Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Chlapi, emoce a arogance
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Lalelale
16.6.19 19:15
Moje zkušenost je, že špatné vlastnosti se s věkem naopak prohlubují, a ten tvůj se podle mě pomalu mění ve svého tátu. Co bych na tvém místě udělala je, že bych se proti tomu vždy dost rázně vymezila, že takto to prostě nepůjde a chovat se tak k tobě nebude. Pokud on sám nemá chování táty rád, napřímo bych mu řekla, že se tak chová. Popravdě bych na tvém místě počkala se založením rodiny, dokud a jestli se nesrovna, protože tenhle typ chlapu je, alespoň pro mě, úplně za trest.
- Citovat
- Upravit
16.6.19 19:16
Máte určitou šanci, že na tom začne aspoň trochu pracovat, pokud mu jeho chování dokážete popsat takovými slovy a na takovém příkladě, aby sám uviděl, že to není prospěšné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.19 19:56
Dá se to krotit, bude potřeba vysvětlovat, jak na ostatní jeho chování působí a učit ho, jak se chovat jinak. Dost za to nemůže - rodina, geny atd. Nenech sinic líbit, stanovuje hranice, něčeho, co se té přímo netýká, se budeš muset naučit méně všímat. Jednoduchý to nebude, ale jestli je v jiných ohledech fajn, trochu ho zcivilizujes. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.19 20:01
Chceš aby tě on miloval takovou jakou jsi a nebo aby tě měnil k obrazu svému?
No, tak ty se jeho pokus milovat takového jaký je. Každý má něco. I ty.
Jinak to že ty neumíš číst jeho emoční projevy a on o emocích nemluví v žádném případě neznamená, že je neprožívá. Jenom jsme prostě každej jinej.
Je potřeba počítat s tím, že každý jste jiný - ideálně aby i on tušil co tobě vyhovuje a co už je přes čáru - sám to opravdu nevyčmuchá, potřebuješ ho to naučit. Pokud je technicky zaměřený, tak to klidně sepiš jako manuál (bude se to dost hodit až bdueš pod vlivem hormonů a spánkové deprivace).
Co může pomoci je mrknout se na koncept tzv. nenásilní komunikace a případně ho jako první cvičení z nenáslní komunikace zkusit poprosit, jestli by se na to taky nepodíval.
tady je kniha
https://uloz.to/!FuiyEcWo4/nenasilna-komunikace-ocr-pdf?q=Nenasilna+komunikace
tady je o tom docela povedený dokument
https://vltava.rozhlas.cz/…kace-6249993
A případně je docela dobrý nápad jet na seminář - třeba společně. Vygooglete si jestli někdo nabízí něco v okolí.
Jemu to dost pomůže snáze vyjednávat v práci a nebo právě s nějakými dodavateli služeb.
Příspěvek upraven 16.06.19 v 20:02
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.19 20:01
Upřímně mám pocit, že popisuješ mého manžela. Je skvělý, vždy mi ve všem pomůže, vždy je ke mě vstřícný, ale jeho jednání s lidmi je na můj vkus šíleně arogantní. Hodně se to projevuje v kontaktu s lidmi, kteří pro něj pracují nebo s nimi něco řeší. Já jsem v tomto jeho přesný opak, snažím se být vždy milá i v případě, že je nějaký problém. On je od začátku útočný a arogantní a až když vidí, že mu dotyčný jde na ruku (vyhový mu) tak se začne chovat lépe. Kolikrát jsem už na něj vyjela, nesnáším když se musím účastnit něčeho co on vyřizuje /řeší. Odpověď je stejná :já přeci nejsem nepříjemný /arogantní. Má to dle mě v povaze a ještě zesílené tím kde pracuje. Tam je šéf a rozkazuje. Jeho tatík je podobný, navíc ještě cholerik a tak trochu ten tip co ví vše nejlépe. Jsme spolu 8 let a za tu dobu se tahle jeho stránka zhoršila, dřív nebýval tak moc arogantní, teď si dovolí víc. Radu nemám, já když mám pocit, že to je přes čáru, tak ho sprdnu. Trochu mě děsí, že je svému tátovi podrobnější než si myslí. Ale výhody to má, co ten všechno zařídí, to se jen tak nevidí. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.19 20:09
Pokusit se mu vysvětlit, co ti vadí. Řekni mu, že některé jeho chování (konkrétní) je přes čáru.
Moje kolegyně má podobnou povahu. Někdo jen něco řekne, třeba jen, „to by tam mohli mít.“ A ona na to hned, „proč se mě na to ptáte? Myslíte si, že vím všechno, nebo co?“ 
Už jí radši nikdo nic neříká.
Chápu, že je to otravné. Zkus si s ním tedy promluvit a uvidíš, co dál.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.19 20:09
Zkus mu dat najevo, ze to, co mu vycitas, si nemyslis jen ty, ale i dalsi lide. Na moji mamu tohle funguje a chlapi jsou jesitni, mohlo by to zabrat taky. Mama casto reaguje podobne, jako tvuj partner, treba komunikuje se zdravotnickym personalem nebo na urade, v obchode a nepodravi, nepodekuje, obori se na druhou osobu panovacnym tonem a neco chce. Kdyz jsem ji to driv vysvetlovala, tak jsem od ni schytala cocku jeste ja, ze si vymyslim a ze si to myslim jenom ja. Kdyz jsem ji pak zacala rikat, ze se me muj muz pta, proc je takova protivna, ze se ani nemu jeji chovani nelibi, nebo ze si o ni prodavacky v samoobsluze povidaji, ze je to nafoukana megera, tak dost ubrala plyn. Sice ma obcas recidivy, ale staci pripomenout, a je to zase lepsi. Tvemu partnerovi bych zminila, ze jeho chovani resi zednici s rodici, ze jim to taky neprijde normalni. Nebo treba pokud svedky takoveho chovani byli vasi pratele. Pokud by taktika zabrala a ty citila, ze si to zacina uvedomovat, bych se pak s nim stazila promluvit na tema ‚prece nechces byt jako tvuj tata, kdyz tobe samotnemu to vadi‘.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.19 20:16
No teď se to snaž korigovat, ukaž mu hranice, jak se teď říká. A snažte se udržet si manželství, s takovým by bylo o hubu se rozvádět.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.19 20:16
@Anonymní píše:
Ahoj, zajima me, jak Vasi chlapi, pripadne, pokud tu jsou nejaci muzi, davaji najevo emoce a jak se chovaji. S partnerem jsme spolu od VS tedy 7 let. Hned od zacatku jsem obdivovala jeho zodpovednost, pri VS pracoval a jeste podnikal. Co se tyka jakekoliv podpory, neni problem. Kdybych potrebovala, nakoupi, uvari, uklidi, zaridi, co je potreba, zaveze me, doprovodi k lekari, zaplati (s penezi nikdy nebyl problem, ze by resil, co je moje, co jeho), taky me dost podporoval v dalsim studiu. Kolikrat mi prijde az dost zbytecne, aby neco delal (pr. nekam me vozil, kdyz muzu jet autobusem). Jsem rada samostatna a sobestacna. Ale treba na zacatku tehotenstvi jsem mela velke nevolnosti a on se o vse postaral. Nejsem na zadna velkolepa gesta, pozadal me o ruku a planujeme svatbu ve dvou, jeste pred porodem. Nad cim vsak casto premyslim je jeho chovani a emoce. Pochazi z rodiny, kde byl otec general a presto, ze matka byla vysoce postavena zena v zamestnani, doma si nechala “pro klid rodiny” vse libit. A nekdy mi prijde, ze by mu to tak vyhovalo. Emoce projevuje malokdy, je technicky zamereny a ve vsem hleda logiku. Vubec nic se mnou emocionalne neproziva. To by mi vsak nevadilo, sama jsem dost pragmaticky clovek, z ceho mam vsak obavy, ze po otci zdedil dost arogance, urazi se, o vsech si mysli, ze jsou idioti. A o nekterych vecech (banalitach) se s nim neda diskutovat a nenecha si poradit. Vim, ze to prameni z rodiny, jeho tatovi musi porad argumentovat a obhajovat se a nikdy spolu nemluvi normalne. Nechci znit naivne, ale prijde mi, ze cim jsme starsi, tim je to horsi. Ja jsem si na jednu stranu zvykla, ze je takovy svym zpusobem “drsnejsi” a jsem rada, ze stoji nohama pevne na zemi. Ale nekdy uz to je pres prilis. Hodne to take pricitam tomu, ze je z Ostravy, kde mi prijde, ze jsou lide celkove takovi drsnejsi. Ja jsem z Brna a jsem zvykla na vlidnost, klid, pohodu. Partner ma zvyseny hlas a voli slova, i kdyz je uplne v pohode, ktera bych treba ja rekla, az bych byla vytocena. Nevim, jestli mi rozumite. Nejsem naivni, vim, ze cloveka nezmenim, ale zajima me, jestli nemate nekdo podobne zkusenosti. A jak treba zamezit tomu, aby se to nezhorsovalo. A co delat s aroganci? Jeste jeden priklad za vsechny, momentalne mame na byte zedniky (jsou to znami moji mamky) zeptaji se nas na nazor, co vymysleli a jestli to tak chceme. Ja jim reknu, ze super, ze je to skvely napad a ze dekujeme. Pritel zacne rozhazovar rukama a pak po nich vystekne, ze on neni zednik a nerozumi tomu a at to udelaji, jak chteji. Pritom o nic nejde. A kdyz se ho zeptam, proc jim to nerekne normalne, rekne mi, ze jim rekl to stejne jako ja. Ano, vypovedni hodnota byla stejna, oba jsme jim rekli, at to tak udelaji. Ale ten zpusob byl jiny. A absolutne nechape, co po nem chci. Nebo nechce chapat? A moji rodice se me potom ptaji (protoze jim to zednici reknou), proc je pritel tak arogantni…Da se s tim neco delat?
Ahoj mám doma to stejne…přesne ta situace se zedníkama to vystihuje tu povahu… akorat ten muj nepatí, nekakupujem, nevozí mě nikam a pomuže jen když ma naladu a čas takže bud stastná za to, co doma mas. každý jsme nějaký a ideála nenajdes. já to řesim tak že bud veci zařizuje pouze on. (veci tákající se bytu) a zbytek - tj deti, dovolene, koničky, nákupy zařizuji pouze já, Jinak by bylo neustale dusno, diskutovat spolu nejsme schopni vubec. on ma svoji pravdu a ja taky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.19 20:54
Koho sis vybrala, toho máš. Smiř se s tím, že ostatní lidé a časem i ty budete jenom onuce tvého přítele/manžela. Tak to v jeho světě chodí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.19 21:02
Částečně se na tom dá zapracovat, jen bude asi těžké mu nějak neutočně vysvětlit, že ti to skutečně vadí. Arogance je většinou reakce na vlastní slabost, či pocit ohrožení, nebo nepochopení. Myslím, že když se člověk naučí rozpoznávat, že se ta emoce blíží, tak dokáže i změnit svoji reakci. Chce to trénink a nejprve si uvědomit, že je to problém.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.19 21:48
@Anonymní píše:
Ahoj, zajima me, jak Vasi chlapi, pripadne, pokud tu jsou nejaci muzi, davaji najevo emoce a jak se chovaji. S partnerem jsme spolu od VS tedy 7 let. Hned od zacatku jsem obdivovala jeho zodpovednost, pri VS pracoval a jeste podnikal. Co se tyka jakekoliv podpory, neni problem. Kdybych potrebovala, nakoupi, uvari, uklidi, zaridi, co je potreba, zaveze me, doprovodi k lekari, zaplati (s penezi nikdy nebyl problem, ze by resil, co je moje, co jeho), taky me dost podporoval v dalsim studiu. Kolikrat mi prijde az dost zbytecne, aby neco delal (pr. nekam me vozil, kdyz muzu jet autobusem). Jsem rada samostatna a sobestacna. Ale treba na zacatku tehotenstvi jsem mela velke nevolnosti a on se o vse postaral. Nejsem na zadna velkolepa gesta, pozadal me o ruku a planujeme svatbu ve dvou, jeste pred porodem. Nad cim vsak casto premyslim je jeho chovani a emoce. Pochazi z rodiny, kde byl otec general a presto, ze matka byla vysoce postavena zena v zamestnani, doma si nechala “pro klid rodiny” vse libit. A nekdy mi prijde, ze by mu to tak vyhovalo. Emoce projevuje malokdy, je technicky zamereny a ve vsem hleda logiku. Vubec nic se mnou emocionalne neproziva. To by mi vsak nevadilo, sama jsem dost pragmaticky clovek, z ceho mam vsak obavy, ze po otci zdedil dost arogance, urazi se, o vsech si mysli, ze jsou idioti. A o nekterych vecech (banalitach) se s nim neda diskutovat a nenecha si poradit. Vim, ze to prameni z rodiny, jeho tatovi musi porad argumentovat a obhajovat se a nikdy spolu nemluvi normalne. Nechci znit naivne, ale prijde mi, ze cim jsme starsi, tim je to horsi. Ja jsem si na jednu stranu zvykla, ze je takovy svym zpusobem “drsnejsi” a jsem rada, ze stoji nohama pevne na zemi. Ale nekdy uz to je pres prilis. Hodne to take pricitam tomu, ze je z Ostravy, kde mi prijde, ze jsou lide celkove takovi drsnejsi. Ja jsem z Brna a jsem zvykla na vlidnost, klid, pohodu. Partner ma zvyseny hlas a voli slova, i kdyz je uplne v pohode, ktera bych treba ja rekla, az bych byla vytocena. Nevim, jestli mi rozumite. Nejsem naivni, vim, ze cloveka nezmenim, ale zajima me, jestli nemate nekdo podobne zkusenosti. A jak treba zamezit tomu, aby se to nezhorsovalo. A co delat s aroganci? Jeste jeden priklad za vsechny, momentalne mame na byte zedniky (jsou to znami moji mamky) zeptaji se nas na nazor, co vymysleli a jestli to tak chceme. Ja jim reknu, ze super, ze je to skvely napad a ze dekujeme. Pritel zacne rozhazovar rukama a pak po nich vystekne, ze on neni zednik a nerozumi tomu a at to udelaji, jak chteji. Pritom o nic nejde. A kdyz se ho zeptam, proc jim to nerekne normalne, rekne mi, ze jim rekl to stejne jako ja. Ano, vypovedni hodnota byla stejna, oba jsme jim rekli, at to tak udelaji. Ale ten zpusob byl jiny. A absolutne nechape, co po nem chci. Nebo nechce chapat? A moji rodice se me potom ptaji (protoze jim to zednici reknou), proc je pritel tak arogantni…Da se s tim neco delat?
Jediné nenechat si to líbit, nesmí mu to procházet
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Brumbera
16.6.19 23:28
@Anonymní píše:
Ahoj, zajima me, jak Vasi chlapi, pripadne, pokud tu jsou nejaci muzi, davaji najevo emoce a jak se chovaji. S partnerem jsme spolu od VS tedy 7 let. Hned od zacatku jsem obdivovala jeho zodpovednost, pri VS pracoval a jeste podnikal. Co se tyka jakekoliv podpory, neni problem. Kdybych potrebovala, nakoupi, uvari, uklidi, zaridi, co je potreba, zaveze me, doprovodi k lekari, zaplati (s penezi nikdy nebyl problem, ze by resil, co je moje, co jeho), taky me dost podporoval v dalsim studiu. Kolikrat mi prijde az dost zbytecne, aby neco delal (pr. nekam me vozil, kdyz muzu jet autobusem). Jsem rada samostatna a sobestacna. Ale treba na zacatku tehotenstvi jsem mela velke nevolnosti a on se o vse postaral. Nejsem na zadna velkolepa gesta, pozadal me o ruku a planujeme svatbu ve dvou, jeste pred porodem. Nad cim vsak casto premyslim je jeho chovani a emoce. Pochazi z rodiny, kde byl otec general a presto, ze matka byla vysoce postavena zena v zamestnani, doma si nechala “pro klid rodiny” vse libit. A nekdy mi prijde, ze by mu to tak vyhovalo. Emoce projevuje malokdy, je technicky zamereny a ve vsem hleda logiku. Vubec nic se mnou emocionalne neproziva. To by mi vsak nevadilo, sama jsem dost pragmaticky clovek, z ceho mam vsak obavy, ze po otci zdedil dost arogance, urazi se, o vsech si mysli, ze jsou idioti. A o nekterych vecech (banalitach) se s nim neda diskutovat a nenecha si poradit. Vim, ze to prameni z rodiny, jeho tatovi musi porad argumentovat a obhajovat se a nikdy spolu nemluvi normalne. Nechci znit naivne, ale prijde mi, ze cim jsme starsi, tim je to horsi. Ja jsem si na jednu stranu zvykla, ze je takovy svym zpusobem “drsnejsi” a jsem rada, ze stoji nohama pevne na zemi. Ale nekdy uz to je pres prilis. Hodne to take pricitam tomu, ze je z Ostravy, kde mi prijde, ze jsou lide celkove takovi drsnejsi. Ja jsem z Brna a jsem zvykla na vlidnost, klid, pohodu. Partner ma zvyseny hlas a voli slova, i kdyz je uplne v pohode, ktera bych treba ja rekla, az bych byla vytocena. Nevim, jestli mi rozumite. Nejsem naivni, vim, ze cloveka nezmenim, ale zajima me, jestli nemate nekdo podobne zkusenosti. A jak treba zamezit tomu, aby se to nezhorsovalo. A co delat s aroganci? Jeste jeden priklad za vsechny, momentalne mame na byte zedniky (jsou to znami moji mamky) zeptaji se nas na nazor, co vymysleli a jestli to tak chceme. Ja jim reknu, ze super, ze je to skvely napad a ze dekujeme. Pritel zacne rozhazovar rukama a pak po nich vystekne, ze on neni zednik a nerozumi tomu a at to udelaji, jak chteji. Pritom o nic nejde. A kdyz se ho zeptam, proc jim to nerekne normalne, rekne mi, ze jim rekl to stejne jako ja. Ano, vypovedni hodnota byla stejna, oba jsme jim rekli, at to tak udelaji. Ale ten zpusob byl jiny. A absolutne nechape, co po nem chci. Nebo nechce chapat? A moji rodice se me potom ptaji (protoze jim to zednici reknou), proc je pritel tak arogantni…Da se s tim neco delat?
Hele uvidis. Na me pusobi trosku moc kontrolativne a v kombinaci s tou vybusnosti, nevim no. Kdyby se zacalo jeho chovani k tobe zhorsovat, urcite o tom s nekym mluv. Jinak delat s tim jde jenom pokud on bude mit pocit, ze je to potreba, pokud je uspesny a dari se mu i v soukromem zivote ( nyni s tebou), tak ma asi dojem, ze je vse ok. No a jeste jedna vec, co jsem nekde cetla a myslim, ze ti docela sedi. Lide s vyssim iq si casto vybuduji tenhle postoj, ze vsichni ostatni jsou uplni idioti. Ovsem lidi a vyssim iq je hromada, asi 20 procent spolecnosti. Lide s opravdu vysokym iq si toto nikdy nemysli.-)
- Citovat
- Upravit
16.6.19 23:58
Tady jsou myslím dvě možnosti.
Za prvé jak působí na lidi, jestli o tom ví. A případně s tím chce něco dělat, to má smysl s ním řešit.
Za druhé jestli je mu to u zadku nebo to dokonce dělá schválně, tak to nemá smysl řešit. Buď si zvykneš nebo ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, zajima me, jak Vasi chlapi, pripadne, pokud tu jsou nejaci muzi, davaji najevo emoce a jak se chovaji. S partnerem jsme spolu od VS tedy 7 let. Hned od zacatku jsem obdivovala jeho zodpovednost, pri VS pracoval a jeste podnikal. Co se tyka jakekoliv podpory, neni problem. Kdybych potrebovala, nakoupi, uvari, uklidi, zaridi, co je potreba, zaveze me, doprovodi k lekari, zaplati (s penezi nikdy nebyl problem, ze by resil, co je moje, co jeho), taky me dost podporoval v dalsim studiu. Kolikrat mi prijde az dost zbytecne, aby neco delal (pr. nekam me vozil, kdyz muzu jet autobusem). Jsem rada samostatna a sobestacna. Ale treba na zacatku tehotenstvi jsem mela velke nevolnosti a on se o vse postaral. Nejsem na zadna velkolepa gesta, pozadal me o ruku a planujeme svatbu ve dvou, jeste pred porodem. Nad cim vsak casto premyslim je jeho chovani a emoce. Pochazi z rodiny, kde byl otec general a presto, ze matka byla vysoce postavena zena v zamestnani, doma si nechala “pro klid rodiny” vse libit. A nekdy mi prijde, ze by mu to tak vyhovalo. Emoce projevuje malokdy, je technicky zamereny a ve vsem hleda logiku. Vubec nic se mnou emocionalne neproziva. To by mi vsak nevadilo, sama jsem dost pragmaticky clovek, z ceho mam vsak obavy, ze po otci zdedil dost arogance, urazi se, o vsech si mysli, ze jsou idioti. A o nekterych vecech (banalitach) se s nim neda diskutovat a nenecha si poradit. Vim, ze to prameni z rodiny, jeho tatovi musi porad argumentovat a obhajovat se a nikdy spolu nemluvi normalne. Nechci znit naivne, ale prijde mi, ze cim jsme starsi, tim je to horsi. Ja jsem si na jednu stranu zvykla, ze je takovy svym zpusobem “drsnejsi” a jsem rada, ze stoji nohama pevne na zemi. Ale nekdy uz to je pres prilis. Hodne to take pricitam tomu, ze je z Ostravy, kde mi prijde, ze jsou lide celkove takovi drsnejsi. Ja jsem z Brna a jsem zvykla na vlidnost, klid, pohodu. Partner ma zvyseny hlas a voli slova, i kdyz je uplne v pohode, ktera bych treba ja rekla, az bych byla vytocena. Nevim, jestli mi rozumite. Nejsem naivni, vim, ze cloveka nezmenim, ale zajima me, jestli nemate nekdo podobne zkusenosti. A jak treba zamezit tomu, aby se to nezhorsovalo. A co delat s aroganci? Jeste jeden priklad za vsechny, momentalne mame na byte zedniky (jsou to znami moji mamky) zeptaji se nas na nazor, co vymysleli a jestli to tak chceme. Ja jim reknu, ze super, ze je to skvely napad a ze dekujeme. Pritel zacne rozhazovar rukama a pak po nich vystekne, ze on neni zednik a nerozumi tomu a at to udelaji, jak chteji. Pritom o nic nejde. A kdyz se ho zeptam, proc jim to nerekne normalne, rekne mi, ze jim rekl to stejne jako ja. Ano, vypovedni hodnota byla stejna, oba jsme jim rekli, at to tak udelaji. Ale ten zpusob byl jiny. A absolutne nechape, co po nem chci. Nebo nechce chapat? A moji rodice se me potom ptaji (protoze jim to zednici reknou), proc je pritel tak arogantni…Da se s tim neco delat?