Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Dcera je nesnesitelná
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
15.4.23 00:16
@Sedmnactnulajedna píše:
A zkoušeli jste jako první krok vždycky potvrdit jejich emoci, než se dáte do vysvětlování/napomínání/…?Koukám, že ti to pyžamo bude dneska chybět. To mě mrzí.
Už čekáš dlouho, viď?
To uklízení by nemělo existovat, co?
To je ono - uznání, že se tak cítí… a pak řešíme dál…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.4.23 08:03
@Sedmnactnulajedna píše:
A zkoušeli jste jako první krok vždycky potvrdit jejich emoci, než se dáte do vysvětlování/napomínání/…?Koukám, že ti to pyžamo bude dneska chybět. To mě mrzí.
Už čekáš dlouho, viď?
To uklízení by nemělo existovat, co?
Můžeš za to ty.
On vypne a ječí a ječí. Kvůli pyžamu víc než hodinu. Přitom má tři stejné. Ale sekl se na tom.
- Citovat
- Upravit
15.4.23 08:06
@Anonymní píše:
Máš pravdu, ale je to těžké. Požádám je oba o úklid pokoje, mladší sourozenec jde, dcera kušní a donutím jí až na popáté a stejně nakonec uklidí jen trochu a tak je to ve všem, dcera neustále v opozici, musí mít poslední slovo. Nejhorsí je, že je protivná i bez důvodu, nejen když po ní něco chci. Kdyby byla v pubertě, tak bych to i chápala, ale je taková zhruba od nástupu do školy. Chci, aby se sourozencem měli hezký vztah, ale jak na to?
Já do vaší situace nevidím, takže co ti řeknu, ber s rezervou. Obvykle děti, které vnímají (ať už oprávněně nebo neoprávněně, to je jedno), že je rodič má méně rád nebo méně rád než sourozence, tak tzv. zlobí a dělají schválnosti. Zkouší rodiče, jestli je má rád nebo se mstí, že je rád nemá. Oba mechanismy mají za cíl získat lásku. Bohužel, když rodič nerozkóduje, že chce dítě lásku a pozornost a začne ho trestat jejich odpíráním, chování se ještě zhorší. Říkáš, že je dítě hodně kontaktní. Dopřej mu hodně kontaktu. Až se ho nabaží, poleví vyžadování kontaktu. Chce to trpělivost, může to trvat dlouho - ne pár dní. Když chceš, aby uklízela, jdi jí pomoct, uklízejte spolu, bude mít tvou blízkost. Časem se to uklidní. Zpočátku se může zlobení ještě ale stupňovat, protože si nemusí být jistá, zda tvůj projev lásky je opravdový a trvalý, tak tě může zkoušet víc. Zkus jí třeba jentak obejmout a říci, že jí máš moc ráda a i kdyby zlobila sebevíc, nic se na tom nezmění. Držím palce, ať to zvládnete
A ještě mě napadá, že v tom všem může být žárlivost na sourozence a pocit, že víc lásky a pozornosti má on.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.4.23 08:32
Holky, moc vám děkuji za vaše rady. Asi to tak bude, že vyžaduje naší pozornost a cítí se být méně milována. Zkusím ji dávat najevo lásku ještě víc a meně na ni křičet(jak jste tu radily), zároveň ale mám strach, aby z ní nebyl nevychovanec, co si myslí, že může vše. Zakl.
- Citovat
- Upravit
15.4.23 10:52
@Anonymní píše:
Holky, moc vám děkuji za vaše rady. Asi to tak bude, že vyžaduje naší pozornost a cítí se být méně milována. Zkusím ji dávat najevo lásku ještě víc a meně na ni křičet(jak jste tu radily), zároveň ale mám strach, aby z ní nebyl nevychovanec, co si myslí, že může vše. Zakl.
Za sebe musím napsat, že nejlépe fungovalo, když jsem ty otěže právě popustila, sama jsem vymezila v sobě prostor, kde se obrazně řečeno může pohybovat, dost rozsáhlý a to formuje nejvíc. Než neustále určovat, teď se obleč, vem si bundu, tak snad to po sobě srovnáš, umýt ruce atd. A ty mechanismy si děti osvojili spíš tak nenásilně, že to vidí. Čím víc chci (nechci, ale třeba manžel) ukázat rodičovskou autoritu, tím méně to funguje a vznikají potíže. Já se snažila sporům a vztekům předcházet, čili domýšlet, co nastane za půl hodiny a opravdu té situaci zabránit, aby vůbec nenastala. Manžel tomu říkal, že dítěti podlézám. Ale z dlouhodobého hlediska mi dal za pravdu.
Snad rozumíš, co chci říct. Aneb jedno přísloví, které milovala už moje babička: Úctu nezískáš hrdostí, ale láskou. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.4.23 11:30
@Anonymní píše:
Ahoj, jdu si pro radu. Dcera 9 let je neustále protivná, drzá a ošklivá na sourozence. Řešíme její chování už dlouho, ale nic se nezlepšilo. Není skoro den, aby u nás neproběhla hádka, manžel na ní neustále křičí, za to ráda nejsem, ale ona je prostě na nás tak protivná, že to v tu chvíli fakt nejde vydržet být v klidu.
Strašně mě unavuje řešit její chování, ráno se probudí a už kušní. Říká mi, jak mě má strašně ráda a pak je na mě drzá, snaží se dělat, co se jí zlíbí. Je hodně kontaktní, neustále se chodí mazlit, válí se po mě, ale přijde jí to málo. Žárlí i na sourozence, ten jí zřejmě otravuje život. Je mu 7 a je na ni strašně hodný, což mě štve nejvíc, protože za jeho dobrotu se mu dostane jen odsekávani, někdy i posměšky. Štve mě že ji často kritizujeme, chtěla bych ji více chválit, ale je to těžké, když je na nás pořád protivná. Nemáte někdo nějakou radu?
Já mám pár otázek k zamyšlení.
Co to znamená, že je drzá? Jak si to máme představit a ví to dítě, že je drzé? Ví, co to znamená? Já jsem měla horší abstraktní myšlení a chápání a byl pro mě často problém pochopit co je to „nebuď drzá“. Mně osobně by mohlo, kdyby mi bylo popsáno to chování, co je nežádoucí. Např. „když na mě zvyšuješ hlas, nelíbí se mi to, běžně takto spolu dva lidi nemluví, já s tebou tak nemluvím a tak bych byla ráda, aby ses toho vyvarovala“.
Dceři je 9, začíná jít do puberty. „Manžel na ní neustále křičí, za to ráda nejsem, ale ona je prostě na nás tak protivná“.
Tady je vidět paradox. Vy po devítileté chcete, aby se ovládala, aby se chovala dospěle a vyspěle, ale sami na ni křičíte, dohadujete se s ní… dovolil by si manžel křičet na nadřízeného či spolupracovníka? Dovolil by si manžel křičet na dospělého člověka? Dovolil by si manžel křičet na své dospělé dítě, co má už rodinu? A tohle vše souvisí s tím, že křičí na své zatím dospívající dítě…
Manžel by se primárně měl naučit ovládat a zpracovávat emoce. Pak to můžete naučit to dítě. Ale nemůžete chtít po dítěti něco, co sami neumíte. Ty příklady, co jsem uvedla výše (o tom, že neřveme na jiné dospělé) jsou o tom, jak běžně fungujeme ve světě. My sami nechceme, aby na nás nekdo řval a v dospělém světě to netolerujeme. Tomu dítěti je sice teď 9, ale za 5 let bude skoro dospělé…
Vaše dítě je evidentně nespokojené s tím, jaká je situace. A ano, může být nespokojené s tím, že není jedináček a ano, neznamená to, že dáte mladší dítě pryč 
. Ale chce to se zamyslet nad tím, co může být problém, co tomu dítěti vadí a jak to zlepšit.
Komunikujete s dítětem? Co má za problém, co se mu nelíbí? Jak si představuje ideální den? Co to znamená být bez sourozence? Jak by si to představovalo? Co by se stalo kdyby sourozenec nebyl, co by ztratilo, kdyby sourozenec nebyl.
Bude se to zdát těžké, ale za mě je třeba dobré naučit se akceptovat, co to dítě říká. Neznamená to, že s tím budete souhlasit. Ale chce to uznat ty emoce dítěte. Ano, ono je tak cítí, ono prostě může cítit nelibost k sourozenci. Je OK to cítit, cítit může člověk cokoliv chce. Je ale důležité s tím umět pracovat a nějak si to zpracovat. Cítit emoce můžeme, ale nesmíme ubližovat druhým. Ani psychicky, ani fyzicky. Tzn pokud dítě dělá něco špatně, tak mu to říct, vysvětlit, ale bez výčitek a řevu.
Hrozně špatně se to popisuje, chápu, že to může být abstraktní. A realita není o tom nedat dítěti žádné hranice. Ale nastavit je rozumné, praktické a nebazirovat na kravinach.
Hoďte do komentářů příklady, co jsou u vás problém, třeba to nějak můžeme společně v diskuzi rozebrat…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.4.23 11:37
@Anonymní píše:
Máš pravdu, ale je to těžké. Požádám je oba o úklid pokoje, mladší sourozenec jde, dcera kušní a donutím jí až na popáté a stejně nakonec uklidí jen trochu a tak je to ve všem, dcera neustále v opozici, musí mít poslední slovo. Nejhorsí je, že je protivná i bez důvodu, nejen když po ní něco chci. Kdyby byla v pubertě, tak bych to i chápala, ale je taková zhruba od nástupu do školy. Chci, aby se sourozencem měli hezký vztah, ale jak na to?
Tak určitě ne tím, že na ní budete křičet, říkat jí, že je protivná, budete jí kritizovat a srovnávat s „hodnějším“ sourozencem. Děti jsou opravdu velmi často zrcadlem svých rodičů. Zkus respektovat, že je jiná než ty chceš a jiná než je tvůj syn. To rozhodně pomáhá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.4.23 11:39
@Gituš píše:
Já mám pár otázek k zamyšlení.Co to znamená, že je drzá? Jak si to máme představit a ví to dítě, že je drzé? Ví, co to znamená? Já jsem měla horší abstraktní myšlení a chápání a byl pro mě často problém pochopit co je to „nebuď drzá“. Mně osobně by mohlo, kdyby mi bylo popsáno to chování, co je nežádoucí. Např. „když na mě zvyšuješ hlas, nelíbí se mi to, běžně takto spolu dva lidi nemluví, já s tebou tak nemluvím a tak bych byla ráda, aby ses toho vyvarovala“.
Dceři je 9, začíná jít do puberty. „Manžel na ní neustále křičí, za to ráda nejsem, ale ona je prostě na nás tak protivná“.
Tady je vidět paradox. Vy po devítileté chcete, aby se ovládala, aby se chovala dospěle a vyspěle, ale sami na ni křičíte, dohadujete se s ní… dovolil by si manžel křičet na nadřízeného či spolupracovníka? Dovolil by si manžel křičet na dospělého člověka? Dovolil by si manžel křičet na své dospělé dítě, co má už rodinu? A tohle vše souvisí s tím, že křičí na své zatím dospívající dítě…
Manžel by se primárně měl naučit ovládat a zpracovávat emoce. Pak to můžete naučit to dítě. Ale nemůžete chtít po dítěti něco, co sami neumíte. Ty příklady, co jsem uvedla výše (o tom, že neřveme na jiné dospělé) jsou o tom, jak běžně fungujeme ve světě. My sami nechceme, aby na nás nekdo řval a v dospělém světě to netolerujeme. Tomu dítěti je sice teď 9, ale za 5 let bude skoro dospělé…
Vaše dítě je evidentně nespokojené s tím, jaká je situace. A ano, může být nespokojené s tím, že není jedináček a ano, neznamená to, že dáte mladší dítě pryč
Komunikujete s dítětem? Co má za problém, co se mu nelíbí? Jak si představuje ideální den? Co to znamená být bez sourozence? Jak by si to představovalo? Co by se stalo kdyby sourozenec nebyl, co by ztratilo, kdyby sourozenec nebyl.
Bude se to zdát těžké, ale za mě je třeba dobré naučit se akceptovat, co to dítě říká. Neznamená to, že s tím budete souhlasit. Ale chce to uznat ty emoce dítěte. Ano, ono je tak cítí, ono prostě může cítit nelibost k sourozenci. Je OK to cítit, cítit může člověk cokoliv chce. Je ale důležité s tím umět pracovat a nějak si to zpracovat. Cítit emoce můžeme, ale nesmíme ubližovat druhým. Ani psychicky, ani fyzicky. Tzn pokud dítě dělá něco špatně, tak mu to říct, vysvětlit, ale bez výčitek a řevu.
Hrozně špatně se to popisuje, chápu, že to může být abstraktní. A realita není o tom nedat dítěti žádné hranice. Ale nastavit je rozumné, praktické a nebazirovat na kravinach.
Hoďte do komentářů příklady, co jsou u vás problém, třeba to nějak můžeme společně v diskuzi rozebrat…
Velmi hezky napsané!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.4.23 11:58
@ZuzaM píše:
Tak určitě ne tím, že na ní budete křičet, říkat jí, že je protivná, budete jí kritizovat a srovnávat s „hodnějším“ sourozencem. Děti jsou opravdu velmi často zrcadlem svých rodičů. Zkus respektovat, že je jiná než ty chceš a jiná než je tvůj syn. To rozhodně pomáhá.
Ano, tohle je taky svatá pravda. Nesrovnávat a nechtít, aby byla někým jiným. Ona je prostě ona. Ne Pepíček, mladší sourozenec. Ona dostala nejakou kombinaci vlastnosti a je potřeba se s tím naučit pracovat. A je potřeba k těm dětem přistupovat individuálně.
To je dle mého problém, často tu je vidět věci typu „máme tři děti, ke všem se chováme stejně a i přes to to jedno je (…).“ Můžeš si doplnit sama - moc hlučné, moc citlivé, moc náročné, špatně se učí,… Jenže ty děti jsou různé, chovají se různě a různé věci prožívají tak, jak jsou nastavení.
Mám 6 dětí různé povahy s různou kombinací mých a manželovo vlastností. Nejstarší syn a nejmladší dcera jsou introverti. Zbytek extroverti. Nejstarší dcera brutální extrovert, šašek a mně to kdysi vytáčelo neskutečně. Hlavně, když jsme měli jen nejstaršího, co byl dokonalé dítě. Hodny, slušný, mily, kam ho člověk posadil, tam byl, hrál si sám, byl samostatný, neměl problém s učením. Mladší dcera náročná, sesbírala ADHD, dys poruchy, povahu extroverta, hlučnost, nesmírnou energii, ale také naprostý hudební sluch, ale neschopnost se soustředit. Pár let mi trvalo, než jsem se s tím smířila a taky mi trvalo, než jsem otěhotněla s dvojčaty, co jsou po starší dceři. Dokud jsem se nesmířila a neakceptovala holku, jaká byla, nešlo mi znovu otěhotnět. Chtěli jsme 3 děti věkově blízko (dětem bude 20, 18, 13, 13, 10, 
a dokud jsem se nesmířila, nešlo to. Proto ten rozdíl.
Když jsem dceru akceptovala, stále jsme různě bojovaly, ale už méně. Snažila jsem se nastavovat rozumné hranice. To, co jsem mohla dovolit synovi v 8 letech jsem nemohla dovolit dceři ve 12, prostě nebyla vyspělá a tak jsme tu výchovu museli upravit jí na míru.
Jak měla dcera náročný věk 1-12, tak chvíli po pubertě naprostý obrat. Mozek se vyvinul, najednou začala být klidnější, schopná se víc koncentrovat. Začala chodit na dramaťák, dala si víc hudebních nástrojů a naprosto se v té energii, hudbě, hlasitosti a živelnosti našla. Prostě je jiná. Ze syna bude lékař. Z dcery holt herečka či jiná živelná tvůrkyně. Ani jeden se neztratí a už dávno jsem přestala snít o tom mít děti s prestižním povoláním. Hlavně ať jsou v pohodě.
Nezahazuj flintu do žita jen proto, že není taková, jakou ji chcete. Prostě je nějaká a tak se musíte naučit žít dohromady.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.4.23 15:01
@Gituš Ty mas taky paradni smesku. Ja mam teda jenom tri (a celkem rychle po sobe, s narocnou nejstarsi dcerou jsem se szivala dlouho, mozna porad szivam - ona je opravdu neskutecny energeticky upir (+taky hudebne nadana), ale u me to otehotneni nezabranilo ), ale strasne me bavi, jak jsou v nekterych malickostech podobni, ale z celkoveho pohledu uplne jini.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.4.23 15:02
A psala jsem to tu uz parkrat, ale mne nejvice pomohlo nasednout s detmi na stejnou lod, nebojovat s nimi. Kdyz byly mensi, jeste predskolni, tak jsem si prave s hruzou uvedomila, jak casto pouzivam slovo NE a delala jsem vsechno pro to, abych se toho nesvaru zbavila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.23 12:12
@Gituš Myslím si, že v devíti letech už moc dobře ví, že je drzá, ale jí to přijde v pořádku, že se s námi baví jako s kamarádkou. Nejde ani tak o slova jako o tón hlasu. Např. vyndej prosím nádobí z myčky…ona a to nemůžeš udělat ty? V klidu jí řeknu, ne fakt nemůžu, udělej to ty. Nakonec to udělá, ale když takových odpovědí mám za odpoledne několik, tak už pak na ní začnu křičet. Manžel křičí hned napoprvé. Nebo se ráno probudí a hned začne, všichni jste hrozný a proudí nás celý ráno bez důvodu. V podstatě si n nás vybíjí zlost.
- Citovat
- Upravit
16.4.23 12:33
@Anonymní píše:
@Gituš Myslím si, že v devíti letech už moc dobře ví, že je drzá, ale jí to přijde v pořádku, že se s námi baví jako s kamarádkou. Nejde ani tak o slova jako o tón hlasu. Např. vyndej prosím nádobí z myčky…ona a to nemůžeš udělat ty? V klidu jí řeknu, ne fakt nemůžu, udělej to ty. Nakonec to udělá, ale když takových odpovědí mám za odpoledne několik, tak už pak na ní začnu křičet. Manžel křičí hned napoprvé. Nebo se ráno probudí a hned začne, všichni jste hrozný a proudí nás celý ráno bez důvodu. V podstatě si n nás vybíjí zlost.
Minimalizovat žádosti a „komandování“ typu pojď se nasnídat, vyklid prosím myčku, už jsi snidala, oblekas se, dojdi prosím s košem, jdi si udělat úkoly…?
Namisto toho nechat odpovědnost na ní - aby se připravila na odchod kamkoli, do postele, do školy…
A úkoly v domácnosti zadat pevně a pak nekomentovat - v úterý a čtvrtek koš, v sobotu a neděli ráno myčku…?
Z mých zkušeností čím víc si rodiče všímají a komentují, tím se dítě chová vzdorovitěji, protože je to od rodičů otravné
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.23 12:44
@Anonymní píše:
@Gituš Myslím si, že v devíti letech už moc dobře ví, že je drzá, ale jí to přijde v pořádku, že se s námi baví jako s kamarádkou. Nejde ani tak o slova jako o tón hlasu. Např. vyndej prosím nádobí z myčky…ona a to nemůžeš udělat ty? V klidu jí řeknu, ne fakt nemůžu, udělej to ty. Nakonec to udělá, ale když takových odpovědí mám za odpoledne několik, tak už pak na ní začnu křičet. Manžel křičí hned napoprvé. Nebo se ráno probudí a hned začne, všichni jste hrozný a proudí nás celý ráno bez důvodu. V podstatě si n nás vybíjí zlost.
Tak by bylo fajn zjistit proč má vztek, co jí trápí. Ono to nikdy není bezdůvodně. Ale že na ní tvůj manžel hned řve, je chyba, jen jí ukazuje příklad.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.23 12:46
@Sedmnactnulajedna Ano, to je pravda, že jí úkolujeme a připomínáme.. umyla sis ruce, uklidnila sis, vyčistila zuby, máš úkoly..to je furt něco. Akorát mám obavy, že v pokoji neprojdu pod nánosem bordelu, když ji nebudu upomínat. Mám teda ten bordel přehlížet? Školu si dělá celkem sama, tak tam bych ji mohla nechat volnou ruku, i když bude úkoly dělat večer a to bývá už hodně unavená, ale asi jí nechám.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
