Zatím nevím, díl. 9

Je neděle devět hodin ráno a já sedím na terase kavárny u obchodního centra, kouřím cigaretu, upíjím kapučíno a nervózně vyhlížím ženu, k níž patří ten jemný sametový hlas, kterému jsem v úterý ráno vysvětlovala, proč nemůžu přijít na naší domluvenou schůzku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že domluvím nejen posunutí té schůzky, ale rovnou budu mít i kontakt na výborného pediatra, ukázalo se totiž, že Marek má toho svého v minulém bydlišti a tady u žádného není registrovaný, ale i na pracovnici OSPODu, která se zabývá přímo našim problémem. Jestli půjde vše dobře, tak se v poměrně krátkém čase staneme pěstouny Marka, protože o něj jeho rodiče vůbec nestojí. Nikdo vůbec netušil, jak velké problémy u nich doma jsou, ostatně by to vysvětlovalo, proč v posledních letech tráví Marek tolik času u nás.

“Dobrý den Izabelo,” pohladí mě ten známý sametový hlas po duši. Rychle odložím cigaretu do popelníku a nabídnu mu ruku. Přede mnou stojí kulaťoučká brunetka s očima barvy hořké čokolády v květinových šatech. “Dobrý den…” vlastně nevím, jak ji oslovit. “Marie,” stiskne mi ruku, usměje se a posadí se naproti mně. “Tak jak dopadlo to vaše páteční vyřizování?” zeptá se, mávne na číšníka a objedná si bylinkový čaj a kávový dortík. “Díky vám naprosto úžasně, jestli půjde vše dobře a Markovi rodiče si to nerozmyslí, tak se staneme jeho pěstouny,” odpovím a přemýšlím, jak bych jí dala najevo svou vděčnost. “Tak to jsem moc ráda, že to takhle dopadne. Vám se tím splní váš sen o druhém dítěti a Marek bude v milující rodině.” Uhladí si sukni šatů a pohodlně se usadí v proutěném křesílku. “To je pravda,” zkonstatuju a chci se napít kapučína, když se mi ruka zastaví v půli cesty a já přemýšlím, kde přišla na to, že jsme chtěli druhé dítě, ale nešlo to.

“Pan doktor mi říkal, že se potýkáte s nějakým spiritistickým problémem,” nakousla téma, kvůli kterému jsme se vlastně sešly. Trochu jsem se snažila tomu tématu vyhnout, a tak jsme předchozí půl hodinu věnovaly takovému tomu holčičímu klábosení o dětech, manželích, nákupech a kosmetice. A ona jako by vycítila, že už jsem v takovém rozpoložení, že mě tahle otázka už nevykolejí a už můžu o tom našem malém duchovi mluvit. “Já nechci, aby sis myslela, že jsem blázen, Maruško,” začnu opatrně a ona mi položí svou ruku na tu mou v konejšivém gestu. “To si nemyslím a ani nebudu, je cítit, že jsi velmi senzitivní člověk, takže máš tendenci vnímat věci mezi nebem a zemí.” Plynule jsme obě přešly na tykání. “A to je právě ono,” vydechnu a vysypu ze sebe události posledních několika dní. Nepřerušuje mě, jen zaujatě poslouchá.

Když domluvím, tak vypiju naráz celou sklenici vody a hned na to si strčím do pusy kousek jejího kávového dortíku, který mi beze slova přisune. Sama se napije svého čaje a zpracovává tu hromadu informací, kterou jsem na ní právě vychrlila. “Myslíš, že by bylo možné, abych u tebe strávila nějaký den a třeba i noc, abych měla příležitost se s ním setkat?” zeptá se po chvíli mlčení. “Já myslím, že by to šlo a klidně hned příští víkend, kluci jedou na závody a pro jednou to beze mne přežijou, Marek už s námi několikrát byl, takže mne dokáže docela dobře zastoupit.” Asi nejsem normální, že si chci nakvartýrovat do baráku naprosto cizí ženskou, kterou znám sotva hodinu, aby se mohla setkat s naším malým duchem. Nutně si musí myslet, že jsem fakt blázen. Ale ona se netváří nedůvěřivě nebo pobaveně, naopak se tváří velmi důvěřivě, až konejšivě.

Vezme mi z ruky vidličku, zaboří jí do dortíku a nacpe si do pusy pořádný kousek a přemýšlivě žvýká. “Nemyslím si, že je to duch,” řekne, když polkne a zapije to zbytkem svého čaje. “Vážně? A jak se tak najednou zjeví u nás doma?” vyjevím se. “Přemýšlelas někdy nad tím, v jakých časech se u vás vlastně zjevuje a co má na sobě? Pokud si dobře pamatuju, tak si mluvila o době kolem oběda a v noci. Je to malý kluk, který chodí po obědě spinkat,” zamyšleně jezdí prstem po stole a kreslí neviditelné obrazce. “Jakože je náměsíčný? Ale u nás nikdo takový nebydlí, chodím na procházky, už bych je musela poznat a navíc, jak by se tak malý kluk dostal nepozorovaně z domu a v pyžamku došel k nám?” “Kolik toho víš o původních majitelích vašeho domu?” Překvapí mě svou otázkou a zarazí tak tok mých námitek. “No, popravdě vůbec nic. Dům jsme kupovali přes realitku a byl to docela fofr, protože majitelé spěchali na prodej, až nám to bylo trochu podezřelé, protože i cena byla opravdu skvělá vzhledem k lokalitě i velikosti domu. Realiťák ale je náš dobrý přítel, takže jsme mu důvěřovali, popravdě se ten dům ani nedostal ani na internet, protože nám volal v okamžiku, kdy se to dozvěděl a měl v ruce všechny doklady. S původními majiteli jsme se ani nesetkali, takže vůbec netuším, kdo to byl.” “Myslíš, že by ti ten váš přítel realiťák mohl říct, kdo jsou ti lidé a popřípadě dát i kontakt?” Natáhne se po krabičce mých cigaret, jednu zapálí, podá mi ji a sobě zapálí další. Labužnicky potáhne a vypustí obláček namodralého dýmu. "No, asi by to šlo. Je to důležité?” Zamyslím se. “Důležité to je hlavně pro ty rodiče, protože pokud se skutečně děje to, co si myslím, tak je tu zaděláno na docela slušný problém, který by mohl mít pro toho malého i rodiče dost fatální následky, ale pokud se nám podaří to zavčasu vyřešit..” Větu nedokončí a znovu potáhne z cigarety.

Po cestě domů volám našemu realitnímu makléři a kamarádovi a poprosím ho, zda by bylo možné poskytnout mi kontakt na původní majitele našeho domu. Napřed se ustaraně zeptá, zda je s domem něco v nepořádku a je potřeba něco řešit. Když ho ale ujistím, že není žádný problém, že jde čistě jen o určitou zvědavost s ohledem na jeho historii, tak se uklidní a slíbí, že až se dostane do kanceláře, tak se podívá a kontakt pošle. “Vítej u nás,” S těmito slovy uvítám Marii u nás doma. Většinou oslovuji lidi různými obměnami jejich jména, ale u ní mi to prostě nejde. “Páni, ten dům je nádherný,” vydechne okouzleně a hrne se dovnitř s energií sobě vlastní. Je brzy ráno, kluci odjeli na závody už včera večer, protože je to daleko a museli by jinak velice brzy vstávat, tak přespí. Davidovi jsem nic neříkala, je to hodně pragmatický a racionálně smýšlející člověk. Tyhle věci mezi nebem a zemí mu něco říkají leda ve filmu.

“Dáš si snídani?” Zeptám se a rovnou zapínám kávovar. “Bože, ano a hromadu kofeinu k tomu. Nevadí, když se tu zatím projdu?” zeptá se a aniž čeká na odpověď, tak se vydá na procházku po domě. Prostřu stůl a položím na něj včera upečený perník s čokoládovou polevou a ořechy. “Jé, já miluju sladké snídaně,” vypískne Marie nadšeně a sedne si ke stolu, když se konečně vrátí z obhlídky domu. “Víš o tom, že tu máte docela dost různých energií a některé místnosti jsou jimi přímo nabité? Třeba vaše ložnice by měla být trochu přestěhovaná. Netrpíš na migrény? Já jen, že postel by měla být v úplně jiném místě,” prohodí jen tak mimochodem, když si do pusy cpe už druhý kousek perníku a labužnicky přivírá oči. “Vážně? Tak to je zajímavé. Na migrény totiž opravdu trpím, ale nenapadlo mě si to spojit s energií v domě. Asi nebudu tak senzitivní, jak si myslíš,” zkonstatuju a jdu si udělat druhý hrnek kafe. “To je jen tím, že si to neuvědomuješ a neumíš s tím pracovat,” zamumlá do hrnku s kafem, který vzápětí na to vyprázdní a podá mi ho s výmluvným gestem a němou prosbou o další. “Musím říct Davidovi, že jsem našla stejného kofeinového závisláka, jako jsem já,” rozchechtám se.

“Máš kontakt na tu rodinu, co tu bydlela před vámi,” přeladí Marie najednou na vážnější notu. “Mám, realiťákovi se teda moc nechtělo, ale nakonec jsem ho ukecala. Chceš jim volat?” vyděsím se. “Ne, zatím asi ne, napřed si musím ověřit, že skutečně jde o to, co si myslím, teprve potom to budeme řešit,” odtuší a vyloví z kabelky stříbrné pouzdro na cigarety. “Jdeme na terasu?” zamává s ním na mě.

“Vy tady koužíte?” ozve se nám za zády. Nevím, jak dlouho jsme na té terase seděly a povídaly si. Na zádech mi vyrazí studený pot a v tu ránu mám ruce jako kusy ledu, rozklepu se. Marie mi položí konejšivě ruku na tu mou a poplácá mě. Vstane a pomalu se otočí. “Ahoj Péťo,” pozdraví mého malého ducha v obrázkovém pyžamku a s usínáčkem v ruce. Maličký zakroutí hlavičkou a vykulí oči. “Pomůžeš mi najít tátu? Ona mi nechce pomáhat,” oči se mu zalijí slzami. “Ty hledáš tatínka?” Marie si dřepne a posadí se na paty. “Ano, odjel ve velikém autě a už se nevrátil, stýská se mi.” Teď už regulérně brečí a začíná zase problikávat. “A to velké auto, mělo modré světlo?“ zkouší Marie dál vyzvídat. “Ne, byl tam namalovaný domeček a pán s krabicí,“ pláče a najednou zmizí.

“Tak máme jasno,” řekne Marie a otočí se ke mě. “Ježíšikriste, ty jsi úplně bílá, Izi,” vyjekne. Odvede mě do obýváku a uloží mě na gauč. Klepu se jako blázen a nedokážu to zastavit. “Vezmi si tohle,” vloží mi mezi rty tabletku a dá mi napít vody, hladí mě po vlasech a já se pomalu propadám do tmy.
Když se probudím, tak je stále den, ale je pozdě odpoledne, poznám to podle toho, že se sluníčko přestěhovalo na druhou stranu domu a svítí na příjezdovou cestu. Hlavu mám takovou jako zabalenou ve vatě, tak zvláštně mlhavou a divnou. Vzepřu se na rukou a opatrně se posadím. V tu chvíli mi to dojde. “Ježíši, co jsem to za idiota,” vyjeknu. Nikomu jsem nic neřekla a vzala si do domu úplně cizí ženskou, kterou jsem viděla jednou v životě a nechala se od ní nadrogovat? Co když sem někoho pustila a teď to tu vykrádají? Co budu dělat? Opatrně se rozhlížím a hledám svůj telefon. Když v tom si uvědomím, že tu něco neskutečně nádherně voní? Celým domem se nese vůně hovězího vývaru. Ale kde je Marie? Pomalu se postavím a zkouším, jestli mi po tom prášku nebude dělat problémy stabilita. Ale kupodivu je mi dobře.

“Marie, jsi tu?” volám a jdu na terasu. Marie sedí v křesle, v uších má sluchátka a v ruce sklenici vína. “Ahoj ospalče, jak ti je?” usměje se a vrací sluchátka do pouzdra. Sednu si vedle ní a potřesu hlavou. “Co to bylo za prášek?” zeptám se a s uspokojením zjišťuju, že ta „mlha“ kolem mé hlavy se rozpustila. “Jen mírný prášek na uklidnění a vzhledem k tomu, v jakém stavu si byla, tak si prostě odpadla,” usměje se. “A já jsem tu nezahálela, abys věděla. Na stole jsem našla poznámkový blok s telefonním číslem matky našeho malého ducha a tak jsem jí zavolala. A abys věděla, bydlí tady ve městě, jen v panelákovém bytě a je na cestě sem.” “Panebože, to ne,” vyjeknu leknutím. “Až mě uvidí, tak si bude myslet, že jsem magor, co jí pronásleduje a zavolá na nás policii.“ “No, popravdě zpočátku mi policií vyhrožovala a na tebe si taky vzpomněla. Nicméně, po chvilce vysvětlování se uvolila a přijedou oba dva, ona i malý Petr.”