Poradna o homeopatii
MUDr. Eliška Bartlová
Mince má dvě strany. A nikdy nic není dokonalý… Každá máma je ráda za úspěchy dětí bezpochyb a je pochopitelné, že se bude chlubit v rozumné míře..
Pokud to s chválou přehání, tak to růžový nebude..
Třeba moc chce úspěchy dětí, když ona v životě úspěch nemá nebo neměla… což by bylo hodně smutné a těch rodičů co mají komplexy je mraky…
Zkusila bych konverzaci otočit na jiné téma nebo jít do extrému a na to vychloubat se také až do nebes (klidně přehánět)
ať už svým dítětem nebo od nějaké kamarádky/příbuzné a počkat na reakci..
Většinou se lidé pak naštvou a je jasný, že růžový to není..
@Anonymní píše: Více
Nechápu proč bys měla pokaždé chválit a říkat, že má extrémně nadané děti. Asi bych si s někým, kdo mluví pořád jen o tomhle nemělaco říct a vyhýbala bych se mu.
@Janli
Nápodobně.
Když mi kolegyně vypráví o svých dvou vysokoškolácích a ví, že mám doma průměrné se učící potomky, je mi to úsměvné. Jelikož její vysokoškoláci byli doma pouze velice sporadicky, mohla jsem ji naopak krmit řečmi o tom, že mě syn vzal v týdnu na výlet, dcera mi na sobotu upekla, všichni jsme strávili hezký víkend společně na chalupě. Co bych se chlubila. Ať to má každý, jak mu to vyhovuje. Nezabývám se životy druhých.
Jinak skutečně mě doslova nadzvedl rozhovor s příbuznými, kteří obdivovali a do nebes vynášeli pravnoučata, úspěšná v jednom sportu. Musela jsem nejen mlčet, ale se i hodně, hodně držet. Protože kdybych otevřela pusu, musela bych jim, starým chudákům, po pravdě říct, že jejich vnučka potomky stále jako malé nechávala doma, dlužila všude, kam se podívala, ve škole za obědy, poplatek za sportovní klub z ní taky bylo těžký vyrazit, a to vše vím od lidí, kteří s těmi dětmi a jejich matkou přišli služebně do styku a nijak se tím netají. Jsou z okruhu mých známých, a když o své práci mluví, tak mlčím taky, jmenuju se jinak a rozhodně se tím nebudu chlubit, že jsem s nimi příbuzná. Úplně nádherně se chlubeni hodí ke srazu spolužáků. Někdo do nebe vynáší svoje potomky, ač žijí normální život, je snad standard dokončit učňák a chodit do práce. A někdo skromně mlčí o dětech, které opravdu dokázaly udělat něco zásadního. Které se v oboru zdokonalují a posouvají celý život, a opravdu něco po nich zůstane. I na jednom pracovišti se najde mezi lidmi velký rozdíl v tom, jaké podávají výkony. Někdo maká, umí prosadit a zavést užitečné novinky, udělá leccos navíc, zkrátka je radost někoho takového na pracovišti mít. No a někdo udělá jen co musí a kdo může, radši se pracovnímu a osobnímu kontaktu s ním vyhne…
Nikdo není dokonalý. Někteří se tak snaží působit před ostatními, ale za tím je vnitřní nejistota a strach. Stačí se podívat zblízka, poznat je a zjistíš, že mají chyby a slabé stránky, stejně jako všichni ostatní lidi na světě ![]()
Znám pár lidí, co prezentují své děti, jako výjimečně dokonalé bytosti
Realita je jiná ![]()
Asi o tom tolik mluví, protože ji to stojí hodně peněz, energie a času a sama osobně z toho přitom nic moc nemá
tak musí sama sebe občas ujistit v tom, že ji to stále baví ![]()
No ale když se o tom moc bavit nechceš, tak se nebav a odved řec jinam. U kamarádů, známých, je to podle mě porad lepší, než to mít v rodině. To je pak peklo a člověk defakto nesmí nic moc říct, protože nechce rodinu zbytečně rozhadavat. Takže chlubic se chlubí, já sedím, odkyvuju s úsměvem číslo tři a čekám, až to skončí nebo se omluvím a někam jdu (na zachod, pro piti, za dětmi - to jsou nejlepší osvoboditelé
). Pak si dotyčný zpravidla najde jiného posluchače ![]()
Moc nechapu, proč vykládat ostatním nějaké svoje zazitky, které ten protějšek nesdílí - to pak nikdy dotyčného nemůže zajímat. Lépe hledat společná témata, aby se mohli všichni zapojit. Ale to by se dotyčný musel o druhého taky trochu zajímat a aspoň tušit, čím se zabývá. Mluvit o sobě nebo svých dětech je vždycky nejjednodušší.
@Gertruda163 píše: Více
Já vím, že ta jedna ma opravdu nadané děti - všechny. Vím to i z doslechu, neustále je obdivuji, chválí, všude jsou v tom, co dělají, vidět. Učitele, trenéři, výsledky soutěží mluví jasně. Rodiče taky nejsou neúspěšní. Maminka určitě dělá práci, která ji baví. Mě už to fakt ale nebaví a někdy mi přijde, že jsem v rozhovoru zkoušená, jak budu reagovat. Ale fakt se nedokážu přemoct a vymáčknout ze sebe údiv a obdiv, aby to neznělo blbe. Údiv nejde, protože mě to neprekvapuje. A obdiv. Samozřejmě, že je obdivuji a je to super. Ale já to už fakt nedokážu, to bych nemluvila o ničem jiném. Asi mi zbývá jen vyhýbat se těm lidem.
Me dítě mělo teď taky úspěch. Bylo nadšene. Řeklo to kamarádkám. A ja měla tendence říct, ať to neříká, protože chlubeni se mi nelíbí. Dokonce se jedna maminka zasmál, tak co, zase medaile? Přitom já o tom vůbec nechci mluvit - o výsledcích. Spíš jen se bavím, co jsme dělali, že jsme byli na soutěži. Úspěch je důležity pro me, pro trenéry, pro mou rodinu a nikomu do toho nic není. Ale když se někdo zeptá, tak odpovím. Dokonce se mi ani nechce mluvit o tom, co me dítě dělá, ale zase tajit se mi to nechce.
@Anonymní píše: Více
Většina lidí se těmto chlubilům vyhýbá. Stejně tak lidem, kteří melou pořád jen jedno a to samé, třeba se baví jen o svých nemocech. Být tebou bych děti nijak nechválila, vyslechla bych si ty ódy a buď odvedla řeč jinam nebo se s kamarádkou rozloučila. Tím, že ty děti jí pořád chválíš, získává vděčného posluchače, protože ostatní se jí nejspíš již vyhýbají. Znám tyhle lidi a jsou mimořádně otravní.
@Pe.M.1 píše: Více
Ale ta vnoučata za svou matku nemůžou. Proč by prarodiče nemohli být pyšní na pravnoučata? Třeba je to jejich jediná a možná poslední radost. Takhle bych se to snažila vidět já.
@Anonymní píše: Více
Myslím, že někomu říct o úspěchu není chlubení.. děti potřebují pochválit či obdiv i od jiných lidí než jen od rodičů.. potřebují někde nabýt i trochu sebevědomí.
Mě přijde, že se moc stydíš.. co ti je po tom co si kdo myslí.. že tě budou soudit? Většinou lidé pouze závidí.. ale to je jejich problém..
Třeba u mě v práci se semnou nikdo nebavil, protože jsem si neměla na co stěžovat. Ony většinou rozvedené a děti každé s jiným. Na pořadu dne alimenty, hádky a jaké sou chudinky a pak se pomlouvat mezi sebou.. Fakt nic pozitivního, kolikrát jsem si říkala jestli mají i jiné zájmy.. výlety, akce, koníčky.
Pokud nemám společný téma k hovoru tak se nebavím.
A aby si mi někdo stěžoval.. Ne Nejsem odpadkový koš…
@Anonymní píše: Více
Lidi mluví o tom co zjjou, někdo sází kytky, někdo jezdí s detma na soutěže. S lidma ve svém okolí si popovídám o čem chtějí, je mi jedno jestli je to debata o vaření, nebo o úspěchu dítěte. Pochválit není pro mě žádná namaha, ani o tom nepremyslim, je to jednoduché říct, super, je dobrej, jste šikovný, to muselo být prace, strostí apod.. Je to pro mě stejná věta jako třeba, ze svítí sluníčko. Zbytecne to prozivas.
@Alušáček píše: Více
Tak to jsou pak hovory o ničem, ne? Jako že druhej vypráví a posluchač prikyvuje a říká “hmmm”, “to je skvěle”, “to jsou sikovni”, “a jak to zvladate?” ![]()
Já mám asi přemrštěné nároky, ale očekávám, že se budeme s protějškem bavit na tema, ke kteremu máme oba co říct. Poslouchat myšlenky třeba o trvalkach, dobrodruznem cestování nebo fotbalovém tréninku se mi nechce. Jednak o tom nic nevím, nemám zkušenost a ani mě to nezajímá, takže nepředpokládám, že bych tu zkušenost někdy získat mohla
taky ostatní nemucim řešením něčeho, o čem vím, že nic nevedi nebo se o to nezajímají. A když už chci něco říct a nejsem si jistá, tak přidám formulku “nevím, jak moc se o tohle zajimas, abych tě nenudila” ![]()
@Anonymní píše: Více
Kam chodíte na takové lidi, se kterým se bavíte jen o jednom tématu, konkrétně jen o dětech? ![]()
A proč bys měla chválit? Vyslechni a pokývej hlavou. Upřímně, já se lidem, co žvaní jen o svých dětech, vyhýbám. Nebaví mě to. Řeknu maximálně - to se super - a koukám odvést řeč jinam. Stejně vždycky vykládají to samý a polovina není pravda. Jiná věc je, když děti mají zdravotní problém a rodiče se potřebují pochlubit nějakým pokrokem, to jsem ochotná zatančit i oslavný tanec. Dokonalost neexistuje.