Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Bojím se času
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
10.1.12 23:10
Ježiši,to je jako kdybych to psala já. Úplně přesně. A tohle vše co píšeš, mě napadá skoro každý den.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.1.12 23:14
Já už si sama se sebou a s těmihle myšlenkami fakt nevím rady. Nejraději bych je zahnala, ale nechce se jim, potvorám!
- Citovat
- Upravit
10.1.12 23:15
Nemusela si ani anonymně-já mám tyhle myšlenky od porodu druhé dcerky…přesně jako by si koukla do mé hlavy 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.1.12 23:17
Taky s tím neustále bojuju-někdy se mi to daří zaplašit, někdy vůbec......
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.1.12 23:17
chocholka píše:
Ježiši,to je jako kdybych to psala já. Úplně přesně. A tohle vše co píšeš, mě napadá skoro každý den.
přesně tak je to i u mě,bojím se toho co bude,budu starší a starsi,ale to byt nechci.co bude pak?narodim se znova?bude konec světa a ja uz neproziju další život?bojím se času,že mě jako každého dostane…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.1.12 23:18
Fajn, tak já už anonymně psát nebudu. Už jsem se bála, že cvokatím. Přitom jsem zdravá ženská, nic mě nebolí, nic mi neschází, jen mám prostě šílený strach z budoucnosti. Trošec se mi ulevilo, že to tak nemám sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.1.12 23:20
Krisťa81 píše:
Fajn, tak já už anonymně psát nebudu. Už jsem se bála, že cvokatím. Přitom jsem zdravá ženská, nic mě nebolí, nic mi neschází, jen mám prostě šílený strach z budoucnosti. Trošec se mi ulevilo, že to tak nemám sama.
A díky ti za založení tématu-já věděla, proč tu sedět až doteď…přesně tohle téma jsem chtěla založit už dávno-akorát s jiným názvem 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.1.12 23:21
Ahoj,přidávám se do „klubu“,také mám často takové myšlenky…ale vítězí panický strach…z toho, co se všude kolem děje, kolik je denně nehod,kolik je nemocí,co vše se může mým blízkým každý den stát…když ráno odváží manžel dceru do školky a my se roztomile loučíme, mám panickou hrůzu, jestli to není loučení poslední,když se na ní zlobím, že něco udělala,hned mi svítí v hlavě „aby sis to záhy nevyčítala, může to být poslední den“…někdy si říkám, že bych měla přestat koukat na televizi,číst ty hrůzy v novinách a prostě si jen užívat života,jaký mám…s tím vším, na co myslím já a i s tím, o čem píšeš Ty ani jedna nic neuděláme…nezastavíme čas,nespasíme svět…zbývá jen užívat si každou chvilku…a to si pořád vtloukám do hlavy já a zaháním tím černé myšlenky…tak to jen abys věděla, že v tom nejsi sama… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.1.12 23:23
Kdyby aspoň člověk věděl, že ho i PAK něco čeká a že to bude fajn a že nebude sám a že ti, co tu po mě zůstanou, že budou v pořádku a že se jim bude pěkně žít a že se s nimi zase setkám a… Je toho tolik, co bych si přála, aby bylo a abych věděla, že to bude… Hned bych byla v klidu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.1.12 23:26
takove myslenky mam od detstvi.. Zcela jasne si vybavuji jak jsem v detsstvi plakala, ze nechci umrit, ze nechci zestarnout.. nechtela jsem zavrti oci a jit spat, bala jsme se ze se uz neprobudim. Bala jsem se toho co bude potom. CO je vlastne potom.. bala jsme se toho nic. Nikdy uz neuvidim sve milovane, nikdy uz nebudu na svete.. jen nic a prazdnota. (neverim v posmrtny zivot)
Snazim se tyto myslenky zahnat, ale mam je porad na pameti. Porad si rikam co bude potom.. Co bude az nic nebude.
Za dva mesice mi bude tricet. Prvni mimi na ceste. Mam milovaneho manzela a stejne se bojim starnuti a smrti. Ze by to bylo tim ze jsem neverici a pochazim z neverici rodiny? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.1.12 23:27
Když budeš žít přítomností, tak se budoucnosti přestaneš bát. V přítomnosti je obrovská síla, v každém právě prožívaném okamžiku. Ani minulost ani budoucnost se nedá nijak zvlášt´ovlivnit, to není naše starost, tak proč se tím trápit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.1.12 23:32
xxLeninka píše:
Ahoj,přidávám se do „klubu“,také mám často takové myšlenky…ale vítězí panický strach…z toho, co se všude kolem děje, kolik je denně nehod,kolik je nemocí,co vše se může mým blízkým každý den stát…když ráno odváží manžel dceru do školky a my se roztomile loučíme, mám panickou hrůzu, jestli to není loučení poslední,když se na ní zlobím, že něco udělala,hned mi svítí v hlavě „aby sis to záhy nevyčítala, může to být poslední den“…někdy si říkám, že bych měla přestat koukat na televizi,číst ty hrůzy v novinách a prostě si jen užívat života,jaký mám…s tím vším, na co myslím já a i s tím, o čem píšeš Ty ani jedna nic neuděláme…nezastavíme čas,nespasíme svět…zbývá jen užívat si každou chvilku…a to si pořád vtloukám do hlavy já a zaháním tím černé myšlenky…tak to jen abys věděla, že v tom nejsi sama…
Přesně tohle je můj případ. Každé rozzlobení se na mého malého broučka, každou hádku s tím mým drahým životn´ím parťákem si záhy na to vyčítám z úplně stejného důvodu. Co když už je nikdy neuvidím. Pokaždé, než ze sebe ve vzteku na kohokoli, koho mám ráda vyhrknu, připomenu si větu, kterou řekl nevím kdo a ani nevím, jestli byla vyřčena přesně takhle, ale mám ji vepsanou do srdce: Važ svá slova a nenech se ovlivnit zlobou, protože to, co svým blízkým ve vzteku řekneš může být to poslední, co od tebe uslyší. Noo, takhle to určitě v originále neznělo, ale ta pravda v tom prostě je.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
AmyLee
10.1.12 23:32
A to jsem si myslela že jsem cvok 
bohužel tyhle stavy mívám taky a nejvíc mě trápí fakt co bude po smrti..!!! kam půjdu? usnu a budu žít jiný „život“ jako ve snu??
- Citovat
- Upravit
10.1.12 23:35
xxLeninka píše:
Ahoj,přidávám se do „klubu“,také mám často takové myšlenky…ale vítězí panický strach…z toho, co se všude kolem děje, kolik je denně nehod,kolik je nemocí,co vše se může mým blízkým každý den stát…když ráno odváží manžel dceru do školky a my se roztomile loučíme, mám panickou hrůzu, jestli to není loučení poslední,když se na ní zlobím, že něco udělala,hned mi svítí v hlavě „aby sis to záhy nevyčítala, může to být poslední den“…někdy si říkám, že bych měla přestat koukat na televizi,číst ty hrůzy v novinách a prostě si jen užívat života,jaký mám…s tím vším, na co myslím já a i s tím, o čem píšeš Ty ani jedna nic neuděláme…nezastavíme čas,nespasíme svět…zbývá jen užívat si každou chvilku…a to si pořád vtloukám do hlavy já a zaháním tím černé myšlenky…tak to jen abys věděla, že v tom nejsi sama…
Naprosto se ztotožňuji i s tímto Taky si při každém loučení říkám totéž…když s emi podaří být hnusná na děti-taky mě pokaždý sžírá ten pocit, abych si to jednou nevyčítala 
Až mě to rozbrečelo …
myslím, že k tomuto mají sklon lidé, kteří jsou melancholičtí.......
Já s tím životě po životě stále bojuju-pořád jako bych cítila, že je něco mezi nebem a zemí, ale ta nejistota je deprimující..hodně se zajímám o duchovno, ale nějak se v tom plácám…taky bych tolik chtěla věřit, že ještě něco existuje, kde se setkáme.....Čtu teď hezkou knížku:Andělé v mých vlasech 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Poslední dobou skutečně nevím, co se se mnou děje. Zřejmě je to tím, že už mám vlastní rodinu, opravdovou zodpovědnost, vědomí toho, že někoho miluji víc než vlastní život… Uvědomuji si více tok času, jak nám život ubíhá mezi prsty, že než se otočíme, je zase za námi další rok a děti rostou a my…stárnem. Když se ohlédnu zpět je to jako dnes, kdy jsem poznala mého muže a otce mých dvou miláčků. A přitom je to už 12 a půl roku. Hmm, tenkrát mi bylo 18 a dneska…za měsíc už jednatřicet. Uteklo to a s dětmi to prý bude utíkat ještě rychleji. Těším se, jak si s nimi budu užívat ty krásné dny, výlety, bláznění, jejich první den ve školce, ve škole… Ale pak přijde období, kdy už mě nebudou potřebovat a nebudou mě chtít potřebovat. To už mi bude přes čtyřicet. Ale tohle je pořád ještě bezva věk, dá se podnikat spousta skvělých věcí, i když se jich třeba děti nebuddou chtít účastnit. Toho se nebojím, a nemyslím, že ve 40ti by byl člověk starý. Ale pořád se to víc blíží stáří a já nechci být stará. Bojím se stáří a bojím se času, protože je neúprosný. Spěchá a spěchá… Nechci zestárnout, ale nechci ani umřít mladá. Bojím se toho, co bude potom. Je něco potom? Uvidím své blízké i pak? Nechci umřít dřív než můj muž a nechci aby on umřel dřív než já. Bojím se té chvíle, kdy se umírá.
A co naše děti? Co s nimi jednou bude? Co vůbec bude s námi se všemi? Je to hrozné. Chci se těch strachů a hloupých nepříjemných myšlenek zbavit. Mám se radovat a skutečně se raduji ze svých dětí a jsem šťastná. Ale tenhle pitomý pocit mi tu radost už tolikrát zkazil… Je tu ještě někdo, kdo má podobné pocity, myšlenky a strachy jako já? Omlouvám se za tak chmurné téma, ale muselo to ze mě ven aspoň tady.