Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Myslím si, že s tím nic neuděláš. Asi na tom psychicky nebyla nejlépe ani dřív a teď se to jen zhoršilo. Prospělo by jí najít dobrého psychiatra a psychologa, zúčastnit se nějakých aktivit (když ji pozvete na oběd, je spokojená?), ale záleží stejně nakonec jen na ní.
Nemáte v rodině malé děti? Třeba by jí vrátily chuť do života.
Jsem právě poprvé těhotná a že by jí to nějak zajímalo to se říct nedá. Dnes se ani na nic nezeptala.
@Anonymní píše:
@ManhattanJsem právě poprvé těhotná a že by jí to nějak zajímalo to se říct nedá. Dnes se ani na nic nezeptala.
Třeba až se to narodí. K vám na návštěvy chodí? Jak je to dlouho, co jí umřel muž? Trvá to tak tři roky, než se s tím člověk popere, tím spíš v takovém věku a s psychickými problémy.
Zaplatte ji nejake kurzy.. vareni.. nevim co ji driv bavilo a vytahnete ji ven mezi lidi… treba to zabere..
Když jí vememe na jídlo tak stresuje, že se musí včas vrátit, aby ji nenechali zamknutou spát venku. Prostě nesmysly. Já jen že nás ten její stav všechny ničí a vážně uvažuji na minimalizaci navštěv. Ona sama ani nezavolá.
Je mi líto, ale chce to třeba děti nebo mě napadlo, mojí babičce udělala radost, když jsem si občas půjčila od kamarádky pejska a ona si ho mohla pohladit a i tak udělal radost dalším lidem v domově. Pokud tam nikdo není alergický, tak babička měla i takové malé posezení venku na zahrádce za domem důchodců. Tam jí udělal malý jezevčík radost a pak volala sama, jak se líbil ostatním lidem v domově a že by byla ráda, kdyby zase někdy přišel hafan.
Od úmrtí je to už asi 4 roky a mezití byla i relativně ok. Bojím se že to vše má z dlouholetého užívání léku, které ji kde kdo předepsal.
Jen to nevzdavejte. Ono se to možná nezdá ale cas zahoji vše a babička si zvykne. Prostě to trvá. Dědu měla cely zivot po boku a teď ji odešel ten nejdůležitější člověk. Vidí ze vsichni, zbytek rodiny ma své rodiny a ona uz nemá nic. Chápu ji ale proboha nenechte se ji v tom utopit ????. Vydržte a ukazujte ji jak jste šťastní že je tady.
To zní jako dobrý nápad ten pes. Před rokem ten její zemřel a nového už nechtěla, ale určitě by jí dělal radost.
Znám to, ale u svého otce. Stejný věk jako tvá babička. Polehává, nic nedělá, jen si stěžuje, že je vše naprd.Ale žije doma s manželkou, není sám v domově.
@Anonymní píše:
@hudečiceTo zní jako dobrý nápad ten pes. Před rokem ten její zemřel a nového už nechtěla, ale určitě by jí dělal radost.
vIDÍŠ, JESTLI má nějaká kamarádka malého rafana, tak jej vem jednou s sebou. Udělá radost spoustě lidem, kor když vemeš třeba tenisák nebo klacík a budeš mu ho občas házet nebo ti starší lidé, jak uvidí hafana, tak to bude spestření ![]()
Toho psa určitě zkuste. My měli babičku už s pokročilou demencí a jednou jsme za ní přivedli canisterapeutku se psem - měla jste vidět, jak se rozzářila. Pak jsme zjistili, že jako malá měla pejska stejné rasy.
Tenhle pejsek byl speciálně vycvičený a chodil právě za seniory do domova důchodců. Možná byste někoho takového sehnali i u vás.
Co vím tak 1 x za 14 dní do domova s pejsky dochází. Mají spousty aktivit dopoledne i odpoledne a babička se jich i aktivně účastní.
Já ji pejska od kamarádky přivezu třeba jí to potěší.
Je to opravdu hodně psychicky náročné a to je moje babička doufám, že s rodiči to bude lepši.
Nedávno jsme přestěhovali babičku (75 let) zpět do Prahy. Nebyla na tom po smrti manžela psychicky moc dobře a chtěli jsme jí být nablízku ( 2× hospitalizace na psychiatrii v Kroměříži). Na Moravě tedy prodala domek a v Praze se přestěhovala do novostavby ve stejné ulici kde žila cca 30 let. Za domem má polikliniku a u domu veškeré obchody, poštu atd… My bydlíme asi 300 metrů od zmíněné novostavby.
Věřili jsme, že se často uvidíme a budeme spolu trávit čas. Navíc v Praze dlouho žila tak tu má i pár přátel a hodně možností jak si zpestřit důchod. Peníze z prodeje domu ji zůstaly takže si důchod může opravdu užít.
Ovšem babička na vše rezignovala:-( na uklízení jsme sehnali uklízečku a obědy si nechala dovážet. Jen seděla doma a o nic a nikoho nejevila zájem.
Opět byla 2 x hospitalizována na psychiatrii. Celý život se láduje prášky ( neurol, antidepresiva, prášky na spaní).
Rozhodla se, že jí bude lépe v domově seniorů. Tak jsme jí vše zařídili, jen aby byla šťastná. Nyní je v domově, šťastná není a já už nemůžu.
Na první pohled je vidět jak je o proti ostatním v domově mladá a zachovalá, ale ona to vzdala.
Nic nechce, nic ji nezajímá. Vyhovuje jí asi režim snídaně, oběd, večeře, spánek.
Každý týden ji navštěvuji, ale děsně se mi nechce. Návštěva je o ničem a sama od sebe ani nemluví.
Navíc babička je po zdravotní stránce v pořádku, nevidím důvod proč by nemohla žít ješte 10 - 15 let.
Máte někdo podobnou zkušenost?