Zatím nevím, díl 5.

Dneska jen kousek a maličko už poodhalím totožnost malého ducha, který tak docela duch asi není. Nebo je? Nechte se překvapit. Už jsem v hlavě měla skoro hotovo, ale dostat to „na papír“ mi dalo trochu zabrat. Snad se vám to rozuzlení bude líbit. :) Pomalu se blížíme do finiše. Nebo ne?

Zatím nevím, díl 5.

Přečtěte si také ostatní díly příběhu »

Několik let zpátky jsme měli s Davidem hodně velikou krizi, přestali jsme jeden druhého vnímat jako partnera a pouze se soustředili na starosti se zdravotními potížemi našeho syna. Pouhé soustředění se na návštěvy lékařů, termíny vyšetření, rehabilitací, plánování práce, abychom stíhali termíny, a řešení provozních věcí v domácnosti nás úplně pohltilo a nějak nezbyl čas jeden na druhého. A pak to najednou bouchlo a oběma současně se nám v životě objevil někdo jiný, kdo nám ukázal, že by to vlastně mohlo být ještě hezké a že oba ještě můžeme prožívat lásku a nejen tenhle ubíjející stereotyp.

Já se vyděsila jako první a chtěla to zachránit, to jsem ale netušila, že David bude rychlejší a je vlastně už skoro rozhodnutý odejít. Po prvotním šoku, kdy jsem málem skončila v nemocnici, protože jsem nedokázala do žaludku vpravit ani vodu, aniž bych zvracela, jsem to prakticky zhodnotila a řekla si, že vlastně asi bude lepší se rozejít. Jaký by mělo smysl mít doma muže, který tu být nechce a asi už miluje někoho jiného. A tak jsem naprosto bez emocí začala řešit věci kolem rozvodu a stěhování z našeho bytu. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem nedělala scény, dala mu prostor a nikam ho netlačila, a zároveň jsme dál fungovali jako partneři a, světe div se, i po sexuální stránce, tak po půl roce David přišel s tím, že mě stále miluje a odejít nechce. Popravdě jsem v to doufala, ale snažila se na to nemyslet.

Právě v době, kdy jsme procházeli touhle krizí, tak bylo konkrétně tohle nákupní centrum, kam chodím každý týden v úterý na nákup, takový určitý druh terapie. Jak já milovala ten okamžik, kdy jsme prošli samootevíracími dveřmi, ovanul nás ten úvodní teplý vzduch a vzápětí na to jsme se ponořili do víru hudby, vůně z klimatizace prolínající se vůní kávy z několika různých kaváren. Strávili jsme tu hodiny, kdy jsme si povídali, hádali se, vyčítali a pak zase povídali, procházeli obchody, občas něco koupili, fotili si fotky v kabinkách…!

Asi to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Lukáš byl ušetřený našich hádek a my nebyli zavřeni v bytě a nesnažili se jeden před druhým utéct. A možná proto od té doby nákupní centra nemůžu ani cítit a snažím se jim vyhýbat. A proto asi nesnáším úterý, protože musím jet na týdenní nákup.

Je půl čtvrté a mně zazvoní budík na telefonu, který mi ohlašuje konec mé pracovní doby. I když pracuji doma, tak se snažím mít pevnou pracovní morálku, dost mi to ulehčuje život a taky se nemusím pak těsně před termínem odevzdání knížky honit jako blázen. Neochotně zaklapnu notebook a jdu se nachystat. Radši bych ještě dalších x hodin psala, než jela na nákup.

Parkoviště obchodního centra je kupodivu poloprázdné a tak se mi dobře parkuje, dělá mi to trochu problém, nejsem zrovna dobrý řidič, proto mi také tak dlouho trvalo rozhodnout se, jestli se kvůli Davidově práci přestěhujeme do většího města. Velká města mě odjakživa děsí svou složitou dopravou. Naštěstí jsme v centru bydleli jen chvíli a naskytla se koupě našeho domu za naprosto úžasných podmínek. Byl čerstvě dostavěný a lidé, kteří v něm teprve půl roku bydleli, se bohužel rozváděli, a protože pospíchali, tak to zohlednili v ceně i v rychlosti jednání.

Snažím se ignorovat známé vůně a pokušení, ale nakonec neodolám, mám dneska nějakou nostalgickou náladu, a tak po uložení nákupu do auta jdu zpátky dovnitř a sednu si do naší oblíbené kavárny a objednám si kapučíno a mandlovo-čokoládový dortík. S rozkoší zabořím vidličku do dortíku a nacpu si do pusy pořádný kus, skoro chrochtám, jaký je to požitek. Už je to hodně dlouho, co jsem měla něco takhle sladkého, musím se držet, mám velké sklony k tloustnutí. Zvednu k puse hrneček s kapučínem, abych spláchla tu šílenou sladkost v puse, když najednou uslyším: „Já chci tátu, víš?“ Zcela zřetelně to slyším kousek od sebe. Kafe mi zaskočí, začnu se dusit, kašlu, do očí mi vhrknou slzy a já se nemůžu nadechnout. Přiběhne ke mně obsluha a ptá se mě, jestli jsem v pořádku, jestli nepotřebuji lékaře. Povede se mi konečně nadechnout a rozhlížím se kolem sebe a snažím se přijít na to, odkud jsem to slyšela. Pár metrů ode mě stojí mladá žena a vedle ní můj malý duch. Má uplakané oči, ukazuje mým směrem a něco říká té mladé ženě, která se tváří dost zmateně. Vytřeštím oči, z dálky slyším obsluhu, jak se mě ptá, jestli jsem v pořádku, snažím se potlačit ten pocit na omdlení, ale nedaří se.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
8671
3.9.20 08:33

Tak ale teď už z toho mám úplně zamotanou hlavu… :think: Tož očekávám brzké rozuzlení!

  • Zmínit
  • Nahlásit
1676
3.9.20 08:54

@Jahudka82 Jsme na tom stejně :-D. Že by byl chlapeček náměsíčník a vracel se do domu, kde se mu rozvedli rodiče? :think: :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
2626
3.9.20 09:02

Není to Davidův syn z aférky? :think: :dance:

  • Zmínit
  • Nahlásit
9927
3.9.20 09:19

No já jsem zvědavá jak toto dopadne a mooc se těším na pokračování :D :potlesk:

  • Zmínit
  • Nahlásit
230
3.9.20 20:57

Ty jo, to je napínavé jak kšandy :) už se těším na pokračování.
Já si teda myslím, že v době krize s Davidem otěhotněla, ale nějak to nedopadlo (potrat???) a toto je ten malý chlapeček, který se měl asi narodit… moje teorie.
Nechám se překvapit :)
Ale píšeš fakt dobřě :potlesk: :potlesk:

  • Zmínit
  • Nahlásit