Zatím nevím, díl 6.

Tak jsem vás nechala čekat hrozně dlouho. Moc mě to mrzí, ale popravdě to na jednu stranu bylo ku prospěchu tohoto deníčku, protože mě v té dlouhé odmlce napadlo pár dobrých myšlenek a deníček to trochu prodlouží, takže se můžete těšit na další pokračování. A taky mě napadl námět na deníček další, takže i když tenhle dopíšu, tak se můžete těšit stejně.

Zatím nevím, díl 6.

„Madam, proberte se,“ cítím jemné pleskání po tváři a něco chladného na čele. Ležím na pohovce v nějaké místnosti a nade mnou se sklání starší muž. „Kdo jste?“ snažím se posadit. „Jsem lékař, nebojte se,“ promlouvá ke mně uklidňujícím hlasem a jemně mě zatlačí zpět do pohovky. „Zase jsem omdlela?“ ptám se a znovu se snažím posadit. „Ano, omdlela. Stává se Vám to často?“ zeptá se muž. „Ano, vlastně ne…, já…není to tak dlouho, co jsem omdlela doma a dost dlouho mě nemohli probrat, prý to bylo z dehydratace,“ snažím se ze sebe dostat, ale pořád mi ještě není úplně dobře. Znovu se nechám položit. „Můžu někomu zavolat, aby si pro Vás přijel?“ „No, asi manželovi, ale byla bych radši, kdyby se to nedozvěděl." Odpovědí je mi povytažené obočí a pochybovačný pohled. „Už se cítíte dobře? Někdo by vás rád totiž viděl“, řekne nakonec a ušetří mě moralizování.
Posadím se a přijmu sklenici vody, kterou mi vtiskne do ruky a pod jeho přísným pohledem ji skoro celou naráz vypiju a pozoruji ho, jak jde ke dveřím, otevře je a s někým mluví. Otočí se a tázavě se na mě podívá a já jen přikývnu.

Do dveří vejde mladá maminka a za ruku drží mého malého ducha, ona se tváří hodně zmateně a ten malý se na mě plaše usmívá. „Péťo,“ vydechnu a zapřu se rukama o gauč a tak trochu čekám, že začne blikat a zase zmizí. „Vy se znáte?“ mladá žena je hodně rozrušená. „Já, ano…vlastně ne,…je to dost složité.“ Péťa jde blíž ke mně a zkoumavě si mě prohlíží. „Maminko, to je ta teta, s kterou si hraju, když spinkám,“ řekne najednou. Teď vytřeští oči všichni, co jsou v místnosti. „Tohle celé je nesmysl, já jen chtěla vědět, že jste pořádku, ale tohle je absurdní…!“ vyhrkne najednou mladá žena a popadne Péťu za ruku a vleče ho pryč. „Prosím, pomůžeš mi najít tátu?“ vykřikne maličký ještě, než ho vyvleče ze dveří. „Co je to za nesmysl, proč mu pletete hlavu jeho tátou, už takhle je to pro něj hrozně složité a těžké a jak vůbec víte, že jsme rozvedeni a kde jeho otec je?“ otočí se ve dveřích, v očích má bolestný výraz a vztek zároveň. Než stihnu cokoli říci, tak se otočí zase zpátky k odchodu. „Počkejte,“ zavolám do už zavřených dveří.

„Popravdě jsem trochu zmatený a vy nevypadáte, že byste na tom byla lépe“, zkonstatuje ten muž, co tvrdí, že je lékař. „No, popravdě opravdu v tuhle chvíli fakt hodně zmatená jsem, já myslela, že je to duch a on je živý.“ „Cítíte se dobře? Mluvíte z cesty.“ Sakra, asi jsem zase přemýšlela nahlas, teď si nutně musí myslet, že jsem totální magor. „Jak bych Vám to vysvětlila, ono je to totiž trochu složitější a já už nemám čas, musím domů, syn se za chvíli vrátí z tréninku a manžel z práce a já nechci, aby věděli, že se něco stalo.“ „No a co se takhle sejít někdy na kafe a tam mi to říct?„ nadhodí jen tak. „Já jsem ale vdaná,“ odseknu ostře. Zatváří se blahosklonně. „Mladá dámo, jste sice velmi atraktivní, ale nejste můj typ a jen bych si rád vyposlechl vaše vysvětlení a možná i nabídnul pomoc.“ „Za prvé nejsem mladá dáma, za druhé se mnou nemluvte jako s idiotem a za třetí mi rozum stále slouží a pomoc psychiatra fakt nepotřebuju.“ Vstanu z pohovky a rozhlížím se po místnosti a hledám svou kabelku a kabát. „Takhle jsem to vůbec nemyslel,“ řekne smířlivě. „Jsem praktický lékař, ne psychiatr, jako blázen mi určitě nepřijdete, jste velmi senzitivní člověk a dost se podobáte sestře v mé ordinaci a myslím si, že byste si vy dvě měly promluvit, možná by Vám dokázala pomoci.“

Jsem oblečená a s kabelkou v ruce se otočím mezi dveřmi. „Myslíte to doopravdy? Není to jen laciný trik, jak mě dostat do své ordinace a pak mě eskortovat do Dobřan?“ To už neudrží vážnou tvář a začne se hrozně chechtat, jeho smích je nakažlivý a já se rozesměju taky. „Tady je mé číslo,“ podává mi vizitku, stojí na ní MUDr. Václav Prošek, praktický lékař. „Prosím ozvěte se mi a domluvíme si schůzku, třeba někde v kavárně, i když i odtamtud vás mohu nechat eskortovat,“ dodá s mrknutím oka. „Děkuji vám za pomoc,“ podám mu ruku. „Musím dopsat rukopis a odevzdat ho a trochu mě tlačí čas a vydavatel, ale až bude hotovo, tak se určitě ozvu, děkuji Vám ještě jednou.“

Domů jsem dorazila jen deset minut před Lukášem a Markem, našli mě uprostřed vytahování tašek z auta. „Ahoj mami, koupilas mi něco dobrého,“ vyrve mi tašky z ruky a nese domů. „Ahoj teto, co bude k večeři?„ vytáhne Marek další dvě tašky z kufru. Opravdu super božani. „Bacha, jsou tam vejce, tak ať je nerozflákáte, až to budete přehrabovat,“ stihnu ještě zařvat, než zapadnou do domu. Vezmu kabelku a jdu k domu, oba chuligány najdu v kuchyni, jak mají v ruce krabici s donuty a cpou si je do pusy a pijou mlíko z krabice. „Čuňata,“ zatvářím se přísně. Oba se přihlouple usmívají a cpou se dál, když sežerou půlku krabice, tak se rozvalí spokojeně na židlích. „No, andílci, teď si běžte umýt ruce, to jste měli udělat hned a pak vyložte nákup a ukliďte ho.“ “Ruce jsme si umyli, než jsme začali jíst,“ ohradí se dotčeně a začnou vyklízet tašky. Jdu se převlíknout a začnu chystat večeři.

Je půl deváté večer a s Davidem se válíme na gauči a koukáme na druhou sérii Dextera. No koukáme je trochu nepřesné, já koukám a David u toho napůl spí. Večerní idylku prořízne ostrý zvuk zvonku. Nadskočíme a podíváme se na sebe. „Ty někoho čekáš?“ zeptám se a současně David vyhrkne: „To bude tvůj táta.“ Protočím oči a jdu otevřít, to je přesně jeho styl.
Za bránou ale nestojí můj táta, ale Markova máma Lucie. „Ahoj, je tu Marek? Nebere mi telefon,“ vyhrkne. „Ahoj, jo je, pojď dál.“ Jdu jí otevřít bránu. „Nejdu, ať se okamžitě sbalí a jde domů,“ vyhrkne vztekle. „Co blázníš, kluci jsou nahoře, jsou po večeři, vykoupaní a v pyžamech se učí v posteli,“ zatvářím se udiveně a jdu jí přesto otevřít. Vletí dovnitř, proběhne kolem mě a řítí se do domu, vydupe po schodech nahoru a začne ječet. David vyběhne z obýváku a tázavě se na mě podívá. „Proboha, co se děje?“ Shora se ozývá hysterické ječení Lucie, které prolínají vzteklé odpovědi Marka. Po schodech schází Lukáš a tváří se spruzele. „Já mu říkal, že jí má ten telefon vzít.“ „Luky, ty mi chceš říct, že jste porušili pravidla a Marek neřekl mámě, že bude spát u nás?“ „Já mu říkal, že z toho bude průšvih, ale prej budu sketa, když to na něj píchnu.“ „O tom si promluvíme později, teď musíme vyřešit tohle, je skoro devět večer a sousedi si budou stěžovat na ten rachot,“ vstoupí do toho David a jde nahoru.
O deset minut později schází dolů ubrečená Lucie, ale bez Marka. „Domluvili jsme se, že Marek tu zůstane, Lucku hodím domů a s kluky si promluvím, až přijedu.“ David bere klíče od auta a vede Lucii ven. „Běž nahoru za Markem, až se táta vrátí, tak si promluvíte,“ pobídnu Lukáše. „Mami, ono to není tak jednoduché. Jeho rodiče se neustále hádají, Marek nemůže spát, nemá klid na učení, proto je tak často u nás. Včera v noci ale jeho táta mámu uhodil, Marek jí chtěl bránit a ona mu ještě vynadala.“ V očích má starost a strach o kamaráda. „Neboj, nějak to vyřešíme,“ pohladím ho po tváři a pošlu nahoru.

Když se David vrátí, tak je v pokojíčku tma a kluci tvrdě spí. „Promluvím s nimi zítra, je pátek a s Lucíí jsem se domluvil, že u nás Marek zůstane celý víkend a v pondělí přijde ze školy domů a ona s manželem se mezi tím pokusí vyřešit jejich problém.“ „Lukáš říkal, že se hrozně hádají, že nemá klid na učení natož na spaní,“ zívla jsem a zvedla se k odchodu do ložnice. „Nechceš vyřešit jeden můj problém?“ Hodím přes rameno laškovný pohled a rozběhnu se do schodů, uchechtne se a běží za mnou. V půlce schodů mě dostihne, chytí a hodí si mě přes rameno. Koutkem oka zahlédnu pohyb dole na chodbě, zvednu hlavu a než se dostaneme za záhyb schodů, tak uvidím malou postavičku v pyžamku. Asi nebudu čekat, než dopíšu knížku, budu to muset vyřešit hned.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
10237
3.12.20 09:45

Super :potlesk:, doufám, že pokračování nebude tak dlouho trvat :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1151
4.12.20 07:41

Super příběh… Moc ráda ho čtu… :palec: jsem zvědavá, jaké bude pokračovaní… :think: už se moc těším

  • Zmínit
  • Nahlásit
9035
4.12.20 08:16

Noo, tak koukám, že čekání stalo za to! :D :oops: Doufám, že pokračování bude dřív!

  • Zmínit
  • Nahlásit
9035
4.12.20 21:23

Mě napadlo, že je kluk možná namesicnej, ale zase jak by se dostal do ciziho baráku? A co to blikání a mizeni, to mi tam, když je skutecnej, nesedí… Možná optický klam…

  • Zmínit
  • Nahlásit