Zatím nevím, díl 8.

Tak je tu další kousek skládanky, který je potřebný k tomu, abych mohla pomalu směřovat k odhalení. Doufám, že se vám to bude líbit. Už pracuju na dalším, kde se blížíme do finále. Tohle psaní na díly má výhody, že si můžete s dějem ještě trošku pohrát a maličko ho měnit podle momentálních nápadů...

Zatím nevím, díl 8.

Je čtvrtek ráno a už od šesti hodin, jako každý den tento týden, sedím u počítače a snažím se dodržet přepracovaný harmonogram na knížku, kterou už musím brzy odevzdat. Skoro vůbec nemusím nahlížet do svých poznámek, protože jí v hlavě nosím už hrozně dlouho a jen ji musím dostat na papír. Prsty mi tancují po klávesnici notebooku a snaží se zachytit ten rychlý tok myšlenek, jen občas se natáhnu, abych se napila vody nebo kafe, které už je od rána studené. Telefon mám nastavený na tichý režim, ale obrazovkou nahoru, abych ho mohla zvednout, kdyby volal David, Lukáš nebo mamka, tihle tři ví, že dokončuju knížku a volat mají jen v životně důležitých situacích. Ani jeden z nich nevolal, zato volal táta. A to už několikrát.

Právě se snažím dokončit kapitolu, když ticho v domě prořízne zvuk zvonku. Kouknu na telefon, abych zjistila, kolik je hodin, jestli by to mohla být pošťačka. Jenže by to mohl být taky táta. Dělat, že nejsem doma je asi docela zbytečné, tak jdu otevřít.

„Čus, máš chvilku?” stojí u branky, kterou zamykáme. „Ahoj, nemám, nezlob se, myslela jsem, že jsi pošťačka, jinak bych ani nešla otevřít.“ „Jen na malý kafe, nechci tě zdržovat,” snaží se dost neúspěšně zamaskovat svoje podráždění, že na něj mluvím ode dveří a nejdu mu otevřít. „Tati, já nemám čas ani na to malý kafe, díky tvým ranním přepadovkám poslední týden vstávám v pět ráno, abych v šest zasedla a psala, abych dodržela termín odevzdání knížky nakladateli. Navíc po té poslední scéně nemám nejmenší chuť s tebou u toho kafe sedět a povídat si, jako by se nic nestalo, takže se nezlob, ale musím jít.” Otočím se a jdu zpátky domů. Zavřu dveře a svezu se po nich dolů a snažím se ovládnout tu nervozitu a špatný pocit z toho, že jsem ho takhle v podstatě vyhodila.

„Jsi v požádku? Nebudeš blinkat?” ozve se najednou kousek ode mne. Opatrně zvednu hlavu a dívám se do očí našeho malého ducha. „Péťo, copak tu děláš?” vydechnu překvapeně a po těle se mi rozlije studený pot. „Já chci tátu, víš?” Oči se mu zalijí slzami. „A kdepak je tatínek?” Sedím dál opřená o dveře, rukama si objímám kolena a snažím se zvládnout nervozitu ze setkání s tátou a nastupující nával paniky z toho, že tu zase je a vlastně není tenhle malý tvoreček. „To já nevím, byl tady a už není. Odvezlo ho to velké auto a už není.“ Teď už regulérně brečí a nahlas vzlyká, chtěla bych ho vzít do náruče, ale vím, že bych sáhla do prázdna. V hlavě mi běží myšlenky na to, jaké velké auto si jeho tátu odvezlo a už není. Napadá mě sanitka. Že by byl nemocný a umřel? Najednou ten malý prcek zase začne blikat a najednou zmizí.

Pomalu se zvednu a snažím se obnovit krevní oběh v nohách. Jdu od vchodových dveří zpět do kuchyně a potřásám na střídačku jednou a pak druhou nohou. V hlavě se mi rodí myšlenka, kterou bych moc ráda rychle zapudila, ale vím, že to není dobrý nápad. Chvílí ještě přemýšlím, ale nakonec se rozhodnu, vylovím z kabelky peněženku, kde mám vizitku toho doktora z nákupního centra. „Ordinace doktora Proška,” ozve se ve sluchátku sametový hlas. „Dobrý den, tady…eeee, já vlastně ani nevím, jestli jsem se panu doktorovi představila,” začnu koktat. „Vy budete ta paní z nákupního centra, co zkolabovala v kavárně, už pár dní čekám, že zavoláte,” řekne ten sametový hlas bez zaváhání. „Eeee, aha,” zakoktám zase nepříliš inteligentně. „Budete se chtít sejít, že?” Spíše zkonstatování než otázka. „Ano,” vydechnu. Je úžasné, jak autorka hromady článků a budoucí autorka knížky se dokáže vyjádřit pomocí citoslovců. Ježíši, bude si myslet, že jsem opravdu magor a sejdeme se rovnou v zahradě nějaké psychiatrické léčebny, aby to ti se svěrací kazajkou neměli moc daleko. „Co hned zítra v tom nákupním centru v té kavárně, co má posezení venku, tam budete mít soukromí,” navrhne, když se k tomu nemám já sama. „To by bylo bezva, třeba ve čtyři hodiny?“ Konečně jsem ze sebe dostala i něco víc, než jen jednoslabičné slovo nebo citoslovce. „To bude perfektní, těším se…” Ponechá významnou pauzu, abych doplnila své jméno. „Izabela,” řeknu už s úsměvem na rtech.

Zítra se konečně trochu vyspím, Lukáš má dneska trénink a David domů před šestou nejezdí, takže jsem natáhla psaní až do půl šesté a po rozhovoru s tím sametovým hlasem z ordinace doktora Proška se ve mně rozlil najednou takový klid, že jsem psala jako zběsilá a splnila plán i na zítřejší celý den. Přesně úderem půl šesté zaklapnu počítač a jdu chystat večeři. Dneska bychom měli večeřet jen my tři, ale stejně jsem se naučila počítat s tím, že se tu nečekaně během týdne objevuje Marek, tak raději toho jídla dělám vždycky víc. Dneska jsem se rozhodla pro špagety s boloňskou omáčkou. Při našem životním stylu jsme si zvykli obědvat studené, ale večeře se snažíme mít vždy teplé, protože se snažíme se u té večeře opravdu sejít všichni.

„Mami, jsme doma,” zahaleká ode dveří Lukáš. „Jsme?” proběhne mi hlavou, ale strouhám parmazán, tak se nemůžu jít podívat, kdo to s ním přišel, i když to tuším. „Ježíšikriste Marku, co se ti stalo?” vypadne mi struhadlo i sýr z ruky do mísy. Marek má zalitou půlku obličeje krví, která se mu valí z roztrženého obočí a pod okem se asi rýsuje modřina. „Teto, smím tu zůstat?” hlesne a dosedne na židli. „Luky, přines prosím lékárničku,” prosím syna, zatímco jsem z koupelny přinesla mokrou žínku, abych mu otřela obličej od krve. Ta ranka je sice malá, ale valí se z ní spousta krve, chvíli přemýšlím, že by to chtělo šití, ale mám doma závodního cyklistu, tak jsem docela slušně vybavená a taky zkušená v ošetřování ran. Takže po otření krve z obličeje a vydezinfikování rány mu ji za jeho bolestného kňučení stáhnu dvěma mašličkama. Luky mu mezitím vrazí do ruky sklenici vody a prášek na bolest: „Na vole, s tímhle to bude lepší.” A rychle se odvrátí, protože má slzy v očích. Ta moje malá citlivka. Marek zapije tabletku. „Teto, smím tu prosím zůstat? Nemůžu se vrátit domů,” prosí. Oči se mu zalijí slzami, obejme mě kolem pasu a zaboří mi hlavu do břicha a zakňučí bolestí. „Marečku, to víš, že ano.” Hladím ho po vlasech a horečně přemýšlím, co se asi tak mohlo stát.

„Co se tu zase děje?” vejde do kuchyně David a ukazuje na stůl, kde leží zakrvácená žínka a propriety z lékárničky. „Mladej se vysekal na tréninku?” popojde blíž, ale v tom uvidí Marka, jak mě objímá. „Já nevím, miláčku. Kluci přišli domů a Marek měl roztržené obočí a modřinu pod okem, tak jsme to ošetřili a teď mě prosí, že tu chce zůstat, že nemůže domů.” Hladím dál Marka po vlasech, zatímco on tlumí vzlyky do mojí mikiny. „Aha, no nic, tak já zajedu za jeho mámou a uvidíme,” otáčí se David k odchodu. „Strejdo, nejezdi tam prosím, aspoň ne teď,” vykřikne Marek a stoupne si tak prudce, že se mu zamotá hlava a musí si zpátky sednout. „Proboha proč? Nechceš nám říct, co se teda stalo?” položí mu David ruku na rameno a podívá se mu do očí. Marek popotáhne nosem, utře si ho do rukávu a spustí.

„Přišel jsem dneska po škole domů a máma s tátou se zase hádali, poslední dobou se hádají strašně často a táta občas i mámu strčil, až spadla. Mamka mi ale říkala, ať se do toho nepletu, že to bude v pořádku. Jenže poslední dobou už do ní jenom nestrkal, ale tahal jí za vlasy, občas i škrtil, no a dneska ji začal fackovat a to že fakt hodně, tak jsem ho od ní odtrhnul a on mi dal pěstí, tak jsem mu to vrátil a chtěl sem ho vyhodit z domu a asi by se mi to i povedlo, protože byl namol. Jenže najednou mě máma praštila něčím po hlavě a křičela, ať vypadnu, že je to celé moje vina a hodila za mnou můj školní batoh.” Vzlyká, po tvářích se mu valí slzy jako hrachy a z nosu mu tečou nudle a on je zase utírá do rukávu. „Tak jsem šel za Lukášem na trénink a ten mi řekl, ať jdu s ním domů.” Stála jsem jako solný sloup a snažila se pochopit, co to ten kluk vlastně říká.

„V první řadě tě odvezu do nemocnice na vyšetření, protože asi budeš mít otřes mozku a potom na policii, kde to všechno nahlásíme,“ prohlásí David a odkládá pracovní batoh. „Nezkusíme napřed zavolat k nim domů?” navrhnu. Popravdě trochu doufám, že se to podaří nějak urovnat, bez nutnosti tahat do toho policii. „No, to by asi nebyl špatný nápad,” zkonstatuje David a loví z kapsy telefon. „Teto, prosím, že pojedeš se mnou,” chytí mě za ruku a křečovitě mi ji tiskne. „Pojedu, to víš, že ano.” Vyprostím ruku z toho těsného sevření a jdu si pro kabát a kabelku. David stojí uprostřed chodby se sluchátky v uších a s někým živě debatuje. „To přece nemůžeš myslet vážně, je to přeci tvůj syn. Zůstane u nás, do žádného ústavu nepůjde! No, to klidně můžete, ale my půjdeme na policii vše nahlásit také a zítra na OSPOD a pokud dáte souhlas, tak kluk půjde k nám.” Otáčím se do kuchyně, jestli Marek nic neslyší, ale ten se zatím s Lukášem přemístil do obýváku na gauč, kde si položil hlavu na polštář kouká na televizi. Je v obličeji strašně bledý a Lukáš do něj neustále strká, aby nespal.

Hodně po půlnoci jsme konečně dosedli s Davidem na gauč s hrnkem heřmánkového čaje s medem. „Teda to bylo strašný,” vydechla jsem, opatrně upila a položila si hlavu na jeho rameno. Díky duchaplnosti našeho syna jsme naštěstí měli fotodokumentaci toho zranění před ošetřením, takže už nám stačila pouze zpráva od doktora a rentgen. Ukázalo se, že bych z fleku mohla dělat na chirurgické ambulanci, protože ošetřený byl dobře a naštěstí otřes mozku neměl, takže už zbývalo jen zajít na policii a všechno nahlásit. Až tam jsme zjistili, že to není poprvé, co se u Marka doma řeší domácí násilí. Byl docela problém, že tam není jeho zákonný zástupce, ale naštěstí se tam objevil můj spolužák ze střední, tak nás pustili domů, ale hned zítra musíme kontaktovat OSPOD a domluvit se na dalším postupu. Po příchodu domů jsme se konečně všichni společně najedli a my jsme si s Davidem dokonce nalili každý sklenici vína, i když normálně se alkoholu vyhýbáme. Kluci do sebe natlačili večeři, i když bylo vidět, že moc myšlenky na jídlo nemají, Marek si vzal další prášek na bolest, gelový chladící polštářek a šli si lehnout. Luky zítra Marka omluví ve škole a já s ním zajdu na dětské a následně na OSPOD, snad to půjde zařídit, aby mohl zůstat u nás.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
1937
3.4.21 07:26

Pěkně se ten příběh dějově větví a některé ty linie solidně gradují :). Čekám, jak se vše proplete a vyvine ;).

  • Zmínit
  • Nahlásit
9204
3.4.21 15:10

Super hustý, dík za pokračování! A budu netrpělivě vyhlizet další díl(y)! :mavam: :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
172
5.4.21 15:37

Skvěle napsané, takový dějový zvrat jsem nečekala.
Je to dost drsné už ve dvou liniích, tak snad u Marka alespoň částečný happy end.
Na druhé skouknutí mi přijde ale trošku nerealistické, jak se perfektně postavil David k tomu, že bude najednou doma další puberťák. Kdyby kluci vyrůstali od malička spolu, tak by to bylo uvěřitelnější. Trochu to osvětlil ten Davidův rozhovor s matkou dítěte, jeho styl napovídá, že se aktéři velmi dobře znají a že rodiny byly zřejmě dost v kontaktu právě kvůli Markovi.

  • Zmínit
  • Nahlásit
435
6.4.21 13:26

Píšeš perfektně! :palec:
Ale teda pokud můžu přispět svým názorem; větvení už bylo dost, já chci vědět jak se to vyvrbí s tím malým duchem!!! :D :D

Příspěvek upraven 06.04.21 v 13:26

  • Zmínit
  • Nahlásit