Život se podobá knize
- O životě
- dvojmatka
- 20.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Život se podobá knize, blázen v ní listuje letmo, zatímco moudrý při čtení přemýšlí, protože ví, že ji může číst jen jednou.
Pohřeb je záležitost, kterou nikdo neabsolvuje s radostí. Byla jsem nedávno na pohřbu, ale rozhodně zde nechci psát o něčem smutném a negativním. Zemřel mi strejda – bratr mého otce. Znala jsem ho hodně dobře, protože rok co rok jezdili s tetou a bratránkem k nám na chalupu a trávili tam téměř celé prázdniny a já s nimi. Vztahy sice v posledních letech značně ochladly, ale stejně tam bylo velké pouto. Navíc před pár lety bohužel pochovali svého prvního syna a krátce nato i druhého – nevlastního, který s nimi sice léta nežil, ale patřil do rodiny. O to víc mě náhlá smrt strejdy zasáhla!
Musím říci, že jsem absolvovala hodně pohřbů a vždy to pro mě byl velmi nepříjemný zážitek. Tentokrát to bylo trochu jiné. Pohřební služba svou práci odvedla dobře – obřad byl takový, jaký se přesně hodí ke starému pánovi, ocenila jsem, jak se obrovští chlapi klaněli před rakví, než ji odnesli, a líbil se mi projev, kterým památku mého strejdy uctili.
Stojím v chladné místnosti a mezi proudy slz pozoruji střídavě rakev, tetu, mojí mamku, tátu a všechny ostatní a poslouchám smuteční řeč. Vždy jsem byla svědkem toho, že smuteční řeč byla spíš zlá. Tentokrát mě dojímá a nutí přemýšlet. Paní říká:“ Neplačte! Odešel a není třeba se ptát, proč a co kdyby. Nic to už nezmění a je třeba jít dál bez něj, ale vzpomeňte si na to, co hezkého jste s ním prožili.“
Víc z té řeči už moc nevnímám a moje myšlenky se začínají toulat kdesi v dáli, o pár let zpátky. Ležím v kovové postýlce. V místnosti je tma, ale mě ze spánku budí otravné mouchy a paprsky ranního slunce, které prosvítají dírou v okenici staré chalupy. Jsem s tetou a strejdou zase celé léto na naší chalupě. Samota mezi lesy, na hrázi dvou rybníků v jihozápadních Čechách. Vylezu z postele a otevřu dveře do kuchyně, tam už u kamen stojí teta, zatápí a chystá se vařit. Strejda štípá dříví na dvoře. Neochotně naberu do hrnku ledovou vodu z kýble, kterou před chvílí donesli ze studánky, a jdu si na dvůr vyčistit zuby. Pak si v lavoru u zrcadla umyji tou ledovou vodou obličej a zasedám ke starému, dřevěnému stolu. Teta mi k snídani servíruje čaj s cukrem a citrónem a rohlík s máslem. Takovou snídani miluji do dneška. Bratránek sedí v okně a usrkává čaj spolu se mnou.
Naláduji do sebe rohlík a běžím ven kouknout se, zda sousedi v chalupě vedle už vstali. Mají otevřené okenice, takže ano. Ťukám na okno a domlouvám se s o rok starší kamarádkou, jak pojedeme na nákup. Dostávám batoh, seznam na nákup a pár vratných lahví a už šlapeme do pedálů našich skládaček - měla jsem oranžovou. Obchod je ve vesnici, cca 3 km vzdálené a cesta vede přes most. Nahoru šlapeme, seč nám síly stačí, funíme a snažíme se to vyšlápnout bez toho, abychom tlačily kolo pěšky. Nahoře na mostě chvíli zastavíme a koukáme se dolů na vlaky.
Z kopce se pustíme s nohama na řídítkách a řevem. A do háje - spolkla jsem mouchu! Řvu ještě víc a snažím se šlápnout do pedálů. Před obchodem v rychlosti zaparkuju kolo do stojanu a vlítnu do prodejny se slovy: “honem limonádu, otevřít, mám v krku mouchu!“, prodavačka s úsměvem otvírá úžasnou žlutou limču a já zapíjím mouchu a nakupuji objednaný chléb a další věci ze seznamu. Cestou zpátky se zastavíme u stromu s letními jablky – malá, zelenožlutá jablíčka mají úžasnou sladkokyselou chuť, kterou už si dneska skoro nepamatuji. Ty umělotiny ze supermarketu se tomu nepodobají ani náhodou.
K obědu máme bramboračku. Fuj – jsou tam houby a tak sedím u talíře a brečím, že to jíst nebudu. Strejda je neoblomný a teta mi nehodlá dělat k obědu palačinky, jako to dělává moje mamka, když nechci něco jíst. A tak sedím 2 hodiny se slzami nad studenou polívkou a nehodlám ustoupit ani přes to, že mi hrozí, že nepůjdu k rybníku. Vzdávají to a k rybníku mě pouští. Brázdíme s kámoškou ten bahňák celé odpoledne. Šlapeme v bahně, kopeme do kaprů a je nám báječně. Dneska bych do něčeho takového nevlezla, ale tenkrát jsem byla na vrcholu blaha. Byla to úžasná svoboda. Ležíme na duši z traktoru a občas se v tom voňavém rybníce vycachtáme.
Přijeli naši a táta na nás ze břehu cosi řve. Moc mu nerozumíme, ale dle jeho posunků chápeme, že se máme co nejdřív vrátit ke břehu. Za chvíli také chápeme, proč. Blíží se bouřka. V těchto končinách bývá dost drsná. Voda v rybníce se začíná houpat a vlny jsou velké. Vítr fičí a dostat se ke břehu je čím dál tím složitější. Začínají lítat blesky a hřmí tak, že se bojí i ti, kteří se bouřky normálně nebojí.
Vylézáme na břeh u sousedů na dvoře a běžíme k nim na záchod. Tam ječíme, protože ze suchého záchoda lítají zpátky nahoru použité papíry, zavíráme poklop a potřebu necháváme na později. Když přebíhám těch pár metrů z chalupy do chalupy, tak kličkuji mezi padajícími taškami ze střechy. Sedíme v chalupě, hrajeme karty a čekáme, až bouřka přejde. Teta s mamkou opékají na kamnech houby. Miluji tu vůni másla, kmínu a hub, i přesto, že je nejím. Radši si dám chleba s paštikou. Po bouřce se jdeme podívat ven – to teda bylo něco. Spadané stromy přes silnici, tašky ze střechy – vypadá to děsivě. Ale přijeli vojáci, co měli v těchto místech cvičný prostor a vše během chvíle uklidili. Vzduch byl tak krásný a strašně hezky se dýchalo a v noci úžasně spalo.
V hlavě se mi těch vzpomínek míhá strašně moc. Pamatuji si, jak mi strejda udělal z vydlabané větve takovou střílečku na bezinky, nebo klasický prak a jak mě s tím učil střílet. Vzpomínám na to, jak jsme všichni chodili do lesa na houby a maliny a strejda mě přenášel přes kopřivy. Taky se mi vybavuje, jak jsem v první třídě vážila 15,5 kg a strejda mi říkal, že o těch dalších prázdninách, až zase přijede, tak chce, abych měla aspoň 20 kg a asi jsem ho musela zklamat, když jsem měla pouhých 17 kg 
Taky si vybavuji, jak na chalupu dorazili známí s dvěma dcerkami a všichni jsme seděli na dvorku pod lípou, popíjeli kafe a limonády, hráli karty a pojídali dobroty připravené z nasbíraných hub a lesních plodů (nejlepší byly lívance s jahodovou merendou a strejda si vymyslel takovou legrácku. Nenápadně se ztratil k sousedům, tam se namaskoval tetinými zelenými stíny, nandal si starou rozcuchanou paruku a na ní vytvořil klobouk z rákosí, vlezl u sousedů do rybníka, vynořil se u břehu na našem dvoře a dělal „brekekeke“ Jedna z těch malých holčiček vyšplhala svému otci až na hlavu a šíleně se bála – naštěstí se strejda hned odstrojil, tak bylo po strachu a příhodou jsme se bavili ještě dlouho.
No, jo – nejezdila jsem s rodiči k moři, nebyli jsme bohatí. Ale i tak mám naprosto nádherné vzpomínky na dětství a o naší chalupě se mi do dneška zdává a stýská se mi po ní. Bylo to tak krásné, když jsme se večer scházeli i se sousedy u ohně. Občas se tam zastavili i trampíci s kytarami, a tak jsme si dávali všechny ty dobroty – opravdové špekáčky upečené do křupava, uzený špek, nakrájený na ježka a upečený, brambory v popelu s máslem a pak skvělá lahůdku – kapra v alobalu plněného česnekem, brambory a slaninou a pomalu pečeného v popelu – nikdy víc už jsem si na rybě tak nepochutnala jako tenkrát na tomhle kaprovi. A kdo může jen tak říci, že od rána do večera lítal v přírodě a cachtal se v bahňáku, až toho měl vyrážku? Kdo může říci, že lezl po stromech, padal z nich do kopřiv, že vylezl na silo a měl krásný výhled na rybníky a přírodu okolo?
Kdopak chytal žáby, ještěrky a dokonce jednou i užovku a házel jí do sklenice mrtvé mouchy a divil se, že je nežere? Víte, jak je krásné jít ráno do studánky pro vodu a najít tam nádherné kozáky? Nebo jak je úžasné toulat se s kamarádkou po lese, sem tam sebrat houbu a potkat kolouška, který byl skoro na dotek? Tohle jsou vzpomínky, které mi nikdo nevezme! A děkuji svým rodičům za nádherné dětství a také za to, že nás učili tomu, že rodina je to nejdůležitější a že jsme společně se všemi příbuznými a bratranci a sestřenkami prožili strašně moc hezkého, na co můžeme s radostí vzpomínat.
Tak i takové myšlenky může mít člověk na pohřbu. Ne vždy to musí být nutně traumatický zážitek. Samozřejmě, že to veselé nebylo, ale člověk si uvědomí hodně věcí. Chtěla jsem třeba za tetou a strejdou zajet se všemi dětma – neviděli je naživo, ale pořád jsem návštěvu odkládala na neurčito a takhle to dopadlo. Strejda moje děti prostě neviděl. Někde jsem kdysi četla takové moudro, že bychom měli žít každý den tak, jako kdyby byl ten poslední. Prostě naplno! Protože člověk nikdy neví, co se může stát a nikdo z nás také neví, který den, je ten náš poslední.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1606
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1646
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 689
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 399
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20656
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2610
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2881
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2597
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1756
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
, takže jsem si ho tolik neužila.
zkusila jsem napsat adminům, zda by to nešlo opravit 
Začetla jsem se tak, že jsem vykřičníky vůbec nevnímala. Za knihu se přimlouvám, jsi šikula 
Měla jsem stejně úžasné dětství a ráda jsem si ho zase připoměla 
Šup tam s vykřičníkem. Tenhle nepřehlédnu. 
