Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
No já jsem se dřív mohla opravdu pro rodiče rozkrájet.. Když něco, tak jsem třeba pujčila hned peníze, když máma potřebovala- v dětství, z pokladničky, pomohla cokoliv, když potřebovlaa někde zajít pro léky cokoliv..Píši o dětství, dospívání, dospělostvi..
Bohužel máma je taková, že to neumí ocenit. Člověk pro ni něco cokoliv udělá a buď je to bylo přijaté takovou vlažnosti a nebo někdy, když člověk sám něco potřeboval a svěřil se, tak to spíš bylo. Že mě sprdla, že něco neumim, a nebo že si to mám nějak zařídit..
Takže mě je 36 let, a teď už jsem trochu z toho vyrostla, takže nedělám vůbec nic, ale když mě máma o něco požádá tak se snažím vyhovět. Jinak nic, protože i když jsem koupila dárek na Vánoce a nebo narozeniny, tak sprda, proč to kupuju, když jsem mámě třeba donesla na zavaření věci- říkala, že potřebuje, tak jsem si vyslechla, že zase ji nesu práci..atd
Našim je 53, takže chodí do práce a ve volném čase jsou buď s mojí dcerou, bydlíme kousek od nich a chodíme k nim denně na zahradu, aby si poběhal pes a dítě.
Taťka je vášnivý cyklista a mamka jezdí občas s ním, jsou dost aktivní sami, teď si pořídili štěně, tak jsou s ním furt v lese, hodně čtou, několikrát ročně jezdí na dovolenou, mají partu sousedů, kdy si pořádají různé akce a pobyty.
Snažím se jim kupovat lístky na koncerty, wellnes pobyty, občas s nima jezdíme na dovolenou.
Když potřebují tak jim s manželem pomáháme, ale jsou na tom tak, že všechno zvládnou sami.
Ale až budou opravdu potřebovat, tak jsme tu pro ně
@Anonymní píše: za svou náladu, životní rozpoložení a naplnění je zodpovědný každý sám. Dospělé děti tu nejsou od toho, aby dělali kašpárky svým rodičům.
Mají vlastní rodiny, mají vlastní problémy, bohužel taky vlastní nemoci. A vlastní děti, které mají to samé.
souhlas, presne tak, pomoc v nouzi ano, ale nikoli delat kasparky,
jeste jedou souhlas
@Borůvka1990 píše: I kdyby byli prarodiče sebehorší, tak přát někomu smrt či těšit se na ní…
nikdo se na smrt netesi,
ale co s takovymi, kteri znici zivoty lidem okolo sebe, mnohdy nejvice nejblizsim,
samozrejme je neposilam na hrbitov, rikam obrazne, ze je to snad to jedine, s cim takovi lide mohou byt nekdy v zivote nbebo po zivote snad spokojeni
Já jsem asi ještě mladá (27) a naši jsou kolem padesátky, lehce přes. A teda… já mít v jejich věku tolik elánu a akcí, tak si pískám. Tu na ochutnávku vína, tu do kina, tu do divadla, tu na zájezd poznávací, tu k moři (jednou ročně Chorvatsko, zas milionáři nejsou) - hrozně si užívají, že děti už jsou velké a jakž takž soběstačné (já jsem 6 let z domu a mladší sestry doma sice bydlí, ale vlastně tam jen spí, jinak škola, kamarádi, zájmy) - naši si hrozně užívají moji dceru (rok) a my jim, jak můžeme, pomáháme na chatě, zaplatíme nějaký další výlet atd. Ale jinak jsou zatím, naprosto happy sami o sobě a my pro ně děláme hlavně to, že je navštěvujeme, zavoláme, popovídáme… změní se to, až budou starší. Pak se zapojíme víc.
@Pesimistaa píše:
Nejlepsi je zalevat kytky (na jejich hrobe),
uplne jedno zda tam jsou ci jsou teprve v poradi,
kdyz nejsou s nicim spokojeni, tak jak s ejim zavdecit?![]()
![]()
![]()
![]()
![]()
![]()
![]()
![]()
Moje rodiče mají ještě 8 a 12let do důchodu. Takže makají. Nově makají na tři směny, tak je ani moc nevidíme. Ale třeba letos jsme si pronajali kousek od moře vilu a vzal jsem je na 14 dnů na dovču i s bráchovýma dětma. To bylo super. Tátu jsem dva roky zaměstnával, ale bohužel to už fakt nešlo, konečně jsem pochopil proč jsme byli vždy chudí.
Mám rodiče, kterým není ani 60 let, takže chodí normálně do práce, s kamarády, na výlety. Nijak extra se o ně nestarám (jezdíme se samozřejmě navštěvovat atd.,ale nejsou ještě ve věku, kdy potřebují nějaké opečovávání.
@Pesimistaa píše:
souhlas, presne tak, pomoc v nouzi ano, ale nikoli delat kasparky,
jeste jedou souhlas
Delat kasparky a starat se o nemohouci jsdnu dve okrajove situace. Co nejake spolecne traveni casu jako rodina? Nebo do vasi rodiny uz vase rodice nepocitate?
Já pro své rodiče dělám hlavně to, že žiju takový život aby se nemuseli o mě bát, aby nemuseli přemýšlet jestli to zvládám a jestli jsem šťastná. Jinak samozřejmě když je potřeba, tak pomůžu, ale rodiče jsou naštěstí plně samostatní, takže pomoc spočívá především v IT podpoře a pomoci při výběru a zprovoznění nových spotřebičů. Nebo když jsou nemocní tak jim nakoupím, uvařím a případně uklidím a vyperu.
Horší je to s tchánovcema, tam je potřeba víc pomoci, ale problém je, že tchýně, která se dostala do velmi těžké situace odmítá ta řešení co by její situaci skutečně ulevila a tak naše pomoc vychází spíš naprázdno. Manžel už to utnul natolik, že pomůže s nejnutnějším a když si jeho máma stěžuje tak jí řekne, že pokud nebude přemýšlet o reálném řešení do budoucna tak je to její starost. Na jednu stranu je mi to líto, na druhou stranu jsem ráda, že radši stráví čas s námi než aby neustále poslouchal nikam nevedoucí nářky, strávil tím už několik let a rozhodl se, že to už nedává. Ono se těžko pomáhá, když je pomoc neustále odmítána.
@tronelka píše: Delat kasparky a starat se o nemohouci jsdnu dve okrajove situace. Co nejake spolecne traveni casu jako rodina? Nebo do vasi rodiny uz vase rodice nepocitate?
normalne fungujici lidi si najdou nejaky spolecny rad, ktery vsem vyhovuje, aby se podelili o cas, jak s vlastnimi detmi, tak i s rodici, nekomu staci dvakrat za rok, nekdo treba 20× za rok, zalezi ovsem na tom, aby to vyhovovalo vsem zucastnenym,
takove plakani, jak ty deti neprijdou, nestraji se, ty sveci o tom, ze jedna ci druha strana nebo obe maji proste zcela odlisne predstavy,
to se pak tezko dava dohromady, kdyz chybi vzajemny respekt, kdyz se staras a zajimas moc, muze se ti stat, to co me, ze te tchyne, misto toho, aby byla rada, ze se pri svych cestach casto zastavis na chvili a zeptas jak se maji, temer vyhodi, to je druhy extrem, a pak zase otoci a place, ze je sama a nikdo neprijde,
tak
sud
Je to asi smutné, ale na otázku v nadpisu bych nejspíš odpověděla „nic.“ Na druhou stranu moje máma je plně soběstačná a samostatná, my bydlíme docela daleko. Ona je stejně ten typ, co si ani pomoct nenechá, dokonce peníze za dárky vrací na účet.
Trávit svůj čas s ní moc nemůžu, my dvě si moc nerozumíme. Ale chtěla jsem jí třeba zaplatit lázně, dovolenou, nebo ji vzít společně s vnuky na menší dovolenou, ale nechce, resp. není schopná se vymáčknout s datem, kdy by se jí to hodilo, kam by chtěla jet a tak. Tak ať si s prominutím trhne, já se s ní handrkovat nebudu.
Tchýně je taky ještě celkem soběstačná, ale žije v baráčku, tak občas potřebuje od muže nějakou fyzickou práci, což není problém.
@Anonymní píše:
Já tu nechci vypisovat celý svůj životní příběh, ale řeknu něco na pohled hodně hnusného:
za svou náladu, životní rozpoložení a naplnění je zodpovědný každý sám. Dospělé děti tu nejsou od toho, aby dělali kašpárky svým rodičům.
Mají vlastní rodiny, mají vlastní problémy, bohužel taky vlastní nemoci. A vlastní děti, které mají to samé.
To, že děti vyletí z hnízda, je přirozený koloběh. Každý soudný člověk s tím musí počítat, že jednoho dne bude sám bez dětí a později v důchodu i bez práce. Proč děti mají rodičům vnucovat koníčky a řešit jejich zábavu??? A náhradu za jejich přátele? To je přece na těch rodičích samotných…Řeknu jen tolik, že i já sama poslouchám, že jen se mnou jsou mí rodiče spokojení a veselí, že by mě rádi viděli častěji (jezdím na několik týdnů ročně a fyzicky to víc prostě nejde!), a že úplně nejlíp by bylo, kdybych se vrátila k nim domů… ve třiceti letech mám nechat partnera, vlastní rodinu, práci a jít dřepět do svého dětského pokojíku a bavit rodiče, když přijdou z práce, protože máma si za celý život nenašla jediný koníček. Starosti jim svěřovat ani nemůžu, protože když já přijdu o práci nebo onemocním, zhroutí se moje máma a já musím utěšovat ji.
Mně je mých rodičů líto, mám je ráda, když jsem u nich, pomáhám jak můžu… ale prostě mám dost se svým životem a nezvládám žít i ten jejich. Kdo chcete, klidně mě odsuďte...
Nasi se rozvedli. Mama pracuje, vydela vic nez ja s manzelem dohromady. Stavi si v 56 letech dum, vzdy ho chtela. Na me a me deti nemá cas ani naladu. Jeji starosti jsou vzdy ty horsi nez ty moje. Je celozivotne ukrivdena. Tata ma novou pani mimo mesto. Ona stavi dum a on ji pomaha. Sice ztratil pojem o case. Neni jaky je den a mesic. Kdy mam narozeniny uz neregistruje. Obcas se za nim stavim potesit ho, ale taky tam nemuzu byt denne kdyz je mimo město. Oba si to vybrali sami. Nemaji zajem o nás, nemame my o ne. Kazdy mame sve starosti s kterymi si musime poradit sami.
Mamka je mladá, soběstačná, takže pomoc nevyžaduje, jedině, když někde jedu na nákup, kde vim, že ona nechodí, přiberu jí, co chce..Taky má svůj život, takže se vídáme, jak se nám to oběma stranám hodí, zajdeme na kafe, se projít, na oběd. Hodně fungujem i po tel., kdy potřebuje jedna od druhé poradit. ![]()
S tchánovci to stejné s nákupy, když někde jedu, poptám se, jestli něco nepotřebujou. Sem tam odvoz dle potřeby k lékaři. Tam je to spíš horší s trávením volného času, kde, jak už tu někdo psal, je nám vyčítáno, že nechodíme tak často, jak by tchýně chtěla. Ale dle nás chodíme, jak je to možné. Pokud člověk má svoji rodinu, děti, práci, svoje běžné radosti, starosti, koníčky, přátelé, mělo by to být respektováno a nečekat, že budeme zajišťovat program a vyplňovat jeho veškerý čas v důchodu.