. Souhlasila jsem, chtěla jsem mu říct vše z plných plic a říct mu, že si hodlám změnit příjmení. A to jsem udělala, ale otec umí hrát dobře na city. Řekl mi, že chce, abychom byli zase rodina a já mu uvěřila. Následovaly další dvě schůzky, během kterých jsem opět spatřila své dva mladší sourozence, a poznala moji druhou mladší sestru. Zjistila jsem, že otec opustil matku mých dvou sourozenců, našel si novou a s ní má mou druhou sestru.
Bohužel, jemu tři schůzky nejspíš stačily a opět se neozval. Nyní jsem matkou skvělého syna, manželkou hodného chlapa a jsem šťastná. Ano, otec ví, že má vnuka, ale ani jednou nezavolal, ani nenapsal.
Děkuji za přečtení. Bylo to poněkud dlouhé, ale má to důvod, proč je to tak dlouhé. Žádné dítě nenese dobře rozvod svých rodičů a ještě horší je, když se rodiče neustále hádají a hází na sebe špínu. Prosím, jsme dospělí lidé, i když toho druhého nesnášíte sebevíc, myslete na to, že s tím člověkem máte dítě a to dítě potřebuje vidět, že rodiče jsou k sobě slušní, i přesto, že nejsou spolu.