Dilema - druhé dítě...

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu

Stránka: Předchozí 1 2 3

Napsat příspěvek

Velikost písma:

brumdinka

25123

28.7.14 15:37

načítám...

@Anonymni píše:
Ahoj
promiňte že jsem se nepřihlásila, ale své dilema příliš nesděluji ani svému blízkému okolí a mám s tím trochu problém i tady…
Asi se mi moc nedá poradit, ale potřebovala jsem to dostat ven.
Nevím,jestli je to úplně běžné. Přepadla mě chuť na druhé děťátko, jenže na druhé straně - jsem po první mateřské jeden rok v práci, a prostě mě to tam baví, líbí se mi tam, a chci tam zkrátka ještě tak dva roky zůstat. Není to kvůli penězům ani závratné kariéře (jsem učitelka na střední), ale zkrátka svou práci mám taky hodně ráda, a láká mě to tam.
Prosím není nutno v tom hledat žádný podtext, prostě v životě jsem pracovala zatím jen dva roky (což mi připadá málo), je mi 30 let, a těžko si představuju další 3 roky doma.
S tím, že všechno v životě nelze naplánovat, samozřejmě počítám.
Už před prvním otěhotněním mě „mateřský pud“ přepadl velmi silně, až nečekaně, pak se ozval když bylo malé asitak půl roku (taky silně), to jsem potlačila, a teď se ozval, když jsou malé skoro čtyři roky.
Ale taky silně. Např.: v lékárně jsem se otočila a viděla jsem v kočárku sedět chlapečka - a vhrkly mi slzy do očí (asi jsem trochu šáhlá…) a byla jsem ráda, že jsem vůbec řekla magistře, že chci multivitamíny.
Nevím, jestli mě někdo pochopíte, ale zároveń VELMI chci teď zůstat v práci. Během první mateřské mi potom práce nejdřív vůbec nechyběla, potom trochu, potom hodně.
Jenže teďka mě opravdu silně zasáhlo tohle. Pohled na miminkovské oblečky za výlohou, případně novorozeně v autosedačce se u mě rovná pohledu např. do zamčené cukrárny plné dobrůtek nebo jak to mam přirovnat.
Díky jestli si na mě najdete čas.

Promiň ale tak nějak nevim co řešíš :think:

dítě není z těch věcí co se dá naplánovat stylem ted´na to hupsnem a bude to…takže bych to nechala na přírodě a chodila dál normálně do práce..pokud partner není proti, však ono se to nějak vyvrbí :kytka:

mmch nedivim se, že tě to baví, mě to taky moc bavilo a po pubert´ácích se mi vyloženě stýská, jenže bohužel podle novýho zákona nesplňuju kvalifikační podmínky, takže mi bude chvíli trvat než se do školství zpátky dostanu :zed:

načítám...
Citovat
Zmínit

Chocoloco

28.7.14 15:43

načítám...

Druhe dite bych si zatim neporizovala. Nijak zvlast po nem netouzite, coz je zasadni argument a je dobre, ze dokazete rozumne zvazit i potenc. vek, sily a narocnost vasi profese.
Na okoli bych ohled nebrala, oni vas zivot zit nebudou.

Citovat
Upravit

katkatel

1598

28.7.14 15:44

načítám...

Do druheho bych sla - prave kvuli synovi (i my to resili, vek, zdravi, chlapova pohodlnost) ale rozhodli jsme se, prezili a jsme radi, ze jsme se tak rozhodli. Ja mela 37 kdyz se narodila mala, chlap 44. maji rozdil necele tri roky a uz ted, kdyz ma mala rok a pul jsou to partaci, umi si spolu pohrat, maji se radi. Nejsem typ, co by si lebedil v tehotenstvi ani prvniho pul roku s miminkem, ale prezili jsme to a je to fajn. Jsem moc rada, kdyz vidim, jak je syn hrdy na svou sestru, jak ji ma rad (ano obcas mu vezme hracku, ale problemu je tak desetina proti tomu, co oba maji, co ziskali). Kluk se to nauci s holkama a holcicka pravidelne zvalcovana brachou (smeji se oba) rozhodne nebude nejaka krehka kvetinka… a my mame dve deti, co si vyhraji spolu a pocit, ze kdyz jim umrem, zbyde jim rodina blizka… deti ve skolce ani sestrenice a tak nenahradi sourozence. Mam i kamaradku, ktera ma velmi narocneho prvniho syna a s narozenim druheho ditka se jim dostal do mnohem vetsi pohody, najednou byl totiz ten vetsi, starsi, ochranitel, ucitel a problemu s nim vyrazne ubylo, v sestre ma partaka a nedaji na sebe dopustit (ac se obcas porvou)… taky mam kamaradku, ktera ma jen holku, ze bydli kousek od sestry a deti budou porad spolu a to bude stacit si rikala, holka vyrostla a ona si klade otazku, jak je mozne, ze je to jeji mile decko tak zamerene jen na sebe? (a teda jeste na kone)… Takze ano, zalezi na vas jako rodicich a ne na okoli, ale mohli byste jeste pocitat i sve dite - na nem totiz myslim taky zalezi…Ne? Protoze je jen na vas, jestli mu doprejete moznost blizkeho vztahu nebo ne… Osobne bych se nerada dostala do situace, kdy se me dite zepta, proc ono nema brachu nebo sestru a ja mu musela po pravde rict - vis, nam se nechtelo, byli jsme pohodlni, taky jsme si chteli uzit onoho a tak… Jo je to kazdeho vec, ale i vec ditete, co uz mate :nevim:

načítám...
Citovat
Zmínit

lenduli

808

28.7.14 15:45

načítám...

Jsem jedináček a přežila jsem to v pohodě :-) nemám problém se seznámit a pokecat kde s kým, ale stejně jsem raději „sama“ doma. Mám sice hodně kamarádů a známých, ale když nikoho nevidím týden, tam mi to je fuk. A můj 20měsíční synek kvůli netrpí… (aby bylo jasno, chodíme pravidelně plavat, na hřiště, k rodině… jen nejsme každý den od rána do večera někde po kavárnách, kroužcích a kamarádkách)
takže se jedináčka neboj a pokud s manželem nechcete, tak si další jen kvůli staršímu nepořizujte. Znám tolik sourozenců, kteří se v dospělosti ani nepozdraví… takže bez sourozenecké lze žít. Najde si dobré kamarády a vy mu budete dělat láskyplné zázemí :-) Lepší když se dostanete do pohody a ustálíte se a díky plnění snů budete třeba i spokojenější.

načítám...
Citovat
Zmínit

B EL

529

28.7.14 15:56

načítám...

Asi bych do toho nešla, ale to je jen můj názor. Nepořizovala bych si další kvůli pocitu, že si dítě nemá s kým hrát a už je mi moc. Přijde mi, že sis stejně odpověděla v dotazu sama. Je z toho cítit, že další dítě nechcete a máte k tomu svoje důvody. Však až kluka vezmou do školky tak kamarádi budou, nějaký ten kroužek.

načítám...
Citovat
Zmínit

Bibi239

7009

28.7.14 16:14

načítám...

Já mám děti krátce po sobě a zcela sobecky jsem si je takto pořídila kvůli sobě. Samozřejmě z nic někdy lezu po zdi, ale baví mě pozorovat je, poslouchat, jak si mezi sebou povídají, protože jeto sranda. Asi si nedokážu představit, že by byl jen nejstarší. A to je ono, já bych se nedokázala přinutit mít jen jedináčka, proč ty by ses nutila do sourozenců…
Užívejte si dítko, za rok za dva už to bude parťák, domluvíte se na všem, pak teprve přijde to opravdové užívání si rodičovství. A na rozmyšlenou ještě čas máte

načítám...
Citovat
Zmínit

reliska

451

28.7.14 17:14

načítám...

@lenduli píše:
Jsem jedináček a přežila jsem to v pohodě nemám problém se seznámit a pokecat kde s kým, ale stejně jsem raději „sama“ doma. Mám sice hodně kamarádů a známých, ale když nikoho nevidím týden, tam mi to je fuk. A můj 20měsíční synek kvůli netrpí… (aby bylo jasno, chodíme pravidelně plavat, na hřiště, k rodině… jen nejsme každý den od rána do večera někde po kavárnách, kroužcích a kamarádkách)
takže se jedináčka neboj a pokud s manželem nechcete, tak si další jen kvůli staršímu nepořizujte. Znám tolik sourozenců, kteří se v dospělosti ani nepozdraví… takže bez sourozenecké lze žít. Najde si dobré kamarády a vy mu budete dělat láskyplné zázemí Lepší když se dostanete do pohody a ustálíte se a díky plnění snů budete třeba i spokojenější.

Absolutní souhlas! Já mám dvě sestry a je to super, jsou to jedny z mých nej kamarádek, ale taky mám v okolí spoustu sourozenců, kteří se nesnášejí a nemůžou se vystát.. My jsme se s manželem také rozhodli pro jedno a víc nechceme. Okolí ať si myslí co chce. Manžel je také jedináček a že by v životě nějak strádal, to se říct nedá. Naopak - co se týká společenského života, nikdy neměl problém se začlenit do kolektivu, najít si dobré kamarády atd. Takže zakladatelko, řiď se svými pocity. A neboj, on si ten váš klučina nějakou tu cestu ke kamarádům časem najde ;-)

načítám...
Citovat
Zmínit

Chocoloco

28.7.14 17:22

načítám...

@katkatel píše:
Do druheho bych sla - prave kvuli synovi (i my to resili, vek, zdravi, chlapova pohodlnost) ale rozhodli jsme se, prezili a jsme radi, ze jsme se tak rozhodli. Ja mela 37 kdyz se narodila mala, chlap 44. maji rozdil necele tri roky a uz ted, kdyz ma mala rok a pul jsou to partaci, umi si spolu pohrat, maji se radi. Nejsem typ, co by si lebedil v tehotenstvi ani prvniho pul roku s miminkem, ale prezili jsme to a je to fajn. Jsem moc rada, kdyz vidim, jak je syn hrdy na svou sestru, jak ji ma rad (ano obcas mu vezme hracku, ale problemu je tak desetina proti tomu, co oba maji, co ziskali). Kluk se to nauci s holkama a holcicka pravidelne zvalcovana brachou (smeji se oba) rozhodne nebude nejaka krehka kvetinka… a my mame dve deti, co si vyhraji spolu a pocit, ze kdyz jim umrem, zbyde jim rodina blizka… deti ve skolce ani sestrenice a tak nenahradi sourozence. Mam i kamaradku, ktera ma velmi narocneho prvniho syna a s narozenim druheho ditka se jim dostal do mnohem vetsi pohody, najednou byl totiz ten vetsi, starsi, ochranitel, ucitel a problemu s nim vyrazne ubylo, v sestre ma partaka a nedaji na sebe dopustit (ac se obcas porvou)… taky mam kamaradku, ktera ma jen holku, ze bydli kousek od sestry a deti budou porad spolu a to bude stacit si rikala, holka vyrostla a ona si klade otazku, jak je mozne, ze je to jeji mile decko tak zamerene jen na sebe? (a teda jeste na kone)… Takze ano, zalezi na vas jako rodicich a ne na okoli, ale mohli byste jeste pocitat i sve dite - na nem totiz myslim taky zalezi…Ne? Protoze je jen na vas, jestli mu doprejete moznost blizkeho vztahu nebo ne… Osobne bych se nerada dostala do situace, kdy se me dite zepta, proc ono nema brachu nebo sestru a ja mu musela po pravde rict - vis, nam se nechtelo, byli jsme pohodlni, taky jsme si chteli uzit onoho a tak… Jo je to kazdeho vec, ale i vec ditete, co uz mate

Ja bych spise rekla zodpovedni.Neni lepsi si priznat, ze na dite uz nemame tolik sil, casu a eventualne ani nadseni, nez jit do druheho s tim, ze ono se to nejak vyvrbi?