Zatím nevím, díl 7.

“To jako fakt?” zavrčí David a přetáhne si deku přes hlavu. “Ne, to ne,” zaúpím a marně se snažím ignorovat ten protivný zvuk mobilu, který se nás snaží probudit z hlubokého spánku. Je sobota ráno, sluníčko si zase razí cestu mezi žaluziemi. Zašátrám poslepu na noční stolek a snažím se nahmatat mobil a zjistit, kdo volá v tuhle nekřesťanskou hodinu. “Táta!!!” zavrčím vztekle a ztlumím zvuk a položím ho zpět.

Nechci s ním mluvit, zblázním se z toho. On už je dávno v důchodu, ale protože už nepotřebuje tolik spánku, tak předpokládá, že ho nepotřebuje nikdo. To je pro něj typické, absolutně nebere ohled na nikoho dalšího. On byl vždycky hrozně sobecký člověk, ale tím, že jsem ho jako dítě naprosto nekriticky milovala, tak jsem určité věci prostě nevnímala. On byl ten hlavní důvod, proč jsme s Davidem, i za cenu toho, že budeme počítat každou korunu, koupili byt na hypotéku a odstěhovali se. Táta to tenkrát nemohl rozdýchat a půl roku se mnou nemluvil. Počítal s tím, že zůstaneme v baráku a upravíme si jeho vršek a budeme tam bydlet. Jenže ono je těžké bydlet s někým, kdo předpokládá, že čtete jeho myšlenky a chce po vás, abyste obětovali svůj volný čas jemu a neměli žádný svůj vlastní život. Představte si, že se coby svobodní ráno probudíte a usmyslíte, že se jen oblíknete a jedete na snídani někam do města a pak na celodenní výlet. Krásná představa, že? Jenže po návratu vás čeká totálně vynervovaná matka, nasraný bratr a otec vytočený k nepříčetnosti, protože on se přece po probuzení rozhodl, že ten den se bude dělat dřevo, samozřejmě se nám to neobtěžoval říct, my to přeci máme čuchat, a vy se na něj klidně vykašlete a jedete si někam pryč. A ještě utrácíte peníze, které jste si sami vydělali, ale vůbec jste se neobtěžovali třeba zeptat, jestli a zač je smíte utratit. Máma celý den poslouchala, jaký jsme nevděční zmetci (a to používám hodně slabý výraz), brácha místo rande se svojí přítelkyní musel na dřevo, bohužel nestihl včas zmizet. Takže s námi doma nemluvila ani klika u dveří. A to je jen jedna z mála epizod, která nám zpříjemňovala život.

Rozvalím se v posteli a snažím se ze všech sil potlačit tu nastupující bolest hlavy, která je důsledkem krátkého spánku a špatného probuzení. Ráda bych začala používat mód letadlo, ale nemůžu kvůli mamce, občas jí zlobí srdíčko, a tak potřebuju být neustále dostupná, má tendenci dost panikařit, když to na ni přijde a nedokáže s tím v tu chvíli bojovat, naučila se ale rychle zvednout telefon a zavolat mi, abych přijela a byla tam s ní. Taky důsledek manipulativního chování mého otce. Přitulím se k mému muži, hlavu mu zavrtám pod krk a snažím se ještě usnout a překonat tak nastupující migrénu, když v tom to ticho v domě protne zvuk zvonku. “To si snad dělá srandu!!!” vzteká se David, vstává z postele a bere si župan. Já už jsem definitivně vzbuzená a v hlavě mi zběsile buší asi tak tisíc kladívek. “Ahoj migréno, dneska se budeme spolu kamarádit.” Beru si taky župan a jdu se podívat, jestli kluci ještě spí. Potichu otevřu dveře od pokoje, oba ještě chrní jako zabití, tak zase potichu zavřu a jdu do koupelny. Natočím si skleničku vody a zapiju svoje léky a chci si vyčistit zuby.

“Co je, to jako ještě chrápete?” slyším zdola hlas svého otce. Davidovi se očividně nepovedlo se ho zbavit a jdou do kuchyně. “Prosím ne tak hlasitě, kluci ještě spí, včera se do noci učili na písemku,” snaží se ho David ztlumit. “Kde je Izabela? To je jako ještě v posteli?” slyším v jeho hlase pohrdání. “No, vzhledem k tomu probuzení si myslím, že se snaží nahoře v koupelně zvládnout nastupující migrénu,” slyším Davidův hlas, který jen stěží skrývá podráždění.

Abych zabránila erupci sopky, tak ranní hygienu vynechám a jdu dolů. “Ahoj tati,“ pozdravím ho a jdu rovnou ke kávovaru. Odměřím kafe, doliju mléko a připravím hrnečky a chystám se zadělat těsto na lívance k snídani. “Čus, hele já se chci domluvit na tom autě,” začne bez zaváhání. “Tati, už jsem ti řekla, že pro žádné auto s tebou nikdo nikam nepojede,” snažím se o pevný tón hlasu. “Ty vole, já ho ale fakt potřebuju, navíc je to investice,” nechce se dát. Šťouchnu do Davida, aby se trochu ovládal, protože už vibruje vzteky a beru ze skříňky mísu na těsto. “Domluvil jsem to na zítra večer, to snad aspoň jeden z vás dvou může, ne?” David protočí oči a vzdychne. Dvě vajíčka, dva hrnky mouky, lžičku prášku do pečiva a dva hrnečky mlíka. Pomalu odměřuju ingredience a úmyslně tátovi neodpovídám. Nechám těsto chvíli pracovat a připravuju pánev. “To mi jako chceš říct, že se na mě vysereš? Že si jako ve vašem nabitém programu neuděláte jeden den volno na to, abyste tam se mnou zajeli?“ začíná zvyšovat hlas. Kdyby to bylo jen občas, ale on si začíná uzurpovat více a více našeho času a vůbec nepředpokládá, že bychom ho na něj neměli mít. Na lívanečník liju první várku a jdu si vzít hotové kafe. “Budeš se divit, ale ani jeden z nás dvou nemůže. Zaprvé mám uzávěrku na knížku, na které mám ještě spoustu práce, mimochodem i kvůli tobě a tvým přepadovkám ráno, za druhé tu má Lukáš kamaráda a nemůžeme je nechat bez dozoru a za třetí je konec měsíce a David ho musí uzavřít, aby měl v pondělí podklady pro účetní na výplaty, takže fakt čas nemáme ani jeden. A přestaň křičet, vzbudíš kluky.” Obracím zlátnoucí lívance na druhou stranu a jdu nachystat konvici s čajem pro kluky. Mluvím klidně a věcně, mechanicky chystám čaj a liju na pánev další várku těsta. “No, to si jako děláš srandu, to mi chceš říct, že mám zavolat tomu chlapovi a říct mu, že se na mě vlastní děti vysraly a že to auto neberu?” napůl v šoku napůl vzteky se mě ptá.

Za normálních okolností by se mi v tuhle chvíli rozklepaly ruce a začala bych se cítit provinile a hledala způsob, jak to vyřešit, ale dneska je to jiné, jsem až nebezpečně klidná. David stojí u linky, v ruce drží hrneček s kafem a zírá na mě v němém úžasu. Shora slyším zvuky probouzejících se kluků, dochutím čaj a prostřu stůl ke snídani. Jako by z dálky poslouchám, jak táta něco křičí. “Byl bys tak hodný a přestal křičet? Lukáš tu má kamaráda a nechci, aby si připadal jako doma,” požádám ho sarkasticky, když položím na stůl mísu s lívanci a skleničku marmelády a ukončím tak jeho cholerický monolog. David vypadá, že mu asi každou chvíli vypadnou oči z důlku jako postavičce v animovaném filmu. “Předpokládám, že s námi asi snídat nebudeš a že máš určitě hodně práce, minimálně s tím, aby sis sehnal řidiče na zítra, až si pojedeš pro to auto, a to určitě nebude problém, když máš tolik kamarádů, kteří nechápou, jak můžeš mít tak sobecké a líné děti, jak si mi tu právě řekl." Nekompromisně beru ze stolu jeho nedopité kafe a odnáším pryč. Prudce vstane a odstrčí židli, až se převrhne na zem. “Tak tohle tě bude mrzet,” pronese mrazivě a vyčkávavě stojí. “Už mě to mrzí, ale jen proto, že jsem to neudělala podstatně dřív, ušetřila bych tím dost trápení sobě i své rodině,” pronáším s úsměvem a dívám se mu do očí. “No, tak jak myslíš,” procedí výhrůžně a odchází. Práskne za s sebou dveřmi tak, že se bojím, že se vysype skleněná výplň z průhledů.

“Mami, on tu byl děda?” klátí se kluci ze schodů dolů. “Ano, ale už odešel!” odtuším a nalévám do hrnečků čaj. “Lívance!!!” zařvou současně a rvou se ke stolu současně. “Máme šlehačku?” vyhrknou oba zároveň a dostanou z toho záchvat smíchu, který je nakažlivý a vydrží nám celou snídani. Nakonec se na mě dostaly pouze dva lívance, protože kluci jich sežrali tolik, že jsem měla obavy o jejich zdraví. David to předvídal, takže v troubě rozpekl bagetky, aby měl co jíst.

“Budeme mluvit o tom, co se tu stalo?” posadí se David naproti mně, když se kluci porvou o poslední lívanec a zbyteček šlehačky v lahvi a odvalí se nahoru do pokoje. Zamyšleně si hraju s hrnečkem, kde je zbytek studeného kafe. “Já vlastně ani nevím, co se tu stalo,” odpovím po chvíli popravdě. “Vždycky, když se mě snažil do něčeho vmanipulovat, tak jsem si říkala, že přeci jednou musí přijít okamžik, kdy už toho budu mít dost a něco se ve mně zlomí a já ho odmítnu. A ten okamžik asi nastal dneska.”