Zatím nevím, díl 5.
- Pro zábavu
- Meridene
- 03.09.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dneska jen kousek a maličko už poodhalím totožnost malého ducha, který tak docela duch asi není. Nebo je? Nechte se překvapit. Už jsem v hlavě měla skoro hotovo, ale dostat to „na papír“ mi dalo trochu zabrat. Snad se vám to rozuzlení bude líbit. :) Pomalu se blížíme do finiše. Nebo ne?
Přečtěte si také ostatní díly příběhu »
Několik let zpátky jsme měli s Davidem hodně velikou krizi, přestali jsme jeden druhého vnímat jako partnera a pouze se soustředili na starosti se zdravotními potížemi našeho syna. Pouhé soustředění se na návštěvy lékařů, termíny vyšetření, rehabilitací, plánování práce, abychom stíhali termíny, a řešení provozních věcí v domácnosti nás úplně pohltilo a nějak nezbyl čas jeden na druhého. A pak to najednou bouchlo a oběma současně se nám v životě objevil někdo jiný, kdo nám ukázal, že by to vlastně mohlo být ještě hezké a že oba ještě můžeme prožívat lásku a nejen tenhle ubíjející stereotyp.
Já se vyděsila jako první a chtěla to zachránit, to jsem ale netušila, že David bude rychlejší a je vlastně už skoro rozhodnutý odejít. Po prvotním šoku, kdy jsem málem skončila v nemocnici, protože jsem nedokázala do žaludku vpravit ani vodu, aniž bych zvracela, jsem to prakticky zhodnotila a řekla si, že vlastně asi bude lepší se rozejít. Jaký by mělo smysl mít doma muže, který tu být nechce a asi už miluje někoho jiného. A tak jsem naprosto bez emocí začala řešit věci kolem rozvodu a stěhování z našeho bytu. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem nedělala scény, dala mu prostor a nikam ho netlačila, a zároveň jsme dál fungovali jako partneři a, světe div se, i po sexuální stránce, tak po půl roce David přišel s tím, že mě stále miluje a odejít nechce. Popravdě jsem v to doufala, ale snažila se na to nemyslet.
Právě v době, kdy jsme procházeli touhle krizí, tak bylo konkrétně tohle nákupní centrum, kam chodím každý týden v úterý na nákup, takový určitý druh terapie. Jak já milovala ten okamžik, kdy jsme prošli samootevíracími dveřmi, ovanul nás ten úvodní teplý vzduch a vzápětí na to jsme se ponořili do víru hudby, vůně z klimatizace prolínající se vůní kávy z několika různých kaváren. Strávili jsme tu hodiny, kdy jsme si povídali, hádali se, vyčítali a pak zase povídali, procházeli obchody, občas něco koupili, fotili si fotky v kabinkách…!
Asi to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Lukáš byl ušetřený našich hádek a my nebyli zavřeni v bytě a nesnažili se jeden před druhým utéct. A možná proto od té doby nákupní centra nemůžu ani cítit a snažím se jim vyhýbat. A proto asi nesnáším úterý, protože musím jet na týdenní nákup.
Je půl čtvrté a mně zazvoní budík na telefonu, který mi ohlašuje konec mé pracovní doby. I když pracuji doma, tak se snažím mít pevnou pracovní morálku, dost mi to ulehčuje život a taky se nemusím pak těsně před termínem odevzdání knížky honit jako blázen. Neochotně zaklapnu notebook a jdu se nachystat. Radši bych ještě dalších x hodin psala, než jela na nákup.
Parkoviště obchodního centra je kupodivu poloprázdné a tak se mi dobře parkuje, dělá mi to trochu problém, nejsem zrovna dobrý řidič, proto mi také tak dlouho trvalo rozhodnout se, jestli se kvůli Davidově práci přestěhujeme do většího města. Velká města mě odjakživa děsí svou složitou dopravou. Naštěstí jsme v centru bydleli jen chvíli a naskytla se koupě našeho domu za naprosto úžasných podmínek. Byl čerstvě dostavěný a lidé, kteří v něm teprve půl roku bydleli, se bohužel rozváděli, a protože pospíchali, tak to zohlednili v ceně i v rychlosti jednání.
Snažím se ignorovat známé vůně a pokušení, ale nakonec neodolám, mám dneska nějakou nostalgickou náladu, a tak po uložení nákupu do auta jdu zpátky dovnitř a sednu si do naší oblíbené kavárny a objednám si kapučíno a mandlovo-čokoládový dortík. S rozkoší zabořím vidličku do dortíku a nacpu si do pusy pořádný kus, skoro chrochtám, jaký je to požitek. Už je to hodně dlouho, co jsem měla něco takhle sladkého, musím se držet, mám velké sklony k tloustnutí. Zvednu k puse hrneček s kapučínem, abych spláchla tu šílenou sladkost v puse, když najednou uslyším: „Já chci tátu, víš?“ Zcela zřetelně to slyším kousek od sebe. Kafe mi zaskočí, začnu se dusit, kašlu, do očí mi vhrknou slzy a já se nemůžu nadechnout. Přiběhne ke mně obsluha a ptá se mě, jestli jsem v pořádku, jestli nepotřebuji lékaře. Povede se mi konečně nadechnout a rozhlížím se kolem sebe a snažím se přijít na to, odkud jsem to slyšela. Pár metrů ode mě stojí mladá žena a vedle ní můj malý duch. Má uplakané oči, ukazuje mým směrem a něco říká té mladé ženě, která se tváří dost zmateně. Vytřeštím oči, z dálky slyším obsluhu, jak se mě ptá, jestli jsem v pořádku, snažím se potlačit ten pocit na omdlení, ale nedaří se.
Přečtěte si také
Měli jsme vztah ve třech. Když jsem nakonec otěhotněla, zůstala jsem sama
- Anonymní
- 27.10.26
- 980
Když jsem jim oznámila, že jsem těhotná, partner mě objal, ale Klára se zvedla od stolu a odešla do koupelny. Tehdy jsem ještě netušila, že za pár týdnů budu sedět sama v bytě, dívat se na...
Pomohla jsem kolegyni v nouzi. Ona pak mou práci prezentovala jako vlastní
- Anonymní
- 27.10.26
- 431
Když vás někdy kolega v práci poprosí o laskavost, obvykle v tom nehledáte zradu. Uděláte to s úsměvem a v duchu si říkáte, že v tom přece plaveme všichni společně. Jenže pak narazíte na člověka,...
„To u přijímaček nebude.“ Syn je v devítce a ostatní předměty už neřeší
- Anonymní
- 27.10.26
- 526
Devátá třída sotva začala a můj syn už má jasno v tom, čemu se bude věnovat. Češtině a matematice. Když přinesl špatnou známku z dějepisu, vysvětlil mi, že ten teď není důležitý. Chtěla jsem mu...
Přisedl si ke mně ten nejhezčí kluk z celé konzervatoře. Jediná věta mě zničila
- Anonymní
- 27.10.26
- 2433
Od září jsem hrdou studentkou Pražské konzervatoře, konkrétně oddělení Klasického zpěvu. A řeknu vám, je to celkem prestižní záležitost, co si budeme nalhávat. Člověk má takový ten hřejivý pocit,...
Manželka začala dostávat květiny. Nevěděla od koho
- Lavi.P
- 27.10.26
- 671
První kytice přišla ve středu. Velká, krásná a s malým vzkazem, ve kterém stálo jen pár slov o tom, že některé věci stojí za to chránit. Manželka vypadala překvapeně a tvrdila, že vůbec netuší, kdo...
Upozornila jsem slečnu, ať uklidí po svém psovi. Její reakce mě dorazila
- Anonymní
- 26.10.26
- 5058
Jsem pejskařka a moc dobře vím, že k venčení patří nejen radost, ale také povinnosti. Sáčky na psí exkrementy nosím vždycky s sebou a ani ve snu by mě nenapadlo nechat po svých psech nadílku na...
Exmanžel se mi odmítá vystěhovat z domu. Po pěti letech mi došla trpělivost
- Anonymní
- 26.10.26
- 3783
Myslela jsem si, že rozvodem všechno skončí. Jenže uběhlo pět let a můj „drahý“ ex je pořád nasáčkovaný v mém domě. Nejdřív mi ho bylo líto, pak se občas hodil na nějakou práci kolem domu. Jenže...
Vzal mě na hřbitov navštívit svou zesnulou matku. Pak chytl lopatu a začal kopat
- Anonymní
- 26.10.26
- 2105
Nikdy jsem nevěřila na duchy ani na žádné nadpřirozené síly. Horory jsem naopak milovala a ráda se dívala na filmy, u kterých ostatní schovávali hlavu pod peřinu. Jenže pak jsem chodila s klukem,...
Prababička jí brala výplatu. Bydlela v kůlně a všichni to považovali za normální
- Anonymní
- 26.10.26
- 5147
Když mi babička vyprávěla o starých časech, často mluvila o tom, jak si lidé na vesnici pomáhali a jak se dřív žilo skromně. O Růženě, která celý život strávila na statku našich předků, ale mluvila...
Po 6 letech dovolená bez dětí! Zpočátku to byla vášeň, pak přišlo kruté prozření
- Anonymní
- 26.10.26
- 1693
Když nám tchyně nabídla, že si na pár dní vezme děti, málem jsem ji objala. Po šesti letech jsme měli být konečně sami. Žádné ranní vstávání, chystání svačin, nekonečné otázky ani večerní uspávání....
Tož očekávám brzké rozuzlení!
. Že by byl chlapeček náměsíčník a vracel se do domu, kde se mu rozvedli rodiče? 
moc krásně píšete furt nedočkavě čekám pokračování 
, kdypak se dočkáme rozuzlení?
Snad neleží pokračování někde u adminu v šuplíku a brzy se dočkáme… 
