Zatím nevím, díl 5.
- Pro zábavu
- Meridene
- 03.09.20 načítám...
Dneska jen kousek a maličko už poodhalím totožnost malého ducha, který tak docela duch asi není. Nebo je? Nechte se překvapit. Už jsem v hlavě měla skoro hotovo, ale dostat to „na papír“ mi dalo trochu zabrat. Snad se vám to rozuzlení bude líbit. :) Pomalu se blížíme do finiše. Nebo ne?
Přečtěte si také ostatní díly příběhu »
Několik let zpátky jsme měli s Davidem hodně velikou krizi, přestali jsme jeden druhého vnímat jako partnera a pouze se soustředili na starosti se zdravotními potížemi našeho syna. Pouhé soustředění se na návštěvy lékařů, termíny vyšetření, rehabilitací, plánování práce, abychom stíhali termíny, a řešení provozních věcí v domácnosti nás úplně pohltilo a nějak nezbyl čas jeden na druhého. A pak to najednou bouchlo a oběma současně se nám v životě objevil někdo jiný, kdo nám ukázal, že by to vlastně mohlo být ještě hezké a že oba ještě můžeme prožívat lásku a nejen tenhle ubíjející stereotyp.
Já se vyděsila jako první a chtěla to zachránit, to jsem ale netušila, že David bude rychlejší a je vlastně už skoro rozhodnutý odejít. Po prvotním šoku, kdy jsem málem skončila v nemocnici, protože jsem nedokázala do žaludku vpravit ani vodu, aniž bych zvracela, jsem to prakticky zhodnotila a řekla si, že vlastně asi bude lepší se rozejít. Jaký by mělo smysl mít doma muže, který tu být nechce a asi už miluje někoho jiného. A tak jsem naprosto bez emocí začala řešit věci kolem rozvodu a stěhování z našeho bytu. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem nedělala scény, dala mu prostor a nikam ho netlačila, a zároveň jsme dál fungovali jako partneři a, světe div se, i po sexuální stránce, tak po půl roce David přišel s tím, že mě stále miluje a odejít nechce. Popravdě jsem v to doufala, ale snažila se na to nemyslet.
Právě v době, kdy jsme procházeli touhle krizí, tak bylo konkrétně tohle nákupní centrum, kam chodím každý týden v úterý na nákup, takový určitý druh terapie. Jak já milovala ten okamžik, kdy jsme prošli samootevíracími dveřmi, ovanul nás ten úvodní teplý vzduch a vzápětí na to jsme se ponořili do víru hudby, vůně z klimatizace prolínající se vůní kávy z několika různých kaváren. Strávili jsme tu hodiny, kdy jsme si povídali, hádali se, vyčítali a pak zase povídali, procházeli obchody, občas něco koupili, fotili si fotky v kabinkách…!
Asi to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Lukáš byl ušetřený našich hádek a my nebyli zavřeni v bytě a nesnažili se jeden před druhým utéct. A možná proto od té doby nákupní centra nemůžu ani cítit a snažím se jim vyhýbat. A proto asi nesnáším úterý, protože musím jet na týdenní nákup.
Je půl čtvrté a mně zazvoní budík na telefonu, který mi ohlašuje konec mé pracovní doby. I když pracuji doma, tak se snažím mít pevnou pracovní morálku, dost mi to ulehčuje život a taky se nemusím pak těsně před termínem odevzdání knížky honit jako blázen. Neochotně zaklapnu notebook a jdu se nachystat. Radši bych ještě dalších x hodin psala, než jela na nákup.
Parkoviště obchodního centra je kupodivu poloprázdné a tak se mi dobře parkuje, dělá mi to trochu problém, nejsem zrovna dobrý řidič, proto mi také tak dlouho trvalo rozhodnout se, jestli se kvůli Davidově práci přestěhujeme do většího města. Velká města mě odjakživa děsí svou složitou dopravou. Naštěstí jsme v centru bydleli jen chvíli a naskytla se koupě našeho domu za naprosto úžasných podmínek. Byl čerstvě dostavěný a lidé, kteří v něm teprve půl roku bydleli, se bohužel rozváděli, a protože pospíchali, tak to zohlednili v ceně i v rychlosti jednání.
Snažím se ignorovat známé vůně a pokušení, ale nakonec neodolám, mám dneska nějakou nostalgickou náladu, a tak po uložení nákupu do auta jdu zpátky dovnitř a sednu si do naší oblíbené kavárny a objednám si kapučíno a mandlovo-čokoládový dortík. S rozkoší zabořím vidličku do dortíku a nacpu si do pusy pořádný kus, skoro chrochtám, jaký je to požitek. Už je to hodně dlouho, co jsem měla něco takhle sladkého, musím se držet, mám velké sklony k tloustnutí. Zvednu k puse hrneček s kapučínem, abych spláchla tu šílenou sladkost v puse, když najednou uslyším: „Já chci tátu, víš?“ Zcela zřetelně to slyším kousek od sebe. Kafe mi zaskočí, začnu se dusit, kašlu, do očí mi vhrknou slzy a já se nemůžu nadechnout. Přiběhne ke mně obsluha a ptá se mě, jestli jsem v pořádku, jestli nepotřebuji lékaře. Povede se mi konečně nadechnout a rozhlížím se kolem sebe a snažím se přijít na to, odkud jsem to slyšela. Pár metrů ode mě stojí mladá žena a vedle ní můj malý duch. Má uplakané oči, ukazuje mým směrem a něco říká té mladé ženě, která se tváří dost zmateně. Vytřeštím oči, z dálky slyším obsluhu, jak se mě ptá, jestli jsem v pořádku, snažím se potlačit ten pocit na omdlení, ale nedaří se.
Přečtěte si také
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 2062
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 2138
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 1687
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1567
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 3127
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 2779
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 6065
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 879
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2922
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 2045
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
Tož očekávám brzké rozuzlení!
. Že by byl chlapeček náměsíčník a vracel se do domu, kde se mu rozvedli rodiče? 
moc krásně píšete furt nedočkavě čekám pokračování 
, kdypak se dočkáme rozuzlení?
Snad neleží pokračování někde u adminu v šuplíku a brzy se dočkáme… 
