Zatím nevím, díl 2.

Název pořád ještě nevím a popravdě se mi docela zamlouvá nechat mu ten nevědoucí :). Pár z vás to četlo a reakce jsou zatím pozitivní, tak posílám další díl. Pokusím se, aby každé pondělí byl nový díl, ale nezáleží to jen na mě. Je to poprvé, co píšu něco takhle velkého, takže prosím buďte shovívavé, a když narazíte na něco, co se vám bude zdát divné, nepřesné nebo třeba bude nesouhlasit s tím, co jsem dosud napsala, tak se nebojte ozvat, budu moc ráda. :)

Pomalu se otáčím a pevně uchopím zábradlí terasy, abych sama pro sebe zakryla třesoucí se ruce. Stojí ve dveřích mezi kuchyní a terasou, v ruce drží usínáčka a s hlavou trochu na stranu si mě prohlíží. Nepláče, jen si mě důkladně prohlíží. Pak jako když ho někdo píchne a odběhne někam do útrob domu. Stojím na terase a nedokážu se přimět k tomu, abych šla dovnitř.

Po chvilce se donutím sejít dolů na zahradu a posbírám střepy a zhaslou cigaretu. Přemýšlím, že to půjdu vyhodit do popelnice k přednímu vchodu, místo toho, abych to vyhodila do koše v kuchyni. Pak si uvědomím absurdnost svého jednání a odhodlaně jdu po schodech na terasu a s hlubokým nádechem překročím práh kuchyně. Několika rychlými kroky jsem u odpadkového koše a vyhazuju obsah svých dlaní, pak se rychle rozhlédnu po místnosti. Nikde ani památka po malém klukovi v pyžamku s rozcuchanými vlasy. „Haló, jsi tu ještě?“ vypravím ze sebe přiškrceným hlasem a v duchu se divím, jakým tónem hlasu to vlastně mluvím. Odpovědí je mi skotačivé dupání v patře nade mnou. Zježí se mi vlasy na zátylku, sevře se mi žaludek a na zádech vyrazí studený pot.

„Do prele, co se to tu sakra děje?“* běží mi hlavou a pokládám nohu na první schod, pomalu stoupám nahoru a opírám se rukou o stěnu. Hlavou mi běží, proč jdu vlastně nahoru. Když se dívám na nějaký film, kde se budoucí oběť ducha nebo vraha vydává hledat nebezpečí, tak jí nadávám, že je úplně blbá a že je jasné, že ji to bude stát život. Já vím, že to má ve scénáři a že by žádný film nebyl, kdyby to neudělala, ale stejně to musím komentovat. Hlavou se mi honí spousta kravin, zatímco pomalu stoupám nahoru. Cítím, jak se mi lepí tričko na záda a potůček potu si hledá cestičku dolů a strašně šimrá. Oči mám upřené na schody, tolik se bojím podívat nahoru, přestože už tuším, co uvidím.

Už jsem za půlkou a pomalu zvedám oči, abych se podívala nahoru. Zase tam stojí, v ruce drží usínáčka a tentokráte se směje. Pomalu si dřepnu na bobek, potlačím tu šílenou paniku, která mi svírá hrudník, kde v tuhle chvíli moje srdce buší tak zběsile, že mi nadskakuje tričko, a divám se pozorně na toho malého vetřelce. Je tak skutečný, tak hmotný, nevypadá jako duch, budou mu opravdu tak maximálně tři roky. „Jak se jmenuješ?“ zkouším se znovu dozvědět něco víc. Přitiskne usínáčka víc k sobě a zamračí se. „Ty tu bydlíš?“ zkouším dál. Nakrabatí pusinku k pláči a nakloní hlavu na stranu. Dřevění mi nohy a přestávám cítit špičky, ale bojím se pohnout, abych ho nevyděsila. „Musíš mi o sobě něco říct, jinak ti nepomůžu,“ zkusím naposledy.

Otevře pusinku, jako by chtěl něco říct, ale najednou se zachvěje a jakoby rozmaže. Vytřeštím oči a už ani na okamžik nepochybuji o tom, že to není skutečná lidská bytost, ale duch. V krku narůstající knedlík paniky, žaludek se mi svírá a studený pot mi zalévá celé tělo. Já vím, je to absurdní bát se ducha malého dítěte, ale jsem člověk milující duchařské horory, takže moc dobře vím, že ti nejněžněji vypadající duchové, bývají většinou ti nejkrutější. Bojím se hnout a jen se dívám, jak ta malá postavička kousek ode mě jakoby problikává, až nakonec úplně zmizí.

Nevím, jak dlouho jsem na těch schodech seděla v podřepu, ale když se chci konečně zdvihnout, tak mé tělo strašně protestuje, opatrně proklepávám a protahuju nohy a snažím se sejít za pomoci stěny kolem schodiště dolů. Jdu rovnou do koupelny, kde ze sebe všechno svlíknu a jdu se osprchovat.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Jahudka82
17927
2.6.20 08:59

:potlesk: Opet bomba a mela jsem tedy hodně podobné pocity - ještě že to čtu až teď ráno cestou do práce a ne treba o půlnoci :oops: ;) To bych asi nešla ani na záchod… :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
kotaska91
11736
2.6.20 09:33

Těším se na další díl, miluju duchařiny, nechceš napsat celou knihu?

  • načítám...
  • Zmínit
VeruMar
1504
2.6.20 14:19

@Meridene Opravdu moc pekne se to cte a konecne neco, co i oku lahodi (gramatika, styl :palec:) :) kazdy den jsem koukala, jestli uz vyslo pokracovani, je super vedet, ze to budes davat pravidelne :)

Jako fakt pecka, pekne napinave, strasidelne, ale hrozne zajimave zaroven, jestli to budes vydavat knižně, chci to mit!! :mrgreen: :palec: :potlesk:

  • načítám...
  • Zmínit
Meridene
151
2.6.20 17:56

@kotaska91 přemýšlím o tom, ale to už je opravdu veliké sousto. Uvidíme, jak se poperou s tímhle. :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Planetka85
785
2.6.20 22:25

:potlesk: Paráda, moc jsem se na pokračování těšila a nezklamalo :) Husina naskočila hned při první větě :lol: A to, že je „povídka“ bez názvu se mi vlastně taky vcelku zamlouvá :)

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Zatím nevím, díl 10.

Zatím nevím, díl. 9

Zatím nevím, díl 8.

Zatím nevím, díl 7.

Zatím nevím, díl 6.

Zatím nevím, díl 5.

Zatím nevím, díl 4.

Zatím nevím, díl 3.

Zatím nevím