Zatím nevím, díl 3.

„Mami, jsem doma a nejsem sám!“ ozve se od vchodových dveří můj patnáctiletý syn Lukáš a v závěsu za ním se vynoří blonďatá ježatá hlava jeho kamaráda. „Ahoj teto, jak se máš? Máme hrozný hlad,“ vrazí mi z každé strany jeden pusu a hodí mi k nohám tašky ze školy. Jsou k sežrání, fakt, že jo. „V lednici je mlíko a na lince hotová bábovka, tak si naložte a spolu s taškama si to odneste do pokoje, večeře bude jako obvykle v šest hodin. Bude domácí pizza a bude jí dost, tak nějak jsem předpokládala, že se tu Marek zastaví.“ „Domácí pizza, mmm,“ zamumlá Marek s plnou pusou bábovky, která se mu z pusy sype na podlahu, protože se jako obvykle neobtěžoval s talířkem. Už si cpe do pusy druhý kousek, ale zastaví ho můj varovný pohled. Otevře skříňku, vezme dva talířky, naloží oběma a nalije dvě sklenice mléka, když se na mě podívá a vidí, že mám zdvihnuté obočí, tak dojde pro ruční vysavač a vyluxuje tu hromádku drobků, co mu vypadala z pusy. „Hodný kluk,“ utrousím a dál se věnuju korektuře ve svém počítači.

„Mami?“ vyruší mě znovu Tom. „Ano, Marek tu může zůstat spát, pokud to má domluvené s rodiči, a teď už mě nechce pracovat, do večeře je ještě hodina a já musím dodělat tuhle korekturu, protože ji musím zítra odevzdat a ráda bych ji dnes měla hotovou na čisto, abych už si ji ráno jen přečetla a odeslala,“ odpovím na nevyřčenou otázku a dám jasně najevo, že debata je u konce. Dusot nohou do schodů a chechot dvou puberťáků se snažím ignorovat a znovu se ponořit do práce.

„Jako to si ze mě děláš srandu,“ zazní najednou za mnou a já až nadskočím leknutím. Nade mnou stojí Lukáš a tváří se jako bůh pomsty. „O čem to mluvíš?“ zeptám se překvapeně, protože tímto tónem se mnou obvykle nemluví. „Co si dělala u mě v pokojíčku?“ ptá se a jeho tón se mi vůbec nelíbí. „Zabrzdi mladej, u tebe v pokojíčku jsem dneska vůbec nebyla a změň ten tón, takhle se mnou mluvit nebudeš.“ Jeho výraz se ale nemění. „Tys tu měla na návštěvě někoho s malým dítětem a pustila si mi ho do pokoje a nechala bez dozoru? Jinak si to totiž vysvětlit neumím,“ vzteklý tón jeho hlasu nabírá na intenzitě. „Hej, kámo, brzdi,“ sejde dolů ze schodů Marek a tváří se rozpačitě. Mně na zádech vyrazí studený pot a sevře se mi žaludek při zmínce o malém dítěti. „Vůbec nevím, o čem to mluvíš, Luky,“ snažím se zmírnit jeho vztek. „Tak se pojď podívat,“ jeho naštvání je opravdu velké, a tak se zvedám a jdu nahoru.

„Do prele,“* uklouzne mi z pusy, když překročím práh jeho pokoje. Ano, panuje tu obvyklý bordel stávající se z poházeného oblečení, prázdných talířů od jídla a rozházených skic obrázků, ale rozhodně sem nepatří pokreslené zdi, nábytek a zem obrázky malého dítěte. Žaludek mi udělá přemet, podlomí se mi nohy a najednou mě obklopí tma. „Paní Dlouhá, proberte se,“ slyším z dálky. Vnímám popleskávání na tváři a na levé ruce cítím, jak mi ji cosi svírá a škrtí. Otevírám oči. „No sláva, už jste zpátky,“ vydechne úlevou záchranář. Ležím na gauči dole v obývacím pokoji a nade mnou stojí dva vyděšení puberťáci se ženou v uniformě zdravotníka záchranky a muž ve stejné uniformě sedí vedle mě a měří mi tlak. „Pro jistotu vám ještě napíchneme žílu a odvezeme si vás s sebou do nemocnice na pár testů, omdlela jste a nemohli jsme vás dost dlouho probrat,“ vysvětluje si nesprávně můj nechápavý pohled. „Mami, já na tebe nechtěl křičet, mrzí mě to,“ Lukášovi se koulí slzy po tvářích a Marek taky nemá k pláči daleko. „Teto, my se tak strašně báli, omdlela si a my tě nemohli vzbudit, tak jsme zavolali záchranku.“ „To jste udělali kluci moc dobře. Jsou opravdu moc šikovní, když jsme dorazili, ležela jste na gauči ve stabilizované poloze a hlídali, jestli dýcháte,“ chválil kluky ten muž.

Ucítím jemné píchnutí v loketní jamce a pak cosi chladného, jak mi vtéká do žíly. „Zkusíte s námi dojít do sanitky?“ ptá se záchranářka. „Co jste dneska jedla a pila?“ pokračuje v kladení otázek, zřejmě aby mě nějak zaměstnala. „Ráno jsem normálně snídala, měla jsem ovesnou kaši s ořechy a ovocem a presso s mlíkem,“ jako vždycky. „A kolik jste toho dnes vypila?“ Během výslechu jsem se posadila a pak pomalu za jejich pomoci vstala, takže už stojím a můžu se podívat na stůl v kuchyni, která je vlastně součástí obývacího pokoje. Na stole stojí lahev s vodou, kterou používám, abych si hlídala pitný režim, mívám s ním problém. Dojdu za jejich pomoci ke stolu a podívám se na ni. Je netknutá a počítadlo také. „Já, asi jsem skoro nic nevypila,“ hlesnu. Kecám, nevypila jsem kromě těch dvou kafí vůbec nic, z lahve neubyla ani kapka, a do toho ještě ta cigareta. Záchranáři se na sebe podívají. „Kolik kávy jste dnes vypila?“ zeptá se muž se zdviženým obočím. „Dvě pressa,“ hlesnu.

„Syn mi říkal, že berete prášky na vysoký tlak. Vzala jste si je dnes?“ Nevím, co mi to kape do žíly, ale je mi po tom lépe a už začínám mít trochu vztek. „Ano, léky beru ráno vždy po čištění zubů, takže pravidelně ve stejnou dobu,“ odsekávám. „Problém bude asi pravděpodobně v dehydrataci, ale bohužel si vás musíme odvézt na testy do nemocnice, to je bohužel pravidlo, když k vám dorazí rychlá,“ dodá smířlivěji záchranářka, která už vidí, že se začínám zlobit.

„Co se to tu děje? Proč je tu sanitka? Zlato, co se ti stalo?“ právě dorazil můj muž David. Stojí uprostřed obýváku, v uších sluchátka. Zase celou cestu domů telefonoval. Tváří se dost vytřeštěně. Je to podívaná jak z amerického filmu. Před barákem sanitka, rozcapené dveře do domu, v obýváku dva vyjevení puberťáci a u kuchyňského stolu stojí manželka s kanylou v ruce, za ní záchranářka s pytlíkem čehosi, co vede do té kanyly, a přitom jí podpírá a závěrem toho je tam záchranář, co se tváří, jak pan učitel v nedělní škole.

„Povíš mi, co se vlastně stalo?“ zeptá se mě David a pohladí mě po tváři, když mě ráno po propuštění vyzvedává v nemocnici. Mimochodem, kromě dehydratace na mě neshledali nic závadného, takže jsem byla náležitě poučena o důležitosti pitného režimu, nechali mi vykapat ještě asi jeden pytlík čehosi, odebrali asi milion ampulí krve a prověřili snad i můj původ, a pak mě s konstatováním o dehydrataci propustili domů. „Nevím,“ hlesnu a opřu se o jeho dlaň. „Asi jsem se zabrala moc do práce a zapomněla hlídat, abych pila. Vždyť mě znáš,“ snažím se bagatelizovat tu událost. „Ty už zase kouříš?“ zeptá se mě po chvíli ticha. Otevřu pusu, abych se zeptala, kde na to přišel, ale předejde mě s odpovědí. „Když jsem večer měnil pytel v koši, tak jsem si všimnul cigarety. Děje se něco s tvou prací? Většinou po cigaretě saháš, když jsi nervózní nebo máš starosti.“

Už jsme skoro u domu a já přemýšlím, jestli mu mám říct o tom dětském duchovi, který se toulá naším domem. Nevím, zda by mi věřil, je natolik racionálně smýšlející člověk, že by to nemusel pochopit. Už jsme u domu, zastaví, vypne motor a podívá se na mě tím svým zkoumavým pohledem. „V práci se nic neděje, jen mi tenhle týden dala docela zabrat a ta včerejší korektura byla dost náročná a potřebovala jsem si trochu utřídit myšlenky, tak jsem sáhla po cigaretě, ale ani jsem ji nedokouřila,“ uchýlím se pro tuto chvíli raději pro lež. Rozhodla jsem se totiž, že si na toho malého ducha trochu posvítím a něco si o něm zjistím. „Dost si vyděsila mě i kluky, už to nedělej,“ vezme můj obličej do dlaní a políbí mě.