Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Bojím se času
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
11.1.12 06:51
čas je velmi relevantní, čas v tom smyslu jak ho chápeme my vůbec neexistuje. Žijte přítomným okamžikem,je právě ted, není žádná minulost, žádná budoucnost. Doporučuji si přečíst Knihu ECKHART TOLLE: MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU. Většina lidí si až na sklonku života uvědomí, že vlastně vůbec nežili. Pořád byli uvězněni v minulosti nebo v myšlenkách na budoucnost, ale to co bylo právě ted vůbec nevnímali. A navíc tohle je jen jeden z mnoha životu. Já například mám duši starou už 13 století a to je celkem fuška 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
dada1511
11.1.12 07:53
Anna86 píše:
Ahoj, mám jen pár postřehů.. položil si někdo otázku proč nás tento problém tolik trápí? Proč zvířata žijí tady a teď a jejich jediná starost je se rozmnožovat a zajistit si potravu? Proč člověk nedokáže žít tady a teď a nemyslet na to co bude pak?Odpověď je taková, že Bůh dal každému člověku do srdce touhu hledat ho… proto člověk nenajde v duši klid, dokud nenalezne Boha.
Já si spíše myslím,že každý člověk musí v něco věřit,je jedno jestli v boha,osud,energie nebo dělá že je zarytý ateista.Protože jinak by v podstatě nic s toho co děláme a že žijeme nemělo smysl.
Příspěvek upraven 11.01.12 v 09:49
- Citovat
- Upravit
11.1.12 09:05
Nemám to úplně stejně jako zakladatelka a další, ale něco bych k tomu říct chtěla. Nebojím se smrti, nebojím se konce světa, nebojím se stárnutí (i když jo, štve mě, že už nejsem tak mladá a taaaaak bezstarostná ). Jsem sobecká! Bojím se toho, že odejde někdo z mých blízkých a já tu zůstanu sama, bez něj/ní. Mám panickou hrůzu z toho, že mi umře dcera, mám stejně panickou hrůzu z toho, že mi umře mamka. A mám strašný strach, že mi umře partner (nebo že mě opustí), ale u něj je ten strach oprávněný, má nebezpečné povolání. Vloni byl v ohrožení života 24 hodin denně a já se strachem málem udusila. Každou noc jsem šla spát se sevřeným srdcem, každé zazvonění telefonu ve mě vyvolávalo malou smrt a nemohla jsem se nadechnout. Co se týká dcery, někdy v noci mě to přepadne, vzbudí ze spánku a já prostě musím vstát a jít zkontrolovat, jestli dýchá.
Nevěřím v boha, ani v jiné ztělesnění vyšší moci. A přiznám se, že mě řeči o tom, jak je milostivý a jak nad námi drží ochrannou ruku apod. vcelku rozčilují, ale snažím se je ignorovat a nikomu neupírat jeho názor či víru.
Taky věřím. Věřím, že NĚCO je, něco co nedokážu popsat, vyslovit nebo uchopit. Věřím v to, že smrtí to nekončí, že něco potom určitě existuje. A jsem docela zvědavá, až zjistím, jestli to tak doopravdy je.
Do té doby ale, žiju přítomností a nejbližší budoucností (zítra, příští týden..). Právě proto, abych byla schopná svůj život prožít co nejplnohodnotněji. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.1.12 16:13
Já jsem na tom stejně jak zakladatelka 
. Vždycky jsem měla obrovský strach ze smrti. Od té doby, co mám syna bych řekla, že už to hraničí s panickým strachem. Každý den si uvědomuju, že čas strašně letí , přitom jsem šťastná, že jsme všichni zdraví, že jsme spolu…Je mi ale jasné, že prožíváme nejlepší roky svého života. Jsme spolu s partnerem 12 let, když jsme se seznámili, byli jsme mladý ucha. Teď si říkám, že za dalších 12 let už se budeme pomalu chystat na důchod. Kolikrát jsem přemýšlela, jestli jsou moje úvahy normální. Někdy se dostanu do stavu, kdy jen řvu a nejsem schopná to jen tak přejít. Vím, že s tím budu bojovat pořád 
. Když třeba vidím kluky puberťáky, je mi smutno z toho, že můj malej bude jednou taky takovej klacek, i když je mi jasné, že to tak má být. Strašně ráda bych zastavila čas a žila tak, jak teď žijeme 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.1.12 16:18
Nihaska píše:
A to jsem si myslela že jsem cvok
kéž by… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
AmyLee
11.1.12 16:54
Jocellyn píše:Nihaska píše:kéž by…
A to jsem si myslela že jsem cvok
kdo ví jak to bude
- Citovat
- Upravit
11.1.12 21:44
Klarinetka1 píše:
Já jsem na tom stejně jak zakladatelka
Mluvíš mi zduše. I to s těmi dětmi a puberťáky. Mám strach z toho, že své děti nedokážu ochránit před zkažeností a že jednou budou patřit mezi bandu lotrů, co nemají úctu k ničemu. Jsem učitelkou ve školce a vždycky jsem si říkala, že nikdy nedopustím, aby z mých dětí vyrostli neslušní, nezodpovědní fakani, které potkávám denně.
Když jsem zakládala tuhle diskusi, měla jsem toho v té chvíli v hlavě i na srdci mnohem víc, i to, jak psala Petite Fillette, že se bojí, že jí umře někdo z blízkých… I já se toho hrozně bojím, ale nechci na to myslet, protože ještě navíc jsem v některých věcech pověrčivá a bojím se na to vůbec pomyslet, abych něco zlého nepřivolala. Ach joo, proč už ti světoví vědci nevymysleli něco, jak zastavit čas, enbo něco jako bájný kámen mudrců?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.1.12 21:52
Zastavit čas,taky jsem nad tím přemýšlela,že by to bylo fajn,ale dokážeš si představit,žít jeden den,pořád dokola? 
Já bych raději,kdyby někdo vymyslel,jít vrátit čas,a mohlo by se to jen z důležitých důvodů.Dalo by se změnit spousty katastrof.Možná,jestli by to někdo nezneužil.Ale jinak myšlenky,které přepadají tebe,si myslím,že má na světě dost lidí,já nad tím špekuluji od dětství 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.1.12 21:57
No jo, to máš pravdu, že by to bylo hloupé. Zakázat stárnutí taky, to by jsme se za chvíli přemnožili, co by živočišný druh a vyhubili by jsme se sami.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.1.12 00:09
Moc dobré téma, pro mě smutné, protože já přesně nad tímto přemýšlím a je mě hrozně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.1.12 00:10
A kolikrát v noci to vše na mě jde, ale u mě to už tak od 10 let, já měla strašný strach, že mě umřou rodiče a co pak bude dál a od té doby mě to trápí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.1.12 00:45
Já jsem měla podobné pocity kolem 13 let, když mi umřel dědeček. Byla jsem na něj od malinka děsně fixovaná. Nějaký čas jsme u prarodičů bydleli, asi do mých 4-5 let, pak jsme se přestěhovali o 5 km dál, ale víkendy jsme s nimi stejně trávili i veškeré prázdniny. Pak přišla z ničehonic ta zhoubná potvora a dědečka mi vzala. Bylo to děsné, myslela jsem, že musím umřít taky, že bez něj to nepůjde…probrečela jsem noci. Nejvíc ale proto, že umřel sám v nemocnici.Že tam s ním v té chvíli nikdo z nás nebyl. Dneska se mi o něm zdávají sny, že třeba u nás zazvoní u dveří, že se jde podívat na děti…Já ho vítám, jakoby stále žil, jen někde daleko. A utrousím poznámku, že už bylo na čase, aby se u nás ukázal…Takovou vyčítavou. A ráno si pak říkám, jak je dobře, že existuje snění.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.1.12 00:54
Teď mě napadlo, že by se mohla založit diskuse na téma „sny“. Protože já si sny pamatuju. Většinou. A bývají často živé. Kolikrát se mi zdají sny, podle kterých by se mohl natočit film. Po čase je sice zase zapomenu, ale to nevadí. Teda až na jeden. Ten nezapomenu nikdy v životě, protože byl strašně zvláštní. Strašidelný, ale v něm jsem se vůbec nebála. To až po probuzení, když jsem si uvědomila, z čeho jsem se to probudila. A ten by se i částečně hodil k tomuto tématu.
Když jsem ho vyprávěla tátovi, byl z hěj u vytržení, protože věří na minulé životy a tvrdí, že jsem se v tom snu vrátila do minulého života. No, kdo ví.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.1.12 05:31
Kdyz jsem byla mala, jednoho dne jsem rekla rodicum, ze nechci umrit. Ze si nedokazu predstavit, ze uz tady nikdy nebudu. Ze uplyne 10, 100, 10 000 let a nic Maminka mi rekla, ze budu zit dal ve svych detech. Byla jsem tomu sice rada, ale stejne jsem nechtela tu noc spat, protoze jsem se nechtela probudit o den starsi. To mi bylo asi 5 let.
Myslim, ze otazka casu a starnuti probehla hlavou temer kazdeho cloveka, ktery na Zemi zil, jestli jsme to my, nebo nasi zivotni partneri, blizka i vzdalena rodina, pratele, nebo kralovna Alzbeta, Ludvik IV., Kleopatra, upratovacka ve skole, reziser sci-fi filmu…Cas a starnuti se bytostne tyka kazdeho jednoho z nas a mozna ty obavy neplynou ze samotneho ubihajiciho casu, jako z toho jak staroba ovlyvni kvalitu naseho zivota.
Kdyz jsem na zdravotnicke skole delala prax v domove duchodcu, tak jsem se mnohdy zamyslela, jestli dopadnu tak, jak ty babicky a dedeckove, kterych bezvladna tela cekaji na sestricku az jim pomuze s osobni hygienou a s vymenou cisteho (spodniho) pradla. A nebo jestli nebudu poznacena demenci a Alzheimerem a budu schopna rozeznat sve deti a vnoucata… Tam jsem znova prehodnotila, z ceho plynou me obavy. Ze jsem kazdym dnem starsi, nemohu nijak ovlyvnit. Chronologicky to proste nelze zastavit. Ja bych ale hrozne chtela byt i v 90-ti letech sobestacna, mit jasnou mysl a samozrejme vypadat mlade (nebo mladsi , no kdo by nechtel?). A umrit zdrava…Benjamin Franklin jednou rekl (ve velmi volnemu prekladu): „Gram prevence je hoden kilogramu lecby.“
Kristo, protoze mam rada vedu a celkem se zajmem sleduji, ktera technologie co vynasla, tak na tvoje: „Ach joo, proč už ti světoví vědci nevymysleli něco, jak zastavit čas, nebo něco jako bájný kámen mudrců?“ muzu rict, ze vedci uz neco vymysleli. Ne ale zase tak davno. Sice ne zastavit cas, ale v dobe robotu do domacnosti, smartphonu, elektronovych mikroskopu a nanotechnologie se uz muze pochlubit i zdravotnicky sektor a vedci z jedne renomovane splecnosti zabyvajici se genetikou a starnutim, dokazali, ze uz jde resetovat expresi genu (a tim se vubec nemysli geny nejakym zpusobem menit - to by slo o genovou mutaci), ktere ovlyvnuji to, jakym zpusobem starneme. Zjistilo se, ze geny s nizkou expresi (nebo aktivitou) pocas naseho mladi, zacali svou aktivitu zvysovat priblizne po 23. roku zivota a ostatni geny ji zacali znizovat. Revolucni na tom je, ze ostatni vedecke firmy se snazi studovat jeden gen a nebo je studuji po jednom, ale tito spickovi vedci zjistili, ze jde o vice genu, ze jde o svazky genu. Oni je dokazali identifikovat. Dokazali je rozeznat, co byl klic k tomu, aby se mohli zamerit na to, jak jim pomoct v tom, aby se chovali tak, jako kdyz nam bylo 23. A ono se jim to povedlo. Na 92%. Coz je ve vede velikansky cislo. Nestalo se to vsak jenom tak,pres noc. To badani a nespocetne mnozstvi pokusu je stalo 30 let vyzkumu. Kdyz vemu do uvahy, ze je mi letos 36, tak to neni zrovna malo casu. Na zaklade techto zjisteni se vyvinula patentovana technologie a mnoho lidi ji uz uspesne pouziva 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.1.12 20:12
pegalle píše:
Kdyz jsem byla mala, jednoho dne jsem rekla rodicum, ze nechci umrit. Ze si nedokazu predstavit, ze uz tady nikdy nebudu. Ze uplyne 10, 100, 10 000 let a nicMyslim, ze otazka casu a starnuti probehla hlavou temer kazdeho cloveka, ktery na Zemi zil, jestli jsme to my, nebo nasi zivotni partneri, blizka i vzdalena rodina, pratele, nebo kralovna Alzbeta, Ludvik IV., Kleopatra, upratovacka ve skole, reziser sci-fi filmu…Cas a starnuti se bytostne tyka kazdeho jednoho z nas a mozna ty obavy neplynou ze samotneho ubihajiciho casu, jako z toho jak staroba ovlyvni kvalitu naseho zivota.
Kdyz jsem na zdravotnicke skole delala prax v domove duchodcu, tak jsem se mnohdy zamyslela, jestli dopadnu tak, jak ty babicky a dedeckove, kterych bezvladna tela cekaji na sestricku az jim pomuze s osobni hygienou a s vymenou cisteho (spodniho) pradla. A nebo jestli nebudu poznacena demenci a Alzheimerem a budu schopna rozeznat sve deti a vnoucata… Tam jsem znova prehodnotila, z ceho plynou me obavy. Ze jsem kazdym dnem starsi, nemohu nijak ovlyvnit. Chronologicky to proste nelze zastavit. Ja bych ale hrozne chtela byt i v 90-ti letech sobestacna, mit jasnou mysl a samozrejme vypadat mlade (nebo mladsi
Kristo, protoze mam rada vedu a celkem se zajmem sleduji, ktera technologie co vynasla, tak na tvoje: „Ach joo, proč už ti světoví vědci nevymysleli něco, jak zastavit čas, nebo něco jako bájný kámen mudrců?“ muzu rict, ze vedci uz neco
Máš pravdu. Já se také nebojím zdravého a vitálního stáří, ale toho zoufalého pocitu bezmoci, neschopnosti se o sebe postarat a taky toho, že třeba budu muset svěřit svou duši i tělo úplně cizím lidem, abych mohla aspoň trošku důstojně dožít. Mojí kamarádce nedávno umřela maminka. O prázdninách u ní diagnostikovali rozsáhlou rakovinu mozku. Lékař se velice podivoval nad tím, že s takovým nálezem je tak soběstačná a normálně uvažující. Upozornil mou kamarádku na to, že se jistě v nejbližší době začnou projevovat následky nemoci. A neuteklo ani 14 dní a bylo to tady. Maminka začala nejprve zapomínat, pak ztratila orientaci v čase i v prostoru, neuvědomovala si co dělá. Pak ji přestalo poslouchat tělo, takže přestala chodit, nedokázala ani kousat ani mluvit. Nikdo a asi ani ten lékař by nevěřil, jak rychlý spád to všechno z ničeho nic vzalo. Na konci července jsem s ní ještě u kamarádky mluvila, byly jsme se spolu i projít, o ledasčem jsme si povídaly, loupaly jsme spolu fazole a obíraly rybíz. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se vidíme naposledy. v polovině srpna jí oznámili , že je vážně nemocná. Zemřela 2 měsíce na to. Myslím, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát, protože kdyby měla dál žít tak, jak žila poslední 2 týdny… To je to, čeho se strašně moc bojím. Nedůstojného stáří a konce života.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
