Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ty potřebuješ hlavně pauzu. Zavolej např na bílý Kruh bezpečí nebo na podobnou linku a tam dostaneš odbornou pomoc. ono to nefunguje tak, že zaklepes na dveře domova a tady máte dítě
fakt potřebuješ pomoc ![]()
@Izumi Miyako? to asi nebude tak jednoduché, a určitě otec do toho má také co mluvit
To asi nebude tak jednoduché. Víš kolik lidí by takhle ve stresu před svátky nacpalo děti do ústavu? A puberťáky tak nějak průběžně? Předpokládám že o takových věcech rozhoduje soud, ne?
@stinga píše: @Izumi Miyako? to asi nebude tak jednoduché, a určitě otec do toho má také co mluvit
Taky mě to napadlo, že jde o ni..
@stinga píše: @Izumi Miyako? to asi nebude tak jednoduché, a určitě otec do toho má také co mluvit
Něco co nevím? ![]()
@Anonymní píše:
Toto téma je pro mě velmi citlivé. Prosím nemějte mi za zlé, že vám asi na vaše dotazy neodpovím, nebudu mít na to sílu. Děkuji.Něco se ve mně po velmi ošklivé hádce s nejbližšími příbuznými zlomilo a já už nemůžu dál. Nebyla první. Důvodem našich hádek je moje dítě. Stačí vám vědět jen to, že je na úrovni dvouletého dítěte, ačkoli je výrazně starší.
Dosáhla jsem svého limitu. Já už takhle žít nechci. Už nechci dál zažívat to psychické týrání, co kvůli tomu dítěti celé roky zažívám od své rodiny.
Uvažuji o tom, že ho dám do dětského domova. Jen chci vědět, jestli musím nejdříve někoho navštívit než tam zaklepu na dveře a jestli je potřeba souhlas obou rodičů. Otec se o dítě zcela nezajímá. Do té míry, že není schopen vykonávat své rodičovské povinnosti a podepisovat papíry.
Vím jaké budou vaše reakce. Nemám sílu na ně reagovat. Roky jsem se snažila marně v našem státě sehnat pomoc. Marně. Pro malé děti nefunguje. Jsem na pokraji naprostého psychického kolapsu. Už to nedávám. Když se podívám na to dítě, tak brečím a cítím směsici vzteku, bezmoci a zoufalství. Já už chci konečně žít. Pryč z toho pekla.
To je moc smutné, potřebuješ si odpočinout. Ja pracuji v zařízení, kam lze takové dítě dát, třeba jen na určitou dobu… rodiče si potřebují odpočinout, jedou na dovolenou…je to taková odlehčovací služba pro rodiče postižených dětí.
Třeba je u vás v okolí také podobné zařízení, nejspíš by poradili na Ospod.
Přeji hodně sil, já sama mám doma nestandardní dítě, v práci také postižené děti a občas mi solidně hrabe…
@martina.se píše:
Něco co nevím?
Izumi má postiženou holčičku, tak mně napadlo, že to bude ona - ale samozřejmě, že to může být i někdo úplně jiný - ale styl psaní by mohl být její,
už nám tu i vyčítala, že jsme jí pořád radily odstěhovat se od rodičů a že jí to vůbec nepomohlo
Takovéhle dítě do dětského domova nedáš. To musí do ústavu. Nestačilo by zatím sehnat nějaký stacionář nebo něco podobného. Dítě by tam chodilo pravidelně a ty by jsis dáchla
@Anonymní píše:
Toto téma je pro mě velmi citlivé. Prosím nemějte mi za zlé, že vám asi na vaše dotazy neodpovím, nebudu mít na to sílu. Děkuji.Něco se ve mně po velmi ošklivé hádce s nejbližšími příbuznými zlomilo a já už nemůžu dál. Nebyla první. Důvodem našich hádek je moje dítě. Stačí vám vědět jen to, že je na úrovni dvouletého dítěte, ačkoli je výrazně starší.
Dosáhla jsem svého limitu. Já už takhle žít nechci. Už nechci dál zažívat to psychické týrání, co kvůli tomu dítěti celé roky zažívám od své rodiny.
Uvažuji o tom, že ho dám do dětského domova. Jen chci vědět, jestli musím nejdříve někoho navštívit než tam zaklepu na dveře a jestli je potřeba souhlas obou rodičů. Otec se o dítě zcela nezajímá. Do té míry, že není schopen vykonávat své rodičovské povinnosti a podepisovat papíry.
Vím jaké budou vaše reakce. Nemám sílu na ně reagovat. Roky jsem se snažila marně v našem státě sehnat pomoc. Marně. Pro malé děti nefunguje. Jsem na pokraji naprostého psychického kolapsu. Už to nedávám. Když se podívám na to dítě, tak brečím a cítím směsici vzteku, bezmoci a zoufalství. Já už chci konečně žít. Pryč z toho pekla.
https://sancedetem.cz/…m-postizenim
nevím jestli tohle už znáš. Ale do klasického DD takové dítě nevezmou
Já bych řekla, že pokud je dítě hodně hendikepované, tak běžný dětský domov nepůjde. Spíš nějaký ústav. Nutno říct, že tě neodsuzuji. Péče o hendikepovaného člověka někdy znamená rezignovat na vlastní život. A to po člověku nikdo chtít nemůže a nejde nikoho odsuzovat za to, že to nezvládne.
Co nějaký týdenní stacionář?
Nebo domov pro děti s mentálním a kombinovaným postižením?
Co zářím třeba odlehčovací služba, ten stacionář?
Ulevilo by se ti.
Musí to být těžké…
Odkud jsi? Jestli chceš, napiš mi do SZ, můžu mrknout na služby kolem tebe
No nějak nevím. Kdybych psala anonymní příspěvek s tím, že téma je pro mě moc citlivé, asi bych nad úvahami o své identitě a veřejným objasňováním mých rodinných poměrů moc nejásala. Ale třeba jsem jen introvert a třeba zakladatelka není miyaki.
Pro zakl. - drž se, máš to hodně těžké
.
Toto téma je pro mě velmi citlivé. Prosím nemějte mi za zlé, že vám asi na vaše dotazy neodpovím, nebudu mít na to sílu. Děkuji.
Něco se ve mně po velmi ošklivé hádce s nejbližšími příbuznými zlomilo a já už nemůžu dál. Nebyla první. Důvodem našich hádek je moje dítě. Stačí vám vědět jen to, že je na úrovni dvouletého dítěte, ačkoli je výrazně starší.
Dosáhla jsem svého limitu. Já už takhle žít nechci. Už nechci dál zažívat to psychické týrání, co kvůli tomu dítěti celé roky zažívám od své rodiny.
Uvažuji o tom, že ho dám do dětského domova. Jen chci vědět, jestli musím nejdříve někoho navštívit než tam zaklepu na dveře a jestli je potřeba souhlas obou rodičů. Otec se o dítě zcela nezajímá. Do té míry, že není schopen vykonávat své rodičovské povinnosti a podepisovat papíry.
Vím jaké budou vaše reakce. Nemám sílu na ně reagovat. Roky jsem se snažila marně v našem státě sehnat pomoc. Marně. Pro malé děti nefunguje. Jsem na pokraji naprostého psychického kolapsu. Už to nedávám. Když se podívám na to dítě, tak brečím a cítím směsici vzteku, bezmoci a zoufalství. Já už chci konečně žít. Pryč z toho pekla.