Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dceři zemřela spolužačka
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
5.6.20 13:34
Nechápu tu dnešní módu každou horší náladu nebo nezvykle pocity hned řešit s psychologem, každé nezvykle chování hned řešit diagnózou.. je snad normalni, ze je smutná. A každý se s tím pere po svém. Někdo o tom mluvit nechce, někomu to naopak pomůže. Rekni ji, ze kdyby chtěla, ses tu pro ni a kdykoliv si s ní ráda promluvis, ale zároveň pokud to řešit nechce, nebudeš na ní tlačit. Jídlo bych tolerovala pár dní, týden, pak už pomalu začít normální režim. To ji jejím věku už určitě vysvětlíš, ze i když je smutná a nemá chuť, něco sníst musí. Zeltej se ji, vo by ji ted pomohlo a pak to udelej. Hlavne tomu dej cas.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Katchulina
5.6.20 13:43
Proč hned psycholog, má prostě smutek, bylo by spíše divné, kdyby jí to vůbec nezasáhlo. Zeptala bych se jí, co pro ní můžu udělat a ujistila jí, že jsem tu pro ní a můžeme si o tom kdykoli promluvit. Pokud by mi řekla, že teď nechce, respektovala bych to. Jen s tím jídlem bych jí vysvětlila, že nemůže být měsíc živá ze vzduchu, je velká, určitě to sama ví.
- Citovat
- Upravit
5.6.20 13:44
Pomoc vyhledat v případě, že tento spatny stav přetrvá víc jak 2 týdny. Je normální, že smutní. Nech ji smutní a netlac na pilu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.20 13:45
Souhlasím s @chaela
Nám v devítce spolužák spáchal demonstrativní sebevraždu. No byli jsme z toho všichni hotoví. Všichni jsme se mohli účastnit smutečního obřadu, mluvili jsme o tom mezi sebou. Rodiče to s námi asi vůbec neřešili. Teda ti moji se mnou určitě ne.
Chápu, že teď je to složitější, protože se ty děti ve škole díky omezením moc nevidí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.20 13:48
Před týdnem - to je hodně čerstvé. V této chvíli bych tomu osobně dala čas, nabídla sdílení, ale do ničeho bych netlačila. Její reakce je myslím úplně normální - předpokládám, že se se smrtí u takhle mladého blízkého člověka setkala poprvé, tak to musí být šok. Pokud by ses chtěla zeptat na postup psychologa, pak myslím docela pěknou poradnu mají na www.umirani.cz
Když jsme byli asi ve druháku na gymplu, tzn. v dost podobném věku, umřel spolužákovi táta (autonehoda). Se spolužákem jsem se celkem kamarádila, jeho táta byl dobrý kamarád mého táty, takže jsem ho dobře znala. Vím, že mi tenkrát taky dost trvalo, než jsem to v sobě nějak zpracovala a rozhodně by mi v tu chvíli nepomohlo, kdyby mě rodiče tlačili do návštěvy psychologa. Já to teda neprožívala tak, že bych nejedla a nějak výrazně smutnila, ale najednou byla ta smrt, o které jsem do té doby nijak moc nepřemýšlela, fakt hodně blízko.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.20 13:58
Ja osobne bych to nechala tak mesic, jsou to opravdu intenzivni pocity. V mem okoli se nedavno stalo neco podobneho a me samotnou to strasne moc zasahlo, byt jsem dotycneho znala jen od videni. Kazdy tyto veci proziva jinak…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.20 14:01
Proces smutnění neurychlíš psychologem, ten prostě musí proběhnout…Mladí lidé si logicky nepřipouští, že by se jich v jejich věku mohla týkat smrt. Takže je to takový vnitřní šok…A střet s životní realitou…Pokud bude výsledkem životní pokora a pochopení, že život a zdraví není ani v mladém věku samozřejmost, je to v rámci té tragédie dobré poznání.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.20 14:03
Nechala bych ji truchlit, v tomhle věku člověk vše prožívá intenzivněji než treba ty jako dospělá. Ujistila bych se, aby věděla, že jsi tu pro ni, ale zbytek nechala na ní, je mladá, ona se s tim popere, ale chce to čas. K jídlu asi chuť nema, tak dohlidni ať sni aspon něco, ale nenut za kazdou cenu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.20 14:46
Pokud se teprve bude konat pohreb a je to mozne, poslala bych ji na pohreb. Taky mi ve 14 umrela kamaradka na leukemii, udelalo se ji spatne, diagnostikovali ji leukemii a za 6 tydnu nebyla, do te doby aktivni holka 
, byli jsme ji na pohrbu, v kostele, bylo to strasne hezke a strasne smutne, ale bylo to takove definitivni rozlouceni, kde si clovek opravdu uvedomil, ze je konec. Byla jsem tehdy rada, ze jsem sla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj - dceři (14) před týdnem bohužel zemřela spolužačka ze třídy - meningokok. Hodně ji to vzalo, ač holčina nepatřila k úplně nejlepším kamarádkám (bavily se tak normálně, u nás doma ale třeba nikdy nebyla). Často pláče, nemá chuť k jídlu… snažila jsem se s ní o tom mluvit, ale teď prý nechce… a já bohužel úplně nevím, jak se k tomu postavit. Asi nemám tlačit na pilu s nějakým rozebíráním situace/smutku…? Kdy by bylo na místě navštívit třeba psychologa? Máte prosím někdo podobnou zkušenost?