Zatím nevím, díl 10.
- Pro zábavu
- Meridene
- 19.04.22 načítám...
Další pokračování je tady a asi vás trochu naštvu, ale pořád ještě neodhalím, jak to vlastně s tím naším malým duchem je. Ještě pořád si s tím koncem pohrávám a nejsem s tím spokojená, tak jsem vám napsala takovou menší odbočku a získala trochu času.
„Tiše, Péťa už spí,“ zavolám tiše k manželovi, který právě odemyká dveře od naší malé garsonky. „Máme tu něco k jídlu?“ otráveně hodí batoh na kuchyňský stůl. Vstanu od televize, kde jsem na něj od sedmi hodin čekala, a odnesu batoh na chodbu. „Ano, dělala jsem vepřové na kmíně s rýží, ohřeju ti to.“ Jdu k lince a vyndám talíř. „Proč s rýží, když víš, jak ji moc nemusím, dal bych si těstoviny“ zavrčí otráveně a jde do lednice. „Dal bych si skleničku piva, tys ho nekoupila?“ bouchne s dveřmi více, než je nutné.
Vím, že je unavený, byl v práci a pak na stavbě našeho vysněného domu, která se bohužel nevyvíjí úplně ideálně, jsou trochu problémy. „Nebyli jsme dneska venku, Péťa měl trochu teplotu od zoubků, rostou mu,“ namítla jsem tiše a postavila před něj jídlo. „Já jsem ti říkal, že chci těstoviny,“ zavrčel a odsunul talíř. „Je půl desáté, opravdu si myslíš, že teď budu vařit těstoviny? Od rána jsem se nezastavila, Péťa po obědě nespal, ty zoubky ho bolí, uklidila jsem celý byt, vyprala, vyžehlila, vyřídila tu pojistku a vyřídila jsem ten problémy s chybějícími doklady pro hypotéku, všechno je v pořádku, peníze zítra uvolní. A teď mám ještě uvařit těstoviny abys byl spokojený? pomalu mi dochází trpělivost.“
„A já se flákám? Měla by sis uvědomit, kdo tu na to všechno vydělává!“ vyštěkne, vezme batoh z předsíně a bouchne dveřmi. Z vedlejší místnosti se ozve vyděšený pláč. Už aby byl dům postavený a tyhle hádky zmizely.
„Chci se rozvést,“ tahle věta visí ve vzduchu nad naším stolem v naší krásné nové kuchyni. Po půl roce je konečně všechno na svém místě, uklizené a čisté. Péťa je u mých rodičů a já pro nás naplánovala hezký večer. Zrovna jsem se chystala nám nalít šampaňské na oslavu toho všeho, místo toho se teď dívám, jak ve zpomaleném záběru, jak mi lahev tím šokem vyklouzla z ruky, spadla hezky na dlažbu v kuchyni a její obsah se rozstříknul všude kolem a mě až naprosto absurdně napadlo, že budu muset odtáhnout lednici, abych z pod ní dostala střepy a zase budu muset umýt celou linku, protože bude lepit.
„Cože?“ otočím se na manžela a ten sedí u stolu a právě si do pusy cpe špagety carbonara, které tak miluje. V prvotním šoku si myslím, že jsem mu asi špatně rozuměla nebo si dělá opravdu hodně blbou legraci. „Slyšíš dobře, chci se rozvést. Někoho jsem poznal a zamiloval se. Mezi námi už to dlouho neklape, myslel jsem, že v novém domě se to spraví, ale nefunguje to. Nemusíš se bát, barák určitě rychle prodáme, hypotéka se doplatí a půjdeme si každý svou cestou, alimenty ti budu platit, klukovi hlavu motat nebudu a nechám ho jen s tebou, časem si zvykne a zapomene na mě.“
Stojím jako opařená a poslouchám ten naprosto absurdní monolog svého zatím ještě pořád manžela. „To nemůžeš myslet vážně? Kdo je to? To opravdu kvůli ní zahodíš tohle všechno?“ vypravím ze sebe přiškrceným hlasem a stojí mě to opravdu hodně přemáhání, abych se nerozplakala. Tak dlouho nám to trvalo, než jsme tohle všechno dotáhli do konce a teď to bude mít někdo cizí? „Já se nechci rozvádět!“ řeknu rozhodně. „Půjdeme do poradny a vyřešíme to.“ „Na to už je pozdě,“ odtuší manžel.
„Na neděli mám objednané stěhováky a dneska jsem byl podat žádost o rozvod, brzy se ti ozve můj advokát, aby s tebou domluvil podrobnosti ohledně alimentů, doufám, že budeš rozumná.“ Nacpe si do pusy poslední sousto špaget, vstane a z lednice si vezme pivo a jde si sednout před televizi. V naprostém šoku a mechanicky uklidím kuchyň a s druhou lahví sektu si jdu sednout na terasu.
V neděli odpoledne s malým v náručí stojím na příjezdové cestě k našemu domu, který si v pondělí přijde nafotit realitní makléř, a dívám se na odjíždějící auto stěhováků. Ještě před chvílí cpali za vydatného kibicování mého nastávajícího exmanžela jeho věci do útrob auta a teď jedou pryč. Ten srab stojí u auta a znovu mi opakuje nějaké hovadiny o právníkovi a že to tak bude lepší. Lepší pro koho? Pro mě? Pro Petra? Malý z toho ještě nemůže mít rozum, jen dělá ručkou „pápá“ tátovi, kterého už asi nikdy neuvidí.
Přečtěte si také
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 3605
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 2660
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1334
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1360
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 924
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 4836
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 3795
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 1115
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 3507
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
Věřila jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Pak jsem ale poznala jeho matku
- Anonymní
- 28.04.26
- 3354
Na muže jsem měla vždycky smůlu. Nevím, jestli je to smůla, nebo tím, že jsem trochu náročnější. Je mi 35, mám za sebou tři vážné vztahy a toužím po dítěti. U toho posledního už jsem si myslela, že...
tak by mě zajímalo, jestli to vůbec bude mít nějaký rozuzlení…???
