Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Hele to co píšeš, měla určitě každá matka a ta která tvrdí že ne, stejně kecá, alespoň dle mého názoru. Ono dítě ať je plánované nebo ne, tak udělá takový veletoč v životě na který se opravdu nelze nijak připravit, to je naprosto nepřenosná zkušenost a člověk pochopí až v okamžiku kdy to dítě má. Pokud nemáš hlídání tak opravdu je to těžké, což nepochopí člověk který to hlídání nemá žádné, ale určitě to jde, no ale ta spontánost tomu opravdu chybí, to je jasné, já si říkám, že určitě bude lépe až dítě povyroste a bude samostatnější. Vydrž bude líp ![]()
Nechápu, proč většina anonymně
Myslím, že to občas napadne každého. Také si to kolikrát říkám, co by… kdyby… Ale věřím na osud, takže věřím, že vše je tak jak má být ![]()
Mám to stejně a myslím, že to tak má občas každá mamina. Přeci jen nejsme jen stroje na mlíko a přebalování, ale taky bytosti plné citu a vzpomínek, hlavně teda v prvních pár měsících po porodu.Tyto myšlenky mě první týdny a měsíce synka napadaly nonstop a defacto jsem žila pořád jen v minulosti-jakou jsem měla pohodu, jak jsem se krásně vyspala, jak jsem o sebe mohla pečovat, zajít si tam a tam, chodit pařit. Jenže vím, že jsme si miminko moc přáli a byli bysme teď už určitě nešťastní, že ho nemáme. Takže je to asi tak jak má být a je to tak dobře. Navíc jak dítko poroste, bude to lepší a lepší, ten život se určitě částečně vrátí. Já tomu věřím ![]()
To je jeden důvodů, proč mám první dítě ve 36, nechce se mi vůbec nic jiného než být s ním. Užila jsem si cestování, večírků, kariéry a teď jsem jen jeho, fyzicky, myšlenkami, duševně, úplně ![]()
No… To je přesný
Jsme marný 