Zatím nevím, díl 4.

Přečtěte si i předešlé díly

• Zatím nevím
• Zatím nevím, díl 2.
• Zatím nevím, díl 3.

„Malý má už zase hlad,“ zazní do ticha naší ložnice Davidův hlas a já vzápětí na to uslyším pláč malého dítěte. Vytřeštím oči a posadím se v posteli. Zcela zřetelně slyším dětský pláč. David vedle mě klidně oddechuje a nic nenaznačuje tomu, že by něco slyšel nebo řekl. Pomalu odhrnu deku a spustím nohy na zem. „Tatíííí!“ zazní tlumeně za dveřmi naší ložnice. Polije mě studený pot a já se nemůžu nadechnout, hrudník se mi sevře a já se snažím přesvědčit sama sebe, že jsem nic neslyšela a za dveřmi nikdo není. „Já chci tátu,“ žadoní znovu ten dětský hlásek. „Asi se mu něco zdá, půjdeš tam, já ráno brzy vstávám,“ zamumlá David a přetočí se na druhý bok. Snažím se potlačit ten nával paniky a pomalu se rozdýchávám. To není možné, on to slyší taky.

Konečně se odhodlám a jdu ke dveřím ložnice, pomalu otevřu dveře. Stojí uprostřed chodby, v ruce drží usínáčka a po tvářích se mu koulí jedna slza za druhou. „Já chci za tatínkem, pomůžeš?“ Klesnu na kolena a jsem jen kousek od něj, klepou se mi ruce, tak se o ně zapřu o zem. „Povíš mi své jméno?“ zašeptám a vlastně už jsem předem smířená s tím, že mi zase zmizí. O to víc mě překvapí, když špitne „Péťa.“ „A copak tu děláš, proč nespinkáš?“ kuju železo, dokud je žhavé. „Chtělo se mi čůrat.“ „Hmm a teď už se ti nechce?“ Zčervená a potáhne si kalhotky od pyžama, které jsou mokré. „Ne.“

Někde v dálce slyším známou melodii z našeho oblíbeného seriálu o sériovém vrahovi, která se neustále opakuje dokola jako ohraná deska. Paprsek sluníčka, který si našel cestu mezi žaluziemi, mě šimrá na tváři a já bych tak ráda ještě spala. Nějakou dobu mi trvá, než mi dojde, že ten naprosto otravný zvuk vydává můj telefon a zašmátrám po něm na nočním stolku vedle postele. „Ano,“ zamumlám do něj. „To jako ještě spíš nebo co?“ zazní do něj napůl dotčeně a napůl z legrace. „Ano, tati, ještě spím. Co se děje?“ snažím se probrat a posadím se na posteli. „No, já stojím před barákem a nemůžu se na tebe dozvonit.“

Jako obvykle se vůbec neobtěžoval tím, že by se zeptal, jestli třeba ještě nechci spát nebo nemám nějakou schůzku nebo práci. Můj otec totiž absolutně nerespektuje to, že by na něj někdo někdy neměl čas nebo náladu. Už jsem vzdala pokus o jakékoli námitky, protože by stejně řekl, že jde jenom na chvilku. Jenže jeho chvilka u něj trvá třeba i dvě hodiny a ty já momentálně nemám. Mám před uzávěrkou a potřebuju psát. „Jdu dolů,“ řeknu odevzdaně a beru si župan.

Jako obvykle je v pracovním a špinavý jako prase, plný pilin a prachu z půdy nějakého baráku a usadí se na bílé židli v kuchyni a na stůl hodí klíče od auta, z kterých odpadne hromada bordelu. Povzdechnu si a protočím oči. „Dáš si kafe?“ celkem zbytečná otázka, je schopný vypít i sedm turků denně. Vysvětlovat mu, že pokud se léčí s vysokým tlakem, tak by se měl omezit na maximálně dvě denně, je celkem zbytečné, vždycky měl svůj rozum. „Jo, dám, udělej mi ale normální, ne to z toho vašeho stroje.“

Kouknu na hodiny nad dveřmi do kuchyně a zjistím, že je teprve 8, jo to je ideální doba na návštěvu. Úplně mi narušil můj ranní rytmus. To ten den zase bude stát za houby. Doufám, že na nic nezapomenu. Dám vařit vodu na kafe a jdu do koupelny. Táta už mezitím spustil svůj monolog, kde mi vypráví, že se včera večer pohádal s Petrou, to je jeho přítelkyně, zase kvůli penězům, to je jeho nejčastější důvod. Od té doby, co už nemá tolik zakázek, tak je víc a víc doma a neustále se spolu hádají, je mi jí moc líto a den od dne více a více chápu, že s ním máma nemohla vydržet.

Zaliju mu kafe a postavím na stůl spolu s cukřenkou a jako obvykle si kafe nejdříve zamíchá a pak hrábne tou mokrou lžičkou do cukřenky a dvakrát zaloví. Nekomentuju to, dělá to tak odjakživa, i když mu už několik lidí řeklo, jak nechutné a sobecké vůči ostatním to je. „Kde jsou kluci?“ zeptá se bez zájmu, jako vždycky se ptá jen tak pro formu. Kde by tak asi byli. „Lukáš je ve škole a David v práci,“ řeknu mezi upíjením čaje a pojídáním snídaně. „A ty jako furt neděláš?“ Takt byl vždycky jeho velmi silnou stránkou. „Dělám, tati, ale dělám doma, už jsem ti to jednou říkala,“ to bude dlouhé ráno.

Z jednoho kafe se stala dvě a já už nervózně pokukuju po hodinách, ručička se neúprosně sune kupředu, už jsem měla dvě hodiny sedět u počítače a psát. Budu muset jet i přes oběd, protože se mi blíží termín odevzdání knížky a mám nějaký svůj rozvrh, abych stíhala. Samozřejmě mám časovou rezervu, ale ještě pár takových ranních přepadovek a rezerva bude pryč. „Cože?“ vytrhne mě z černých myšlenek slovní spojení „něco bych potřeboval.“ Většinou to znamená nějakou práci, která mi nejen zabere dost času, ale bude taky naprosto zbytečná. „Já s tebou ale nemůžu nikam jet pro auto a zítra už určitě ne. David je denně dlouho v práci, uzavírají jednu velkou zakázku pro důležitého klienta v Dubaji a já mám taky svoji práci, blíží se mi termín odevzdání knížky,“ snažím se neúspěšně bránit. „Ty vole, to je kup, to auto nutně potřebuju, ten jeep, co jsem naposled koupil, v tom jsou peníze, ale tohle budu mít na práci, a když pojedu pro dřevo.“ Ježíšikriste kolikrát už jsem tohle slyšela.

V myšlenkách se vrátím do doby před mou a Davidovou svatbou. Tenkrát si táta usmyslel, že naše svatba je důvodem pro koupi nového auta. Což o to, to by mě asi i potěšilo, ale nebyl schopný si pořídit oblek na svatbu, natož aby koupil třeba něco hezkého na sebe mojí mamce nebo nedej bože, aby nám na tu svatbu něco přidal. Dokonce si vymyslel naprosto stupidní výmluvu, aby nemusel na hostinu, aby někdo z hostů náhodu neprokouknul, že vlastně nic neplatí a nezkoušeli ho k tomu nutit. Celý půlrok před svatbou trávil tím, že každý večer jezdil k nám domů a nutil nás, abychom mu pomáhali na internetu hledat to auto, protože to v té době s internetem neuměl a doma ho neměl. Zvyšující se hlasitost jeho hlasu mě ze vzpomínek vytrhne.

„Tati, já fakt nemůžu,“ řeknu nekompromisně, vstávám a sklízím nádobí ze stolu. Snažím se dát najevo, že návštěva je u konce. Ručičky hodin ukazují půl jedenácté. To je v háji, tenhle skluz už dneska nedoženu, budu muset přepracovat harmonogram. „A kdy bys měla čas tam se mnou zajet?“ nechce to vzdát tak snadno. „Tati, proboha, já fakt nemůžu, za měsíc mám uzávěrku.“ „A co o víkendu?„ zkouší to dál. „Víkendy máme plné kvůli závodům, vždyť to víš.“ „A ty tam jako musíš být taky nebo co?“ „Tati, víš dobře, že musím. Sezóna závodů je v plném proudu, teď prostě nemám kdy.“ „No, dobře, jak myslíš.“ Nafoukne se a sbírá se k odchodu. Teprve teď jsem si všimla, že se nezul, a aby to dovršil, tak ze sebe začal oklepávat piliny a prach. Ještě chvíli postává ve dveřích, čímž mi chce naznačit, že mám ještě možnost to napravit, ale když nereaguju, tak se naštvaně otočí a bez pozdravu odchází.

„Ahoj zlato, už obědváš?“ David je přesný jako hodinky, každý den když obědváme, tak si takhle voláme. „Ano,“ zamumlám s plnou pusou tuňákového salátu. „Co sis udělala dobrého?“ jak já doufala, že se nezeptá. „Mmmm, salát s tuňákem,“ odpovím neochotně. „Narostou ti ploutve a žábry,“ směje se mi. Poslední dobou totiž nejím skoro nic jiného. „Nezlob se, že jsem v noci nevstal, ale ráno jsem jel do práce na šestou,“ „Proč bys měl v noci vstávat?“ divím se. „Slyšel jsem Davida, jak mluví ze spaní a přišlo mi, že má zase noční můry, tak jsem tě prosil, abys k němu vstala, že ráno brzy vstávám, myslím, že jsem tě i slyšel otevírat dveře a pak jsem zase zabral.“ Takže to nebyl sen, to bylo skutečné? Zapomněla jsem nejen dýchat, ale i žvýkat, a tak jsem se zakuckala trochou zeleniny ze salátu. „Jsi v pořádku?“ ptá se vyděšeně. „Jo, promiň, zakuckala jsem se.“ „Byl tu táta,“ v telefonu se rozhostilo dusivé ticho. „A? Zase přijel bez zavolání a nejlépe, když si ještě spala?“ snaží se o klidný tón hlasu, ale je slyšet, že mu to moc nejde. „Ano, přesně tak.“ „A co chtěl?“ dobře ví, že nikdy nepřijede jen tak. „Chce kupovat další auto a snažil se mě přemluvit, abych s ním pro něj zítra zajela,“ „A co si mu řekla?“ zeptá se s obavami. „No, pokoušela jsem se mu vysvětlit, že prostě nemůžu, že mám uzávěrku a o víkendech jezdíme na závody, ale obávám se, že to nepochopil, on si prostě myslí, že když pracuju z domova, tak si můžu dělat, co chci. Asi to bude zkoušet znovu,“ povzdechnu si.

„Já chci tátu, pomůžeš?“ ozve se mi najednou za zády. Zježí se mi chlupy na zátylku a na zádech mi vyrazí studený pot, ruce se mi rozklepou a srdce začne zběsile bušit. Jen silou vůle se ovládnu. „Zlato, budu končit, musím pokračovat v práci, kvůli té tátově ranní přepadovce mám hrozný skluz, kup na večer popcorn něco si pustíme. Miluju tě, pa.“ rychle zavěsím a otočím se.

Zase tam stojí v pyžamku a pláče. „Já chci tátu, víš?“ vzlyká a rozmazává si nudle i slzy rukávem pyžamka po obličeji. Jdu k němu a kousek od něj si kleknu na zem a přes šílený strach, co cítím až v konečcích prstů ho zkusím pohladit po hlavičce, ruka mi ale projede prázdnem. Navzdory tomu, že mi zatím neublížil a duchařské historky i filmy miluju, jsem se rozklepala strachy. Popravdě až dosud jsem doufala, že je skutečný, i když jsem dávno tušila opak. „Ty se mě bojíš?“ vykulí očka a zapomene i plakat a skoro to vypadá, že se bude smát. „Ano, bojím,“ přiznám se. Najednou bez varování jeho postava zmizí a já sedím na chodbě sama. Vůbec tomu nerozumím, nezablikal jako obvykle, prostě najednou zmizel. Na tohle moje vědomosti z filmů a historek nestačí, budu si o tom muset promluvit s někým, kdo tomu rozumí a kdo se tomu věnuje, protože i když zatím tenhle malý kluk nijak neškodí, tak může začít. A popravdě se mi vůbec nelíbí bydlet v domě, kde je uvězněný malý duch.