Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Dcera je nesnesitelná
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
16.4.23 12:48
@Anonymní píše:
@Gituš Myslím si, že v devíti letech už moc dobře ví, že je drzá, ale jí to přijde v pořádku, že se s námi baví jako s kamarádkou. Nejde ani tak o slova jako o tón hlasu. Např. vyndej prosím nádobí z myčky…ona a to nemůžeš udělat ty? V klidu jí řeknu, ne fakt nemůžu, udělej to ty. Nakonec to udělá, ale když takových odpovědí mám za odpoledne několik, tak už pak na ní začnu křičet. Manžel křičí hned napoprvé. Nebo se ráno probudí a hned začne, všichni jste hrozný a proudí nás celý ráno bez důvodu. V podstatě si n nás vybíjí zlost.
Takhle, jak to pises, tak mi opravdu prijde, ze je to pro ni overeny zpusob, jak upoutat vasi pozornost.
Ja bych vubec nerikala vyndej prosim nadobi z mycky. Ja spis rikam - potrebovala bych od nekoho pomoci s nadobim, nestiham. Vidim, ze ty a ty ted mas volne ruce, pomuzes mi? Proste zkusit komunikovat trochu jinym zpusobem. Muzes ji klidne rict, ze vis, ze ona je sikovna holka, ze mladsi bracha by to tak dobre neudelal a urcite neco upustil, ze ji duverujes vic… Uplne zmenit ton komunikace 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.23 12:53
@ZuzaM píše:
Tak by bylo fajn zjistit proč má vztek, co jí trápí. Ono to nikdy není bezdůvodně. Ale že na ní tvůj manžel hned řve, je chyba, jen jí ukazuje příklad.
Včera jsem to s manželem probírala. Sice se mnou úplně nesouhlasí, ale prý to zkusí, tak uvidíme. On je hodný, ale oba jsme byli vychovavani tak, že jsem měli respekt z otce, takže bychom si nedovolili na něj mluvit, tak jak dcera na nás, to by nám hned jedna přistála. Sice blbý, ale fungovalo to.
- Citovat
- Upravit
16.4.23 13:12
@Anonymní píše:
Včera jsem to s manželem probírala. Sice se mnou úplně nesouhlasí, ale prý to zkusí, tak uvidíme. On je hodný, ale oba jsme byli vychovavani tak, že jsem měli respekt z otce, takže bychom si nedovolili na něj mluvit, tak jak dcera na nás, to by nám hned jedna přistála. Sice blbý, ale fungovalo to.
A co vám tenhle výchovný model přinesl do života? Že držíte hubu a krok a nedovolíte si nic ani namítnout?
Já s dcerou jednám jako se sobě rovnou, zajímám se o její pocity, umíme spolu mluvit o tom, co nás trápí. A dcera s námi jedná stejně slušně jako my s ní. Ale na nějaké emoce má nárok každý, i na ty špatné. Tvůj muž, ani ty se ovládat neumíte a po dceři to vyžadujete? Tvůj manžel nezná jiný výchovný model než po zlém, autoritu a respekt si neumí zjednat jinak než řevem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.23 14:18
@ZuzaM píše:
A co vám tenhle výchovný model přinesl do života? Že držíte hubu a krok a nedovolíte si nic ani namítnout?
Já s dcerou jednám jako se sobě rovnou, zajímám se o její pocity, umíme spolu mluvit o tom, co nás trápí. A dcera s námi jedná stejně slušně jako my s ní. Ale na nějaké emoce má nárok každý, i na ty špatné. Tvůj muž, ani ty se ovládat neumíte a po dceři to vyžadujete? Tvůj manžel nezná jiný výchovný model než po zlém, autoritu a respekt si neumí zjednat jinak než řevem.
Ano, neznáme jiný výchovný model, protože jsme v tomto oba vyrostli, s rodiči máme moc hezký vztah a i si myslím, že jsme vychování dobře. Kdybych měla jen mladšího syna, tak by u nás žádný křik apod nebyl, protože s ním se dá normálně domluvit. Já to chci zkusit jinak, protože mě v tom nebaví žít v těch neustálých hadkách s dcerou, ale zase si nemůžu nechat vše od ní líbit.
- Citovat
- Upravit
16.4.23 14:19
@Anonymní píše:
@Sedmnactnulajedna Ano, to je pravda, že jí úkolujeme a připomínáme.. umyla sis ruce, uklidnila sis, vyčistila zuby, máš úkoly..to je furt něco. Akorát mám obavy, že v pokoji neprojdu pod nánosem bordelu, když ji nebudu upomínat. Mám teda ten bordel přehlížet? Školu si dělá celkem sama, tak tam bych ji mohla nechat volnou ruku, i když bude úkoly dělat večer a to bývá už hodně unavená, ale asi jí nechám.
Dát s ní řeč, ať navrhne, co kdy a jak bude sama dělat, abyste odbourali to komandování. S tím, že by jako rodiče se budete moct spolehnout, že to, co navrhla a vy jste schválili, taky dodržuje. Pak jí můžete slíbit, že jí nebudete stát za zadkem, protože to nebude potřeba.
Mikromanažmentu se zásadně snažím vyhýbat, čím jsou starší, tím samozřejmě je toho víc na nich. Pokoje si uklízí jednou za určitou dobu, což mi musí ukázat - je na to navázané kapesné. Jinak ať si u sebe mají bordel. Ale zas tak strašný to není. O škole si s nimi povídám - co dělají, jestli mají dneska nějakou přípravu na další den nebo týden, zbytek nechávám na nich.
Otravná je naše babička, ta hned od rána všechny svolává na snídani, ven z postele, pak zas na oběd, pak zas jiný komentáře, a to jsme jenom na návštěvě. Hrozný.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.23 14:29
@Sedmnactnulajedna Zkusím méně komandovat. V pokoji to bude katastrofa, to vím už teď, je extrémní bordelářka, všechno oblečení hází na zem, takže po dvou dnech ji leží na zemi ťreba 6 kousků různě rozprostřenych a šlape po nich. Takže myslíš, že třeba 1× týdně chci vidět uklizený pokoj a víc nic neřešit? Úkoly si občas píše na zemi, na to mi řekne, že má na stole bordel a sešit se jí tam nevejde, ale stejně to neuklidí.
- Citovat
- Upravit
16.4.23 14:57
@Anonymní píše:
Ano, neznáme jiný výchovný model, protože jsme v tomto oba vyrostli, s rodiči máme moc hezký vztah a i si myslím, že jsme vychování dobře. Kdybych měla jen mladšího syna, tak by u nás žádný křik apod nebyl, protože s ním se dá normálně domluvit. Já to chci zkusit jinak, protože mě v tom nebaví žít v těch neustálých hadkách s dcerou, ale zase si nemůžu nechat vše od ní líbit.
Ty tomu říkáš domluvit se, ale ve skutečnosti to znamená, že poslechne na slovo bez odmluvy. Chce to víc empatie a probrat s ní a pochopit v čem je problém. Takhle s ní mít nikdy hezký vztah nebudete, v pubertě začne dělat naschvály a v 18 se odstěhuje a už jí třeba ani neuvidíte. To přece nechceš? Ono i to dítě je člověk a má svoje city a pocity a důvody proč se tak chová. Stejně jako dospělý. A ona cítí, že je pro vás nesnesitelná, protivná, prostě ta špatná na rozdíl od bratra. A to je špatně. Když už nemůže být nejlepší, tak bude aspoň nejhorší. Ale dá se s tím pracovat, jen musíte změnit svůj postoj k ní a dávat jí najevo, že jí máte rádi, jste tu pro ní, chápete ji a akceptujete její jinakost. Víc s ní mluvte, zajímejte se o ní, ne jen dávejte příkazy. To neznamená, že si bude dělat co chce, hranice se dají nastavit i po dobrém, stejně je nejdůležitější jít příkladem. Taky jí chvalte, její úspěchy neberte jako standard.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.23 17:04
@Anonymní píše:
Včera jsem to s manželem probírala. Sice se mnou úplně nesouhlasí, ale prý to zkusí, tak uvidíme. On je hodný, ale oba jsme byli vychovavani tak, že jsem měli respekt z otce, takže bychom si nedovolili na něj mluvit, tak jak dcera na nás, to by nám hned jedna přistála. Sice blbý, ale fungovalo to.
No tak jste dostali facku. A za co? Že jste s otcem mluvili a nechtěli ho poslechnout. Ale výchovu, pomoc a další měla spíš na starost maminka, ne?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.4.23 18:36
@dedrichov píše:
No tak jste dostali facku. A za co? Že jste s otcem mluvili a nechtěli ho poslechnout. Ale výchovu, pomoc a další měla spíš na starost maminka, ne?
Jojo, maminka tak přísná nebyla a samozřejmě jsme si na ni dovolili více. Otcové doma tolik nebyli.
- Citovat
- Upravit
16.4.23 20:44
@Anonymní píše:
Jojo, maminka tak přísná nebyla a samozřejmě jsme si na ni dovolili více. Otcové doma tolik nebyli.
Od koho jsi se naučila víc? Koho si víc vážíš?
Takže otec, který nebyl doma, jen rozdával autoritu a facky. Ano, umím si představit, jak by si člověk s chutí takové dětství zopakoval.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.23 21:18
@Anonymní píše:
@Gituš Myslím si, že v devíti letech už moc dobře ví, že je drzá, ale jí to přijde v pořádku, že se s námi baví jako s kamarádkou. Nejde ani tak o slova jako o tón hlasu. Např. vyndej prosím nádobí z myčky…ona a to nemůžeš udělat ty? V klidu jí řeknu, ne fakt nemůžu, udělej to ty. Nakonec to udělá, ale když takových odpovědí mám za odpoledne několik, tak už pak na ní začnu křičet. Manžel křičí hned napoprvé. Nebo se ráno probudí a hned začne, všichni jste hrozný a proudí nás celý ráno bez důvodu. V podstatě si n nás vybíjí zlost.
Jak říkám - ze svého pohledu - klidně si to může neuvědomovat. Nejde o slova, jde o tón hlasu - jenže to jí může připadat naprosto normální. Může to prostě „neslyšet“. Já jsem jako malá měla problém s vykáním/tykáním, prostě jsem to neslyšela a přišlo mi to jako to samé. A časem se to srovnalo, ale fakt jsem to nedělala schválně, že se mi to pletlo. Stejně tak vaše dcera nemusí vědět „co je ten nežádoucí tón hlasu“. Tím ji nechci omlouvat, ale jen říkám, že ne vše, co se děje, musí být schválně.
A to to nemůžeš udělat ty? Ne zlato, dneska jsem už vytírala, byla na nákupu, umyla jsem koupelnu a velmi bych ocenila, kdybys mi pomohla s tím nádobím, protože to je pro mě chvilka, kdy bych si mohla odpočinout… Ty děcka nejsou de*ilní a fakt mnoha věcem rozumí - pokud se s nimi jedná a mluví jako s rovnými a ne tak, že se po nich štěkají příkazy a zákazy.
Na jedno z mých mladších dětí funguje to, že pokud o něco požádám, má na to čas třeba - co já vím - do večera. Vím, že to udělá, až se „mu to bude hodit“, ne když já nutně chci - protože to, že se zabralo dítě do čtení pro něj je fakt důležitý v tu chvíli. Další dítě se drží striktně rozvrhu hned po škole, protože jinak by neudělalo nikdy nic. Vše je to o individualitě a o tom najít si s každým systém, který vyhovuje a funguje.
Co mě ale upřímně vadí, co zde píšete je, že VY SI MYSLÍTE, že to dítě ke své náladě NEMÁ DŮVOD. Je to naprosto svobodná bytost, co má své myšlenky, svou hlavu a v té hlavě se něco odehrává - může to být cokoliv. Smutek, radost, stesk, vztek. Vztek na kamarádku, bráchu, rodiče, učitelku, na to, že venku je déšť, nebo že už je neděle… Tohle všechno jsou věci se kterými se dítě nějak učí vypořádat - s těmi emocemi. A to, že VY si myslíte, že tomu dítěti nic není neznamená, že mu opravdu nic není.
V těchhle letech klidně můžou začínat deprese. Já jsem je jako dítě měla zhruba od 12/13, bylo to peklo, chtěla jsem umřít a věřte mi, že rodiče rozhodně netušili, co se mi v té hlavě děje (A já byla to naštvaný, nešťastný, věčně načuřený a otrávený dítě… a věřte mi, že v té době se mi toho dělo fakt dost v hlavě). Neříkám, že to je příklad vaší dcery, ale chci tím říct, že to, že si VY NĚCO MYSLÍTE, nemusí být nutně pravda.
Když nebude chtít uklidit myčku, tak se ji zeptat - co navrhuje. Co navrhuje v případě, že vy jako matka potřebujete pomoci, protože jste toho udělala hodně…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.23 21:27
@Anonymní píše:
@Sedmnactnulajedna Zkusím méně komandovat. V pokoji to bude katastrofa, to vím už teď, je extrémní bordelářka, všechno oblečení hází na zem, takže po dvou dnech ji leží na zemi ťreba 6 kousků různě rozprostřenych a šlape po nich. Takže myslíš, že třeba 1× týdně chci vidět uklizený pokoj a víc nic neřešit? Úkoly si občas píše na zemi, na to mi řekne, že má na stole bordel a sešit se jí tam nevejde, ale stejně to neuklidí.
Já jsem v pokoji měla taky vždycky katastrofu. A to jsem - paradoxně - byla vždy puntiřkář a detailista, ale v pokoji to bylo hrozné. Oblečení poházené všude možně - na zemi, že se mezi ním muselo chodit… Časem se ty věci nakonec redukovaly… ale ještě dlouho okolo dospělosti jsem s tímhle měla problém. Dokázala jsem se jednou za čas hecnou a nakrásno uklidit, ale za pár hodin to bylo zpět. Pak jsem zjistila, že se mi to pojí s úzkostí a depresemi - když mi bylo špatně, nebyla jsem schopná uchovat okolo sebe uklizeno (přitom ho fakt zbožňuju) a takhle to „prosákávalo navenek“. Naopak, když jsem byla v pohodě, bylo i okolo mně uklizeno.
Jedna z dcer to podědila po mně - a věřte, že to bylo hodně náročné - věřit, že z toho vyroste, že ji to přejde, že to nějak dopadne. A bylo to těžké i když jsem měla nemlich ten samý příklad sama v sobě, ty pochybnosti tam byly veliké. Zhruba od těch 15 let se to začalo lepšit. Teď ji bude 18 a binec u ní pozoruji právě ve chvílích, kdy je víc ve stresu, jinak zvládá udržovat uklizeno.
Neříkám tím, že mám patent na rozum a že stoprocentně mám pravdu a máte to dělat vše podle toho, jak říkám. Jen - za tu vaši holku prosím - abyste se nad tím zamysleli, zkuste si třeba něco načíst o pubertě, složitých dětech, o tom, co to je, když má člověk vztek, o tom jak pracovat s emocema…
A ještě něco - já jsem byla hrozné dítě. Náročné, otrávené, nekomunikovala jsem s rodiči (protože fungovali právě tím autoritářským stylem), hodně hodně hodně dlouhou dobu jsem si říkala (už jako dospívající), že to, že jsou moji rodiče neznamená, že si automaticky zaslouží můj respekt. Moji rodiče nikdy nemluvili sprostě a to samé vyžadovali doma ode mě. Nějaké sprosté slovo se u nás doma nenosilo. A hádejte, jak jsem mluvila mimo rodinu (tam, kde se to hodilo..?). No kura sem, pía tam. Prostě to, že to oni neviděli a že jsem to selektovala, neznamenalo, že to neexistuje.
Prošla jsem si depresemi, sebevražednými myšlenkami, úzkostmi. Prošla jsem si smrtí dítěte, smrtí životního partnera. A taky mám vystudované 2 VŠ, manžela, šťastnou rodinu. Řekla bych, že jsem slušná, normálně smýšlející, prošla jsem si terapiemi atd. Tím chci říct, že ty děcka tou pubertou prostě musí nějak projít - probojovat se jí - a někdy to je horší, někdy lepší. Ale jako hajlové a krplové skončí opravdové minimum z nich.
Věřte prosím, že z ní bude ten nejlepší možný člověk. Veďte ji s láskou a k laskavosti. Nastavujte ji hranice a komunikujte to. Nejde o to nechat to dítě růst jak dříví v lese, ale jde o to mu nastavit hranice a vysvětlit mu to, proč to či ono tak je. A občas se hodí nechat je si nabít čumák, hodí se poučit se z chyb…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.4.23 21:29
@Anonymní píše:
Ahoj, jdu si pro radu. Dcera 9 let je neustále protivná, drzá a ošklivá na sourozence. Řešíme její chování už dlouho, ale nic se nezlepšilo. Není skoro den, aby u nás neproběhla hádka, manžel na ní neustále křičí, za to ráda nejsem, ale ona je prostě na nás tak protivná, že to v tu chvíli fakt nejde vydržet být v klidu.
Strašně mě unavuje řešit její chování, ráno se probudí a už kušní. Říká mi, jak mě má strašně ráda a pak je na mě drzá, snaží se dělat, co se jí zlíbí. Je hodně kontaktní, neustále se chodí mazlit, válí se po mě, ale přijde jí to málo. Žárlí i na sourozence, ten jí zřejmě otravuje život. Je mu 7 a je na ni strašně hodný, což mě štve nejvíc, protože za jeho dobrotu se mu dostane jen odsekávani, někdy i posměšky. Štve mě že ji často kritizujeme, chtěla bych ji více chválit, ale je to těžké, když je na nás pořád protivná. Nemáte někdo nějakou radu?
Rodinnou terapii nejlépe, nebo aspoň psychologa dětského. Už včera bylo pozdě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.4.23 09:21
Tak dnes jsem se udržela na dceru nekřičet, ale dalo mi to hodně zabrat. Dcera si zapomněla sešit do školy a byla už venku obutá. Sundala si jednu botu a v té druhé zabahněné běžela přes celý barák do pokoje a zpátky. V klidu jsem jí řekla, že jsem včera uklízela a ona na to…ále vždyť si nevytírala. Už jsem mlčela, protože jsem cítila, jak to ve mě vře.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
17.4.23 09:28
@dedrichov píše:
Od koho jsi se naučila víc? Koho si víc vážíš?
Takže otec, který nebyl doma, jen rozdával autoritu a facky. Ano, umím si představit, jak by si člověk s chutí takové dětství zopakoval.
Vážím si obou, ale k mamce mám blíž, mohla jsem se jí vždy se vším svěřit. Otec nás nefackoval často, jen když už bylo naše chování přes čáru. Nezanechalo to na mě žádné následky a dětství jsem měla hezké.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
